Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Anglických konzervativců trnitá cesta ke svobodě

Brexit, to čarodějné slůvko jak z dětské říkanky, politický neologismus, se jako nomen omen stal černou můrou anglického establishmentu, všech parlamentních stran, zástupů finančníků i centrální banky, většiny ekonomů i akademie, zemědělců i tzv. neziskovek „financovaných“ z Bruselu, nemluvě o kontinentálních europoliticích, kteří se obávají posílení rostoucí euroskepse a to dávno předtím, než se Angličané, zdánlivě tak nečekaně a proti všem profesionálním „průzkumům“ i novinářským odhadům po čtyřiceti třech letech členství rozhodli v referendu z Evropské unie vystoupit.

Po hlasování (23. června 2016) se socio-ekonomickým komentátorům náhle v hlavě rozsvítilo: jak jednoduché, vzbouřila se přece zapomenutá dělnická vrstva, jejíž příjmy celá desetiletí stagnují nejen kvůli postupné automatizaci, ale také v konkurenci s nižší mzdou nekvalifikovaných přistěhovalců, z nichž téměř polovina (od vstupu deseti států do Unie 2004) pochází z chudších nebo také z recesí zasažených zemí jednotného evropského trhu.

Plebiscit o nezávislosti, o suverenitě britské vlády byl tudíž hlasováním o kontrole a omezení imigrace. Dle anglické elity, tihle tupci a hlupci podléhající bulváru, bez nejmenšího ponětí o celkových a dlouhodobých výhodách či mírotvorném dobrodiní Evropské unie teď prokázali, jak nebezpečný je lidový plebiscit, když strhli Británii a možná i Evropu na cestu nepochybné zkázy. Implicite tím ovšem přiznávají, že dobrá vláda (governance) musí nutně nevzdělané blbce co nejšikovněji obcházet. Politika jako demagogie, jako neustálá manipulace hloupého lidu.

„Můžete nás míjet, můžete nás uplácet, můžete se nám i posmívat, na paměti ale mějte, že jsme ti lidé v Anglii, co jednou promluví.“ (G. K. Chesterton)

Anglické dějiny takovou filosofii od svého náhodného objevu politických a občanských práv (1688) nepřipouští. Anglický demokrat nemá jakobínské kořeny francouzského republikánství, jež si definuje lidovou vůli v revolučním, rozporném sepětí s abstraktně dokonalým ideálem utopie, naopak důvěřuje tradici, zdravému rozumu ba dokonce i předsudku obyčejných lidí.

Politologům třeba připomenout, že se britský parlament rozhodnutím většiny 480:53 schválit lidové hlasování o setrvání či výstupu z Unie, vzdal v této výjimečné existenční záležitosti své vlastní suverenity. Sociology dlužno upozornit, že má anglické odmítnutí Unie v poměru 55:45 (bez Severního Irska, kde mají katolíci blíž k Dublinu, a bez Skotska, kde nacionalisté z nepochopitelných důvodů volí Brusel) své politické a tedy i intelektuální dějiny, bez nichž by lidová revolta proti elitě byla marná a k referendu by ani nedošlo. Vždyť celá čtvrtina voličů brexitu pochází ze střední, vzdělané vrstvy.

Ovšemže demokracie není dokonalá a navzdory všeobecným volbám se ti relativně chudší a nevzdělaní nemohli proti „spiknutí“ vládnoucích a vedení parlamentních stran bránit, natož ve většinovém systému voleb politicky prosadit, dokud nezískali mocné spojence v konzervativní straně a mezi seriozními komentátory. Rozpolcená strana nakonec volila brexit z šedesáti pěti procent, paradoxně až na šest ministrů, de facto proti své vlastní vládě a parlamentu.

Odpor vůči masivní imigraci (zhruba 300 000 ročně po celé desetiletí) byl dlouhodobě přezíravě mustrován jako „nekorektní“ předsudek, byť je 60milionová Anglie (bez Skotska) rozlohou jen dvojnásobná České republiky, evidentně přelidněná, a přetížené státní školy, zdravotnictví a doprava doléhá hlavně na ty nejchudší a místo pochopení se jim dostávalo jen urážek a výsměchu.

V nejtolerantnější evropské zemi byli napadáni za xenofobii nebo dokonce za rasismus a to z nejvyšších míst. Oba bývalí premiéři se proslavili svými výroky na adresu „bigotů“ a „pitomců“ (Cameronovy „fruit cakes“). Oba kosmopolité nemohli pochopit, že by někdo normální ve svobodomyslné zemi mohl vůbec pochybovat o přínosu multikulturní společnosti nebo nechápat, že přistěhovalci zvyšují HDP? Inu zvyšují, ale jak pro koho.

Imigrační krize se stala konečnou a zřejmě finální krizí Unie v celé Evropě, protože v zajetí humanitární ideologie její pravidla neumožňují hraničním státům, aby se účinně bránily přílivu běženců, jak to bez velkých potíží dokázala nepatrná Makedonie. A představa, že miliony muslimských přistěhovalců získají časem německé nebo švédské občanství a budou se moci stěhovat i do Anglie, občas se to už děje, také sehrála v plebiscitu svou roli. Strana nezávislosti (Ukip) rozzuřila stranu „zůstaneme,“ když snímek nekončícího zástupu běženců za pochodu minulého léta dala na plakáty.

„V mém počátku je i můj konec … v mém konci můj počátek.“ (T. S. Eliot)

Liberálně konzervativní inteligence ale nevolila brexit z obav před přistěhovalci, nýbrž kvůli nesouhlasu s nadvládou Unie. Anglické pochybnosti o budování těsně provázané nadnárodní politice mají dlouhou historii už od konce čtyřicátých let, kdy se spíš než o integraci ještě mluvilo o spolupráci. Francouzsko německých iniciativ (Euratomu, Společenství uhlí a ocele i Římské smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) se Británie odmítla zúčastnit, jako něčeho zbytečného, jež mohlo mít nanejvýše symbolický význam oné v textu zmíněné „stále těsnější unie.“ Podle ostrovních pragmatiků se politická spolupráce za studené války měla vymezovat hlavně vůči Sovětskému impériu, měla být těsným spojenectvím NATO a odstraňováním obchodních cel a byrokratických bariér.

Britské námluvy na alternativní založení zóny svobodného obchodu bez vnitřních i vnějších tarifů a téměř bez společných pravidel skončily bezvýsledně, vetovala je totiž dirigistická Francie, a nepřály jí kupodivu ani Spojené státy a tak sdružení sedmi států volného obchodu (EFTA) vzniklo později než EHS. Francie totiž viděla v budoucím spolku celní unie náhradu za své ztracené impérium, toužila po dominantním postavení i jazykovém (proto jsou unijní instituce ve frankofonních státech) a na nějakém „laissez-faire“ tradičně považovaném za necivilizovaný chaos, neměla zájem.

Západní Německo se po fiasku dvou válečných agresí a nacistické genocidě židů zoufale snažilo zařadit mezi mírumilovné, civilizované národy, bylo ochotno kvůli legitimitě hrát druhé housle a přispívat z poloviny na zemědělství Francie. Američané nepochopili, že šílenství Evropy a třicetiletou válku (1914 — 45) nezpůsobil jen nacionalismus, ale také imperiální zápolení nedemokratických mocností Pruska, Ruska a Rakouska. Snadno se nechali během studené války přesvědčit, aby Marshallův plán na rekonstrukci podmínili podmínkou postupné evropské integrace, roli tu jistě sehrála i zcela ahistorická představa evropských spojených států po vzoru americké národní federace, jak jim svůj plán předestřeli francouzští politici Jean Monnet a Robert Schuman (1950).

Hrdý Albion stál stranou, válku přečkal psychicky ve zdraví, považoval se ještě v padesátých letech za třetí světovou velmoc a navzdory válečnému dluhu i demobilizaci koloniální armády měl až do roku 1957 vyšší životní úroveň a produktivitu než rozvrácené Německo či válkou postižená Francie. Nad jeho impériem sice už dlouho zapadalo slunce, ztrácel svou dávnou merkantilistickou obchodní výhodu, ale úzké vztahy s USA, anglosférou i bývalými koloniemi v novém britském společenství národů se zdály být zárukou mocenského i slušného ekonomického postavení.

Teprve prudký hospodářský vzestup šesti států EHS, zvláště Francie, jež poprvé po 300 letech předstihla v HDP Británii, znejistil konzervativní vládu. Marný byl Macmillanův slavný výrok „nikdy jsme se neměli tak dobře,“ ujalo se lidové rčení „Vyhráli jsme válku, ale prohráli mír“ a premiér požádal o přijetí do spolku (1961) a byl ochoten po roce svou malou ve skutečnosti obchodně úspěšnou sedmičku opustit. Tradiční britská politika vyrovnávání sil na evropském kontinentě neuspěla a koncepci svobodného světového obchodu zastínila ekonomice nadřazená politika nového společenství.

Poválečný konflikt Británie s evropským „kartelem,“ dávno před jejím neochotným členstvím v evropském společenství (1973), pokračoval v její neustále frustrované snaze o hospodářskou liberalizaci uvnitř Unie, jako by nemohla pochopit, že to s tou regulací a integrací unionisté míní vážně a společný trh je jen pouhý nástroj k dosažení vyššího cíle. Cožpak je možné v Evropě prastarých národů, aby se nesourodý europarlament stal skutečnou sněmovnou, opravdovým mluvčím lidu, bruselská komise vládou a Rada Evropy senátem, jak si předsevzal Jacques Delors?

Nakonec musela přijít trojnásobná krize — jednotné měny, jednotného trhu práce a otevřených vnějších a vnitřních hranic Unie, aby Británii ze zlého snu probudila a přiměla k opuštění dnes už viditelně skomírajícího utopického projektu. Předvídat nelze, je však téměř jisté, že ideálu politického sjednocení Evropy v jeden stát pomohl brexit do hrobu a jen obludná nomenklatura Bruselu, konkretizovaná utopie, jak by řekl Rio Preisner, bude pokračovat možná ještě dlouho až do hořkého rozpadu. Nedokázal snad nade všecky pochyby poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov, že politické náboženství utopie reformovatelné není?

Dějiny jsou plné paradoxů a současníci dění, natož jeho aktéři, nemohou znát klíčové momenty otevřené budoucnosti. Britský premiér zahnaný do kouta raketovým růstem strany nezávislosti (Ukip), jí potřeboval ubrat vítr z plachet, měl-li vyhrát volby a také zažehnat rozkol ve vlastní straně, která se od puče eurofilů proti konzervativci uctívané Margaretě Thatcherové stávala čím dál euroskeptičtější, zvláště po Maastrichtské smlouvě.

Ta totiž teprve naplno vyjevila marxistický princip a plán postupného budování Unie. Integrací měny a správního i ekonomického systému evropských států se měla změnit hospodářská základna, jíž se následně společenské povědomí přizpůsobí, neboť je podle Marxovy teorie jen odrazem ekonomického vývoje. Proto nemusí mít Komise legitimitu. Jak ironicky předvídala Thatcherová ve svém bestseleru Umění vládnout: integrace Evropy nevytvoří evropský národ, ale jen bruselskou kosmopolitní byrokracii a s ní provázané politiky.

„Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach…“ Margaret Thatcher, 2002, v knize Umění vládnout

V posledních všeobecných volbách už polovina z poslanců, jež konzervativní strana vyslala do parlamentu, byla ochotna hlasovat proti Unii. Ti se vzbouřili a požadovali ultimativně, aby vláda přislíbila referendum, mohli totiž snadno svou slabou koaliční vládu shodit. Předseda vlády byl v pasti. Kampaň za lidové hlasování vznikla jako reakce na Maastrichtskou smlouvu (1992) a čtvrt století nabývala na síle, jakmile však ovládla většinu základních stranických organizací konzervativní strany, nebylo vyhnutí. Cameron se proto pokusil o poslední úhyb. Mazaně lidové hlasování slíbil, respektive odložil, pod podmínkou, že sám bez liberálů vyhraje příští volby, což považoval za značně nepravděpodobné. Euroskeptiky umlčel a možná i věřil, že by vůle lidu setrvat v Unii podobně jako v roce 1975 rozkol ve straně zlikvidovala, kdy na čas zakřikl levé euroskeptické křídlo socialistické strany Labour premiér Harold Wilson.

A Cameron k překvapení všech volby těsně vyhrál, protože si udržel euroskeptické hlasy na pravici, zatímco nacionalistická Ukip přetáhla levici hlasy euroskeptických dělníků, kteří by konzervativce tak jako tak nevolili. Tradiční pravolevé zápolení konflikt s Unií rozdělil napříč. Premiér, který už měl za sebou dvě vyhraná referenda (jedno o poměrném volebním systému, druhé o nezávislosti Skotska), mohl snad zvítězit i potřetí, kdyby neudělal fatální chybu.

Dobře věděl, o co jde, a proto slíbil vyjednat omezení unijní imigrace, podcenil však ideologické myšlení budovatelů nové Evropy. Vyrostl v kultuře, kde platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. Pro německou kancléřku je princip svobodného, celoevropského pracovního trhu svatý, jedna ze čtyř ekonomických svobod Unie, jako by lidé byli totéž co zboží nebo finance a tak se Cameron z jednání vrátil domů s prázdnou. Původně mluvil o setrvání v reformované Unii, nyní byl zesměšněn a přinucen zápasit o pouhý status quo. Angela Merkelová, matka uprchlíků z válečných konfliktů celého světa, mu ani nepomohla dveře aspoň dočasně přizavřít a o jeho porážku se zasloužila, ačkoli si ji sama nepřála.

V předvolební kampani místo pragmatického důrazu na setrvání (ideologických zastánců Unie má tisíciletá monarchie nemnoho), zastrašoval premiér voliče hospodářskou recesí a nebezpečím evropské války. Nic tolik nepopudí klidného a uměřeného Angličana konzervativního, zdravého rozumu. Můžete mu tvrdit, že je hloupý, nebo blázen, ne však, že je srab a musí se přizpůsobit. Nezažili ostrované horší věci za války a zhroutili se snad? Jestliže Angličanovi někdo s naprostou vážností začne říkat, že se blíží konec světa, začne se smát. Když mu ale řeknete, že má poslouchat a dělat, co se mu poroučí, ztuhne a začne podezírat, co se za tím skrývá. Dnes už to ví, establishment si v Bruselu vytvořil svou druhou rentu a politickou životní pojišťovnu.

Cameronova vláda se v kampani soustředila výlučně na ekonomiku a přiměla také stranu protivnou, aby kontrovala růžovou, nerealistickou, hospodářskou budoucností Británie osvobozené z tisíce bruselských směrnic a líčila, jak ušetřený členský příspěvek (s opominutím částky vrácené v dotacích) postaví na nohy chátrající státní zdravotnictví. V zuřivém volebním klání je zvykem přehánět i lhát. Zastánci brexitu však měli jednu ohromnou výhodu — optimistickou, pozitivní vizi osvobozené budoucnosti a na své straně politickou korektností, jak se dnešní ideologií práv, menšin, identity a umravňování říká, umlčenou a už delší dobu naštvanou většinu národa, jenž dostal příležitost se ozvat.

Vše nyní záleží na schopnosti staronové vlády vyjednat s Unií kompromisní, obchodní podmínky na evropském trhu, optimisté doufají, že převládne zdravý rozum a unionisté (především v Německu) nebudou chtít poškodit svůj vlastní obchod s Británií. Doufají také, že odchod ukončí byrokratickou letargii, odstraní mnohé omezující směrnice a zahájí daňovou konkurenci. Snadné to nebude.

Cameronova Nemesis pronásleduje Angličany dál. Evropští politici si navykli buď obhajovat svou partikulární politiku univerzálními principy lidských práv, nebo jako německá kancléřka sami podléhají univerzalistickému způsobu myšlení na obhajobu své politiky. Obě strany jsou tudíž v pasti. Podmínku neomezené migrace v Unii Británie odmítla, omezení pracovního trhu svorně odmítá Unie.

Ne samým chlebem ale živ je člověk. Angličané volili také v obraně svého domova a své ohrožené kultury a jsou ochotni přinést oběť. Jakou, to teprve uvidíme.

Psal pro Kontexty v září 2016 pan Alexander Tomský (Aktuálně.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 190 × | Prestiž Q1: 3,72
1 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Anglických konzervativců trnitá cesta ke svobodě

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top