Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 5 min.

Říše na Bosporu (a na Rýně) — V.

Turecká vláda čím dál častěji zasahuje do vnitroněmeckých záležitostí. Nejprve však trochu historie.

Německo mělo s Tureckem nadstandardní vztahy už začátkem 20. století. Tehdy se obě země pustily do projektu „dráha Berlín-Bagdád“, který velmi dráždil Brity a Rusy. Pak přišla první světová válka, do které Turecko vstoupilo po boku Německa. Společně bojovali, společně byli poraženi. Jak v Německu, tak v Turecku následovalo období politické nestability. V Turecku se odehrála arménská genocida, která svým „úspěchem“ inspirovala nacisty v pozdější genocidě Židů.

Po druhé světové válce bylo Německo poničeno a trpělo nedostatkem pracovních sil. Hodně německých mužů padlo nebo bylo zmrzačeno, takže nebyli schopni zastávat fyzicky namáhavé práce. Na nátlak německých zaměstnavatelů podepsala SRN mezinárodní smlouvu s Tureckem, která umožňovala tureckým občanům ucházet se o práci v Německu. Vznikl eufemismus „Gastarbeiter“ (pracující host). Po pár letech, opět na nátlak německých podniků, byla zrušena klauzule, podle níž se Gastarbeiter měl po dvou letech vrátit zpět do vlasti. Tím se začala vytvářet permanentní komunita, která se ještě posílila, když v roce 1974 začal platit zákon o slučování rodin.

Turků je dnes v Německu hodně, i když je poměrně těžké rozluštit, kolik. Nemálo držitelů tureckých pasů jsou totiž Kurdové, kteří s Turky nechtějí mít mnoho společného. Pak také existuje značné množství potomků ze smíšených rodin a v neposlední řadě do Německa zamířilo i pár desítek až set tisíc balkánských Turků, kteří mají občanství příslušných států (Bulharsko, Řecko, Makedonie). Odhady se nyní pohybují mezi 2,5 až 7 miliony osob, což je rozpětí opravdu velké, a naznačuje, že současný německý stát to vlastně ani přesněji vědět nechce. Jisté je, že turecký jazyk je v Německu druhým nejrozšířenějším. Nápisy na letištích, nádražích či v reklamách to reflektují.

(Ostatní gastarbeiteři z té samé éry, ba i z časů novějších — Italové, Jugoslávci, Portugalci — se mezitím do německé společnosti integrovali natolik, že jejich potomci neumějí řečí svých rodičů říci ani „dobrý den“. Turci ovšem nikoliv.)

tuerkische-werbung-von-kabel-deutschland-foto-imago.jpg (33,010 kiB)
Reklama na Kabel Deutschland v turečtině.

Dokud byla v Turecku u moci sekulární vláda, svých občanů v Německu si příliš nevšímala. Věci se ovšem změnily, když se k volantu dostal Recep Tayyip Erdoğan a jeho islámská strana AKP. Zájem o krajany v cizině, který Erdoğan projevuje, výrazně převyšuje obvyklé evropské standardy. Tam, kde by se většina cizích státních představitelů spokojila s návštěvou folklorního představení, tam dělá Erdoğan politiku. A to hned na několika frontách.

První frontou je DITIB, tureckou vládou řízená organizace. Podléhá tureckému ministerstvu pro náboženské záležitosti a v SRN je činná už od roku 1984. DITIB zastřešuje cca tisíc lokálních poboček, které se starají o správu mešit, výuku islámu na školách, zajišťují zbožným poutníkům cestu do Mekky, navštěvují věřící ve vězení apod. DITIBem školení imámové jsou vysíláni z Turecka do Německa a jsou tureckým státem i placeni, fakticky jsou tedy zaměstnanci cizí vlády.

Kontroverze kolem DITIBu jsou značné a tento článek je neobsáhne všechny. Pár příkladů: loni vzbudila v německých médiích velkou pozornost skutečnost, že skrze DITIB se v Kolíně nad Rýnem šíří německy psaný komiks pro děti, vychvalující mučednickou smrt. Hesenská pobočka má na kontě značné množství antisemitismu, se kterým nepřestala ani rok po odhalení. Stavba megamešity pro 1200 věřících v Kolíně nad Rýnem byla předmětem velkých politických bojů. Celá organizace popírá genocidu na Arménech, přesně jako její nadřízení v Ankaře. Imámové pracující pro DITIB vykonávají v Německu výzvědnou činnost pro tureckou tajnou službu, čímž se nedávno začala zabývat spolková prokuratura. V Severním Porýní-Vestfálsku (a možná nejen tam) má DITIB blízko k tureckým nacionalistům zvaným „Šedí vlci“.

Mimochodem, autora toho posledního citovaného článku, Denize Yücela, právě v Turecku zavřeli, prý se měl podílet na hackerském útoku na turecké ministerstvo energetiky, při němž unikla na veřejnost řada citlivých e-mailů. Spíš je to ale asi tak, že ve svých článcích neprojevoval dostatečnou pokornost a úslužnost vůči režimu. Německé noviny jsou Yücelova zatčení plné, patrně ze stavovské solidarity. Nic s tím ovšem nenadělají.

diyanetcomic2.jpg (159,627 kiB)
Mučednická smrt po turecko-německu.

Staroslavné hanzovní město Hamburk uzavřelo v roce 2012 s DITIBEM tzv. státní smlouvu (Staatsvertrag), která dělá z DITIBu faktického zástupce muslimů v Hamburku, co se jednání s úřady týče. Starosta města Olaf Scholz (SPD, jak jinak) ji hájí. Místní televize si však dala tu práci, že prošťárala Facebookové stránky vysokých představitelů DITIBu ve městě a objevila tam různé zajímavé výroky, např. „Demokracie pro nás není závazná, nás zavazuje pouze Alláhova kniha“, nebo „Plivu do tváře Turkům a Kurdům, kteří nežijí podle islámu. Jakou mají vlastně cenu, když to nejsou muslimové?“ Skandál je čerstvý, patrně se bude ještě nějakou dobu řešit.

Kromě DITIBu má ovšem Erdoğanův režim i jiné prostředky, jak působit na Turky v Německu. Jedním z nich jsou turecké státní televize, které v zahraničí sleduje ohromné množství Turků: v Německu je konkrétně 55–58 % těch, kteří dávají turecké televizi přednost před německou. Trh jim vyšel vstříc, takže u německého Vodafone si můžete koupit balíček osmi tureckých stanic jen za 6 euro měsíčně.

Pak je tu přímé politické působení. Turečtí občané v zahraničí mají právo volit v tureckých volbách a prezident Erdoğan je u nich populární: získává mezi Turky v Německu více hlasů než v Turecku samotném. Schválně si na ten článek klikněte, i když neumíte německy: ta úvodní fotka z předvolebního shromáždění v Karlsruhe je vypovídající — záplava červených vlajek. Vůbec, loajalita politicky aktivních Turků k jejich nové německé vlasti je, mírně řečeno, dost nejistá. Natolik nejistá, že i nejeden liberál se zabývá myšlenkou, zda nedávné povolení dvojího občanství nebyla náhodou chyba.

screen-shot-2016-07-31-at-16-47-29-640x480.jpg (96,747 kiB)
Účastníci demonstrace německých Turků v Kolíně nad Rýnem, 31. 7. 2016.

Před třemi lety „pověřenkyně pro integraci“ Aydan Özoguz (SPD, jak jinak) požadovala volební právo pro cizince do komunálních voleb (stejné snahy měl u nás loni Jiří Dienstbier ml.) Samozřejmě by z toho opět těžil Erdoğan a jeho AKP. V některých městech v Porýní je Turků tolik, že by představovali rozhodující volební blok. Pak je ovšem otázka, kdo by se integroval kam.

V Turecku samotném jde nyní do finiše zásadní politická změna: prezident Erdoğan má dostat rozsáhlé nové pravomoci, které fakticky znamenají, že bude moci vládnout vydáváním dekretů bez ohledu na parlament. V čele země by podle nových pravidel mohl zůstat až do roku 2029. Změny musí ještě schválit turecké obyvatelstvo v referendu 16. dubna 2017.

V referendu budou opět moci hlasovat turečtí občané i v cizině, a Erdoğan už oznámil, že na březen chystá cestu do Porýní, kde bude místním Turkům vysvětlovat výhody prezidentského systému. Tato zpráva se dostala i do českých médií (rovněž stojí za přečtení). Před pár dny mu přijel dělat předskokana premiér Binali Yıldırım, na jehož „soukromé setkání“ v Oberhausenu (novináři nebyli vpuštěni) se přišlo podívat cca 8000 Turků. (Video zde — opět stojí za zhlédnutí). Premiér vyzval shromážděné, aby byli „připraveni na mocné Turecko!“

Možná bychom se na něj měli připravit i my. Pár staletí zkušeností s mocným Tureckem už Evropa má. Nebyly moc dobré. Dnešní zaostalost Balkánu je do značné míry způsobena pěti sty roky osmanské nadvlády, která se po většinu času rovnala prostému plundrování a znevolňování místních obyvatel. A krajina v Maďarsku je dosud tečkována zříceninami hradů, které bránily postupu tureckých vojsk do centra kontinentu.

Píše pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net


Pozn. red.: Velmi doporučuji názory a informační přehled pana Kechlibara. Zejména v německých reáliích dneška.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 223 × | Prestiž Q1: 4,76
3 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Říše na Bosporu (a na Rýně) — V.

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top