Štítky článku: •  

Negativní a pozitivní definice práv

V diskusi pod mým článkem o technologii Google Glass mě velmi překvapilo, kolik zdejšího liberálně smýšlejícího čtenářstva nemá ponětí o tom, co jsou negativně a pozitivně vymezená práva, což v nich vyvolává přesvědčení, že různá práva jedinců „jdou proti sobě“, v důsledku čehož musíme „hledat kompromisy“, což je typicky prováděno metodou, že každý řekne svůj pocit, jak by měla být daná situace řešena a následně je konsensuálně odsouhlaseno to ad hoc řešení, které najde nejvíce zastánců. Rád bych se pokusil do tohoto chaosu vnést trochu světla.

Nejprve si pojďme vysvětlit, co jsou vlastně pozitivně a co negativně vymezená práva. Nejlépe bude asi začít na několika příkladech: právo na život, právo na vzdělání, právo na lékařskou péči a právo na bydlení. Negativní definice těchto práv vypadá asi takto: nikdo nesmí nikoho zabíjet, nikdo nesmí nikomu zakazovat se vzdělávat, nikdo nesmí nikomu bránit poskytování lékařské péče, nikdo nesmí nikomu zakazovat si postavit dům. Pozitivní definice naopak říkají toto: společnost (typicky stát) musí každému zajistit, aby přežil, je povinna mu bezplatně poskytnout vzdělání, musí mu zajistit ošetření a postavit dům.

Ač většina liberálů intuitivně uznává práva negativní, mnozí z nich si plně neuvědomují, v čem jsou pozitivní práva špatná a proč se jimi vlastně ani do důsledku řídit nelze. Když pomineme argumenty morální, se kterými jsem si už zvykl, že zrovna na tomto serveru moc nenapasu, protože jsou okamžitě rozmělněny a celá diskuse se zvrhne v polemiku o tom, že morálka je relativní a dozorce v koncentráku, který střílí vězně jen minimálně, je vlastně morální v porovnání s ostatními, zůstává tu jeden poměrně ultimátní praktický argument: pozitivní práva jsou nekonzistentní a ve světě omezených zdrojů, kde žijeme, se vzájemně vylučují. Když stát něco poskytuje jednomu, činí tak ze zdrojů sebraných jiným. Z toho pak pramení ten pocit, že „práva jdou proti sobě“ a snaha tíhnout k řešení tohoto problému tak, že se každý případ tak nějak rozhodne podle pocitu.

Řešit všechny „konflikty práv“ tímto způsobem je sice hezké a má to zejména tu výhodu, že zastánci takových řešení vypadají rozumně a nikdo je typicky neoznačuje za extrémisty, nicméně se tím otevírají dveře něčemu poměrně hrůzostrašnému. Jak řekl Larry Flynt soudci, když se mu Spojené státy pokoušely upřít svobodu slova: „Názor je jako díra do zadku; každý má nějakou.“ A měl pravdu.

Názorů na to, jak ad hoc řešit každý konflikt pozitivně definovaných práv, budou vždy mraky. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby nebylo třeba nakonec nějak rozhodnout. A přijmeme-li zásadu, že budeme každý takový spor rozhodovat tak, jak se to v danou chvíli většině lidí zdá rozumné, ani se nenadějeme a dostaneme se do situace, kdy si demokratická většina vydupe pozitivní práva na každou blbost pro každého; i když počkat, my už vlastně v takové situaci jsme. A nelíbí se nám, že? Tak ale přestaňme podporovat principy, které nás do ní dostaly!!

Ačkoliv jsou pozitivní práva v konfliktu samy se sebou – i s realitou – dokonce i tehdy, když budeme brát jen ty „nejzákladnější“, negativně vymezená práva nejsou v konfliktu nikdy, ať si vymyslíme cokoliv; negativní právo každého jedince na soukromou jachtu není ve sporu s žádným jiným negativním právem, naopak už pozitivní právo na vzdělání se může snadno vylučovat s pozitivním právem na náboženské vyznání. Vyplývá to pochopitelně z toho, že negativní práva spočívají pouze v tom, že někomu něco nezakazujete, zato těmi pozitivními musíte něco zajišťovat, což stojí nějaké zdroje, kterých je omezený počet.

Pojetí všech práv negativně a žádných pozitivně automaticky řeší mnoho konfliktů a rozhodně nevytváří žádné nekonzistence, které jakýkoliv pozitivní přístup k právům nevyhnutelně tvoří; minimálně proto, že nadefinováním byť jediného pozitivního práva se lze dostat do situací, kdy je právo samo o sobě ve sporu s realitou. I kdybychom třeba připustili jen pouhé pozitivní právo na lékařskou péči pro každého, kdo ji urgentně potřebuje, stejně to platí jen do té míry, dokud bude dostatek doktorů, nemocnic, vybavení — prostě zdrojů obecně; takové právo pak nevyhnutelně závisí na aktuálním materiálním stavu společnosti a jako takové nemůže být ani teoreticky univerzálně platné.

Velmi zajímavé zjištění přichází ve chvíli, kdy si uvědomíme, že nadefinujeme-li všechna práva negativně a žádná pozitivně, vyjde nám koncept práv zcela ekvivalentní právům vlastnickým! Kdo tedy uznává negativní definici práv na cokoliv, uznává právě absolutní platnost vlastnických práv; a naopak. Proto lze pomocí vlastnických práv definovat všechna lidská práva tak, aby nebyla ve sporu.

Například právo na život plyne z toho, že člověk je vlastníkem svého těla a nikdo nesmí narušovat toto vlastnictví. Právo na svobodu slova zas plyne z toho, že si na každém pozemku smí každý říkat, co chce, souhlasí-li vlastník. Právo na vzdělání zase vyplývá z faktu, že si každý může za své peníze koupit od kohokoliv, kdo souhlasí, tuto službu. Právo na náboženské vyznání je založeno na tom, že nikdo nesmí bránit vlastníkům pozemku tento využívat k vyznávání jejich víry.

Zajímavé však je, že ač se na podobných principech většina zdejších liberálů shoduje, naráží kosa na kámen v případě takzvaného „práva na soukromí“, které je zdejšími čtenáři velmi často nejen definováno pozitivně, ale dokonce ještě navíc považováno za součást vlastnických práv, což je naprosto absurdní! Negativně definované právo na soukromí pochopitelně součástí vlastnických práv je: prosazuji-li své právo na to, aby mi nikdo nedával kamery a štěnice na můj pozemek, je to požadavek zcela legitimní.

Pozitivně definované právo na soukromí se však s vlastnickými právy vylučuje: když tvrdím, že lidé potřebují mé svolení na to, aby mohli pořizovat mé fotografie, případně o mně sbírat informace i v případě, že vlastník pozemku, na kterém se nachází, s jejich jednáním souhlasí, zasahuji tímto požadavkem do vlastnických práv jiných lidí a můj požadavek není principiálně o nic lepší, než když požaduji, aby mi zaplatili vzdělání, lékařskou péči, důchod a MHD.

Co vlastně vyjadřují někteří svým postojem, že jejich soused si nemůže ze svého pozemku pořizovat jejich fotografie bez jejich svolení? Tím zároveň tvrdí, že onen soused nemá právo na to, aby si na svém vlastním pozemku dělal záznamy o tom, jak mu na ten pozemek dopadají fotony. Komické na tom postoji je ještě to, že dotyční často nemají nic proti tomu, když soused tyto fotony monitoruje očima, ale protestují, zachytí-li je do objektivu kamery. Něco takového je hrubé porušení vlastnických práv onoho souseda; on si přece může se svou kamerou na svém pozemku dělat, cokoliv chce, dokud tím nenarušuje vlastnická práva jiných lidí (což rozhodně nemůže narušit tak, že si dělá poznámky o tom, jaké záření dopadá na jeho pozemek).

Jiná situace samozřejmě nastává, kdyby dotyčný soused kameru vzal a mrštil ji do okna na cizím pozemku, případně kdyby ze svého pozemku někoho zastřelil, nebo kdyby si tam postavil raketové silo a ostřeloval okolí, které někomu patří. Všechny tyto činnosti jsou pochopitelně v rozporu s vlastnickými právy jiných lidí, neboť někdo využívá svůj majetek tak, že tím poškozuje majetek jejich. S kamerou či fotoaparátem taková situace ale rozhodně nenastává, neboť tyto přístroje nedělají nic jiného, než že prostě zaznamenávají částice či vlnění, které na ně dopadají; zde o žádném narušení cizích vlastnických práv nemůže být řeč. Narušením vlastnických práv je právě naopak situace, kdy se někdo snaží druhému v užívání takových zařízení bránit (pochopitelně není-li to vlastník pozemku, na kterém se celá situace odehrává).

To neznamená, že lidé by neměli mít právo na soukromí. To by rozhodně měli, nikdo by jim neměl bránit, aby si své soukromí zajistili takovým způsobem, jakým považují za vhodné. Zatažením závěsů v ložnici například zamezí tomu, aby z jejich pozemku odrážely fotony, které prozrazují, že tam souloží; v takovém konání by jim samozřejmě nikdo neměl bránit. Chtějí-li se však milovat ve světle luny a nechají-li závěsy roztažené (nebo jdou-li s tím rovnou na zahradu), pak se pochopitelně takové fotony z jejich pozemku odrážet budou a dotyční se nesmí divit, že je někdo zaznamená… a v takovém případě je už jen a jen jeho věc, jakým způsobem budou tyto fotony zachyceny a co s nimi ten, kdo je zachytil, udělá. Tím pochopitelně netvrdím, že je šmírování správné.

Cíle takového souseda-šmíráka se s ním mohou přestat bavit, mohou zvýšit ochranu svého soukromí, mohou mu odmítnout jakoukoli sousedskou pomoc, či mu nikdy s ničím v rámci sousedského života nevyjít vstříc. Když ale vniknou na jeho pozemek a začnou mu tam násilím likvidovat datová úložiště, porušují tím jeho vlastnická práva (a když tím pověří stát, není to o nic lepší). Je to podobná situace jako například to, když vám manželka lže, protože si za vašimi zády užívá s milencem; není to sice správné, ale neporušila žádná vaše vlastnická práva, takže ji můžete třeba opustit, ale zmlátit ji za to je nelegitimní (ač se nezachovala správně).

Stejně jako není legitimní po komkoli chtít, aby zajišťoval vzdělání našim dětem, platil nám zdravotní péči, zajišťoval bydlení a staral se o naše rodiče (a na tom se většina liberálů shodne), úplně stejně není legitimní po ostatních chtít, aby nám zajišťovali naše soukromí tam, kde si jej nezajistíme sami (a zde už přichází většina zdejších čtenářů s pozitivní definicí práva na soukromí). Komu vadí, že by jej někdo mohl vidět při souloži, zatáhne závěs. Komu je nepříjemná představa, že jej někdo uvidí nahého, nebude chodit nahý před cizími lidmi. Kdo je natolik paranoidní, aby mu vadilo, že někdo zaznamená jeho obličej, ten by holt měl nosit masku, nebo se vyskytovat pouze v místech, kam není vidět z pozemků, kde je pořizování záznamů povoleno.

Je jasné, že mnoho takových záznamů může být potenciálně zneužito, zejména existuje-li technologie, která Vám umožní pořizovat záznam prakticky všeho a pořád a ještě to vyvěšovat na internet. Jistě, takové věci zneužití přímo nabízejí. Na druhou stranu by se naprosto totéž dalo říci o zbraních. Ty také přímo volají po tom, aby je někdo zneužíval. Jenže úplně stejně jako je špatné iniciovat násilí proti někomu jen proto, že má zbraň, kterou by vás mohl hypoteticky ohrozit (není-li z něčeho zcela evidentní, že se ji proti Vám akutně zneužít chystá — například míří-li na vás), je úplně stejně špatné iniciovat násilí proti někomu jen proto, že má kameru a pořizuje záznam, který by proti vám mohl hypoteticky zneužít (navíc zneužitím záznamu v tomto smyslu míním porušení vlastnických práv jako u té pistole; to, že vás někdo natočí, jak se flákáte v práci a pošle to vašemu šéfovi, rozhodně není porušení ničích vlastnických práv, není-li záznam pořízen bez souhlasu vlastníka kamery či pozemku, na kterém se to odehrálo).

Naprosto chápu, že někomu může být hodně nepříjemný pocit, že si jej někdo natáčí; pravděpodobně je to do jisté míry nepříjemné většině lidí — včetně mě. Na druhou stranu znám i mnoho takových, pro které je velmi nepříjemné být ve společnosti někoho, kdo má zbraň. To však není důvod k tomu, aby se ozbrojení či natáčející automaticky omezovali; záleží to vždy na rozhodnutí majitele pozemku, na kterém se nacházejí. Zakazuje-li tam užívání či nošení zbraní, měli by se tomu všichni podřídit (nebo pozemek opustit).

Není-li na daném pozemku nic takového zakázané, mají smůlu ti, kterým to vadí (pokud je pro ně situace nesnesitelná, mohou pozemek opustit). Tvrzení ve stylu: „Já mám právo na své soukromí, takže se mohu ve vaší restauraci najíst a po vaší silnici projít a nikdo mě přitom nesmí natáčet,“ je políček do tváře vlastníka daného prostoru, který by měl být jediný, kdo tam určuje pravidla.

Zajímavé je, jak toto skoro všichni liberálové chápou, když jde o zbraně (tam má každý, komu ozbrojený soused vadí a takzvaně jej „omezuje ten pocit, že má zbraň“, prostě smůlu; jeho soused si může se zbraní nakládat po svém, dokud jej s ní přímo neohrožuje), ale mnoho z nich má problémy s pochopením téhož, když jde o soukromí (tam má každý najednou „právo“ chtít po svém sousedovi, aby jej nenatáčel, když mu ten pocit vadí; tady musí soused najednou žádat o povolení k tomu, aby si zaznamenával fotony, které dopadají na jeho pozemek).

Další kuriozita je, že stejným argumentem o „právu na soukromí“ lze obhájit i to, že si můžu chodit oblečený po nudistické pláži, i když její majitel chce, aby tam byli pouze nazí lidé; ač velmi pochybuji, že by se něčeho podobného kterýkoli ze zdejších čtenářů dožadoval, mnozí obhajují principy, podle kterých by měla být taková žádost zcela oprávněná.

Dalším aspektem takto pozitivně vymezeného práva na soukromí, které zahrnuje zákaz fotografování a shromažďování informací (například o pohybu dotyčného), je fakt, že budeme-li se jej důsledně držet a nebudeme-li v něm dělat žádné ad hoc výjimky, dostaneme se do stavu, ve kterém reálně není možné pátrat po komkoli, kdo Vám například něco ukradne.

Někdo zcizí Váš majetek, Vy se jej snažíte získat zpět, jenže máte-li se držet toho, že nesmíte sbírat informace o nevinných lidech, nikdy nemůžete zloděje vypátrat, neboť k tomu, abyste zjistili, že se jedná o onoho zloděje, musíte napřed shromažďovat informace, jenže k tomu, abyste mohli shromažďovat informace, byste museli napřed vědět, že dotyčný se proti Vám nějak provinil (a Vy tedy můžete na základě toho teď porušit jeho pozitivně definované právo na soukromí); pátrání končí v kruhu nevědomosti, neboť k tomu, abyste mohli pátrat po zloději, musíte napřed vědět, kdo to je, jinak shromažďujete informace o potenciálně nevinném člověku.

Závěrem chci dodat, že naprosto chápu, že mnoho lidí tento postoj nesdílí. A tvrdí-li, že jim nejsou vlastnická práva svatá, takže je rádi poruší či obětují v zájmu nějakého vyššího dobra a pozitivně vymezeného práva na soukromí, tak s nimi sice nesouhlasím, ale budiž, je to názor; jen se pak nesmí divit, když na ně bude někdo aplikovat stejný princip, až po nich bude chtít pozitivně vymezené „právo na bydlení pro každého“.

Naprosto nekonzistentní a nesmyslné je však to, když se někdo prezentuje jako zastánce vlastnických práv a snaží se své pozitivně definované právo na soukromí, které vlastnickým právům přímo odporuje, prezentovat jako součást vlastnických práv a používá přirovnání typu, že natáčet ze svého pozemku souseda na kameru je totéž jako střílet na něj ze svého pozemku brokovnicí; absurdita podobného přirovnání spočívá v tom, že když na někoho střílím brokovnicí, porušuji tím jeho vlastnická právo (je vlastníkem svého těla), avšak natáčím-li jej na kameru, nedělám mu vůbec nic a žádná jeho vlastnická práva nezpochybňuji, neboť si jen zaznamenávám fotony, které dopadají na můj pozemek, na což mám svaté právo, taková informace je nadále moje a můžu si s ní dělat, cokoliv uznám za vhodné.

Psal v roce 2013 Urza na D-FENS

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 579 × | Prestiž Q1: 6,96

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top