Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Pravda o Letech, která se asi nebude všem líbit (2/2)

Přesně na stejném místě, kde v Letech je dnes vepřín i památník romským obětem tamního koncentráku, prý nikdy žádný internační tábor Romů nestál… (Škoda toho velmi subjektivního post scriptum, které snižuje předchozí, docela objektivní text. PeTaX)

Nyní závěrem malá vsuvka, epizodka, kterou jsem zažil v Torontu, když jsem se v ubytovně na třídě Scarborough jako novinář setkal i s bývalými vězni z Valdic a Mírova. Toto setkání mělo, byť nepřímou zmínku rovněž o táboru v Letech.

Jednoho romského potenciálního azylanta jsem urazil dotazem, zda si už našel práci v kanadských lesích? Obořil se na mě, že kvůli tomu přece nepřiletěl z Ostravy až do Kanady; jmenoval se Aladár, měl přes čtyřicet; předtím to totiž prý zkoušel v Austrálii, a přepočítával si právě své první dolary, pro které si byl na torontské sociálce.

Paradoxně jsme se znali od ostravského soudu, když jsem psal jednu ze soudniček o tamních zlodějích… A nebyl jsem sám, kdo s ním měl něco do činění…

„Ty, kámo! Tebe já přece znám z Mírova!“ řekl též jeden z Romů Aladárovi, který přiletěl do Toronta teprve nedávno. „To jsem nebyl já, ale brácha!“ odpověděl oslovený Aladár. „Já jsem byl ve Valdicích.“

„Za co?“

„Za ‚El Paso‘!“ zněla Aladárova odpověď, která v překladu z hantýrky ostrých hochů znamenala, že byl vězněný za loupežné přepadení.

„Proč jsi přiletěl do Kanady?“ zeptal jsem se odvážně.

„Žádám tady o azyl!“ řekl sebejistě Akadár

„Azyl?“ žasl jsem. „Je přece rok 1997, není snad už důvod emigrovat…?“

„Když tady řekneš, že tě v Česku i dnes ohrožují skíni, co Romy zabíjejí a šikanují, můžeš požádat o status uprchlíka,“ sdělil mi sebejistě. „Určitě zaváží, když řeknu, že můj praděd byl kdysi dávno mučen hnusnými gadži v československém koncentráku za to, že předtím kočoval, tak se ho v táboře snažili naučit pracovat a vzali mu jeho kočovnickou svobodu… Člověka, co miloval volnost a oni na něho převýchovou prací…“ řekl posměšně a ostatní chlapi v pokoji se pobaveně pochechtávali.

„Hele, a co kdybych si tady v Kanadě požádal o azyl i já, hnusný gadžo…?“ šokoval jsem ho pro změnu zase já, abych zklidnil jeho konfrontační náladu…

„Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?“ vytřeštil na mě oči. „My nemůžeme jít v noci v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!“

„Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu ve dne v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!“ vybuchl jsem.

„To je naše kulturní identita!“ řekl sebevědomě. „Být čorkařem se u nás dědí z generace na generaci! Můj praděd by ti mohl vyprávět…“

„Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?“ plácl jsem ho přátelsky po zádech. „Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!“

„Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!“ podíval se vážně. „A vůbec — kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?“ snažil se nejapně žertovat. „Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat hlavu…?“

A když se o svých vězeňských strastech rozpovídali i ostatní tetovaní chlapíci kolem mě, šel mi mráz po zádech a raději jsem z místnosti zavčasu vycouval. A hned jsem se zeptal právního zástupce těchto srdnatých žadatelů o azyl, jak je možné, že se o status uprchlíka mohou v Torontu ucházet i lidé, kteří byli za těžké zločiny řadu let v českých věznicích. A jak se vůbec mohli do Kanady dostat?

Byli snad na celách v Česku diskriminováni a ohrožování z rasových důvodů na svých životech, když se ihned po propuštění z vězení hlásí v Kanadě o svá lidská práva? Nebyli to náhodou oni, kdo byli za mřížemi proto, že sami lidská práva porušili, když ohrožovali životy a majetek bezúhonných spoluobčanů?

„Kanada má zákon, který říká, že není možné vpustit do země nikoho, kdo se ve své bývalé zemi dopustil trestného činu, za který je v Kanadě trest ve výši deseti a více let vězení,“ vysvětloval mně G. J. Kubeš, torontský právník Romů. „Kanadské imigrační soudy zajímá posledních pět let každého žadatele o status uprchlíka. Pokud tento člověk spáchal zločin před více než pěti lety a trest absolvoval, nebo byl rehabilitovaný, je šance, že soud rozhodne v jeho prospěch. Pokud se ale dopustil kriminálního činu během posledních pěti let, je zbytečné o azyl žádat.“

Čeští Romové žádající koncem 90. let o azyl v Kanadě měli zkrátka zlaté časy; pobírali každý zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Půl roku museli čekat na zaměstnání. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal „jen“ pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali.

„Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?“ zeptal jsem se v torontské samoobsluze. „Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,“ dostal jsem šokující odpověď.

 

Inu, tolik o českých Romech a historii tábora v Letech u Písku, k čemuž jsem čerpal z knihy Markuse Papeho „A NIKDO VÁM NEBUDE VĚŘIT“, dále z knihy „HISTORIKOVÉ A KAUZA LETY“, kterou vydal Historický ústav Akademie věd ČR. K tomu jsem přidal moji vzpomínku na tzv. romský exodus; kdysi šli cikáni napřed do nebe, aby skoro o století později létali do Kanady, kde jim „pečení holubi létali do huby…“

PS: A jedna zajímavost na závěr; pravda, nebo hoax? Těžko říct, ale i zde platí, že na každém šprochu pravdy trochu. V televizi Prima v pořadu „Fakta“ počátkem listopadu 2012 položila B. Tachecí nedávno knížeti Karlu Schwarzenbergovi otázku, jak se mu líbí slova Tomia Okamury, že by mělo dojít ke konečnému řešení cikánské otázky a k vytvoření zvláštního státu pro tyto občany, Karel Schwarzenberg odpověděl: „Kdyby se našlo řešení, tak by to bylo hezké. Ovšem kde…?“

Řekl a pokračoval: „Pokud pan Okamura ví místo někde na světě, který by bylo dobrovolně postoupeno, aby to byl životaschopný stát, tak je to zajímavá myšlenka. Ale jednou se o něco podobného pokusili v 19. století Američané, když odsunuli část svých otroků černých ze špatnýho svědomí, což by nám slušelo taky, a vybudovali pro ně stát Libérie a s tím je dodnes potíž…“

K těmto knížecím slovům docela pasuje následující dramatický příběh, který se odehrál před třiasedmdesáti lety. Ta historie se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím v Čechách přehnala živelní pohroma. Nejprve silný déšť a po něm padaly přívaly sněhu, co zlikvidovaly polovinu smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů… Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů se během kalamity proměnilo ve spoušť polomů… Jak napsala Tereza Spencerová, možná by mohl umístit Cikány opět na svém panství. Už jednou to udělal, když napřed to zkoušel s Židy.

Ani Židé však lesy rodu Schwarzenbergů od polomů nezachránili — byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína. Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány.

Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku — nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká — byly ke konci roku 1942 do pracovního tábora Lety, původně určeného pro 380 lidí, údajně navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře.

Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo — v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství…

Kdy na místě dávného Schwarzenbergova panství rovněž vyroste památník Romům…?

Píše pan Břetislav Olšer, šéfredaktor Rukojmí.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 265 × | Prestiž Q1: 6,18
7 plus Známkuj článek minus 1
Interní diskuse

Pravda o Letech, která se asi nebude všem líbit (2/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top