Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku: demokraciefašismusmocoligarchiestát
Čtení tohoto článku zabere přibližně 14 min.

Kolik milimetrů nás dělí od fašismu?

Před pár dny jsem vložil na Facebook aforismus, že: „Jsou jen tři možná řešení: Korporátní fašismus, socialismus, nebo klasický kapitalismus.“ Do osmdesáti pěti znaků nelze vměstnat rozsáhlejší myšlenku, ale tato by si snad rozvinutí zasloužila.

Každý stát, ať se nám to líbí více nebo méně, je reprezentací moci. Nějaké mocenské kliky se vždy moci uchopí (a dokonce je až druhotné, zdali jsou zvoleny demokraticky, anebo jinak). Podstatou je, zda se pokouší svoji moc upevňovat intervencionistickým, centralistickým mechanismem, anebo ne. Pokud ano, pak vždy budou stát před rozhodnutím, kterou cestou se pokusí svojí moc etablovat. Možností je relativně málo, respektive jsou právě jen ty tři, které jsem zmínil. Tedy mohou jít cestou klasického liberalismu (což ovšem moc nijak neposiluje), nebo cestou komunismu, či pokud se vám to slovo nelíbí, pak reálného socialismu, anebo nevyhnutelné poslední cesty a tou je fašismus.

Směrodatným ukazatelem je v otázce přístup k trhu. Pokud je stát schopen a ochoten respektovat tržní mechanismy, pak má jedinou cestu a tou je liberální koncept, který samozřejmě moc státu zmenšuje a omezuje tak princip výkonu moci. Je vcelku zřejmé, že žádný technolog moci nemůže tímto směrem pokračovat, protože by si sám podrýval svoji autoritu, nebo zmenšoval vlastní moc.

Jak jsem definoval v minulém článku, tak vnější zdání vypadá tak, že jsme smýkání podle volebních výsledků buď k jednomu, anebo k druhému konceptu vnímání práv a svobod občana.

Po vítězství jedné strany dochází vcelku pravidelně ke zrušení všech pravidel, která zavedla předchozí garnitura, a po dalších volbách k postupu přesně opačnému, tedy ke smýkání se z extrému do extrému, které má za důsledek zcela nestabilní právní prostředí, protože nikdo neví, co se odehraje zítra. Nikdo není schopen ekonomicky plánovat a z hlediska byznysu je situace nepraktická a nepoužitelná.

Politici slibují nesplnitelné cíle a voliči jim znova sedají na lep a život se zacykluje v kolotoči lží, nepravd a nesplněných slibů. Snad by se dalo říci, že v krátkodobém měřítku by politický systém mohl (snad) v systému nesplněných slibů a polopravd působit nějakým stabilizačním efektem ve smyslu toho, že když lže pravice i levice, tak pravda je někde v polovině mezi nimi a v zásadě na tom nezáleží.

Problém je v tom, že pravice i levice mlží stejným způsobem (byť logicky opačně), ale vzácně se shodují na jediné věci a tou je trend zesilování moci státu.

Stát uchvacuje stále větší část ekonomického i soukromého života, stát vcelku bez souhlasu občanů neustále zvyšuje státní dluh a graduje tak riziko neplnění závazků, které v představách většiny obyvatel reprezentují základní úlohu státu. Mám tím na mysli především školstvím zakonzervovanou představu, že nikdo jiný než stát není schopen zajistit penze, zdravotnictví, či školství.

Nikdo už není schopen si představit, že školství lze poskytovat jinými způsoby, než centrálně plánovanou metodou tereziánského školství, bez ohledu k tomu, že tato metoda je dnes nefunkční. Pokud se rodiče pokouší substituovat tento mechanismus vlastními silami, stát vystupuje agresivně proti jejich snahám a veškeré aktivity z pozice moci a ochrany monopolu vetuje. Obdobně bychom mohli nacházet inherence státu v oblasti zdravotnictví i penzijního systému. Nebudu přehánět příliš, když zopakuji aplikované heslo fašismu: „jen stát, vše pro stát a nic proti státu“.

Východiska z této situace jsou pouze dvě: buď stát jako mocenský monopol bude dále pokračovat ve svém útlaku a posilování etatismu nade všechny meze, anebo přistoupí k deregulaci, to jest sám sobě omezí vlastní moc směrem k liberálním konceptům. Je jasné, že touto cestou se žádná z relevantních mocenských garnitur nechystá.

Všechny tyto otázky úzce souvisí s měrou daňové zátěže a regulacemi tržního prostředí. Kardinální problém leží v tom, že politici v tomto konceptu státního uspořádání musí vyvíjet nějakou činnost, jinak by zavdali k podezření z toho, že se flákají, ale nepracují. Výsledkem je samozřejmě to, že produkují vždy vyšší a vyšší kvanta regulací a omezení, na jejichž provoz je třeba vybírat stále větší a větší objemy daní. Systém je tak zacyklen podobně, jako jaderná řetězová reakce.

Politik vymyslí nějaké opatření (snad možná) v nějakém bohulibém úmyslu, následně vidí v praxi, že opatření nemá ten dopad, který zamýšlel, tedy provede celou sadu dodatečných opatření a regulací, která se opět minou výsledkem a tak dále „ad infinitum“.

Cílem všech politiků bez ohledu na politickou stranu je signalizovat voličům svoji nepostradatelnost a snahu řešit věci lépe, než to dovede hloupý volič. Tím se pokouší vytvořit ze sebe jakési pseudoelity, které nejlépe vědí nejen, co volič chce, ale i jak to provést tak, aby dokázali svou vlastní nadřazenost.

Bohužel musíme konstatovat, že země, které by otočily kormidlo klasicky liberálním směrem, jsou spíše výjimečné.

Naposledy snad můžeme zmínit Nový Zéland, kde se premiérem stal sociální demokrat, který správně pochopil, že cestou etatismu, zákazů, příkazů a regulací se jít nedá, a začal tvrdě liberalizovat vnitřní ekonomiku. Za dobu, kdy byl u moci, se mu podařilo privatizovat několik takzvaných státních monopolů, zvednout ekonomiku Nového Zélandu o desítky procent, a přes nesouhlas socialistické strany dosáhnout evidentního ekonomického vzestupu. Bohužel, netrvalo dlouho, než si státní byrokrati uvědomili, že přicházejí o faktickou moc a premiér byl po několika letech od moci odstaven, politika a ekonomika se vrátila do původních břehů a Nový Zéland je dneska zpět, kde byl předtím, tedy v plně rozvinutém socialismu.

Obdobně bychom mohli hovořit o Velké Británii za vlády Margaret Thatcher, které se na krátkou dobu podařilo liberalizovat britské prostředí, aby hned potom, kdy byla zbavena moci, navrátila Labour party vše k původnímu, takzvaně demokratickému centralismu, resp. socialismu welfare state.

Abychom nechodili pro příklady až daleko, tak obdobné procesy vidíme u poválečného Německa s ministrem Erhardem, a když zůstaneme v domácích luzích, tak stejný proces prodělalo krátké epizodní liberální tažení Václava Klause staršího v devadesátých letech našich moderních dějin.

Opakuje se to s neúprosnou pravidelností. Krátké období svobody, liberalizace a rozkvětu, následované vždy prudkým protiútokem socialistů, státu a jeho moci a likvidace dosažených svobod a ekonomických výsledků. Vždy je to ale stát a jeho existující, nebo socialisty posílená moc, který tu svobodu nesnáší.

Co se však jeví zcela jednoznačně je to, že ukrajování svobody a likvidování ekonomiky jsou přímé důsledky demokratického zřízení. To je velmi nehezký nález, bohužel však velmi pravdivý. Jak už jsem psal v minulém článku, demokracie je luxus, který si může dovolit pouze velmi bohatý stát a na velmi omezené období. Vím, že se to mnoha lidem nebude líbit, ale je to tak. Demokracie je principiálně levicový koncept a jak ze zkušenosti víme, levice může řídit stát pouze do okamžiku, než spotřebuje všechny zdroje. Pak nutně musí nastupovat liberální pravice, která umožní zdroje znova vytvořit.

Nebojím se říci, že bychom měli po zkušenosti z minulosti zauvažovat velmi silně o tom, jestli demokratický mechanismus v tom rozsahu, který používáme, je to pravé ořechové.

Jen vcelku zbytečně zopakuji, že pro levici je nepředstavitelným režimem tržní chaos, tedy že si ekonomické jednotky v podstatě dělají, co chtějí, buď vydělávají, nebo prodělávají a rozhodují se na základě jiných kritérií, než jim určuje státní tabulatura.

Levice tedy vždy přistupuje nejen k životu člověka ale i k ekonomice s představou, že se procesy nedějí tak, jak ona pokládá za správné a přistupuje k zásahům nejen do tržních mechanismů, ale i do soukromých sfér jednání jednotlivců a pokouší se modifikovat nebo spíše unifikovat chování aktérů do pro ně jediného srozumitelného schématu řádků a sloupců.

Ruku v ruce s tím, že státy stále více zasahují do tržního řádu, znamená, že peněžní inflace působí inflaci ceny spotřebních a investičních statků a kvalita zboží poklesá. Za tím následují poklesy reálných mezd, ačkoliv jejich nominální výši stát navyšuje. Obdobným způsobem regulace a dotace vytěsňují z trhu ty nejmenší firmy, které nemají dostatečné konexe a zdroje. Zároveň s tím následuje nezdravý vývoj bankovního sektoru, který raději operuje s peněžními deriváty, než se skutečnými podnikatelskými investičními příležitostmi.

Politik tohoto konceptu pak nepochybně stojí pouze před dvěma možnostmi. Liberální řešení je pro něj neefektivní záležitostí, která není v jeho osobním zájmu, protože mu sníží moc, takže soukromému podnikání musí udělit poslední ránu a tou je buď konfiskace výrobních prostředků, tedy socialismus, anebo totální podřízení vůli státu a byrokracie tedy fašismus.

Rozdíl je však pouze formální, protože v obou případech o používání výrobních prostředků bude rozhodovat stát a liší se proto jen drobnou nuancí a tou je vlastnictví byť jakkoliv formalizované. Za fašismu jsou vlastnická práva a listiny o převodu nedotknutelné, ale institut soukromého vlastnictví zmizel. V socialismu jsou zpochybněna i vlastnická práva a stát disponuje veškerým hmotným i nehmotným kapitálem.

Snad můžeme říci, že komunistický přístup, který se v řadě států v historii použil, je natolik zdiskreditovaný, že je jeho nástup jen velmi málo pravděpodobný. Tedy se pravděpodobně nemusíme obávat plošné konfiskace majetků. Ovšem plíživá konfiskace skrze daňové zatížení, regulace a dotace je zcela stejně devastující, jako předchozí řešení.

Na tak zvané moderní levici je patrný trend prohlubování spolupráce s velkými firmami a to až do rozmělňování rozdílu mezi těmito dvěma silami. A pokud se historický ohlédneme, pak nutně vidíme paralelu s třicátými lety minulého století a italským, respektive německým fašismem.

Já vím, že za fašismus je dnes vydáván hlavně jeho válečný důsledek. Jen je dobré si uvědomit, že fašismus byla doktrína, která měla hlavně organizačně-státní povahu a válka jako taková byla spíše důsledkem tohoto jednání. Já rozumím tomu, že fašismus je pokládán za určitý druh nadávky, dehonestace, urážky, cokoliv jiného, ale uvědomme si, že fašismus byl pouhým způsobem organizace státu a ekonomiky, respektive jejího řízení. Válka byla až důsledkem. Stejně tak je falešně propojován nacionalismus, militarizace a rasismus. Jsou to různé větve nějakého druhého nebo třetího patra, ale primárně šlo vždy o podrobení ekonomiky k nějakému sekundárnímu cíli.

Bez zajímavosti není ani to, že než vypukla válka, tak byl ekonomický fašismus vnímán jako alternativa ke kapitalismu a dokonce i ke komunismu. Dokonce (a zní to dnes až komicky) to měla být jakási třetí cesta. Ó, Bože, pořád narážíme na třetí cesty a nevidíme a nechceme vidět, že cesty jsou pouze dvě. Ta fašistická třetí cesta měla přinést to nejlepší ze socialismu, to jest státní dohled nad výrobou a domnělé odstranění plýtvání, za které byla pokládána konkurence, a zároveň ponechání soukromého vlastnictví podniků a navazující motivace efektivně vyrábět.

Pokud se začteme do historických materiálů, tak představou fašistických řidičů ekonomiky byla kontrola produkce prostřednictvím zákonů, nařízení, licencí a v důsledku i všech aspektů obchodu a finančních služeb, tedy přesně to, jakým způsobem uplatňuje svoji moc dnešní stát.

Cílem je tedy nějaká základní osnova velkých, silných podniků kooperujících se státem a žijících v jakési koexistenci vzájemných výhod. (Pokud bychom se podívali do zdrojů, pak řada těchto fašisticky koncipovaných firem v Německu i v Itálii existuje dodneška!)

Fašismus prakticky nikdy nevzniká nějakou deklarací, kupříkladu: „od zítřka vyhlašuji fašismus“. Většinou je jeho vznik zamaskován za jiné, podstatně přijatelněji znějící slovo. Vcelku známá ukázka má svůj původ v Rooseveltově Americe a jmenovala se tak zvaně New Deal. Obdobně může být eufemisticky nazvána partnerstvím státního a soukromého sektoru, případně (v našem případě) se může označit jako vedení státu jako firmy.

Politik, který se jej snaží prosadit, dokonce může být velmi populární a veřejnosti se může líbit jeho pragmatický přístup bez zbytečného nánosu politických frází, na které je občan alergický od běžných politických stran. V okamžité fascinaci nastupujícím pragmatikem však obvykle zaniká to, že jeho rozhodování bude spíše směřovat k zákonům, které jsou výhodné pro jeho soukromou firmu, než aby inicioval zákony, které jsou výhodné pro všechny firmy.

Pokud si vzpomeneme na jedno z mála volebních hesel současného místopředsedy vlády, pak rozhodně nevolal po malém liberálním státu, nýbrž od počátku tvrdil že povede stát jako firmu. Nikdo se v tom okamžiku nezabýval rozporem toho výroku. Protože běžná firma nabízí svoje služby v nějakém konkurenčním prostředí, kdežto stát je přímo definičním monopolním vnucovatelem svých služeb, stejně jako beztrestným monopolním lupičem cizího bohatství.

Pokud se vrátíme k historii podnikání ministra financí, nacházíme, že jeho metoda podnikání byla vždy založena na nekompromisní likvidaci konkurence, tedy nesnažil se překonat své konkurenty tím, že bude poskytovat kvalitnější a lepší služby, nýbrž je buď finančním nástrojem anebo jiným nátlakem z cesty odstranil. Buď nepřátelským převzetím firmy pomocí navýšení kapitálu, vynuceným odkupem, či jinými metodami minimálně na hranici zákona.

Odtud už je jenom krok k pochopení, že stát bude v následujících měsících řídit jako svoji soukromou firmu, to jest nekompromisní likvidaci všeho, co neslouží jeho osobnímu prospěchu. Ovoce vidíme už dnes: konkurence malého a středního podnikání je zlikvidována pomocí legislativy, Babišovy firmy se stávají monopolním dodavatelem, který si může diktovat ceny nezávisle na poptávce, a ve finále se Babiš sám může prohlašovat za spasitele celé ekonomiky.

Ostatně jsme měli velmi zpozornět už při jeho výrocích, že „malé firmy sú na nič“ a následující regulace. Kontrolní hlášení a elektronickou evidenci tržeb můžeme chápat jako zcela logické vyústění těchto výroků. Jako symptomy ekonomického fašismu.

Oba dva ty nástroje, které ministr Babiš protlačil pomocí toho, že poslanci jeho strany jsou mu absolutně poslušní, zadruhé protože jeho koaličním socialistickým partnerům takový nátlak na živnostníky velmi vyhovoval, a protože sám pohrdá nějakým demokratickým mechanismem parlamentu, odmítl poslouchat jakékoliv argumenty proti a zákony protlačil silou.

Dokonce zákon o Kontrolním hlášení prošel v celku za nezájmu opozice. V zákoně o EET se sice jakási rozprava odehrála, ale byla poměrně dramaticky ukončena nezájmem majority. Přitom kdybychom byli věřícími demokraty, pak bychom věděli, že ochrana minorit je základním prvkem demokracie a jakékoliv silové prosazování majoritního názoru je nepřijatelné a jen poškozuje renomé (už tak sporné) demokracie.

Pro náš rozbor je důležité, že obě regulace z pera ministra financí jsou zejména pro malé firmy významnou zátěží nejen finanční, ale i časovou a malé firmy které jsou v důsledku daňové politiky i po čtvrt století významně podkapitalizované, budou svůj produktivní čas nuceny věnovat na výkaznictví a další byrokratické požadavky státu, místo aby se věnovaly vydělávání peněz, které by ve finále mohly být zdaněny.

Ztráta soukromých subjektů je tedy plánovaným prvkem obou regulačních prvků, míří nikoliv na vzestup ekonomiky, ale výhradně k tomu, aby ti, kteří se nemohou ekonomicky vzepřít, vzdali svoji činnost bez společensky těžko přijatelného vyvlastňování, či znárodňování. Výsledek je ale stejný.

Speciální připomínku si zaslouží firmy, které pobírají masivním způsobem dotace, které tak využívají netržní výhody nad jinými firmami a už jen princip velkých firem, které si mohou dovolit různá právní oddělení, či rozsáhlou vnitřní administrativu, je činí daleko odolnějšími, než je prostý řemeslník či malý podnikatel.

A to jsem nezmínil novelizaci zákona číslo 50/2016 Sb., o kterém se příliš nemluvilo. Jde o zákon o takzvané významné tržní síle, jehož novelizované znění určuje maximální výši vyplacených bonusů, tedy procent z tržeb dodaných konkrétním dodavatelem. Ta formulace je poněkud krkolomná. Nicméně znamená hlavně to, že dodavatel si musel koupit omezené prodejní místo v nějakém supermarketu. Místo dosavadního, víceméně svobodného ujednání mezi dodavatelem a prodejcem, novelizace určila, že maximální hodnota bonusů je omezena na 3 % ceny.

Jestliže snad bylo míněno tímto zákonem regulovat marži prodejců, pak jich se to samozřejmě v žádném případě nedotkne, protože prodejce disponuje (alespoň zatím) vlastní tvorbou prodejních cen.

Opět se jednalo pouze o zvýšení moci skupiny „významných“ dodavatelů. A kdo je dnes významným dodavatelem opět víme. Je to holding pana ministra.

Možná se o tom málo hovoří nebo málo ví, ale kdo je nejvýznamnějším dodavatelem tuzemských řetězců? Pokud to nevíte, tak je to Agrofert!

Je jasné, že obchodní řetězec nebude vyjednávat s dodavatelem, jehož vlastník disponuje silou Finančních úřadů a silou Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, takže ve finále dominantnímu dodavateli vyhoví v jím diktovaných v podmínkách, ale protože své marže se nevzdá (a proč by to dělal), své zisky dožene na malých dodavatelích. Tedy opět posiluje monopol Andreje Babiše na úkor malých producentů.

V každém případě se jedná o resort potravinářství, který je velmi citlivý a přesně se jím dá ovládat chování téměř všech ekonomických subjektů, spotřebitelů anebo dodavatelů. V každém případě můžeme očekávat další regulace, které budou nahrávat těm, kteří vytvářejí normy, nebo je mohou významným způsobem kontrolovat, nebo sankcionovat jejich nedodržení.

Babiš se tím způsobem stává neomezeným vládcem nad potravinářským trhem. Nadto s mocí vrcholného exekutivního orgánu s mocí ovlivňovat zákonodárný sbor podle vlastního záměru. Proto pokud budeme hovořit o fašismu, nejsme ani v nejmenším od jádra věci. Jeden stát, vše pro stát, nic proti státu (reprezentovaném Andrejem Babišem).

Bez nejmenších pochyb lze konstatovat, že kde existuje mocenský nástroj ovládání jiných, nepochybně bude uchopen a použit. A Babiš to s tím svým přiblblým šklebem v ksichtě dělá ještě za potlesku a souhlasu veřejnosti.

Možná se zdá absurdním dnešní varování před tím, že přichází znova nějaká totalita, že už se to rozhodně stát nemůže, protože máme demokratické volby, máme politické strany, máme zákony a kontrolní mechanismy. Možná by to mohlo platit, pokud by se jednalo o velmi vulgární podobu totality v podobě komunismu.

Problém je v tom, že totalita nemusí mít jen podobu padesátých let, ani Slánského a Horákové. Totalita může nastoupit velice jednoduchým způsobem tak, že jeden člověk nebo jeden názor se stane neodstranitelně dominantním. A bohužel k tomu už tady došlo.

Babiš neovládá jen Ministerstvo financí. Nejenže ovládá kontrolní úřady, nejenže ovládá do značné míry i prokuraturu nebo orgány činné v trestním řízení, ale ovládá i tu výše zmíněnou základní složku, kterou je zásobování nebo potravinářská politika.

Je až komické, do jaké míry jsou lidé schopni bránit dovozu zboží v domnění, že potravinová soběstačnost je základním elementem bezpečnosti státu, ale ve stejném okamžiku nejsou schopni pochopit, že monopolní pozice takzvaně domácího dodavatele je snad ještě nebezpečnější, než to, že zahraniční dodavatel by eventuálně mohl svoje dodávky embargovat.

Abych se vrátil k tématu ekonomického fašismu. Mnoha lidem se může zdát rozumný, dokonce se může líbit, protože teoreticky existuje iluze soukromého vlastnictví, teoreticky existují tržní operace, ale v praxi jsou obě závislé na určeních daných státem, čili svobodné podnikání, svobodná forma nalézání řešení otázek je potlačena ve prospěch pouze jediného konceptu. Vše, co se od tohoto konceptu liší, je státem a jeho úřady trestné sankcionovatelné a likvidační zejména pro malé subjekty.

Vlastnictví výrobních prostředků tak vlastně přestává hrát důležitou roli, protože majitel výrobního prostředku jej smí používat pouze způsobem, který je předepsán a schválen, kontrolován a v případě nedodržení podmínek velmi tvrdě postihován. Pak samozřejmě o svobodě podnikání nemůžeme hovořit ani v náznaku.

Výsledkem samozřejmě je, že malé firmy nemají téměř žádnou naději na přežití, pokud nejsou konformní s mocí a pokud se nepovolí i stupidním legislativním výstřelkům. Ekonomická svoboda je tím pádem zcela iluzorním termínem, který snad mohou použít konformní novináři, kteří si ještě nepovšimli reality, ale pro popis skutečného ekonomického prostoru se již naprosto nehodí.

Základními kritérii jsou dva prvky a těmi jsou svoboda vlastnit a svoboda obchodovat. Pokud je jedna z těch svobod sporná, nebo omezená (či snad dokonce obě), pak prostě nejde o svobodnou tržní ekonomiku s tržením mechanismem tvorby cen, ale jde o diktátorský mechanismus, který je ovládán buď kartelem velmi vlivných a silných společností, nebo v úplně nejhorším případě dokonce společností jedinou, nebo člověkem jediným.

Takže v závěru vlastně zopakuji již dříve zmíněné: Pozoruhodné je to, že liberální ekonomie se vždy dostane k moci vždy pouze epizodně poté, co socialistický koncept vyčerpá veškeré zdroje, nebo poté co fašistický koncept vyvolá válku. Pozoruhodné však je, jak oba koncepty mají k sobě blízko.

No a pokud se mě ptáte na nějaký návod, jak to všechno opravit, tak se musím přiznat že nevím. Jedno vím jistě. Volby to nejsou; nové strany budou stejné jako ty minulé. A na krvavé revoluce jsem poměrně alergický.

Takže mi na závěr nezbývá, než napsat nejrozumnější heslo: Carpe diem! Dokud to jde.

Autor článku: PeTaX | Vydáno: | Přečteno: 532 × | Prestiž Q1: 10,42
16 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Kolik milimetrů nás dělí od fašismu?

Žádné komentáře

Facebook diskuse