Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 12 min.

Nezávazné povídání o češtině (XXXIII)

Vím, že jsem slíbil, že se v následujícím dílu podíváme na nejčastější chyby při užívání našeho jazyka, ale nedalo mi spát, že jsem se nedostatečně vypořádal se slovy tzv. sprostými. Takže třiatřicátý díl věnuji doslovu k publikaci pana Karla Jaroslava Obrátila, kterou na počátku dvacátého století zdokumentoval pod názvem Kryptadia lidový slovník erotiky a sprosťáren. V devadesátých letech byla reprintována nakladatelstvím Lege Artis a je dosud k sehnání (např. zde).

UŽ VÁS TAKY VŠECHNO SERE?
kupte si Obrátilův
VELKÝ SLOVNÍK SPROSTÝCH SLOV
A BUDETE TO MOCI VYJÁDŘIT MNOHEM KVĚTNATĚJI!


Doslov Kryptadií

Mezi mnoha neprávem opomíjenými osobnostmi české kultury lze stěží najít druhou, která by za sebou zanechala tak jedinečné a rozsáhlé dílo, jako autor tohoto slovníku. Přesto byl za svého života i celé půlstoletí po smrti obklopen naprostým mlčením, a ani po roce 1989 se nenašel nikdo, kdo by náležitě ocenil jeho význam a postavení v našem písemnictví. Budiž tedy hned úvodem konstatováno, že tento muž, který se často podepisoval jen iniciálami K. J. O. nebo pseudonymem Karel Jaroš, byl (mimo jiné) bezpochyby největším českým sběratelem, znalcem a takřka jediným teoretickým badatelem v oblasti verbální erotiky. Literární pornografii obětoval postupně svou kariéru, majetek, své milované sbírky a nakonec i vlastní život.

Karel Jaroslav Obrátil se narodil 2. listopadu 1866 v Hukvaldech na Moravě jako jedno z šesti dětí venkovského učitele a písmáka, po němž zdědil jak povolání, tak lásku ke knihám. Vždy ho přitahovala prohibita — kdyby býval žil o nějakých osmdesát let později, byl by nepochybně nadšeným sběratelem exilové literatury a vydavatelem samizdatů. Už v mládí stačil nashromáždit úctyhodnou kolekci knížek zakázaných podle Koniášova Klíče. Když se v pětatřiceti letech seznámil s existencí erotických tisků, o níž do té doby neměl jako dobře vychovaný muž ani ponětí, zcela propadl svodům této po staletí tradičně proskribované literatury a během dalších let postupně shromáždil jednu z nejunikátnějších evropských sbírek pornografických bibliofilií, kreseb a grafiky.

Tuto sběratelskou vášeň si ovšem nelze představovat jako konzumentské zaujetí zákazníků dnešních pornoshopů. Sám Obrátil to líčí takto:

„Nemohu ani z vlastní zkušenosti popříti, že i erotobibliofil, u něhož hraje s počátku jistou roli zvědavost, podléhá, když začne sbírati erotické knihy, více nebo méně motivům sexuálním, ale toto hledisko velmi záhy ustupuje před vyššími zájmy, s nimiž jest spojeno studium erotické literatury a umění. Jak dlouho může také trvati zmíněný sexuální zájem? Přečteš pět, šest erotických knih a shledáš, že je to stále totéž v různých obměnách. Kupuješ a čteš-li pak takové knihy dále, není to pak už jen vzácnost erotik, zachovavších se v původních vydáních nebo vyskytnuvších se v úpravě bibliofilské v novotisku — jsou totiž vskutku bibliofilové, kteří jen z tohoto jediného důvodu takové knihy sbírají — ani to není pak už sexuální zájem, který je poutá k erotickým knihám, nýbrž je to jejich eminentně literární, kulturně-historický a podobný význam, jaký mají spisy právě tohoto druhu, obsahující vedle sexuality i nejrůznější vztahy lidského života a lidské kultury k vita sexualis, a to ve způsobu, jak se to jinak nevyskytuje nikde jinde.“

V roce 1906 byl Obrátil pověřen shromážděním a zpracováním národopisného materiálu pro dvě kapitoly nakonec nevydané monografie „Slovácké dítě“. Nepublikovatelný erotický folklór, na který přitom narazil, jej do té míry zaujal, že ve sbírání pokračoval dále i mezi dospělými a výsledný materiál pak nabídl prof. dr. Friedrichu Kraussovi, lékaři a zakladateli Musea pro studium pohlavního života ve Vídni, který byl též editorem etnologicko-sexuologické ročenky Anthropophyteia. Dohodli se spolu na vydání separátního svazku věnovaného českým zemím, jakmile se podaří sestavit dostatečně reprezentativní soubor dat, čehož se Obrátil ujal s vervou sobě vlastní.

Už sám fakt, že ctihodný ředitel školy v Uherském Hradišti, jímž se mezitím stal, obchází okolní vesnice, vyptává se na různé „prasárny“ a po hospodách si zapisuje sprosté popěvky a nápisy ze záchodů, mu musel vynést přinejmenším pověst podivína. Hlavní katastrofa ho však teprve čekala. V roce 1916 byl zatčen pro velezradu a posléze pro nedostatek důkazů šťastně propuštěn, nicméně vedlejším efektem této události bylo, že z kompromitujících materiálů, které ukryl před domovní prohlídkou v ředitelně a na půdě školy, stačil kdosi odcizit část shromážděných erotických záznamů a po čase je zaslal předsedovi školní rady Benešovi, jenž byl zároveň starostou města.

Ten vytáhl do křižácké války proti necudnému vyvrheli, ohrožujícímu mravnost dítek i spořádaných občanů. Ředitel Obrátil se odebral na nucenou dovolenou, dámy mu přestaly odpovídat na pozdrav, známí se ho stranili. Disciplinární řízení se vleklo přes čtyři roky, a ačkoli výsledkem nakonec po třech odvoláních byla plná rehabilitace s pouhým napomenutím, zcela znechucený Obrátil brzy odchází z pracně znovu vydobytého ředitelského postu do výslužby a v roce 1926 se definitivně stěhuje do Prahy.

Ještě na Moravě stačil vydat svůj první významný pornologický tisk — monografii Erotické ex libris (150 výtisků, nákladem vlastním, Vyškov 1924), která dnes představuje asi nejhůře dostupnou ze všech jeho edic. V témže roce také vychází první díl osmisvazkové verze původně šestidílných Dějin prostituce od Pierra Dufoura (Šrámek, Praha 1924–1928). Ty sice Obrátil přeložil už pro nakladatelství Františka Radouška v Uherském Hradišti (1905–1906), ale k tomuto druhému vydání dopsal další dva svazky týkající se nové doby a doplnil většinu ostatních dílů o plody své sběratelské činnosti v podobě velmi důkladných bibliografických dat všech významnějších světových erotik.

V roce 1928 se pak objevují Aretinovy Rozkošnické sonety, 1. svazek Obrátilovy nejvýznamnější ediční řady nazvané Kulturně-historické a literární kuriosity. Vyšlo v ní celkem 10 titulů, které z valné části představují nejhodnotnější pornografické edice, jaké kdy byly v češtině vydány; na rozdíl od několika málo tisků Láchových, Čejkových, Pickových, Štyrského či Neumannových, které rovněž podobným způsobem vyčnívaly nad konzumní pornografický škvár, opatřoval totiž Obrátil svá vydání navíc neobyčejně zasvěcenými dějepisnými a bibliografickými komentáři.

Vyšla zde mimo jiné legendární Clelandova Fanny Hill (1929) či Mirabeauova Ma Conversion (1929), líčící s velmi neerotickým naturalismem příhody prostituta obšťastňujícího bohaté staré paničky. Méně konzistentní ediční řadu představovaly Orchideje, z nichž za zmínku stojí především Prudhommovy Lesbianky (1930) a Bouchetovy Galantní šprýmy (1931), jedna z historicky prvních sbírek erotických anekdot (pův. vydání 1584). Všechny svazky obou edic vycházely standardně v nákladu 300 číslovaných výtisků a vesměs v Obrátilově vlastním překladu (pod pseudonymem Karel Jaroš).

Vídeňský profesor Krauss mezitím zemřel, takže z projektu uspořádat česká Anthropophyteia s konečnou platností sešlo. Povzbuzen dosavadními edičními úspěchy, rozhodl se Obrátil vydat nashromážděný materiál vlastním nákladem, a v roce 1932 tak spatřil světlo světa první sešit jeho životního díla, nazvaného Kryptadia. Vydávání se protáhlo na léta a stálo autora celé jmění — subskribenti totiž s potěšením odebírali nové sešity, ale jen málokterý z nich se obtěžoval s placením.

Obrátil si však plně uvědomoval jedinečnost svého počinu, a tak se v zájmu jeho dokončení odhodlal v roce 1937 k oběti nejtěžší — nabídl své sbírky k prodeji Národnímu museu v Praze. U tehdejšího ředitele knihovny PhDr. Josefa Wolfa nalezl mimořádné porozumění, takže se podařilo uzavřít oboustranně výhodnou dohodu, že za vyplacení větší části skutečné ceny mu sbírka, jako majetek musea, zůstane v doživotní správě. V roce 1938 tedy konečně mohly vyjít další sešity Kryptadií, tentokrát rovnou v podobě trojčísla 9–11 a dvojčísla 12–13; celé dílo pak v následujícím roce završilo poslední dvojčíslo 14–15.

Jestliže se kdysi Obrátilovi zdařilo zachránit své sbírky před c. k. rakouskými úřady, u úřadů německých mu to už neprošlo. V roce 1941 vtrhlo gestapo do jeho bytu Na Cibulce a zabavilo mu převážnou část knihovny — pochopitelně především tu erotickou, protože nacisté pronásledovali pornografii se stejnou horlivostí, s jakou pak zabavené svazky v soukromí hltali, což je ostatně příznačné pro cenzory všech dob. Tato poslední rána osudu Obrátila přivedla do stavu hraničícího s nepříčetností. Kudy chodil, tudy nadával na Hitlera a fašisty, vydával novoročenky a ex libris s výrazně protinacistickým obsahem, a každému, kdo ho znal, bylo takřka nepochopitelné, jak to, že je ještě vůbec na živu, neřkuli na svobodě.

Už se zdálo, že se mu jakýmsi zázrakem podaří okupaci přežít, ale 6. března 1945 gestapu přece jen došla trpělivost a odvezlo ho do neblaze proslulé Pečkárny. Dne 5. dubna pak Obrátil zubožený výslechy a mučením umírá na zápal plic ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Pornografie mu — byť zprostředkovaně — zůstala osudnou až do konce.

Zatím jsme vylíčili z dnešního hlediska sice tu nejdůležitější, ale přece jen pouze jednu z tváří mnohostranné Obrátilovy osobnosti. Jeho výchova i profese se odrazily v až obrozenecky osvětářském založení, které projevoval jak ve svých společenských a politických aktivitách, tak v literární, překladatelské, redakční a editorské tvorbě. Uspořádal desítku čítanek, z nichž ta nejúspěšnější — Masarykova — vyšla v šesti vydáních (1911–1937).

Byl autorem řady vzdělávacích a lokálně-patriotických publikací — mimo jiné Sokolský katechismus (bratři Chrastinovi, Zubří 1898), Průvodce po Buchlově (Radoušek, Uherské Hradiště 1907), Slovácko Macharovi (nákl. vlastním, Uherské Hradiště 1914), Královské město Uherské Hradiště (Moravská knižnice, Praha 1914), Masaryk na Moravě a na Slovensku (Sobek, Brno 1921) — a také v pozdějších letech vydával vlastním nákladem kromě erotik i zcela konvenční tisky, převážně bibliofilského rázu.

Jeho zatčení pro odbojovou činnost za první světové války rozhodně nebylo omylem a při výše zmíněné domovní prohlídce v roce 1941 jen čirou náhodou unikl pozornosti gestapáků balíček výtisků ilegálně vydávaného časopisu V boj! — díky tomu, že ležel na psacím stole všem na očích. Konečně nelze pominout ani jeho významné organizátorské a publicistické aktivity v oblasti bibliofilské — především ve sběratelství ex libris.

Zdá se tedy až nepochopitelné, že osobnost tak statečná a tvořivá, s renesančními zájmy, z nichž naprostá většina byla plně společensky akceptovatelná, se nedočkala sebemenšího ocenění ani v poválečných letech, kdy ještě Obrátilovy někdejší adorace Masaryka a Beneše nebyly kádrovým prohřeškem. Zcela neuvěřitelně působí kupříkladu fakt, že v pramenech Zaorálkových Lidových rčení (Borový, Praha 1947) chybějí Kryptadia, zatímco zde najdeme (byť bez uvedení autora) i Kuriosní slovník Viktora Roubala, vydaný roku 1931 vlastním nákladem v pouhých 30 výtiscích.

Ticho tak absolutní už nelze vysvětlit jen pouhou nepřístojností jeho pornologických zálib. Daleko pravděpodobnějším důvodem se dnes jeví, že Obrátil si během života patrně stačil nadělat spoustu zavilých nepřátel, neboť jeho sebezničující upřímnost se zjevně neomezovala jen na hodnocení okupantů, ale uplatňoval ji i v běžném životě více než zdrávo; a co bylo už zcela neodpustitelné — až příliš často míval pravdu.

Zahajoval-li kupříkladu svou přednášku k členům Spolku bibliofilů (O některých anglických bibliofilech a trochu i sobě, 1929) výrokem o „spoluobčanech vrabčích mozečků, moralistických filistrech a puritánech“, není pochyby, že si to nemalá část přítomných právem vztáhla na sebe. A stejně jako dnes bylo i tehdy zvykem, že právě ti, které podobné jedovatosti nejvíce urážely, byli zároveň těmi, kteří svými veřejnými úsudky de facto rozhodovali o slávě a svým mlčením o zapomnění druhých…

Ani po roce 1989 se situace valně nezměnila, pouze v počátečním nakladatelském boomu se objevily v padesátitisícových nákladech z produkce jakéhosi Monitoru dva čistě merkantilní ohyzdné reprinty obou maupassantovských svazků z edice Kulturně-historických a literárních kuriosit (Neteře paní plukovníkové, 1930/1990 a Příběhy pařížské kokoty, 1932/1991), arciže bez uvedení původu a hlavně bez Obrátilových průvodních poznámek, čímž byla reedice definitivně degradována na vcelku ordinérní tiskovinu „pro trafiky“. Šlo nicméně o doposud jedinou příležitost, kdy se mohl i běžný čtenář seznámit s původní podobou Obrátilových pornografických překladů.

Fakt, že jsme se rozhodli zahájit naši reedici Kryptadií vlastně od konce, má jediný, zato velmi dobrý důvod: slovníkový svazek je totiž z obecného hlediska nepochybně tím nejcennějším, co Obrátilovo opus magnum nabízí. Jde o příručku univerzálního významu, nedocenitelnou pro všechny lingvisty a překladatele a důležitou pro každého, koho jen trochu zajímá naše mateřština. Naproti tomu oba předchozí svazky ocení zejména příznivci folklóru a lidové slovesnosti — asi nejtrefněji je kdysi charakterizoval jeden z pražských sběratelů erotik jako „pornografický pendant k Českému roku“.

Význam Obrátilova slovníku je o to větší, že v češtině neexistuje naprosto žádné dílo, které by sneslo jen vzdálené srovnání. Dosud nejobsáhlejší relativně příbuznou prací jsou již zmíněná Zaorálkova Lidová rčení, která však programově vypouštějí všechny skatologické pojmy. O čtyřicet let novější Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého (Edice K, Paříž 1988) zase není slovníkem v pravém slova smyslu a svým způsobem má blíž ke Krátkého brožurce Hantýrka pro samouky (SNKLU, Praha 1965), čerpající z dodnes bohužel v úplnosti stále nevydaných materiálů shromážděných prof. Jílkem-Oberpfalcerem. Šmírbuch se už sice sprostým slovům rozhodně nevyhýbá (a dokonce v přehledu literatury uvádí i Kryptadia), avšak jeho zaměření je podobně jako u Zaorálka až příliš široké na technické možnosti jediného autora, takže výsledek je opět méně důkladný, než by bylo žádoucí.

Hlavním nedostatkem obou zmíněných publikací však je, že na rozdíl od Obrátila nevycházejí ze skutečného terénního sběru hovorového výraziva, ale pouze excerpují vybranou literaturu. Na opačném konci stojí drobné pokusy o čistě skatologický lexikon — již zmíněný Roubalův Kuriosní slovník a kratičký slovníček, který vyšel v prvním ročníku Štyrského Erotické revue (nákl. vlastním, Praha 1930). Oba jsou v Kryptadiích plně zapracovány a Roubal sám byl ostatně určitě nejpilnějším Obrátilovým spolupracovníkem na tomto díle. Spíše žertovně asi autoři mínili drobounký Zeleného a spol. Najkratší slovník slovenského jazyka (Archa, Bratislava 1991), který nicméně dodnes představuje jediný popřevratový příspěvek ke skatologickému tématu.

Slovníková část Kryptadií jde ovšem podstatně dál — nejedná se o pouhý skatologický slovník, ale o komplexní lexikon spisovných, hovorových, nářečních i staročeských výrazů týkajících se rozmnožování a vyměšování, navíc s četnými exkursy do cizích jazyků a pochopitelně zejména do slovenštiny. Nelze ovšem zároveň nepřiznat, že i Obrátilova důkladnost měla své meze, a to hlavně v nerovnoměrném geografickém zastoupení shromážděného materiálu, v němž jednoznačně dominuje Morava — především Moravské Slovácko — a zásluhou Roubalovou též Praha, zatímco ostatní české kraje jsou zastoupeny málo nebo vůbec ne.

Kromě toho při lexikalizaci slangů obecně existují zcela objektivní překážky, které z ní činí práci notně sisyfovskou. Tak kupříkladu originální opisné pojmy, jako je Obrátilem uváděný D 36 (viz str. 33), se vyskytují skoro v každém pracovním kolektivu — často souvisejí s nějakou společnou humornou zkušeností, rychle zanikají a dál se nešíří. Jejich podchycení je tedy čistě náhodné.

Největší líheň vulgárních neologismů představuje samozřejmě vojenské a vězeňské prostředí, nově zpracované v sice nepříliš rozsáhlém, ale významném Sukově díle Několik slangových slovníků (Inverze, Praha 1993). V „mužné“ atmosféře kasáren a kriminálů už zdařilejší termíny nacházejí lepší živnou půdu k plošnému šíření, ale obvykle mívají jen omezenou životnost — časem se oposlouchají a spontánně vytratí. Sám jsem zažil verbální infekci dvěma kuriosními výrazy pro homosexuála — riťpumpička a kuřbambulák — zavlečenými do vojenského prostředí mladíkem, který přišel z výkonu trestu. Poměrně rychle se rozšířily i po relativně vzdálených útvarech, ale zhruba po půl roce z běžného slovníku vojáků zase vymizely.

Transitorní charakter je pro argot vůbec velmi příznačný, což nejlépe dokumentuje právě slovníková část Kryptadií. Mnohé z výrazů v nich obsažených a dříve zjevně zcela běžných se dnes už nepoužívají vůbec, a naopak četné dnes velmi frekventované vulgarismy zde scházejí — namátkou: buzna (homosexuál), nadávky zmrd a píčus a kupodivu i zcela běžné péro (penis; mastit péro — onanovat). Absence soustavné skatologické lingvistiky tak nepochybně češtinu připravila o řadu termínů, které už nikdy nebudou lexikologicky podchyceny.

Mohlo by se samozřejmě zdát, že to koneckonců není velká škoda, avšak nemylme se — bohatost vulgarismů je přímo úměrná bohatosti hovorového jazyka vůbec, a dlužno přiznat, že v posledních desetiletích obé značně upadá. Do téměř absolutní a velmi varovné dokonalosti ostatně dovedli toto oploštění někteří východní Slováci, hovořící tak zvanou „pičovštinou“ — tj. jazykem, ve kterém se kromě zájmen, číslovek, spojek a předložek používají pouze deriváty slova „piča“. Tak například přátelská prosba ke kamarádovi, aby přestal brnkat na kytaru a podal vám putovní láhev s rumem, vypadá v tomto jazyce takto: „Nepičuj sa tam s tú pičú, ty pičus zpičený, a napičuj mi sem tu piču, do piči!“

Dlužno přiznat, že naposledy jsem se s tímto způsobem vyjadřování setkal v osmdesátých letech, ale není důvodu domnívat se, že by vymizel. Jestliže totiž bylo až fascinující pozorovat, jak poměrně složité větné konstrukce lze s pomocí toho jediného slova vytvořit, působila neméně silným dojmem i rychlost nákazy okolí tímto newspeakem (šlo pochopitelně opět o vojenské prostředí).

Proto tedy nepodléhejte panice ani v případě, zmocní-li se tohoto slovníku vaše dítka. Rozhodně se nenaučí mluvit sprostě kvůli němu, ale mohou si z něho výrazně rozšířit slovní zásobu, což je v pozdějším věku může dovést k užitečnému poznání, že i v nevulgárním výrazivu jim čeština nabízí daleko bohatší a zajímavější vyjadřovací prostředky, než jaké nám všem neustále vnucují verbální projevy vesměs pologramotných bardů současného světa.

Praha, květen 1999, MUDr. Jan Hýsek

Doslov citován ze stránek Lege Artis

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 239 × | Prestiž Q1: 5,26
5 plus Známkuj článek minus 1
Interní diskuse

Nezávazné povídání o češtině (XXXIII)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top