Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Od malého občánka k poslušnému občanovi

V tomto článku se můžete dočíst o nejrůznějších aspektech škodlivosti povinné školní docházky; zdaleka nejde jen o násilné donucení, státní propagandu a indoktrinaci — bohužel je toho ještě více.

Povinná školní docházka je jedno z těch témat, jež jsou prezentována (zejména ve škole, ale i téměř všude jinde) velmi jednostranně: Je vyzdvihováno, v čem bylo její zavedení prospěšné, ale prakticky nikdo nemluví o jejích negativech; člověk, kterého to příliš nezajímá, by mohl dokonce usoudit, že žádná neexistují. Osobně toto téma nepovažuji za zdaleka tak jednoznačné, naopak se domnívám, že povinná školní docházka s sebou přináší spoustu zrůdností, na které bych zde rád poukázal. Cílem tohoto článku není porovnávání pozitiv a negativ, nýbrž (zatím) pouze poukázat na negativa, o kterých se příliš nemluví; připouštím tedy, že text bude jednostranný, neboť tvoří jistou „protiváhu“ k mnoha jiným jednostranně zaměřeným informacím.

Čím je tedy povinná školní docházka škodlivá? Domnívám se, že její nejhorší aspekty jsou tyto:

  1. násilné donucení,
  2. indoktrinace,
  3. podrobení se jako norma,
  4. školy dle obrazu státu.

Rád bych je nyní rozebral jeden po druhém; znovu upozorňuji, že se (zatím) nejedná o porovnání s pozitivy (o kterých slýcháme skoro pořád a všude), jen poukazuji na negativa.

Násilné donucení

Stát si uzurpuje právo nutit rodiče k tomu, aby tito vzdělávali své děti podle podmínek státem stanovených; na první pohled se to může jevit jako bohulibý záměr, nicméně jednak je třeba si uvědomit, že „podmínky státem stanovené“ rozhodně nejsou nejlepší volbou pro každé dítě, ale především nezavírat oči před tím, co se stane v případě, že rodiče nevyhoví.

Existuje spousta dětí, pro které představuje státní vzdělávací systém hotové peklo na zemi; a co pak zbývá jeho rodičům, nechtějí-li se této mašinérie účastnit? Nic moc; budou-li totiž klást odpor dostatečně důsledně, stát jejich dítě nakonec unese. Ano, používám slovo „unese“, ačkoliv si uvědomuji, jak to asi většině z vás zní; co jiného ale odebrání dětí sociálkou znamená, když ne únos? Jistě, právně a dle zákonů se to tak nenazývá; reálně je to však přesně ono. O jednom takovém příběhu jsem před časem napsal; přečtěte si rozhovor s velmi nadaným studentem, jenž se rozhodl vzdorovat.

Problémem neméně závažným než děti, jež se nějakým způsobem vynikají, je násilné donucení všech rodičů k tomu, jak mají vychovávat své děti; ano, čtete správně, násilné donucení, přesně o to se totiž jedná! Kdo se bude povinné školní docházce vzpírat a zabrání sociálce v zásazích proti své rodině, proti tomu zakročí policie a násilím jej donutí se podřídit; ať už s tím, co se ve školách učí, souhlasíte, nebo nesouhlasíte, není už ono násilné donucení samo o sobě zlem?

Uvědomme si, že ono násilí není použito jen proti těm, kdo třeba týrají své děti, ale i proti všem, kdo nemají zájem o vzdělávání ve formě, kterou jim nutí stát. Každý se zkrátka musí podřídit vůli politiků a úředníků; a skutečně máme o těchto lidech tak vysoké mínění a věříme, že vědí, co je pro děti nejlepší, lépe než jejich rodiče? Ne že by to v extrémních případech nemohla být i pravda, ale kvůli tomu mají podstupovat ono donucení úplně všichni?

Indoktrinace

Představme si nějakou organizaci jako třeba církev, firmu, případně politickou stranu, kterak prosazuje, že do dětí musí povinně hustit její víra, produktová reklama, případně politické názory bez ohledu na to, co si o tom myslí rodiče; něco takového drtivá většina z nás (naprosto pochopitelně) shledává nepřijatelným. Proč ale v případě státu děláme výjimku? Jak je možné, že stát může děti ve školách indoktrinovat svou propagandou?

A nejedná se jen o to, že učitelé podobné věci „přirozeně“ učí, protože si to sami myslí; existuje Národní vzdělávací program (Bílá kniha), kde mají tito za úkol předávat studentům občanské kompetence — jinými slovy z nich dělat „dobré občany“. To zahrnuje kupříkladu vysvětlování, které všechny funkce ve společnosti „musí“ zastávat stát, protože volný trh „by selhal“ (což není nic než spekulace), vyzdvihování demokracie před ostatními formami vlády, omlouvání vražd ve jménu státu (když vraždí vojáci, ani se to vraždami nenazývá), ale také výchova k vlastenectví, úctě k vlajce, hymně a podobně; ať už s těmito věcmi souhlasíme, nebo ne, nejedná se o fakta, nýbrž o hodnotové soudy, jež jsou dětem podsouvány bez toho, aby se o nich kriticky diskutovalo a aby si mohly tyto utvořit vlastní názor dřív, než je jim podstrčeno, co si vlastně mají ve výsledku myslet.

Velmi často poukazuji na vraždy spáchané vojáky na příkazy jejich nadřízených ve jménu státu a přirovnávám je k tomu, že by někdo zavraždil člověka a omlouval tento čin tím, že mu jej nařídil spáchat šéf v práci ve jménu firmy; drtivá většina lidí zareaguje naprosto okamžitě tím, že je to přece absurdní přirovnání, přičemž důvod, proč je vlastně absurdní, typicky vymýšlejí až pak (někdy jej nevymyslí dokonce vůbec).

Nejde teď vůbec o to, zda a jak moc přesná ona analogie je; jedná se o to, že prakticky nikdo k ní nepřistupuje nestranně: Skoro každý nejdříve „ví“, že je absurdní, aby až pak vymýšlel, proč vlastně. Když však něco zkoumáme s tím, že názor na danou věc máme již hotový, těžko můžeme dojít k nezaujatému výsledku; a přesně to je právě jedním z důsledků indoktrinace, o níž mluvím.

Podrobení se jako norma

Celý systém veřejného vzdělávání obsahuje prvek násilím vnucené autority; děti jsou nuceny podrobovat se učitelům, jež si samy nevybraly. To, jak dobře tento úkol zvládají, bývá často hodnoceno výrazy typu: „je hodný“, „zlobí“, „jsou s ním problémy“, „má dobré chování“ a podobně; cílem onoho procesu, který někdy nazýváme „naučením se disciplíně“, je přinucení dítěte k tomu, aby se bylo schopno podrobit autoritě, která byla zvolena naprosto nedobrovolně.

Aby bylo jasno, rozhodně se zde nevymezuji proti autoritám obecně — považuji za vhodné, máme-li někoho, koho si vážíme a (typicky v nějaké oblasti) jej vnímáme jako autoritu; nesmírně důležité však je, aby to celé (jeho přijetí) nebylo důsledkem násilného vnucení, neboť přesně to tvoří rozdíl mezi „zahazovat sebeúctu a učit se hrbit hřbet před kýmkoliv, kdo je nám určen“ a „přijímat druhého člověka, respektovat jej, vážit si jej i s jeho chybami a chtít se od něj učit“.

Státní školství tedy učí mladé lidi zvykat si na to, že se v jejich životě budou objevovat lidé, které si tito nevybrali, ale přesto se jim budou muset podřizovat; někdo by mohl namítnout, že se jedná o „přípravu pro budou práci“, což však neobstojí, neboť i práci (a šéfa) si vybíráme sami bez toho, aby nám to bylo nuceno násilím.

Kde se ale do takové situace dostáváme? Ano, správně, opět ve vztahu ke státu, vládě, politikům a často i úředníkům; škola nás připravuje na to, abychom si zvykli, že něco takového je nejen normální, ale i žádoucí. V důsledku toho jsme všichni mnohem snáze ovladatelní vnější vnucenou autoritou; jak by ne, když jsme s ní vyrostli.

Školy dle obrazu státu

Důsledkem povinné školní docházky je nutnost mít zákonnou definici školy; proč? Inu, kdyby zákon nijak nedefinoval, co je to škola, pak by se za ni mohl prohlásit kdokoliv a cokoliv, čímž pádem by povinná školní docházka zcela pozbyla smyslu (dala by se obejít absolvováním „školy“, která reálně neexistuje, jen její existenci někdo formálně deklaroval). Důsledkem toho, že je škola definována v zákoně, jsou pak nutně regulace ve smyslu: Co nesplňuje tohle a tamto, to není škola.

msmt.png (210,249 kiB)
Edikt

Ve výsledku z toho plyne, že stát nějakým způsobem omezuje, jaké všechny podoby smějí školy mít; svět je přitom nesmírně rozmanitý a různé děti mají velmi rozdílné potřeby, přičemž žádný úředník ani politik není schopen všechny tyto potřeby predikovat při tvorbě nějakého zákona. Důsledkem této neschopnosti je pak nemožnost zakládat různé typy škol; například česká legislativa neumožňuje založení školy sudburského typu, což je však jen jeden z mnoha symptomů komplexnějšího a závažnějšího problému.

Proč by měl stát svazovat školy zákonem? Typická odpověď zní, že proto, aby někdo nezaložil školu „špatnou“; jenže jak poznáme „špatnou“ školu? To, co je pro jedno dítě rájem, může být pro jiné peklem; lidé jsou různí. Problému založení „špatné školy“ čelíme tak či tak, liší se to jen v tom, zda o tom, co je „špatná škola“ rozhoduje úředník plošně pro všechny děti, nebo rodiče každého dítěte individuálně pro něj; samozřejmě platí, že v extrémních případech rodiče na své děti kašlou… teď jsou však kvůli tomu omezováni všichni rodiče a děti plošně. Stát vytváří škatulky, do kterých se všichni musejí vejít; a kdo nezapadá, ten je označen za „problémového“, dostane nálepku a jeho život se komplikuje, neboť je již od malička označkován jako nežádoucí. Ale pro co? Proč život? To sotva; maximálně pro vzdělávací systém utvářený byrokraty z ministerstva.

Závěr

Rád bych zdůraznil, že cílem tohoto článku bylo jen poukázat na negativa povinné školní docházky; uvědomuji si, že jsem je neporovnával s případnými pozitivy a už vůbec nenavrhl jakoukoli alternativu, leč důvodem k takovému přístupu byla nutnost zdůraznit, co je špatně v samostatném textu, neboť se obávám, že jen málo tak důležitých témat je v naší společnosti tolik opomíjeno.

Uvědomuji si však, že v mém sdělení chybí mnohé; zejména cokoliv o tom, co by se stalo v případě, že by povinná školní docházka neexistovala, případně jaké alternativy k ní mohou existovat. Protože se jedná o komplikované téma, rozhodl jsem se nechat jej na příště; zatím budu rád, pokud se nad nevýhodami, jež jsem zmínil, zamyslíte a necháte si je projít hlavou.

Mises.cz: 03. února 2017, Urza

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 252 × | Prestiž Q1: 4,46
3 plus Známkuj článek minus 1
Interní diskuse

Od malého občánka k poslušnému občanovi

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse