Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 11 min.

Vlastnictví, skvělé řešení problémů (2/2)

Systém úplného soukromého vlastnictví ve svobodné společnosti by zajistil mírové prostředí, ve kterém by spravedlnost byla nejvyšším principem a nikoliv výjimkou (jako je tomu dnes). [Tento článek je upraveným výňatkem 6. kapitoly z knihy Trh pro svobodu (Market for Liberty)]

 Jeden z nejdalekosáhlejších rozdílů ve společnosti svobodného trhu by pramenil ze skutečnosti, že cokoliv by mělo potenciál být vlastněno, bylo by majetkem. V současné společnosti existuje obrovské množství potencionálního majetku, který ve skutečnosti nepatří nikomu. Takový nikým vlastněn majetek spadá do dvou kategorií:

  • věci, které nejsou vlastněny, protože právní systém nedává možnost jejich vlastnění, a
  • „veřejné vlastnictví“.

Dnešní právní systém, protože se vyvinul v časech před moderní vědou, rozeznává, že člověk může vlastnit část země hraničící s oceánem, ale nerozeznává, že rovněž může vlastnit kus země pod oceánem. A přesto, jak dokázaly společnosti těžící ropu na otevřeném moři, neexistuje důvod, proč by nemohl být vlastněn a využíván kus země jen proto, že je pokryt vodou. Podobným způsobem mohou být dna jezer a ve skutečnosti i samotné jezero vlastněno jedním nebo více jednotlivci. Řeky jsou také potencionálním majetkem, tak i vzdušný prostor nad a kolem vašeho domu a výše, i letecké „koridory“, které letecké společnosti využívají na své pravidelné lety.

Samozřejmě by musela být stanovena nová pravidla správy práv, řekněme majitele úseku řeky ve vztahu k vlastníkům úseků téže řeky proti proudu a po proudu. Problémem není to, že by tyto věci nemohly být přirozeně předmětem vlastnictví, ale že právní systém, uvězněný ve své vlastní archaické rigidnosti, jim zabraňuje stát se majetkem. Ve svobodné společnosti by si mohl člověk, který by dokázal těžit ze dna části oceánu, nárokovat a využívat ho, aniž by musel čekat, dokud zákonodárce nepřijme zákon povolující jeho vlastnění. Toto by odstranilo obrovské bariéry pokroku a tvorby bohatství.

Dalším druhem vlastnění potencionálního majetku je to, co se obvykle označuje jako „veřejný majetek“. Koncept „veřejného vlastnictví“ pochází z doby, kdy král nebo místní feudální šlechtic vlastnil půdu a všichni ti, kteří spadali do jeho jurisdikce, měli povoleno spravovat její části jako „léno“. Postupně, jak feudalismus a monarchie ustupovaly demokracii, tento královský majetek začal být celý považován za majetek veřejnosti a spravován pro veřejnost vládou.

Vlastnictví nutně zahrnuje právo využívání nebo nevyužívání, jak vlastník uzná za vhodné, pokud se nedopouští nátlaku vůči ostatním. Jelikož král byl jednotlivec, mohl ve skutečnosti ovládat královské majetky, využívat je a zbavovat se jich podle své vůle. Jenže „veřejnost“ není jednotlivec — je to jen souhrn všech jednotlivců, kteří shodou okolností žijí na určitém území v určitém čase. Jako taková, „veřejnost“ nemá vlastní mysl, vůli ani touhy. Nedokáže dělat rozhodnutí, a tudíž nedokáže rozhodnout, jakým způsobem využít nebo vyřadit z užívání určitý majetek. „Veřejný majetek“ je ve skutečnosti pouze fikce.

Vláda rovněž nemá morální nárok na vlastnictví „veřejného majetku“. Vláda nic nevyrábí. Cokoliv má, má to jako výsledek vyvlastnění. Není o nic správnější nazývat vyvlastněný majetek v držení vlády jejím majetkem, než říci, že zloděj právem vlastní kořist, kterou ukradl. Pokud ale „veřejný majetek“ nepatří ani veřejnosti ani vládě, ve skutečnosti nepatří nikomu a patří do stejné kategorie, jako jakékoliv jiné nevlastněné vzácné statky. Mezi položkami v této klasifikací jsou ulice a dálnice, školy, knihovny, všechny vládní budovy a miliony akrů vládou vlastněných pozemků, které tvoří většinovou část mnoha Západních států. [1]

Ve svobodné společnosti by veškerý majetek předtím „patřící“ vládě přešel do vlastnictví soukromých jednotlivců a byl by využíván produktivním způsobem. Jaký hospodářský boom by to vyvolalo, můžeme vidět na následující ilustraci: v poslední době se řada společností pokoušela vyvinout nízko-nákladový a vydatný zdroj energie zachytáváním energie horké podzemní vody (stejné energie, která způsobuje gejzíry a termální prameny). Existuje několik slibných zdrojů této geotermální energie, ale většina se nachází na státních pozemcích a podnikatelé byli zastaveni, protože neexistují zákony, které by jim umožňovaly pokračovat v těchto aktivitách na „veřejném pozemku“!

Jak by se svobodná společnost vyvíjela, eventuálně by dosáhla stavu, ve kterém by byl ve skutečnosti vlastněn veškerý potencionální majetek? V procesu nárokování si nikým nevlastněného potencionálního majetku a státního „majetku“ by současné chudé a nemajetné součásti naší populace měly mnoho příležitostí na „přivlastnění si“ venkovských oblastí a městských staveb, předtím „vlastněných“ různými větvemi vlády. Poprvé by tak získali majetkové zájmy o nějaký majetek a naučilo by je to, tak jako nedokáže nic jiného, ​​vážit si výsledků své práce a práce ostatních — což znamená respektovat sebe sama a ostatní lidi.

Absolutní vlastnictví by automaticky vyřešilo mnohé problémy, které trápí naši současnou společnost. Například nepřizpůsobivé části naší populace, které si nepořídily žádný majetek a nebyly ochotné pracovat dost na to, aby si vydělaly dostatek peněz na pronájem obytných prostor, by byly doslova vytlačeny do geografických okrajů společnosti. Člověk nemůže spát na lavičce v parku, pokud soukromý majitel parku nepovoluje na svém pozemku bezdomovce; člověk nemůže v zadních uličkách hledat odpadky, protože by nedovoleně vstoupil na ulici patřící korporaci; člověk nemůže dokonce ani prohledávat pláže, pokud jsou všechny pláže soukromým majetkem. Bez existence veřejného majetku a veřejné podpory by se takové nežádoucí individua buď rychle „přizpůsobila, nebo táhla pryč“.

Absolutní vlastnictví by rovněž stejným způsobem snížilo úroveň kriminality. Soukromá korporace vlastnící ulice by vynakládala úsilí, aby opilce udržela mimo tyto ulice, výtržníky a všechny ostatní podobné nežádoucí hrozby, na což by si najala soukromou bezpečnostní službu, pokud by to bylo nutné. Mohla by dokonce zavést reklamu: „Ulice korporace ‚Průchodná ulice‘ jsou garantovaně bezpečné v kteroukoli hodinu ve dne nebo v noci. Po našich ulicích mohou chodit ženy samy se 100% jistotou.“ Zločinec, který by měl zakázáno používat jakoukoli ulici ve městě, protože všechny korporace provozující ulice by znaly jeho špatnou reputaci, by měl problém i jen se dostat na nějaké místo, kde by mohl spáchat zločin.

Na druhé straně, soukromé společnosti spravující ulice by neměly žádný zájem na regulaci oblečení, „morálky“, návyků nebo životního stylu lidí, kteří využívají jejich ulice. Nechtěli by například odlákat své zákazníky tím, že by zatýkali nebo obtěžovali hipízáky, ženy v průhledných halenkách nebo v plavkách nahoře bez nebo jakékoliv jiné nenásilné odchylky od hodnotových standardů většiny. Požadovaly by jedině, aby každý zákazník platil svůj čtvrtcent denně, zdržel se iniciace násilí, zdržování provozu a odpuzování zákazníků. Kromě těchto případů by je jeho životní styl a morální hodnoty nezajímaly; jednaly by s ním zdvořile a snažily by se ho opět přilákat.

Dalším aspektem úplného vlastnictví je, že by se imigrační zákony staly nepotřebnými a ztratily by význam. Pokud by byl veškerý potencionální majetek ve skutečnosti v soukromém vlastnictví, jakýkoliv „imigrant“ by musel mít dostatek peněz na to, aby uživil sám sebe, nebo dovednosti, které by mohl nabídnout na trhu, a mohl jít přímo do práce, nebo někoho, kdo by mu pomohl, dokud by nezačal. Nemohl by jen tak vstoupit do volné oblasti a toulat se — šlo by o nedovolený vstup. Ti, kteří by byli zruční a ambiciózní, by přišli; ti líní by se neodvážili. Toto je mnohem efektivnější než stávající systém „národních kvót“.

Problém se znečištěním by byl také na nejlepší cestě k vyřešení. Pokud vlastním vzdušný prostor v okolí mého domu, očividně nemáte právo vypouštět do tohoto vzdušného prostoru znečištění o nic víc, než máte právo hodit odpad na mou zahradu. Podobně nemáte právo vypouštět odpad do mé řeky, pokud nemáme smlouvu, která určuje, že si ode mě můžete pronajmout využívání mé řeky pro tyto účely (a tento kontrakt by musel zahrnovat souhlas všech těch jednotlivců, kteří vlastní úseky řeky dolů po proudu). Jelikož znečištění je už dnes problémem v mnoha oblastech, každý, kdo by kupoval pozemek, musel by souhlasit, samotným souhlasem o koupi, že přistupuje na průměrnou úroveň znečištění v době prodeje, ale od tohoto momentu by ho už nemohl nikdo znečišťovat.

Zpočátku by to znamenalo, že již existující společnosti by nemohly zvyšovat úroveň znečištění a ani nové společnosti by nemohly začít znečišťovat. Jak by se však metody a zařízení na kontrolu znečištění stávaly běžnějšími a relativně nenákladnými, již existující společnosti by se snažily snižovat a dokonce úplně odstranit své znečišťování, aby nepřišly o své zaměstnance, kteří by mohli přejít do odvětví operujících v oblastech bez znečištění. Problémy se znečištěním by nemohli dále existovat v konkurenčním, laissez faire prostředí svobodného trhu — prostředí, které státy ničí.

Absolutně soukromé vlastnictví, v rozporu se současnou populární představou, je jediný možný způsob ochrany přírodních zdrojů. Ochrana přírodních zdrojů je téma rozsáhle mlžené mylnými představami a nejasným myšlením. Existuje například tvrzení, že trh plýtvá vzácnými zdroji, čímž okrádá budoucí generace o možnost je využívat. Podle jakého kritéria však kritici určují, jaké využití zdrojů je přípustné a které je jen plýtváním? Pokud je nesprávné spotřebovávat zdroje na výrobu určitých věcí, které mají pro spotřebitele určitou hodnotu, jak může být správně využívat je pro výrobu čehokoliv? A pokud musíme zachovat přírodní zdroje pro budoucí generace, jak mohou být vůbec někdy využity, když po každé další budoucí generaci stále přijde teoreticky nekonečné množství budoucích generací, pro které je musí zachovat?

Jedinou odpovědí na problém vzácných zdrojů je ponechat to na svobodných lidech, kteří si je budou vyměňovat na svobodném trhu. To zajistí, že zdroje jsou využívány způsobem, který produkuje nejvyšší možnou hodnotu, a že jsou využívány intenzitou, kterou si spotřebitelé přejí. Kromě toho, technologie stimulovaná svobodným trhem neustále využívá přírodní zdroje na objevování nových přírodních zdrojů.

Neznamená to jen objevování nových ložisek již dříve vzácných zdrojů, tak jako u mnoha nových ropných ložisek. Zahrnuje to i objevení způsobů využívání kolikrát bezcenných zdrojů, které často nahrazují vzácnější zdroje v nějaké oblasti využití, a tedy je zachovávávají. Příkladem je mnoho nových způsobů využití skla a plastů, z nichž některé dokáží nahradit ocel a jiné kovy odvozené ze vzácných zdrojů.

Existuje zvláštní mylná představa, že abychom zabránili úplnému vyplýtvání přírodních zdrojů, je nezbytné vzít je z pod kontroly „chamtivých kapitalistů“ a dát je do rukou „pro veřejnost zapáleným vládním představitelům“. Absolutní falešnost této představy je možné vidět, když člověk vezme v úvahu podstatu moci vládních představitelů.

Do té míry, do jaké má vládní představitel kontrolu nad přírodním zdrojem (nebo čímkoliv jiným), se stává jeho kvazi-vlastníkem. Toto kvazi-vlastnictví však končí s koncem jeho funkčního období. Pokud z něj chce sklidit nějakou výhodu, musí sklízet, dokud svítí jeho politické slunce. Vládní představitelé budou mít proto tendenci rychle vytěžit všechny výhody ze všeho, co ovládají, vyčerpají to tak rychle, jak je to jen možné (nebo do té míry, která jim ještě projde).

Soukromí vlastníci, protože mohou mít v držení svůj majetek, jak dlouho chtějí, nebo ho kdykoliv prodat za tržní cenu, jsou většinou velmi pečliví v zachování jeho současné a budoucí hodnoty. Nejlepší možnou osobou pro ochranu vzácného zdroje je očividně vlastník tohoto zdroje, který má sobecký zájem na ochraně své investice. Nejhorším ochráncem vzácného zdroje je vládní představitel — nemá žádný zájem na jejich ochraně, ale velmi pravděpodobně bude mít obrovský zájem na jejich vyčerpání.

Mezi zdroji, které by byly nejlépe ochráněny v systému úplného vlastnictví, je divoká zvěř a scénické rekreační oblasti. Poptávka zákazníků po parcích, kempech, útulcích pro divokou zvěř, loveckých revírech, přírodních scenériích atd. je zřejmý ze studie rekreačních návyků. Ve společnosti svobodného trhu by pro tyto účely bylo vyčleněno přesně tolik pozemků, kolik by požadovala poptávka spotřebitelů.

Systém úplného soukromého vlastnictví by byl založen na morálním požadavku života člověka jako racionální bytosti [2], neboť život člověka je nehumánní, pokud není asociováno a respektováno právo na soukromé vlastnictví (počínaje vlastnictvím sebe sama). (Faktem ve skutečnosti je, že samotný život by nebyl možný, kdyby neexistovalo právo na soukromé vlastnictví.) Systém úplného soukromého vlastnictví ve svobodné společnosti — tedy ve společnosti, v níž je právo na soukromé vlastnictví obecně přijímáno a respektováno — by zajistil mírové prostředí, ve kterém by spravedlnost byla nejvyšším principem, ne výjimkou (jako je tomu dnes).

Spravedlivé prostředí je založeno na morálním principu „hodnoty za hodnotu“ — tedy žádný člověk nemůže oprávněně očekávat, že dostane od ostatních hodnotu, aniž dal hodnotu na výměnu (a to zahrnuje duchovní hodnoty jako láska a obdiv, tak jako hospodářské hodnoty). Někteří lidé jsou šokováni či dokonce na smrt vystrašení z myšlenky, že by museli udělat jistý druh platby za každou hodnotu, kterou obdrží. Zdá se, že například upřednostňují platit za využívání silnic prostřednictvím daní (ačkoli tato metoda je prokazatelně nákladnější), jen aby mohli sami sobě předstírat, že ve skutečnosti dostávají tuto službu zdarma.

Podle výzkumů se u takových lidí často ukazuje, že trpí nedostatkem sebeúcty — postrádají smysl pro osobní odpovědnost a sebehodnocení, pociťují podvědomé pochybnosti, které si nechtějí přiznat, o své schopnosti přežít ve světě, kde jim nebude poskytnuto to, co si nepořídili. Ale jejich psychologické problémy nezmění podstatu skutečnosti. Faktem stále je, že jediný morální způsob, jakým mohou lidé mezi sebou vycházet, je směna hodnoty za hodnotu, a že člověk, který se snaží získat něco, na co si nevydělal, je parazit. Člověk se sebeúctou si to uvědomuje a váží si své schopnost platit za hodnoty, které dostává.

Ze zkoumání oblastí v této a předešlé kapitole je jasné, že bezstátní společnost svobodného trhu by ze své podstaty ctila odpovědnost, čestnost a produktivitu jednotlivců, kteří v ní žijí. Způsobilo by to podstatné zlepšení morálního tónu kultury jako takové a prudký pokles úrovně kriminality. Přesto, protože lidské bytosti jsou tvorové se svobodnou vůlí, mají tedy svobodu jednat nerozumně, pokud si to zvolí, nemůže existovat nic takového, jako Utopie. Společnost svobodného trhu by stále musela mít nástroje na rozhodování sporů, ochranu a obranu života a majetku a nápravu nespravedlnosti. Instituce poskytující tyto služby by bez přítomnosti vlády vznikly přirozeně, jako výsledek trhu.

První díl článku je zde, původní článek najdete zde.

Morris a Linda Tannenhill byli dva libertariánští aktivisté a myslitelé, kteří na počátku 70. let 20. století udělali překvapivě hluboký pokrok v teorii bezstátní společnosti. Jejich manifest svobodného trhu, Trh pro svobodu, byl napsán hned po období intenzivních studií děl Ayn Rand a Murraye Rothbarda; má tempo, energii a ostrost, které byste očekávali od večerních diskusí od kteréhokoliv z těchto gigantů.

Mises.cz: 7. července 2011, Mises.org

 

[1] Všechny pozemky ve státě Nevada byly v červnu 1968 z 88,4 % „vlastněny“ svazovou vládou (USA), podle Statistical Abstract of the United States z roku 1969.

[2] To, že člověk je rozumná bytost, jednoduše znamená, že je schopen racionálně myslet a jednat; neznamená to, že bude automaticky myslet a jednat racionálně, protože by si tuto možnost musel nejprve zvolit. Jelikož člověk vědomě ovládá svou vůli, má svobodu (1) nezvolit si a (2) zvolit si nemyslet, tak jak má svobodu zvolit si myslet. Aby člověk přežil, musí myslet; tuto volbu musí udělat každý jednotlivec, samostatně a nezávisle — jen on sám. Jen jednotlivec může volit mezi myšlením a nemyšlením; společnost nemá mozek, kterým by mohla myslet.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 116 × | Prestiž Q1: 3,13
1 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Vlastnictví, skvělé řešení problémů (2/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse