Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Po úpadkové demokracii vláda oligarchie?

Neoliberální fašismus, svět jako z Orwella. Vůdci, kterým se naši vnuci budou smát. A po úpadkové demokracii přichází vláda barbarů, prorokuje akademik Budil.

Jsme nebezpečnější a smrtonosnější predátoři než naši pravěcí předchůdci. V exkluzivním rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uznávaný docent Ivo Budil, profesor pražské Metropolitní univerzity, hovoří o „ztracené dekádě“ v čase funkčního období Baracka Obamy. Komičnost označení německé kancléřky „vůdkyní svobodného světa“ je podle něj tak paradoxní, že to snad „ocení“ až příští generace. Co můžeme čekat jiného, než že z frustrovaného Turecka, které podepsalo asociační dohodu s EU již v roce 1964, se virus islamismu rozšíří, a to právě díky směsici evropské kulturní arogance a geopolitického amatérismu.

Můžeme očekávat, že naše úpadková forma nepřímé demokracie se změní v nadvládu oligarchie, období „velkého vůdce“, teokracie či invaze barbarů, jak to již známe z historie. Chybějí politické vzory a příklady. A tak profesor Budil doporučuje ignorovat většinu médií, nesledovat televizi a raději si přečíst dobrou knihu, protože ty ještě naštěstí stále vycházejí…

V dubnu je to sto let, kdy Spojené státy americké vstoupily do první světové války. Mnoho se o tom dnes neví — nezapomínáme na události, které se staly vlastně téměř nedávno? A není to také o tom, že svět není bílý, nebo černý?

Svět není — až na vzácné výjimky — černobílý. Naši prehistoričtí předkové usilovali o získání kořisti, kterou dnes eufemisticky nazýváme „strategické zájmy“. Lidská povaha se od vzniku Homo sapiens sapiens v Africe před sto šedesáti tisíci lety nezměnila. Jediný rozdíl spočívá v úrovni sofistikovanosti nástrojů a prostředků, které používáme.

Z tohoto hlediska nepředstavují dnešní konflikty nic, co by se zásadně lišilo od paleolitických nebo neolitických střetů. Jsem rovněž skeptický, pokud jde o údajný morální pokrok lidstva. Naučili jsme se rafinovaněji využívat a zneužívat altruismu pro dosažení našich cílů. Jsme proto v jistém smyslu nebezpečnější a smrtonosnější predátoři než naši pravěcí předchůdci. Jestliže tuto skutečnost přijmeme, osvobodíme se od iluzí, které nám znemožňují porozumět podstatě historie a chování soudobých politických aktérů.

Vstup Velké Británie a později Spojených států amerických do první světové války nám dnes připadá jako zbytečný a donquijotský akt, protože nezabránil konečné hegemonii Německa na evropském kontinentu, která je dnes tak adorována mnohými českými žurnalisty a experty. Označení německé kancléřky za „vůdkyni svobodného světa“ je natolik paradoxní, že jeho komičnost bezpochyby poslouží budoucím generacím jako příklad, doufejme, že dočasné paralýzy evropského ducha na počátku jednadvacátého století.

Dvacáté století by bylo bohatší o statisíce nadaných jedinců, tvůrců vynikajících uměleckých děl, geniálních vědců nebo nositelů Nobelových cen, jestliže by zbytečně nezahynuli v zákopech první světové války, ve kterých se snažili zabránit vzniku přesně té politické konstelace, kterou dnes prožíváme.

Nutno přiznat, že dějiny mají neobyčejný smysl pro ironii, jak poznamenal Karel Marx, protože německý národ vyvinul ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století mimořádné úsilí o totální genocidní likvidaci „semitského“ prvku, jenž znamenal neobyčejný přínos západní civilizaci, aby jej v rámci historického „pokání“, které po něm už nikdo nepožadoval, nahrazoval jiným „semitským“ elementem, jenž nás hodnotově a mentálně vrací do třináctého století.

Dnes se USA dále angažují. Někdo je nazývá „světovým četníkem“, jiný v nich vidí spásu demokracie. Asi jen analytici s odstupem času zhodnotí tuto roli. Je nevděčná, nebo si ji samotné Spojené státy podle vás vlastně zasloužily?

Spojené státy americké vždy ve své zahraniční politice kolísaly mezi různými, často protikladnými polohami. Vůči jejich síle, bohatství a moci, které dosáhly ve dvacátém století, nelze být lhostejný, a vzbuzují proto velmi rozporuplné pocity sahající od nekritické fascinace až po nesmiřitelnou nenávist. Spojené státy americké měly značnou zásluhu na porážce nacismu, zvítězily ve studené válce a v současné době se zdá, že dosáhly i energetické soběstačnosti, což by mohlo omezit vyděračský potenciál některých islámských teokratických režimů.

Navzdory vzestupu Číny a Indie Spojené státy americké zůstanou v historicky dohledné době hlavní světovou mocností. Na druhé straně se Spojené státy americké dopustily tragických politických chyb na Blízkém východě a přes svůj impozantní zbrojní potenciál působí jejich vojenské výkony v uplynulých desetiletích značně rozpačitě. Nedokázaly se zcela adaptovat na realitu po studené válce a některé významné trendy vysloveně podcenily. Uplynulé funkční údobí prezidenta Baracka Obamy bude pravděpodobně pokládáno za „ztracenou dekádu“.

Spojené státy americké přestaly být „dílnou světa“, což podobně jako v případě Velké Británie může předznamenat jejich mocenský úpadek. Zdá se, že současná americká administrativa se přiklání k realistické zahraniční politice spočívající v přesvědčení, že svět je nebezpečné místo, ve kterém je třeba tvrdě prosazovat vlastní národní zájmy.

Mesianistický pseudonáboženský étos sdílený například prezidentem Woodrowem Wilsonem, že Spojené státy americké jsou povolány k šíření demokracie a morálních hodnot, je v multipolárním světě, ve kterém je moc rozložena mezi více vlivných aktérů, neudržitelný. Kroky prezidenta Donalda Trumpa v mnohém připomínají například politiku Andrewa Jacksona nebo Theodora Roosevelta, zatím je ale předčasné předvídat jeho další postup.

Turecko se vzdaluje od Evropy. Ovšem, nemůže si za to Evropa sama, která mu téměř 40 let slibuje vstup, ale kde nic tu nic… Co si tom myslíte?

Události a předpokládaný vývoj v Turecku směrem k autoritářské islámské teokracii může představovat nejenom překvapivý zvrat v sekularizaci země probíhající během uplynulých devadesáti let, ale skutečnou geopolitickou katastrofu. V osmnáctém století se objevila východní otázka spočívající v soupeření mocností o „dědictví“ po stagnující Osmanské říši.

Záměr zmocnit se Konstantinopole a úžin spojujících Černé a Středozemní moře náležel ke dlouhodobým ruským strategickým cílům a přispěl k vypuknutí krymské války, krize mezi Velkou Británií a Ruskem roku 1878 a pravděpodobně i první světové válce, jak se domnívá historik Sean McMeekin.

Bylo v životním zájmu Západu, aby bylo Turecko spjato s Evropou a reprezentovalo spolehlivou základnu, z níž bychom kontrolovali a postupně modernizovali a sekularizovali Blízký východ. Tím by došlo k překonání tragického hodnotového rozštěpení mezi Evropou a Blízkým východem, které existuje od dob expanze islámu a jež vnáší do západní Eurasie trvalý prvek rivality a nestability. Bez sekularizace a modernizace arabského světa nebude existovat bezpečná a prosperující Evropa. Izrael to ví od počátku své moderní existence.

Prozápadně orientované Turecko bylo naší silnou kartou v tomto úsilí. Nyní jej ztrácíme. Do značné míry je Turecko obětí maastrichtského procesu, který začátkem devadesátých let proměnil pragmatické a flexibilní Evropské hospodářské společenství v Pevnost Evropa — Evropskou unii, do které byl Turecku přístup uzavřen, a to navzdory existenci asociační dohody již z roku 1964. Co jiného jsme mohli čekat, než že se virus islamismu rozšíří i mezi tureckou populaci frustrovanou směsicí evropské kulturní arogance a geopolitického amatérismu?

Blíží se historický střet civilizací? Západ proti znovuoživené Osmanské říši, či dokonce Persii, neboli Írán, či jde jen o výplod propagandy?

Znovuoživená Osmanská říše je nereálný mýtus, protože Erdoğanovo Turecko postrádá dostatečný ekonomický a vojenský potenciál, aby představovalo skutečnou bezpečnostní hrozbu Evropě opírající se stále o vojenskou záštitu Spojených států amerických. Totéž se týká i Íránu.

Nezapomeňme také na Rusko, které bezpochyby bedlivě sleduje vývoj na jižním pobřeží Černého moře. Je nicméně skutečností, že vstupujeme do nevyzpytatelného multipolárního světa, ve kterém by měly být strategické zájmy Evropy zabezpečeny uzavřením pragmatických aliancí s hodnotově blízkými civilizačními okruhy.

Domnívám se, že mocenská konfigurace, která by mohla zajistit dlouhodobou existenci Západu jako ohniska modernizace, sekulárního humanismu a technologického rozvoje lidstva, by měla zahrnovat Evropu, Severní a Jižní Ameriku, Rusko a jihovýchodní Asii. To, co potřebujeme, jsou kompetentní, odvážné a vizionářské politické elity, které dají zmíněnému spojenectví stabilní institucionální rámec. Jestliže by se podobné společenství podařilo realizovat, uspěli bychom například při budoucí urbanizaci a industrializaci Afriky a účinně izolovali anachronický, ale nebezpečný a expanzionistický islamismus.

Když mluvíme o propagandě… Nejsme v současné době v zajetí propagandy politických stran i nadnárodních korporací? Vidíte nějakou naději, světlo na konci tohoto tunelu?

Manipulace s veřejným míněním je zákonitým atributem politického života masové demokracie, jak si všiml Alexis de Tocqueville ve třicátých letech devatenáctého století během pobytu ve Spojených státech amerických. Je nicméně nápadné, jakým dramatickým způsobem se v současných západních demokratických zemích rozchází mediální diskurs s názory širokých vrstev.

Není to proto, že by se lidé radikalizovali a podléhali takzvaným populistům a demagogům, jak je to obvykle prezentováno. Právě naopak, média byla zachvácena fenoménem, který Jonah Goldberg nazval „liberálním fašismem“. Za lyrickým sentimentalismem a moralizujícími slovy o toleranci, humanismu, solidaritě a takzvaných evropských hodnotách se skrývají obyčejná verbální perzekuce, zášť, netolerance a hony na čarodějnice rozpoutané proti jedincům s odlišným názorem. Společnost, v níž se prosadily orwellovský doublethink, newspeak a kognitivní disonance, již nemůže být označována za svobodnou.

Americký evoluční biolog Richard Dawkins pojmenoval v sedmdesátých letech dvacátého století elementární jednotku kultury mem, který se analogicky jako gen snaží co nejvíce rozšířit své kopie. Memy jsou hodnotově neutrální, mohou nabývat pozitivní, nebo naopak krajně negativní podoby. Jejich šíření v populaci připomíná infekci. Je důležité nenakazit se škodlivými a nebezpečnými memy, které poznamenají vaše myšlení, a získat proti nim imunitu. Proto bych doporučoval ignorovat většinu médií, nesledovat televizi a dát přednost četbě kvalitních knih, kterých naštěstí vychází stále dost. Jestliže se stane něco opravdu významného, dozvíte se to i tak.

Volby, volby a zase volby. Nebudou nakonec občané každým rokem unaveni z toho, že mají „demokraticky volit“? A nezačnou některé strany slibovat skutečné „hory doly“? Na klipu Realistů se například objevuje, že bude-li je člověk volit, bude žít déle…

Jsem rád, že Realisté objevili elixír života, je pouze škoda, že jej budou zřejmě distribuovat velmi selektivně. Ale vážně, současná demokracie se odtrhla od svých historických a vitálních kořenů, jimiž byla správa malých lokálních komunit. Dnešní podoba nepřímé demokracie připomíná její úpadkovou formu v antickém Řecku těsně před nástupem nadvlády oligarchie, která se prosazuje jako rozhodující politická síla i v současném západním světě.

Italský právník a historik Giambattista Vico předpověděl již v první polovině osmnáctého století, že historické údobí „vlády lidu“ skončí nedůvěrou v konsenzus dosažitelný prostřednictvím jazyka a rozumu. Vico hovořil v této souvislosti o „pozdně ironickém věku“, který vyústí do sociálního rozvratu a občanské války. Konečným výsledkem může být podle Vica nástup „velkého vůdce“, invaze barbarů nebo vláda teokracie.

Skutečnost, že se „správa věcí veřejných“ stává nedůvěryhodnou, ukazuje rovněž na hlubší krizi současných sociálních a humanitních disciplín, které se relativně snadno dostávají pod nadvládu ideologie a ztrácejí hodnověrný vztah k realitě. Příčiny epistemologické slabosti zmíněných oborů jsou historické. Isaac Newton položil na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století pevné vědecké základy moderním fyzikálním disciplínám. Biologie se trochu opozdila a teprve Charles Darwin v polovině devatenáctého století a po něm tvůrci genetiky v prvních desetiletích dvacátého století umožnili skutečně vědecké poznávání živé přírody.

Sociální a humanitní vědy srovnatelnou revoluci neprodělaly a postrádají svého Newtona nebo Darwina. Ve srovnání s fyzikálními a biologickými obory se nalézají v jakémsi předvědeckém stadiu, a jsou proto ideologicky zneužitelné a manipulovatelné. Dokážeme proniknout hluboko do záhad vesmíru a živé hmoty, ale obyčejný lidský dav pro nás představuje živel, jehož chování nerozumíme a vůči jehož destruktivním projevům jsme bezmocní. Nemůžeme se proto na sociální a humanitní disciplíny spolehnout při obraně před novými formami despocie a tyranie, kterým budeme čelit, naopak se obávám, že se v nich ukrývají mnozí trojští koně nesvobody.

Na začátku našeho rozhovoru jsme mluvili o první větové válce. Zeptám se vás na druhou světovou válku, respektive co jí předcházelo. Nástup Hitlera k moci předznamenaly velká krize, frustrace obyvatel a pak se „našel“ malíř pokojů, který slíbil jasné a rychlé řešení. Nehrozí nám v obměněné podobě něco podobného, pokud je tu určitá eventualita, odkud?

Především si nemyslím, že není nic špatného na tom slíbit lidem jasná a rychlá řešení, která mají reálný základ. Například opatření, která by přinesla do České republiky ekonomickou prosperitu a umožnila její návrat mezi nejrozvinutější země s kvalitním právním systémem, nejsou nijak složitá. To, co postrádáme, jsou odvážní, pracovití a koncepčně uvažující politici, kteří by je dokázali prosadit.

Současný mediálně-politický komplex neumožňuje, aby byli vyselektováni a zvoleni. Je-li příčinou tohoto nežádoucího stavu periferní postavení naší země vůči západním sousedům, kteří se snaží prostřednictvím důmyslné neokoloniální strategie zabránit tomu, aby zaujala důstojnější postavení v hierarchii světového ekonomického řádu, či zda naše přetrvávající zaostávání odráží reálné schopnosti místního obyvatelstva, nechám otevřené.

Nedomnívám se, že je fenomén nacismu v podmínkách dnešního Západu opakovatelný. Jeho mimořádně agresivní, brutální a genocidní energie zahrnovala takřka prométheovskou vzpouru a aspiraci radikálně proměnit existující realitu a zvrátit údajně nežádoucí historický vývoj. Odrážela značnou vitalitu, která byla v daném historickém údobí charakteristická pro většinu západní společnosti.

Současná Evropa připomíná svojí pasivitou spíše Francii těsně před porážkou v roce 1940. I v případě volebních úspěchů politických vůdců označovaných za populisty a demagogy jí bude hrozit vnitřní etnická nesourodost spočívající v soužití vzájemně neslučitelných kultur, zaštítěná politickým systémem latinskoamerického typu. Sympatie předního kandidáta na francouzského prezidenta Jeana-Luca Mélenchona k Chavézovi nebo Castrovi mohou být jedním z prvních projevů této konvergence evropské politické kultury.

Rozmlouval pan Václav Fiala na ParlamentníListy.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 308 × | Prestiž Q1: 4,66
2 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Po úpadkové demokracii vláda oligarchie?

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top