Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku: libertariánstvísvoboda
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Vlastnictví, skvělé řešení problémů (1/2)

Systém úplného soukromého vlastnictví ve svobodné společnosti by zajistil mírové prostředí, ve kterém by spravedlnost byla nejvyšším principem a nikoliv výjimkou (jako je tomu dnes). [Tento článek je upraveným výňatkem 6. kapitoly z knihy Trh pro svobodu Market for Liberty]

Většina společenských problémů, které trápí národní lídry, by mohla být zcela jednoduše vyřešena navýšením množství a druhů vlastnictví. Přineslo by to také stejně důležité obecné rozpoznání, že vlastnictví je a musí být absolutní, ne jen jakési vládní povolení k držení a/nebo správě majetku při dodržování určitých právních pravidel a placení „nájemného“ ve formě daně z majetku. Pokud si musí člověk „pronajímat“ svůj vlastní majetek od státu tím, že z tohoto majetku platí daň, je mu znemožněno plně využívat své právo na vlastnictví. Přestože je vlastníkem majetku, je mu vnucena pozice nájemníka, kde stát je vlastníkem.

Důkazem je, že pokud člověk nezaplatí daně, stát mu odebere jeho majetek (i když je to jeho majetek a ne majetek státu), tak jako by vlastník domu vyhodil nájemníka, který nezaplatil nájemné. Podobně, když se člověk musí podřizovat zákonům, které nařizují, jakým způsobem může využívat nebo udržovat svůj majetek (nebo jakémukoli jinému nařízení, kromě zákazu použití majetku na iniciaci násilí nebo podvodu vůči ostatním), je mu znemožněno plně využívat své právo na vlastnictví.

Jelikož člověk musí využívat svůj čas — který je částí jeho života — na získání, využívání a péči o majetek, má právo vlastnit a plně ovládat tento majetek, tak jako má právo plně vlastnit a ovládat svůj život (pokud ho nepoužívá k donucování jiného člověka). Jakákoli forma daně z majetku nebo regulace popírá právo jednotlivce k výhradnímu ovládání svého majetku a tedy svého života. Z tohoto důvodu je zdanění a regulace vlastnictví vždy nesprávná — zdanění je krádež a regulace pod hrozbou násilí je otroctví.

Ve státem kontrolované společnosti není povoleno neomezené využívání soukromého vlastnictví, jelikož stát má moc zdanit, regulovat a někdy dokonce vyvlastnit (pod záminkou veřejného zájmu) v podstatě cokoli podle své vůle. Kromě toho není povoleno vlastnit mnoho potencionálního majetku. Ve svobodné společnosti by bylo majetkem vše, co má určitou hodnotu a bylo by rozumně přivlastněné, a toto vlastnictví by bylo absolutní. [1]

Majetek je cokoliv, co někdo vlastní. Vlastnictví je právo držet, využívat a/nebo vyřadit z užívání cokoliv, na co má člověk morální právo. Majetek může být nabytý vyrobením, směnou s ostatními, darováním nebo přivlastněním si nikým nevlastněného statku. Přivlastnění si nikým nevlastněného statku je způsob, jakým byl původně nabyt veškerý majetek.

Nikým nevlastněný vzácný statek se nemůže stát něčím majetkem jen proto, že tento člověk ústně (nebo písemně) vyjádří svůj nárok. Pokud by mohl, mohli byste okamžitě říct „přivlastňuji si oceánské dno na celé planetě a celý povrch Měsíce“ a pokud byste byli první, kdo vyjádřil takový nárok, byly by vaše. Očividně by to vedlo ke zmatku, protichůdným a nevynutitelným nárokům.

Kromě ústního nároku musí být proveden nějaký čin, aby byl ustanoven skutečný základ tohoto nároku. V případě movitých věcí to není problém. Cokoliv, co může být přemístěno buď rukou, nebo strojem, může nový vlastník jednoduše přemístit a ohraničit jiným kusem svého majetku — kufříkem, autem, domem nebo pozemkem. Poprvé nárokovaná věc může být také určitým způsobem označena, aby bylo zabezpečeno ještě více důkazů vlastnictví (často je používáno jméno vlastníka, iniciály nebo nějaký druh sériového čísla nebo symbol).

Nemovité věci, jako například vyrostlý strom, přehrada nebo pozemek, představují odlišnou situaci. Všechny nemovité věci mohou být považovány za kus zemského povrchu, protože i když samotná věc není zemským povrchem, nemůže být oddělena od zemského povrchu, na kterém stojí. Jelikož nemovitá věc nemůže být přesunuta, musí být na místě označena jako majetek nového vlastníka. Protože nemovitá věc vždy zabírá určité místo na zemském povrchu, tato část země musí být rovněž označena.

Veškerý zemský povrch je jeden souvislý celek (včetně ostrovů, což je zřejmé, pokud si člověk uvědomí fakt, že zem ponořena pod vodou může být také vlastněna). To znamená, že nejdůležitější je vyznačení hranic. Může to být provedeno pomocí plotu, vyznačením značkami v určitém intervalu nebo jakýmkoli jiným způsobem, který zanechá jednoznačný, viditelný důkaz vlastnictví pozemku. Samozřejmě čím lepším způsobem si člověk vyznačí majetek, tím je menší pravděpodobnost, že přijde do sporu s jiným člověkem činícím si stejný nárok.

Sporné nároky by byly postaveny před soukromé rozhodčí agentury pro závazné rozhodnutí. Jelikož žádný z odpůrců by nebyl schopen pozemek prodat, pronajmout, dokonce ani si být jistý jeho držením, pokud by byl jeho nárok předmětem sporu, obě strany by byly nuceny přinést tuto záležitost před rozhodčího. Rozhodčí agentura na svobodném trhu, pokud by se chtěla udržet v odvětví, by musela přijmout tak spravedlivé rozhodnutí, jak by to jen bylo možné. Oba odpůrci by pak byli nuceni podřídit se rozhodnutí soudce, protože člověk, který by se zavázal podřídit se rozhodnutí soudce a pak by porušil svůj závazek, by se ukázal jako nespolehlivý a nikdo by nebyl ochoten riskovat s ním vstup do obchodních vztahů.

Skutečnost, že mohou vzniknout sporné nároky a že budou muset být vyřešeny před nestrannými rozhodčími, poskytuje odpověď na otázku, „Jak dobře musí být označen majetek, aby na něj člověku vznikl nárok?“ Očividně, pokud chce nový majitel, aby byl jeho majetek v bezpečí, musí být ohraničen (v případě pozemku) a dostatečně jasně označen, aby ustanovil svůj nárok vůči všem možným sporným nárokům. Představte si, že si dychtivý zlatokop nárokuje čtverečnou míli země v hornatém, hustě zalesněném území a vyznačí ji vztyčením 6 stop vysokými značkami ve všech 4 rozích. O šest měsíců později by sem přišel student, který hledá soukromí tichého odpočinku a oplotil by si dva akry, z nichž část zasahuje do území nárokovaného zlatokopem.

Pokud by se objevil takový spor a tato záležitost by byla postavena na posouzení, rozhodčí by s velkou pravděpodobností rozhodli ve prospěch studenta, i když svůj nárok vyjádřil jako druhý. Celkem racionálně by mohlo být přijato rozhodnutí, že student neměl jak se dovědět o existenci čtyř značek ukrytých v lese, a že tedy „ohraničení“ pozemku zlatokopem bylo nedostatečné na to, aby jednoznačně stanovilo jeho nárok. Podobně by mohl člověk přistát na nové planetě, oplotit si jednu čtverečnou míli a potom si nárokovat, že jelikož je planeta spojitý prostor, vlastní všechno území na vnější straně oplocení (to znamená celou planetu kromě čtvereční míle vymezené jeho oplocením). Zjistil by však, že žádná rozhodčí agentura by nerozhodla ve prospěch jeho nesmyslnou nároku, kdyby byl zpochybněn skupinou kolonistů, kteří přistáli později na druhé straně planety (kteří by nemohli vědět o jeho nároku).

Různé druhy nároků by musely být stanoveny různými druhy a stupni ohraničení a označení a každý nárok by musel být zvlášť posouzen. Ale skutečnost, že všechny rozporné nároky mohou být předloženy k posouzení a že objektivita rozhodnutí by byla garantována konkurencí na volném trhu, by zaručovala maximálně možnou spravedlnost, jaká se dá mezi lidmi dosáhnout.

Ve svobodné společnosti by neexistoval stát, který by si vyhradil monopol na registraci zločinů. Společnosti na svobodném trhu by převzaly tuto funkci, protože jde o prodejnou službu. Tyto společnosti by vedly záznamy nároků a pravděpodobně by nabízely i dodatečnou službu pojištění nároků (službu, kterou už dnes nabízejí specializované pojišťovací společnosti).

Pojištění nároků ochraňuje pojištěného proti ztrátě z poškození majetku, který kupuje (například pokud by se objevila dlouho nezvěstná neteř zesnulého předešlého vlastníka a nárokovala by si na tento majetek v rámci dědictví). Podstatně by to snížilo problém sporných nároků, protože pojišťovací společnosti by pravděpodobně nepojistili nárok, aniž si ho nejprve ověřili a zjistili, zda neexistuje spor. Ve svobodné společnosti by pojištění nároků mohlo také ochraňovat pojištěnce proti ztrátě majetku v důsledku agrese nebo podvodu spáchanému vůči němu. V takovém případě by s agresorem zacházeli stejně jako s každým jiným agresorem.

Pravděpodobně by existovalo velké množství společností konkurujících na poli registrace nároků a pojištění, takže by bez pochyby ve vlastním zájmu provozovaly počítačový centrální registr nároků stejným způsobem, jakým dnes ostatní agentury evidují nesčetné záznamy bonity klientů. Tímto způsobem by byly ve stejném vztahu spolupracující konkurence, jako jsou současné pojišťovací společnosti.

Jelikož by existovala konkurence, společnosti pojišťující nároky by musely být extrémně opatrné při udržování si dobrého obchodního jména. Poctivý člověk by neobětoval hodnotu svého majetku jeho registrací u společnosti, která má reputaci nečestného jednání. Pokud by využil pochybnou společnost, ostatní jednotlivci a firmy by měly pochybnosti o platnosti jeho nároku a nebyly by ochotni koupit jeho majetek nebo mu na něj půjčit peníze. Na zcela svobodném trhu by společnosti obvykle konaly poctivě, protože by to bylo v jejich zájmu.

Starší a mnohem respektovanější teorie říká, že aby se člověk mohl stát vlastníkem do té doby nevlastněného statku, musí „smíchat svou práci s pozemkem“.[2] Tato teorie však naráží na problémy, když má vysvětlit, co se myslí pod „smícháním s prací“. Kolik práce je nutné a jaký druh?

Pokud člověk na svém pozemku vykope velkou jámu a pak ji zpět zakope, můžeme říci, že smísil svou práci s pozemkem? Nebo je nezbytné, aby tento pozemek ovlivnil nějakými stálými změnami? Pokud ano, jak stálými? Bylo by vysazení tulipánové cibule na mýtině dostatečné? Nebo by byly přijatelnější dlouhotrvající stromy?

Nebo je nezbytné, aby tento pozemek nějakým způsobem ekonomicky zhodnotil? Pokud ano, do jaké míry a jak rychle? Bylo by dostatečné osadit malou zahradu uprostřed 500 akrů parcely, nebo musí být obdělávána celá parcela (nebo jinak ekonomicky využívána)?

Přišel by člověk o nárok na svůj pozemek, kdyby musel počkat 10 měsíců, než bude postavena železnice, aby mohl ekonomicky zhodnotit tento pozemek? Co kdyby musel čekat 10 let? A co v případě naturalisty, který by chtěl zachovat pozemek takový, jaký je, v jeho divoké podstatě, aby mohl studovat jeho ekologii?

Samozřejmě, provedení viditelných změn na pozemku by určitě pomohlo stanovit mnohem jednoznačnější nárok člověka tím, že by poskytovalo dodatečné důkazy o vlastnictví. Také je pravda, že bez jakýchsi změn může být využito jen velmi málo potenciální ekonomické hodnoty většiny pozemků (dokonce i oblast se scénickou divočinou musí mít cesty nebo přistávací plochy pro helikoptéry nebo něco jiného, ​​aby byla dostupná pro turisty, před tím, než může začít přinášet zisky). Ale smíchání práce člověka s pozemkem je příliš nejasně definovaný koncept a příliš arbitrární požadavek na to, aby sloužil jako kritérium vlastnictví.

Existují námitky, že jednoduché označení hranice nově nárokovaného majetku by umožnilo pár ambiciózním lidem získat mnohem více majetku, než jsou schopni využít. Je však těžko pochopitelné, co je na této situaci tak sporné.

Pokud byli prvopříchozí dostatečně ambiciózní, rychlí a inteligentní na to, aby nabyli tento majetek před tím, než kdokoliv jiný, proč by jim mělo být zabráněno sklidit odměnu za tyto ctnosti proto, aby zůstal tento pozemek dostupný pro někoho jiného? A pokud by byl velký kus země nabytý člověkem, který je příliš hloupý nebo líný na to, aby ho produktivně využíval, ostatní lidé, jednající v rámci svobodného trhu, budou nakonec schopni odkoupit jej od něho a využít ho produktivním způsobem. Pokud je pozemek v soukromém vlastnictví a existuje svobodný trh, tento pozemek bude nakonec využit nejproduktivnějším způsobem a jeho cena bude stlačena na tržní úroveň.

Nehmotný majetek může být také označen různými způsoby. Například si může člověk nárokovat určitou radiovou vlnovou délku tím, že bude na této frekvenci vysílat svůj nárok (samozřejmě za předpokladu, že ho nikdo nepředběhl).

Původní článek najdete zde.

Morris a Linda Tannenhill byli dva libertariánští aktivisté a myslitelé, kteří na počátku 70. let 20. století udělali překvapivě hluboký pokrok v teorii bezstátní společnosti. Jejich manifest svobodného trhu, Trh pro svobodu, byl napsán hned po období intenzivních studií děl Ayn Rand a Murraye Rothbarda; má tempo, energii a ostrost, které byste očekávali od večerních diskusí od kteréhokoliv z těchto gigantů.

Mises.cz: 6. července 2011, Mises.org


[1] V případě společného vlastnictví (pozn. joint-venture) by měl každý vlastník úplné vlastnictví části celku a jeho část by byla specifikována v dobrovolné smlouvě s druhým vlastníkem nebo vlastníky.

[2] V této citaci je „pozemek“ použit ne v obecném smyslu jako nemovitost, ale v ekonomickém smyslu jako jakýkoli přírodní původní výrobní faktor.

Autor článku: Redakce | Vydáno: | Přečteno: 93 × | Prestiž Q1: 3,72
3 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Vlastnictví, skvělé řešení problémů (1/2)

Žádné komentáře

Facebook diskuse