Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 4 min.

Jak neviditelná ruka trhu zadrží vodu v přírodě

Na příkladu různých přístupů k pokusům zadržovat vodu v přírodě se vám pokusím názorně vysvětlit, jak a proč je i v tomto případě nejefektivnějším způsobem využití neviditelné ruky trhu. A proč stát (= různí pachatelé dobra) mohou situaci jen zhoršovat.

Blíží se nám župní volby a jedna politická mrtvola vyrukovala s nabídkou

 

pavol-freso.png (186,999 kiB)

Že tento pán nebude rozdávat peníze ze svého, ale z našeho, že nejde o výraz jeho skutečné snahy zlepšit životní prostředí, ale o snahu zajistit si výhradně své životní prostředí na příštích pět let, na tom se shodne velká většina lidí.

Názory se začnou rozcházet, když přijde na otázku, zda zadržování vody v přírodě je skutečně přínosné. Jako jeden názor v diskusi jsem si přečetl, že někteří lidé jsou schopni zalévat zahradu pitnou vodou, ale dešťovou vodu nechají odtékat do kanalizace. Moje obvyklá otázka „No a co?“ Nebyla zodpovězena, a proto se ji pokusím rozvést:

Předpokládejme na chvíli případ s volným trhem a jediným regulátorem: neviditelnou rukou trhu. V tomto případě ten odporný soused platí za dvě věci: za odvedení nemalého objemu dešťové vody do kanalizace a za dodávku nemalého objemu pitné vody na zalévání zahrady. Já tvrdím, že je to jeho problém a jsou to jeho peníze. Zároveň ale akceptuji jako relevantní připomínku, že kdyby tak jednalo mnoho lidí, může to problém být. Podle mě však takto nemůže jednat příliš mnoho lidí. Jednak není tolik bohatých a zároveň rozhazovačných lidí, a i kdyby jich začalo nějakým nedopatřením přibývat, spravedlivá neviditelná ruka trhu zvedne cenu obou služeb a tím je bude neustále povzbuzovat, aby se vzpamatovali. Neviditelná ruka trhu dotlačí i dost omezené lidi k racionálnějšímu chování.

Na volném trhu je tedy problém vyřešen. Představte si ale skupinku pachatelů dobra, kteří chtějí zajistit nízkou cenu vody a kanalizace, protože pitná voda je přece lidské právo. Ať už to udělají dotacemi, či znárodněním vodohospodářských podniků, velmi pravděpodobně vygenerují jeden nechtěný důsledek: Za státem vynucených podmínek se začne lidem vyplácet zalévat zahrady pitnou vodou. Všimněte si (a to je důležité!), že zatímco v prvním případě situace tlačí nerozumné lidi k rozumnému chování, v případě státního zásahu i dosud rozumní lidé začnou uvažovat nad nerozumným a „škodlivým“ způsobem zalévání zahrad.

Sociálních inženýry však jen tak něco nezastaví a proto začnou regulovat dodávky dotované vody, čímž vygenerují jiné vedlejší efekty a tak pěkně dokola. Já tomu říkám demokratické perpetum mobile: Politik (pachatel dobra) svým slibem vygeneruje negativní externalitu, kterou řeší novým slibem, jehož realizace mu přinese další možnost nabídnout řešení jím pečlivě připraveného problému. Jsem přesvědčen, že ohledně negativních externalit jsou politici (stát) hlavní hnací silou jejich tvorby. Že je to zcela naopak, než tvrdí etatisti, že pachatelé dobra negativní externality řeší.

Posuňme se v úvaze dál, k vodozádržným hrázkám a jejich vynálezci, Michalu Kravčíkovi. Idea postavit v přírodě hrázky, které jednak zadrží vodu v přírodě a také výrazně omezí vznik náhlých povodní je na první pohled přínosná. Ve stávajícím nastavení, tedy v socialistickém plánovaném a centrálně řízeném hospodářství však potřebujeme dost silný důkaz, že toto opatření funguje. Protože ambice pana Kravčíka za vlády Ivety Radičové nebyly o postavení několika hrázek, ale o PPP (Pekelně Předražených Projektech) ze společných peněz. A proto se kolem hrázek rozvinula ideologická diskuse, kde šlo mnohem více o politiku než o problém a jeho řešení samotné.

Jsem přesvědčen, že situace ve svobodné společnosti, regulované hlavně neviditelnou rukou trhu by byla mnohem klidnější, racionálnější, smysluplnější a výsledky by byly řádově efektivnější. Za zdůraznění stojí, že ve svobodné společnosti ani nepotřebujeme vědět, zda dané opatření funguje, nefunguje, funguje v jistých podmínkách… Ve svobodné společnosti nepotřebujeme utrácet zdroje na analýzy, oponentury a vůbec snahu nějak exaktně předem zjistit odpovědi na otázky užitečnosti.

Michal Kravčík, jako vynálezce a propagátor hrázek, začne přesvědčovat občany obcí, které měly v minulosti problém s povodněmi o hrázkovém řešení jejich problému. Občané spustí svou vesnickou verzi dnes velmi populární analýzy „Hodnota za peníze“. Spočítají si náklady na vybudování hrázek a jejich udržování za řekněme 20 let a porovnají se ztrátami, které by jim za těch 20 let mohly způsobit povodně. Pokud ten nenáviděný nástroj sulíkizmu (excel) vyhodí kladný výsledek, na hrázky se složí.

Krásné na tom celém je, že i v podobných obcích se mohou občané rozhodnout rozdílně. Někde mohou výstavbu hrázek zamítnout s tím, že si ty peníze budou sbírat do společného fondu, nechají přehnat povodeň a peníze místo na hrázky použijí na úhradu povodňových škod.

Přiznám se, že mně samotná idea zadržovat vodu v přírodě nepřijde špatná. Ale vím, že je to subjektivní dojem. Protože když jsem se při cestách ocitl v pouštních oblastech, zmocnil se mě nepříjemný pocit. Naopak, v oblastech s bujnou vegetací se cítím mnohem lépe. Takže z mé strany by to bylo emocionální rozhodnutí, ale v svobodnější společnosti bych zřejmě na vodozádržné opatření byl ochoten přispět.

No a o tom to podle mě celé je. Že centrální opatření/rozhodnutí není v reálném světě možné podpořit tak neprůstřelnými důkazy, abychom s klidem mohli abstrahovat od případných vedlejších efektů, které se u centrálního opatření týkají všech, resp. mají globální dopad. Nemluvě o tom, že u centralizovaného opatření půjde o mega-byznys a odborná diskuze bude zcela zatlačena lobbingem a politikou. Ne, toto skutečně není o špatných/dobrých politicích. Toto je přirozená vlastnost (problém) centrálně řízené společnosti.

Naopak: decentralizované a svobodné rozhodnutí menších skupin vlastními prostředky (životy) zainteresovaných lidí jsou lokalizovanější a proto z podstaty věci přesněji. Neviditelný regulátor fungoval v přírodě dávno před epochou homo sapiens. A bude fungovat i dávno po jejím skončení. Pokud vám někdo nutí centrální regulace libovolně vybranými jedinci bez vlastní kůže na trhu, jistým způsobem se vás snaží natlačit do pozice popírače evoluce. Nebude to sice víra v Boha, ale víra do pozice Boha se stavějících pachatelů dobra, kterou se vám snaží prodat.

Píše pan Tibor Pospíšil na slovenském MenejŠtátu.sk


Pozn. red.: A všimnte si, že jako přes kopírák se řeší podobné problémy i u nás. Jako kdyby se kluci socialističtí nějak domlouvali. Na Slovensku hrázky a dotace, u nás dešťová voda a také dotace.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 178 × | Prestiž Q1: 6,92
9 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Jak neviditelná ruka trhu zadrží vodu v přírodě

Žádné komentáře

Facebook diskuse