Jak často slyšíte minarchistu říkat: „No, já nemám rád vládu, ale přinejmenším potřebujeme věci jako dopravní předpisy. Potřebujeme vládu, abychom byli v bezpečí.“? Pro všechny, kteří se nazývají libertariánskými blázny, protože chtějí zrušit Federal Reserve, z jaké mnohem větší nebezpečnosti by nás obvinili, pokud bychom skutečně začali veřejně obhajovat zrušení dopravních předpisů? Přesto, tady to na videu je, aby celý svět viděl, že se Hobbes mýlil.

Martin Cassini, fotograf a obhájce silniční deregulace, vyprodukoval úžasnou sérii videí dokumentujících výsledky Cabstand Junction Trial který byl zahájen v září roku 2009 v North Somerset ve Velké Británii. Videa, která si můžete prohlédnout na jeho webových stránkách fitroads.com a na YouTube ukazují pozoruhodné výsledky před a po experimentu.

Po odstranění světelné signalizace, která regulovala křižovatku, dopravní zácpy a nehody téměř zmizely. S výjimkou několika mála řidičů, kteří stále předpokládají přednost v jízdě, řidiči jsou zdvořilí a dávají přednost chodcům a ostatním řidičům.

Pro ty, kteří věří ve stát, to může působit překvapivě, ale ne pro Rakušany. Tento jev lze vysvětlit aplikováním zásad rozvinutých v teorii argumentační etiky Hanse-Hermanna Hoppe. Obojí, spolupráce a empatie jsou nejen součástí lidské povahy, ale jsou to věci, které musí existovat v každé racionální bytosti. Je to, jak to Murray Rothbard podal, sjednocení „je“ a „mělo by být“ ekonomie a etiky, jednání která lidé vykonávají pro své vlastní sobecké touhy a jednání která by měli provádět pro dobro druhých.

K tomu aby mohla jakákoli racionální osoba jednat, musí každý akceptovat princip prvního uživatele. První kdo využije něco dosud nevlastněného, se stává výlučným vlastníkem té věci. To zahrnuje nejen naše těla ale i místo, které naše těla zabírají.

Jakýkoliv pokus o tvrzení opaku by dostal autora tvrzení do okamžitého vnitřního rozporu. V samotném aktu dohadování dotyčný nejen uznává své právo na výhradní použití svého těla a místa, které okupuje, ale také to, že člověk se kterým se pře, má stejné právo. Akt přesvědčování někoho o něčem uznává nejen schopnost té druhé osoby souhlasit nebo nesouhlasit, ale i její právo na výhradní vlastnictví sebe sama, protože člověk musí vlastnit své tělo, aby se vůbec mohl zapojit do vyslovování souhlasu či nesouhlasu. V argumentaci také existuje implicitní upřednostnění nenásilí. Kdyby tomu tak nebylo, diskutující by se vůbec neobtěžovali argumentováním, ale rovnou by přešli na zabíjení toho druhého.

Konflikt vzniká v případě křižovatky, kde se lidé setkávají s někým jiným v oblasti kterou ani jeden z nich nevlastní. Tento konflikt je touha několika lidí zabírat stejný prostor — křižovatku — ve stejnou dobu. Lidé řeší tento problém v případě absence nařízení vlády přirozeně pomocí principu prvního uživatele.

Dříve než kdokoliv jiný vstoupí do křižovatky, první osobě, která se v ní již nachází je umožněno ji opustit. Je to stejný princip jako platí pro výtahy a podchody. Opuštění objektu je umožněno těm, kteří se již nacházejí v objektu a kteří si ho přejí opustit. Tento princip prvního uživatele a filtrování je přesně to, co se odehrává na těchto neregulovaných křižovatkách.

Jedná se o jasný případ toho, co je známo v Austro-libertariánských kruzích jako spontánní řád. Racionální lidé se sdružují a dobrovolně spolupracují bez nutnosti vlády. Ne vláda, ale lidé budují civilizovanou společnost. Jediné co vláda může udělat, je zničit civilizované chování prostřednictvím svého násilného donucování.

Tyto příklady regulovaných a neregulovaných křižovatek mají asi nejblíže, jak se k dokonale řízenému sociálně-behaviorálnímu experimentu můžeme dostat, a prokázat pravdivý postoj libertariánů o povaze člověka a společnosti. Navíc ukazují, že problém „přechodu“ od socialistické společnosti na svobodnou je zanedbatelný. Kdyby stát zítra úplně zmizel, lidé by se okamžitě začali přizpůsobovat a prosperovat v nové situaci.

To, co toto demonstruje, je i dalším příkladem toho, jak vlády od-civilizovávají lidi. Austro-libertarián si je vědom velkého počtu státních zásahů do svobodného chování lidí, přijatých ve jménu bezpečnosti, které nám přinesly méně bezpečí, nebo alespoň vytvořily více nepříjemností. Takové zásahy zahrnují zákony o zbraních, letištní bezpečnostní systémy vyzbrojené skenery, které snímají nahé tělo, invaze do zemí třetího světa a dokonce i regulace domácích instalatérských prací. Žádná z těchto věcí nám neposkytuje více bezpečí. V tom nejlepším případě zacházejí s lidmi jako se zvířaty, než s rozumnými lidskými bytostmi. V průměru se dají považovat za předzvěsti smrti.

Případ dopravních předpisů není žádná výjimka. Kenneth Todd ukazuje v „Traffic Control: An Exercise in Self-Defeat,“ že semafory které postavil stát z důvodů „veřejné bezpečnosti“ podporují nebezpečné a agresivní chování, jsou v rozporu s jinými zákony na úkor spravedlnosti a jsou zodpovědné za ztrátu velkého majetku a nespočet lidských životů.

Instalace semaforu je nejčastější reakce státu na již existující problém „přednosti na komunikaci.“ V rámci tohoto systému mají některé silnice přednost před ostatními tím, že mají udělen titul „hlavní silnice“, na rozdíl od „vedlejších silnic.“ Značky přikazující zastavení jsou umístěny na každé křižovatce vedlejší silnice. Řidiči na vedlejší silnici musí zastavit a čekat aby měli jistotu, že mohou pokračovat v jízdě, naproti tomu řidiči na hlavní silnici mají povoleno jezdit bez překážek.

Nejčastějším a nejzávažnějším druhem nehody na křižovatce hlavní a vedlejší silnice je srážka v pravém úhlu, většinou je vina svalena na řidiče z vedlejší silnice a jeho porušení práva na jízdu. Motoristé na hlavní silnici jezdí rychle, aniž by se ohlíželi doleva či doprava zatímco řidiči na vedlejší silnici jsou uvedeni do velmi složitého úkolu. Musí se podívat doleva i doprava na chodce na dvou přechodech, jeden na přivrácené straně a jeden na druhé straně, a také na dva proudy vozidel, jeden zleva a jeden zprava. Ten, který odbočuje doleva, se musí vypořádat ještě s dalším proudem — z opačného směru — celkem sedm konfliktů. Lidé, kteří se zabývají bezpečností už dlouho tvrdí, že je třeba vyhnout se složitým úkolům. Neboť odvádějí naši pozornost od jednoho konfliktu, právě když se soustředíme na další; účastníci silničního provozu by se měli zabývat pouze jedním konfliktem najednou. (Todd, „Traffic Control,“ pp 2–3)

Přísloví známé v téměř každém venkovském městečku: „Nikdy nenamontují světla, dokud někdo nezemře.“ Tragickou realitou však je, že semafor a přechod pro chodce neřeší problém smrtící křižovatky.

Nebezpečí úrazu vzniká vždy, když není umožněno vozidlu odjet z křižovatky. Vezměme si například řidiče, který odbočuje vlevo, když najednou chodec vstoupí na přechod na vzdálené straně. Řidič zastaví kvůli chodci, jak to vyžaduje zákon, a nyní stojí křížem v cestě vozidel z opačného směru. Jedoucí rychle ve víře, že se jim nikdo nepostaví do cesty, protijedoucí řidiči jsou nuceni náhle a neočekávaně zastavit. Pokud se stane nehoda, vlevo odbočující řidič bude obviněn, i když to byl zákon, který vytvořil toto dilema.

Aby předešel takovému dilematu, vlevo odbočující řidič nerespektuje právo chodců a ohrožuje je nezastavením. Na křižovatkách se signalizací je tento problém zvlášť závažný, bylo zjištěno, že odbočování doleva je pro chodce až čtyřikrát nebezpečnější, než odbočování doprava.

Jak se chodci dostanou přes rušnou silnici? Zatímco řidiči na vedlejší silnici musí čekat před dopravním značením přikazujícím zastavení, dokud není bezpečné přejít přes silnici, zákon dává opačný pokyn chodcům. Jejich právo přechodu přes přechody je povzbuzuje k tomu, co je zakázáno řidiči z vedlejší cesty: zkřížit cestu rychle se pohybující provozu. Chodci, kteří důvěřovali zákonu, jsou sražení řidiči, kteří nejsou připraveni zastavit v domnění, že hlavní silnice jim garantuje jízdu bez překážek. Mnozí řidiči jsou neochotní zastavit pro strach z toho, že do nich někdo narazí ze zadu. Stejně jako zelené světlo, označené přechody ohrožují chodce tím, že jim dávají falešný pocit bezpečí. Spoléhání se na zákon bylo nazváno největším dopravním hazardem ze všech. Čím bezpečnější se lidé cítí, tím jsou méně obezřetní, a tím méně se u nich vyvíjí smysl pro chování na silnici.

Je to zelené světlo, které podporuje rychlost. Řidič, jednající jedinec, jehož jednání je řízeno časovým upřednostněním, se chce vyhnout červenému světlu, protože je nucen zastavit proti své vůli, bez ohledu na okolnosti. Výsledkem je, že ulice jsou velmi nebezpečné, pro chodce je téměř nemožné přejít bez přechodu pro chodce.

Vinou přechodů pro chodce a zákonům o neopatrném přecházení ulice je chodec nucen přejít ulici na nejnebezpečnější části ulice: křižovatce. Když řidiči upírají zrak na semafory, nedávají pozor na chodce. „To, že signalizace nezlepšila bezpečnost chodců, bylo známo již před 70 lety. Jistě jich bylo sraženo při přecházení na zelené světlo tolik, jako při přecházení na červené“ (s. 4).

Semafory, které jsou odpovědné za mnoho úmrtí a zranění, způsobily i obrovskou ztrátu času, majetku a efektivnosti. Dopravní světla nutí motoristy zastavit, a často i zastavit v krátkém čase, i když je bezpečné pokračovat. Toto, ve spojení s povzbuzováním k rychlosti způsobuje opotřebení vozidla, zejména pneumatik a brzdového systému, což vede k poruchám a ztrátě kapitálové hodnoty.

Dopravní světla jsou také největší příčinou zpoždění, protože nutí řidiče zastavit a čekat na rozsvícení zeleného světla. To má za následek velký počet vozidel v koloně na křižovatce, která konečně dostala povolení, jen aby se ocitla v témže problému na další křižovatce. Když řidiči během přechodu přes křižovatku na zelenou špatně odhadnou, zda se jejich vozidlo vejde na druhé straně, zůstanou stát v polovině křižovatky. Když se to stane, řidiči v ulicích kolmo k uvězněnému řidiči nemohou pokračovat v jízdě, i když mají zelenou. Takto se tvoří dopravní zácpy.

Když se jeden nad tím skutečně zamyslí, je to skutečně orwellovské, jak může jeden hloupý stroj ovládat a kontrolovat životy stovek milionů racionálních lidských bytostí prostřednictvím slepé poslušnosti.

Důkazy jsou jasné. Silniční značky a světla, která regulují chování řidiče na křižovatkách, jsou ohavnou hrozbu pro společnost; ta musí být následnou deregulací křižovatek zrušena. S koncem řízené dopravy můžeme vidět konec nebezpečných cest. Jakmile stát přestane řídit cesty, brzy uvidíme konec všech ostatních absurdních porušování našich soukromých práv: zákony o jízdě pod vlivem alkoholu, kontroly vozidel a registrace, a řidičské průkazy.

Celé libertariánské úsilí na národní úrovni selhalo. Pokaždé když je zkorumpovaný režim odsouván do zapomnění, na jeho místo se dostane režim ještě více zkažený. Čím více hlav odsekneme, tím více hlav vyroste, tím více vládních agentur vznikne. Přesto, monstrum není nesmrtelné. Jednoduše potřebujeme novou strategii. Začneme tím, že mu podrazíme nohy.

Ve věku internetu se mohou myšlenky šířit jako požár. Ukaž Cassiniho videa všem a ukaž jim, že svoboda opravdu funguje. Máme příležitost k zasazení osudové rány monstróznímu parazitu vlády v říši idejí. Lidé začnou jasně vidět, že i malé místní vlády nevytvářejí nic jiného než smrt a zkázu, a jejich odstranění může přinést nový věk nevýslovného míru a prosperity. Jakmile se to stane, stát nemá šanci.

Závěr

Autor popsal, jak regulace způsobuje nežádoucí účinky, které nejsou na první pohled viditelné. Ale největším problémem není existence semaforů samotných (které mohou být za určitých okolností žádoucí) ale to, že stát vlastní silnice. Nedostatek konkurence a inovace prostřednictvím soukromého vlastnictví cest je hlavní příčinou rigidních silničních pravidel a neřešených nedostatků nynějšího systému, ve kterém mají státem dotované a řízené organizace monopol a tedy žádný motiv na zlepšování, či efektivnější provoz.

Video o experimentu s neřízenou dopravou, rozdělené na dvě části, se slovenskými titulky:

Originální text byl zveřejněn na mises.org: Justin TP Quinn: The Praxeologie and Ethics of Traffic Lights

Převzato z RakúskáŠkola.sk , přeložil Juraj