Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Národy vznikající souhlasem: Dekompozice národního státu (1/2)

Libertariáni se často zaměřují na analýzu dvou jednotek: jednotlivce a státu. Ale jednou z nejdramatičtějších a nejvýznamnějších událostí naší doby bylo bouřlivé vzkříšení třetího aspektu reálného světa: národa.

Pokud se předtím o národu uvažovalo, tak jen ve spojení se státem, ve formě běžného výrazu: národní stát. Nedávno jsme však zároveň s pádem komunismu v Sovětském svazu a ve východní Evropě byli svědky živé a překvapivě rychlé dekompozice centralizovaného státu, či tzv. národního státu. Skutečný národ, či národnost se s fanfárami vrátily na světové jeviště.

Národ opět na scéně

Národ, samozřejmě, není to samé, jako stát a tento rozdíl si starší libertariáni a klasičtí liberálové jako např. Ludwig von Mises a Albert Jay Nock velmi dobře uvědomovali. Současní libertariáni se často chybně domnívají, že jednotlivci jsou vzájemně provázáni jen vazbami tržní směny. Zapomínají, že každý nevyhnutelně přichází na svět v rodině, v jazykovém a kulturním prostředí. Každý člověk se narodí do jedné nebo více překrývajících se komunit, které obvykle obsahují etnickou skupinu, a tyto komunity mají specifické hodnoty, kulturu, náboženské vyznání a tradice. Ve všeobecnosti se člověk narodí v určité zemi a vždy se narodí ve specifickém historickém kontextu času a místa, tedy komunity a území.

Moderní evropský stát, typicky velmoc, nevznikl vůbec jako národ. Vznikl tím, že jeden národ, — obvykle uprostřed výsledné země se základnou v hlavním městě — si imperiálním způsobem podrobil národnosti na periferii budoucí země. Jestliže národ je komplexem subjektivních pocitů národnosti založených na objektivních skutečnostech, imperiálně-centralizované státy prosazovaly pocit národní jednoty, který zahrnoval i podřízení se imperiálnímu centru, mezi národnostmi na periferii s různým stupněm úspěchu.

Ve Velké Británii se Angličanům nikdy nepodařilo zcela vymazat národní ambice podmaněných národností; Skotů a Walesanů. Ve Španělsku Kastilci soustředění v Madridu nedokázali — jak viděl celý svět po dobu Olympiády v Barceloně — vymazat nacionalismus mezi Katalánci, Basky, či dokonce mezi Galicijci, nebo Andalusany. Francouzi nikdy nezkrotili Bretonce, Basky, ani obyvatele Languedocu.

Teď je již jasné, že kolaps centralizovaného a Rusy ovládaného Sovětského svazu odhalil desítky původně potlačovaných nacionalismů. Zároveň je stále jasnější, že i samotné Rusko, nebo spíše Ruská federace, je ještě starší imperiální formace, do které Rusové začlenili silou spoustu národností včetně Tatarů, Jakutů i Čečenců. Velká část Sovětského svazu pochází z imperiálního ruského dobývání území v 19. století, během kterého si soupeřící Rusové a Britové rozdělili většinu střední Asie.

Národ není možné přesně definovat, protože je to komplex a proměnlivá konstelace různých forem a komunit, jazyků, etnických skupin a náboženství. Některé národy anebo národnosti, například Slovinci, jsou svéráznou etnickou, jakož i jazykovou skupinou. Jiní, například bojující skupiny v Bosně, tvoří jedna etnická skupina se stejným jazykem, ale dělí je úporné náboženské spory (pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a bosenští muslimové, kteří, což situaci ještě více komplikuje, vyznávali původně manichejskou bogomilskou herezi).

Otázka národnosti je složitější, protože zahrnuje objektivně existující realitu i subjektivní vnímání. V případě východoevropských národů pod nadvládou Habsburků, anebo v případě Irů pod nadvládou Británie, se musel nacionalismus, včetně potlačených, nebo vymírajících jazyků, vědomě uchovávat, produkovat a rozšiřovat. V 19. století se o to starala intelektuální elita bojující o oživení periférií, které částečně pohltilo imperiální centrum.

Iluze „kolektivní bezpečnosti“

Problém národa vzrostl ve 20. století pod převažujícím vlivem wilsonismu na americkou a světovou zahraniční politiku. Nemluvím o myšlence národního sebeurčení, ale o konceptu kolektivní bezpečnosti proti agresi. Fatální chyba tohoto konceptu je, že ztotožňuje národní státy s individuálními agresory a ke světové komunitě přistupuje jako policajt na rohu. Policajt například vidí, jak A napadá B nebo krade majetek B. Policajt, přirozeně, chrání soukromé vlastnictví B, tedy jeho osobu, anebo majetek. Předpokládá se, že ve válkách mezi dvěma národy nebo státy jde o stejný princip: stát A napadne stát B. Přijde mezinárodní policajt, ať už je to Liga Národů, OSN, americký president či ministr zahraničních věcí, nebo komentátor srpnových New York Times, a stát A označí bez váhání za agresora. Od světových policejních složek, ať už je to cokoliv, se očekává rychlý zásah do dění a zastavení podstaty agrese.

Kritický omyl v této oblíbené argumentační linii se nachází hlouběji, než obvyklá diskuse o tom, zda americké vzdušné síly anebo pozemní jednotky mohou skutečně poměrně jednoduše eliminovat Íránce, nebo Srby. Rozhodující chyba spočívá v implicitním předpokladu celé analýzy: že každý národní stát vlastní celé své geografické území stejným spravedlivým a správným způsobem, jakým každý jednotlivý vlastník majetku vlastní svoje tělo a majetek, který zdědil, nabyl prací, anebo získal svobodnou směnou. Jsou hranice typického národního státu opravdu tak spravedlivé či nezpochybnitelné, jako váš anebo můj dům, pozemek, či továrna?

Myslím, že nejen klasický liberál, nebo libertarián, anebo kdokoliv se zdravým rozumem, který se nad tímto problémem zamyslí, musí odpovědět, že ne. Je absurdní označit každý národní stát v libovolném čase, který si sám vytýčil hranice, za něco správného a svatého, vyhlásit jeho teritoriální integritu za majetek, který musí zůstat nedotknutelný a úplný, jako vaše nebo moje tělo či soukromé vlastnictví. Přece tyto hranice se stanovily násilím, nebo mezinárodní smlouvou, bez dohody s obyvateli daného místa a časem se výrazně posouvaly tak, že prohlášení o územní celistvosti jsou z tohoto pohledu zcela směšná.

Vezměme jako příklad současný chaos v Bosně. Jen před několika lety establishment, levý, pravý i středový, nahlas obhajoval zachování územní celistvosti Jugoslávie a úporně zavrhoval všechna secesionistická hnutí. Dnes, ten samý establishment, který ještě nedávno opěvoval Srby jako obránce jugoslávského národa, je hanobí za agresi proti teritoriální celistvosti Bosny či Bosny-Hercegoviny, což je národ, který před rokem 1991 neexistoval o nic více, než „národ Nebrasky“.

Toto jsou pasti, do kterých je nám souzeno padnout, pokud se nezbavíme mytologie národního státu, dokud si národní stát nepřestaneme představovat jako entitu s vlastnictvím, s vlastními svatými a neporušitelnými právy. Analogie se soukromými vlastnickými právy je totiž naprosto nesprávná.

Zkusme využít vynikající strategii Ludwiga von Misese a abstrahovat od současných emocí. Představme si dva sousední národní státy, Ruretánii a Fredonii. Předpokládejme, že Ruretánie vnikla do východní Fredonie a tvrdí, že tato oblast je jejím vlastnictvím. Musíme automaticky odsoudit Ruretánii za její zavrženíhodný akt agrese vůči Fredonii a vyslat proti brutálním Ruretáncům a ve jménu malé Fredonie vojsko? Ne nevyhnutelně.

Protože může být docela dobře možné, že východní Fredonie byla řekněme před dvěma lety částí Ruretánie, byla fakticky západní Ruretánií, a Ruretánci, etničtí a národní starousedlíci tohoto území, zakoušeli po ty dva roky fredonský útlak. Zvláště v mezinárodních sporech platí nesmrtelná slova W. S. Gilberta: „Věci jsou jen zřídka takové, jak vypadají; odstředěné mléko se tváří jako šlehačka.“

Oblíbený mezinárodní policajt, ať už je to Butrus Butrus-Ghali, americké jednotky, nebo komentátor New York Times, by měli raději více jak dvakrát měřit, než jednou řezat a vstoupit do sporu.

Libertariáni a klasičtí liberálové, kteří by měli dobré předpoklady k reflexi zahraničních vztahů národního státu, byli příliš zaujati studenou válkou, aby se jim věnovali. Po kolapsu Sovětského svazu a ukončení studené války si klasičtí liberálové snad najdou prostor pro nové promyšlení těchto životně důležitých problémů.

Úvahy o secesi

Zaprvé můžeme konstatovat, že ne všechny státní hranice jsou spravedlivé. Jediným cílem libertariánů by měla být transformace existujících národních států do národních entit, jejichž hranice by se daly označit jako spravedlivé; tj. rozložit existující násilně držené národní státy do skutečných národů, nebo konsenzuálních národů.

Například v případě východní Fredonie by obyvatelé měli mít možnost oddělit se od dobrovolně od Fredonie a přičlenit se ke svým přátelům v Ruretánii. A klasičtí liberálové by neměli tvrdit, že na národních hranicích nezáleží. Je pravda — jak dlouho hlásali klasičtí liberálové –, že čím je méně státních zásahů buď ve Fredonii, nebo v Ruretánii, tím menší význam mají tyto hranice. Ale dokonce i za minimálního státu mají národní hranice význam, pro obyvatele dané oblasti často velice velký. Protože: v jakém jazyce — ruretánštině, fredonštině, či v obou — budou tabulky s názvy ulic, telefonní seznamy, soudní jednání, či vyučování na daném území?

Zkrátka: každá skupina, každá národnost by měla mít možnost odtrhnout se od jakéhokoliv národního státu a připojit se k libovolnému jinému státu, který s tím souhlasí. Tato jednoduchá reforma by nakonec vedla k ustanovení konsenzuálních národů.

Murray N. Rothbard (dokončení zítra)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 303 × | Prestiž Q1: 4,20
1 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Národy vznikající souhlasem: Dekompozice národního státu (1/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)
Rajchenberk:
No, ale právě, pokud není čeština jeho mateřština, tak asi nebude moc chápat nějaký český kulturní a jazykový kontext. V tomto článku od Rothbarda je …
PeTaX:
Dal jsem si s tím práci, byť netvrdím, že je to dokonalý překlad. Potřeboval bych vidět i ten anglický originál. Jistě, dejte to na Bawerk, ať to pře…
Rajchenberk:
No, super a je to i česky, to si tedy po zítřku převezmu i na Bawerk. Díky! Můžete to použít i pro diskusi s Urzou, i když ho asi nepřesvědčíte. Někde…

V interní diskusi je 3 příspěvků | poslední příspěvek 20. 1. 2017 10:36 || Diskutovat interně

Facebook diskuse
top