Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Anatomie info-války I.

Útok ruské propagandy vůči Západu je dobře organizovaný a dobře financovaný. Je však také předvídatelný, a to je jeho slabost. Analýza problematiky od Bena Nimmo.

Jak funguje propagandistická mašinérie Ruska a jak jí čelit

Základní teze

ben-nimmo.jpg (4,853 kiB)
Ben Nimmo

Ben Nimmo sídlí ve Velké Británii, je analytikem a pu­bli­cis­tou se zaměřením na bezpečnostní otázky Evropy. Dříve pracoval ja­ko novinář v baltských státech a Bruselu, a také jako tiskový mluvčí NATO.

Jedním z velkých úspěchů Ruska v ukrajinské kampani je to, jak to pojmenovali Petr Pomerancev a Michael Weiss, že se s informací zachází jako se zbraní. Je využíváno sítě úředníků, novinářů, sympatizujících komentátorů a internetových trollů za účelem vytvoření alternativní reality, v níž všechna pravda je relativní, a žádné informace nejsou důvěryhodné.

Účinky této kampaně narušují vnímání konfliktu ze strany Západu. Prohlášení, že NATO slíbilo neexpandovat po sjednocení Německa do střední a východní Evropy (CEE) a že ruský strach z tohoto rozšíření je ospravedlnitelný, vytvářejí po vstupu do mainstreamových médií dojem, že za přímý útok Ruska na Ukrajinu může Západ.

Avšak zatímco propagandistická síť Ruska je sofistikovaná, její sdělení taková nejsou. Jsou založená na tezi, že Spojené státy se snaží ovládnout svět a pouze Rusko je natolik odvážné a silné, aby je mohlo zastavit. Propaganda Ruska se do značné míry opírá o čtyři taktiky: zamítnutí kritiky, překroucení faktů, odvedení pozornosti od hlavního problému a zastrašování. A, konečně, aby předala svá sdělení dál, opírá se propaganda Ruska zejména o média řízená Kremlem a dále o zaplacené nebo sympatizující komentátory ze Západu.

Západ by měl odpovědět zdůrazněním svého vlastního příběhu svobody volby a demokracie, hodnot, které jsou ruským režimem ohroženy a které považuje za svoji hrozbu. V této oblasti mohou státy střední a východní Evropy hrát vedoucí úlohu. Západ by dále měl při každém použití klíčových ruských taktik na ně upozornit a soustavně odkrývat síť Kremlem placených komentátorů a pseudo-novinářů.

Příběh války

Válečný příběh vyprávěný Ruskem je nastolován především těmito řečníky: prezidentem Putinem, tajemníkem Národní bezpečnostní rady Patruševem a ministrem zahraničních věcí Lavrovem. Tato informace zazněla po dobu mnoha měsíců opakovaně (např. Lavrov o tomto naplno promluvil v rozhovoru pro ITAR-TASS dne 11. září 2014).

Plný příběh je dobře patrný, poskládají-li se za sebe věty z veřejných proslovů:

USA vždy využívaly NATO a evropské země jako nástroj pro své vlastní zahraničně-politické cíle. Když se rozpadl Sovětský svaz, USA jednaly jako vítězný agresor, snažící se zformovat svět tak, aby v něm byly jedinou mocností. Za tímto účelem podporovaly kavkazské separatisty na Kavkaze, ve snaze „rozebrat“ Rusko, a do NATO včlenil státy střední a východní Evropy ve snaze „obklíčit“ Rusko, porušujíce tak slib daný prezidentu Gorbačovovi.

Když se Putin dostal k moci, pokusu USA o světovládu se postavil a stal se tak hlavní překážkou americkým ambicím. USA se jej proto následně snažily zničit osobními útoky, pokusily se tlačit na Rusko plánovanou výstavbou raketové obrany ve střední a východní Evropě a nutily postsovětské státy jako Gruzie a Ukrajina k podání přihlášky do členství v NATO. V tomto procesu byly USA podpořeny Evropskou unií, která využila svého programu Východního partnerství k tomu, aby země SNS odtáhly ze sféry vlivu Moskvy. A co se EU týká, ta je tažena svými novými členy ze střední a východní Evropy, které jsou hystericky rusofobní.

NATO a EU chtěly přinutit Ukrajinu k prozápadní orientaci. Proto jí daly na výběr formou „buď-anebo“ — vstup do NATO a zóny volného obchodu v rámci EU, nebo setrvání ve sféře vlivu Ruska. Když prezident Janukovyč jejich tlak odmítl, neonacisté v Kyjevě zinscenovali násilný převrat a začali s útoky na rusky mluvící obyvatele východní Ukrajiny. Ve stejné době NATO plánovalo přesun svých lodí na Krym. Rusko tedy nemělo jinou možnost, než pro ochranu svých krajanů zasáhnout a rusky mluvící obyvatelstvo východu Ukrajiny povstalo proti kyjevské juntě na obranu svých životů a jazyka.

Z hlediska příběhu je ruská propaganda neobyčejně efektivní. Je tam přítomný padouch — USA — a hrdina, Putin. Vyprávění je přímočaré: padouch usiluje o světovou nadvládu, a hrdina ho vyzve na souboj. Čtenář je opouštěn ve chvíli, kdy chce vědět, co se bude dít dál a jak bude padouch poražen. Příběh využívá silných emocí: hněv na sobectví Západu, obdiv k hrdinnému vůdci Putinovi či pobouření nad zvěrstvy kyjevské junty.

Komunikační linie Kremlu je také značně flexibilní. Putin toho příběhu využil v březnu 2014 k ospravedlnění anexe Krymu, Lavrov o rok později k útoku na americké plány protiraketové obrany, zahraniční politiku EU a domácí politiku Ukrajiny. Patrušev podle tohoto scénáře interpretoval pokles světových cen ropy; mluvčí ministerstva zahraničních věcí Lukaševič toho využil, aby odmítl oslabení ratingového hodnocení své země ze strany západních agentur.

Západ prozatím nedokázal přijít se stejně účinným stylem komunikace. Jeho sdělení jsou opatrná a komplikovaná spíše než přesvědčivá. Nejdůležitějším slovem bylo „ale“: odsuzujeme akce Ruska, ale musíme zůstat otevření dialogu; podporujeme Ukrajinu, ale nejsme proti Rusku; posilujeme naše jednotky v Evropě, ale nejsme ve vojenské konfrontaci s Ruskem. Zatímco ruské příběhy jsou jednoduché a emocionální, ty ze Západu jsou těžkopádné a intelektuální. Míra působivosti je zcela odlišná.

Taktika vyvracení důkazů: přístup „4D“

Na ruskou propagandu lze pohlížet jako na útočnou zbraň: má za účel diskreditovat Západ a svalit na něj vinu za krizi na Ukrajině. Ve věci obrany Ruska se používají různé taktiky, lze je shrnout do čtyř termínů: odmítání, překrucování, odvracení pozornosti, zastrašování (pozn. překladatele: všechny čtyři termíny v angličtině začínají na písmeno „D“: dismiss, distort, distract, dismay).

Odmítání

První ruská taktika přístupu k negativním zprávám nebo komentářům je odmítnutí, a to buď popřením tvrzení v samotném základu, nebo očerněním jejich autora.

Nejznámějším příkladem je ruské konzistentní popírání, že má na Ukrajině ozbrojené síly. To začalo již 4. března 2014 na tiskové konferenci prezidenta Putina, kde prohlásil: „To znamená, že napjatá situace na Krymu, související s možným použitím ozbrojených sil, se prostě vyčerpala, nebylo to vůbec nutné. Jediné, co bylo nezbytné a co jsme dělali, bylo, že jsme posílili ochranu našich vojenských objektů.“ Poté, co byl přímo tázán, zda ozbrojenci byli Rusové, trval na tom, že „šlo o místní sebeobranné sbory.“

green-men-krym.jpg (81,128 kiB)
Důstojník ukrajinské námořní pěchoty
v přítomnosti příslušníků speciálních
ozbrojených sil Ruska opouští sídlo
vedení — Sevastopol, Krym
dne 19 března 2014
(zdroj: businessinsider.com)

Taková popírání skončila 17. dubna 2014, měsíc po anexi, při televizním vystoupení na ruské státní TV stanici, kde prezident Putin odpovídal na telefonické dotazy diváků. „Museli jsme učinit opatření, aby se situace na Krymu nevyvíjela tak, jako teď na východě Ukrajiny… za zády sil krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci.“

V dokumentárním filmu, který byl odvysílán rok po anexi, došlo k další změně postoje. Snímek prezidenta Putina zachytil v situaci, kdy popisoval celonoční schůzi dne 22. února 2014, týden před tím, než se na Krymu objevili první ozbrojenci: „Skončili jsme v sedm hodin ráno. Když jsme se loučili, řekl jsem svým kolegům, že musíme začít pracovat na tom, abychom Krym opět navrátili Rusku.“

Rusko se bojů nezúčastnilo. Rusko krymské rebely podpořilo. Rusko to všechno plánovalo. Pouze jedno z těchto vyjádření může být pravdivé. Fakt, že Putin všechna tři pronesl v záři kamer, odhaluje rozsah, nakolik se podvod stal součástí ruské komunikace.

Taktika zamítnutí bývá také zaměřena na komentátory za účelem jejich znevěrohodnění. Cíli pomluv byly OSN a OBSE, baltské státy, bývalý generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, jeho zástupce Alexander Vershbow a mluvčí NATO Oana Lungescu. O zástupci NATO v Moskvě, Robertu Pszczeli, bylo v ruské státní televizi řečeno, že je to „Polák a proto rusofob“.

Zvláště zarážející příklad se týká zástupce mluvčího vojenského velitelství NATO, podplukovníka Jay Janzena. Janzen k zaslání komentáře agentuře Reuters k přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině použil e-mail, přičemž je třeba zdůraznit, že tento komunikační nástroj je pro šíření tiskových prohlášení široce využíván, a to i ruskými úředníky.

Mluvčí ruského ministerstva obrany Igor Konašenkov Janzena coby „úředníka“ odbyl jedním odstavcem; prohlásil, že jeho „nařčení“ bylo pokusem o „zviditelnění své osoby“ během střídání zaměstnanců NATO, a vyjadřoval se posměšně k e-mailové formě s tím, že „další komentář je třeba očekávat od úklidové firmy, která pracuje pro velitelství NATO, a to přes SMS.“

Uvedená reakce obsahuje všechny formy taktiky ruského odbývání. Znevažuje osobu komentátora, kritizuje formu zprávy, odbývá samotný komentář jako „obvinění“ a zesměšňuje celou komunikaci ze strany NATO.

Překrucování

Ruští představitelé a média také vyvinuli silný tlak k překrucování zpráv ve jménu svého vlastního příběhu.

Například na konci března 2015 ruská média široce informovala o „protestní vlně, která se přehnala“ Českou republikou v reakci na americkou „Dragoon Ride“ (konvoj obrněných vozidel projíždějících zemí směrem do Německa). Reportáže zcela vynechaly mnohem výraznější projevy vřelého vítání, které američtí vojáci obdrželi — a Čechy vykreslily jako středoevropské odpůrce NATO.

tanks-no-thanks-prague.si-.jpg (90,724 kiB)
Češi demonstrující dne 28. března 2015
v centru Prahy proti americkému
vojenskému cvičení „Dragoon Ride“
(záběr z videoreportáže RT/Ruptly)

Podobně, 30. dubna 2015 náměstek ruského mi­nis­tra obrany Anatolij Antonov deníku Kom­so­mol­ska­ja Pravda sdělil, že „v Polsku mají být zřízeny takzvané jednotky rychlé reakce o plánované síle 30 000 mužů.“

Jeho komentář byl založený na faktech jen velmi chatrně. Jak dva dny před tím generální tajemník NATO Jens Stoltenberg potvrdil, v NATO probíhá proces posílení stropu velikosti svých jednotek rychlé reakce z 13 000 na 30 000 vojáků.

Nicméně, jak NATO vysvětlilo, jednotky alokované v rámci NRF (NATO Response Force) zůstávají ve své domovské zemi do doby než (a zda vůbec) jsou odveleny na cvičení NATO nebo rozmístěny jinak. To je ostatně praxe platící od vzniku NRF. Antonova poznámka tedy u tak vysoce postaveného úředníka odhaluje překvapující nedostatek informací nebo, dokonce, lež.

Dalšími známými případy mediálního překrucování byla dekonspirace ruské herečky hrající roli pěti různých žen vzdorujících Kyjevu; rozhovor s pacientem uskutečněný třemi různými televizními stanicemi s třemi zcela odlišnými příběhy o tom, jak se onen pacient do nemocnice dostal či svědkyně tvrdící, že ukrajinští vojáci ukřižovali dítě. I tento případ byl západními médii rychle odhalen jako podvrh.

Odvracení pozornosti

Dalším nástrojem v ruském informačním arzenálu je odvedení pozorností od aktivit Ruska a jeho spojenců obviněním někoho jiného. Některá odvedení pozornosti slouží k vytvoření pochybností a zmatku, jak tomu bylo v případě katastrofy letu MH-17, která se stala zdrojem rostoucích konspiračních teorií.

V průběhu doby uběhlé od katastrofy, ruská státní média tvrdila, že letoun byl sestřelen ukrajinským letadlem nebo ukrajinskou raketou. Naznačovala, že akci Ukrajinci provedli ve snaze získat sympatie světové veřejnosti nebo spáchat atentát na Putina. Jedna obzvláště bizarní teorie dokonce spojovala sestřelení letadla MH-17 s letadlem MH-370 (o půl roku dříve) zmizelým nad Indickým oceánem, tvrdíc, že obě letadla jsou ve skutečnosti jedno a to samé, a že celá havárie byla zrežírována, snad s účastí Izraele.

Zvláštní specialitou v tomto válečném odvracení pozornosti je snaha Ruska zrcadlit jakéhokoli obvinění uvedením, že žalobce se již dříve dopustil stejného přestupku, který je předhazován Rusku.

Toto je již dlouho charakteristika Putinova stylu. V roce 2007 oživil jinak bezbarvý summit s lídry Evropské unie v Portugalsku prohlášením, že plány protiraketové obrany tehdejšího amerického prezident George W. Bushe byly „velmi podobné“ sovětskému rozmístění jaderných raket na Kubě v roce 1962. Prohlášení tehdy překvapilo všechny přítomné novináře, včetně autora tohoto textu.

Putin argumentoval následovně: „Pro nás se jedná o situaci, technologicky, velmi podobnou. Na našich hranicích se vytváří hrozba pro naši zemi.“ Srovnání je, přinejmenším, diskutabilní, protože existuje rozdíl mezi tajným rozmístěním útočných raket s jadernými hlavicemi a veřejně plánovaným rozmístěním obranných systémů, které nejsou vůbec explozivní. Cílem srovnání ale bylo vyvolat vyvracení ze strany USA a tudíž, dočasně, přesunout rétorický tlak na Washington.

Celkově techniky odvracení pozornosti vytvářejí nejistotu, zmatek a nakonec pochybnosti, zda některý zdroj může být důvěryhodný bez podrobné osobní zkušenosti. To vytváří morální bažinu, v níž každý činí špatně, a tak se špatné činy stávají normálními.

Druhý díl

Překlad článku ze zahraničí — autor: Ben Nimmo, překlad: Martin Uhlíř

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 435 × | Prestiž Q1: 5,98

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Anatomie info-války I.

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top