Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 14 min.

Euro je neštěstí, EU se rozpadne

Společnou evropskou měnu považuje profesor Oldřich Rejnuš, ekonom a vysokoškolský pedagog, za neštěstí pro všechny státy eurozóny a za jeden z hlavních důvodů, proč se eurozóna a patrně i Evropská unie rozpadne.

Také tvrdí, že soudobý dotační mechanismus a existence evropských daňových rájů se významně a negativně promítají do fiskálního řízení EU. Systém eurodotací však považuje za nezničitelný, protože na něm závisí takové množství úředníků, že jeho odbouráním by se patrně zhroutil celý systém Evropské unie. Připomíná také, že z deseti nejškodlivějších daňových rájů světa jsou čtyři v EU — Nizozemsko, Irsko, Lucembursko a Kypr.

Premiér Bohuslav Sobotka se nedávno na sněmu Hospodářské komory vyslovil pro to, aby si Česká republika stanovila termín přijetí eura. Vím, že vy zavedení společné evropské měny u nás moc nefandíte, ale jak byste se vypořádal se Sobotkovými argumenty, že po letošních parlamentních volbách ve Francii a v Německu nebude eurozóna čekat na zbývající země EU, a pokud bychom euro nepřijali, stalo by se Česko fakticky členem „druhé kategorie“?

Za prvé je potřeba definovat, co je myšleno termíny „státy první a druhé kategorie“. Vlastně jde pouze o slovní hříčku, poněvadž ze čtyř nejvýznamnějších zemí eurozóny, kterými jsou bezesporu Německo, Francie, Itálie a Španělsko, by byly — nebýt Evropské centrální banky — již tři z těchto států v bankrotu. Z toho vyplývá, že za státy „první kategorie“ lze podle této nejasné terminologie považovat nikoli nejúspěšnější, ale pouze největší a nejsilnější státy eurozóny disponující výsadou, že mohou de facto beztrestně porušovat platné zásady Evropské unie. Konkrétně tím v daném případě myslím ustanovení EU omezující schodky veřejných rozpočtů.

Nicméně co se týče uvedeného prohlášení pana premiéra Sobotky, v žádném případě je nehodlám zlehčovat. Je zřejmé, že očekává zvýšený tlak z Bruselu, proti čemuž se v důsledku podepsané Maastrichtské a posléze Lisabonské smlouvy dá dost těžko něco dělat, poněvadž o našem povinném vstupu do eurozóny bylo již dávno rozhodnuto. Nicméně spíše než toto jeho prohlášení, které osobně považuji za účelově vypuštěný testovací balónek, mne před několika dny značně překvapilo jeho bezmezné nadšení ze zvolení nového prezidenta Francie pana Macrona. Že by si pan premiér uvědomil rizika plynoucí z jeho zvolení pro Českou republiku až nyní? Na druhé straně si naopak velice vážím zcela jasného a srozumitelného prohlášení guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka, který o případném přijetí eura řekl: „To je věc, o níž by, byť nepřímo, měli rozhodovat voliči. Sice jsme si v referendu odhlasovali, že se připojíme k Evropské měnové unii, nicméně je také férové si říci, že eurozóna se v mezidobí změnila; ta je dnes opravdu jiná, než byla v roce 2004.“

Pokud mám vyslovit svůj vlastní názor, tak je stále stejný, jako jsem nedávno prezentoval v Praze na Vyšehradském fóru 2016 youtube.com. A navíc ještě dodávám, že Česká republika je malým státem, takže pokud bude naše ekonomika fungovat, tak nám společná evropská měna příliš nepomůže, spíše budeme doplácet na ostatní státy. Kdybychom se ale sami dostali do vážných ekonomických problémů, tak se pro nás stane euro měnou smrtelnou, podobně jako v Řecku.

Jaká je budoucnost eura a pro jaké ekonomiky Evropské unie je z nějakých důvodů výhodná národní měna? Třeba vámi zmiňovanému Řecku by drachma umožnila některé kroky včetně devalvace, které by ho mohly z krize dostat, zatímco pod diktátem Evropské centrální banky se z ní zřejmě nevyhrabe.

Společnou evropskou měnu považuji za neštěstí pro všechny státy eurozóny a za jeden z hlavních důvodů, proč se eurozóna a patrně i Evropská unie rozpadne. Již v roce 2012 řekl tehdejší guvernér ČNB Miroslav Singer, že v důsledku jednotné evropské měny dochází k tomu, že ekonomicky nejsilnější Německo získává stále větší cenovou konkurenceschopnost, v důsledku čehož jsou deficity běžných účtů především jihoevropských států stále silněji vyvažovány přebytky běžného účtu Německa.

A George Friedman dokonce tvrdí, že Německo během posledních patnácti let zlikvidovalo konkurenci v celé eurozóně a stalo se exportní velmocí s nejvyšším přebytkem od svého sjednocení. Jenže za výrobky a služby je potřeba platit, takže když Německo exportuje zboží do ekonomicky slabších zemí, které nemají peníze, tak jim na ně musí půjčit. To ovšem znamená, že Německo získává sice exportem peníze, které však pocházejí z úvěrů, které odběratelům poskytují německé podniky či banky. Jenže ekonomiky sousedních států nelze vysávat donekonečna, poněvadž by zbankrotovaly stejně jako Řecko. Podle Friedmana se proto odbytiště, kam Německo exportuje, zmenšují. A pokud nebude mít Německo dostatek příjmů z exportu, nebude mít z čeho půjčovat jiným státům, které si tak nebudou moci kupovat jeho zboží.

Z toho vyplývá, že v Evropě narůstá velice významný problém, na který dnes doplácí například Itálie, které se již vzhledem k zadluženosti státu a nedobytnosti bankovních úvěrů začíná hroutit bankovní systém, což se ovšem týká i dalších zemí eurozóny. A Německo bude nutně muset Itálii podržet, poněvadž její bankrot by způsobil zhroucení celé eurozóny, a tím zřejmě i Německa.

Můžete více vysvětlit, proč by společná evropská měna měla způsobit rozpad Evropské unie?

Z uvedeného příkladu vyplývá, že euro je pro všechny státy eurozóny — dokonce i pro Německo — škodlivé, přičemž rakouský ekonom Walter K. Eichelburg dokonce prohlásil: „Kolaps již pravděpodobně nelze odvrátit, bylo by totiž nutné nechat zkrachovat banky. Ale jak to vypadá, spolu s bankami půjde ke dnu i stát. Banky takříkajíc strhnou stát do hlubiny s sebou. Dojde to asi tak daleko, že ten heterogenní útvar — jakým Evropská unie je — se rozpadne. A z toho samozřejmě vyplývá také zánik eura. Z důvěrných zdrojů vím, že nouzová měna — německá marka 2 — se už tiskne. Německo sice umírá, ale nakonec bude díky své exportní bilanci nejsilnějším národem Evropy; východní Evropa se ovšem rozpadne na prach. Jeden klad tato finanční krize však má, za jednu unci zlata bude možné kupovat ve Španělsku domy.“

Naplňuje se tedy pomalu mé dřívější tvrzení: „Je-li potlačeno tržní fungování úrokových sazeb, nemůže fungovat hospodářský cyklus. A nefunguje-li princip hospodářského cyklu, nemůže docházet k periodické očistě ekonomického systému, a tudíž nemůže fungovat ani tržní ekonomika, bez čehož nemůže být fungování ekonomiky efektivní. Státy bez vlastní měny, kterou tzv. obětovaly vyšším cílům, přišly totiž o podstatnou část své právní suverenity, čímž se staly pouze nesvéprávnými účastníky veškerého dění, a jejich vlády již nemají k dispozici potřebné nástroje k tomu, aby mohly svoji ekonomiku řídit. Tím, že postupně ubývá plně suverénních států s vlastní měnou, ubývá také svéprávných subjektů, což ničí hospodářskou soutěž, kterou nelze nahradit politickým řízením, navíc politiky zavázanými ‚někomu‘ za financování jejich zvolení.“

Nemělo být už od samotného vzniku společné evropské měny zřejmé, že euro ještě výrazněji prohloubí rozdíly mezi jižními zeměmi a jádrem Evropské unie?

Evropská unie byla založena v únoru 1992 podepsáním Maastrichtské smlouvy. Současně byla přijata tzv. konvergenční kritéria, jejichž splnění mělo být závazné pro účast v měnové unii, přičemž byla vyjasněna i institucionální podoba eurozóny v čele s nově zřízenou Evropskou centrální bankou (ECB), jejímž prvořadým posláním měla být péče o cenovou stabilitu. Jelikož bylo zakladatelům EU zřejmé, že přijetím společné měny ztratí členské státy možnost provádět vlastní monetární politiku, tak se obávali, aby u ekonomicky slabších zemí nedocházelo ke vzniku vysokých schodků veřejných rozpočtů. Proto byl v roce 1997 členskými zeměmi EU přijat mechanismus „Stability a růstu“, jenž měl zamezit fiskální nedisciplinovanosti. Nicméně když v roce 2002 navrhla Evropská komise penalizovat za nadměrné deficity Francii a Německo, tak tyto nejsilnější evropské státy prosadily nejen to, že žádné sankce platit nebudou, ale ještě navíc dosáhly změkčení původních pravidel. Tím se ukázalo, že pro největší země EU dohodnutá ustanovení neplatí a evropské státy se začaly postupně stále více zadlužovat.

V současnosti (po odchodu Velké Británie) mají jak v Evropské unii, tak i v eurozóně největší význam z hlediska počtu obyvatelstva Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Tyto čtyři země disponují celkem 256 mil. obyvatel, což činí z 340 mil. obyvatelstva eurozóny celé tři čtvrtiny, neboli 75 %. To jasně předurčuje, které státy mají na vývoj v eurozóně největší vliv, a to jak politický, tak hospodářský. A co je ještě významnější, z těchto čtyř nejvýznamnějších zemí eurozóny jsou Francie, Itálie a Španělsko dlouhodobě ve vážných ekonomických problémech, což významně ohrožuje funkčnost celého bankovního systému eurozóny a tím i ekonomiky.

Dnes je již známo, že hlavní problém eurozóny spočívá v její nesourodosti, respektive v násilném spojení ekonomicky slabých zemí se zeměmi silnými, které mohou, jak už bylo uvedeno, na rozdíl od malých států de facto beztrestně porušovat platná unijní pravidla. A především je v krizi společná evropská měna. Je to tím, že jednotná měnová politika způsobila výrazné prohloubení rozdílů mezi zeměmi jižního křídla a jádrem EU, takže přetrvávání eurozóny dnes závisí především na „krizových“ opatřeních ECB; především na nestandardních půjčkách, fiskálních transferech a „politické solidaritě“ mezi evropskými státy. A současně se rovněž hroutí i společný schengenský prostor. Podle předních ekonomů Kamila Janáčka a Stanislavy Janáčkové měly tyto dva pilíře původně předznamenat směřování od hospodářské a měnové unie k unii politické, přičemž tím, že se podlamují, tak se naopak stávají „katalyzátorem rozpadu Evropské unie“.

Jak se na fungování Evropské unie podílí často kritizovaný systém dotací, ale i existence evropských daňových rájů?

Soudobý dotační mechanismus a existence evropských daňových rájů, jež se významně a negativně promítají do jejího fiskálního řízení, jsou další významné příklady slabých míst v „řízení“ Evropské unie.

Všechny členské země EU musejí odvádět do unijního rozpočtu peníze, které jsou následně administrativně přerozdělovány a vraceny státům formou eurodotací. De facto to funguje tak, že: občané zaplatí daně, z nichž se část odvede Evropské unii. Ta tyto peníze tzv. „přerozdělí“ a jednotlivé státy si pak „mohou o ně zpětně požádat“ — ovšem s tím, že je musí použít na přesně stanovený a EU schválený účel. To pro ilustraci znamená, že například místo koloběžky, kterou by rodiče ze svých vydělaných peněz koupili svému dítěti, budou mít ve městě například akvapark, na který nedobrovolně přispěli ze svých daní. A tímto způsobem se často financují různé nesmysly, které se dohodnou na „vyšší úrovni“. Navíc eurodotace nikdy nezaplatí celý projekt, který musí jednotlivé státy ještě doplatit. A nejhorší na tom všem je skutečnost, že celý systém eurodotací je prakticky nezničitelný, poněvadž na něm závisí takové množství úředníků, že jeho odbouráním by se patrně zhroutil celý systém Evropské unie.

A pokud jde o evropské daňové ráje, tak podle nevládní organizace Oxfam International jsou z patnácti nejškodlivějších daňových rájů světa čtyři v EU. Patří mezi ně třetí Nizozemsko, šesté Irsko, sedmé Lucembursko a desátý Kypr. Tento žebříček byl sestaven na základě toho, do jaké míry jednotlivé země uplatňují nulové firemní daně, nespolupracují v boji proti daňovým únikům, jsou netransparentní, a jak často používají neférové daňové pobídky, které například nevytvářejí žádná pracovní místa. Uvedený stav dokladuje skrytou účelovou činnost řady evropských politiků, kteří za peníze „evropských“ daňových poplatníků skrytě podporují své domovské země a tím přispívají k budoucímu kolapsu Evropské unie.

V čem především je Evropská unie jiná, než byl její obraz v České republice v červnu 2003, kdy jsme v referendu hlasovali o přistoupení?

Evropská unie se z původně zamýšleného výhodného spojenectví spolupráce suverénních evropských států stala abnormálně složitým byrokratickým systémem, v němž dominují velké země. Nesmyslná byrokratická rozhodnutí, nekompetentnost, prosazování vlastních zájmů, arogance vedoucích představitelů EU, spory jednotlivých států, dlouhodobá chybná a účelově zaměřená politika ECB a násilné prosazování jednotné měny dovedly Evropskou unii až do dnešního krizového stavu hraničícího s kolapsem. Dalšími rizikovými faktory jsou pak extrémní narůstání pochybné legislativy a její všeobecná neznalost, korupční a systémově nesmyslný způsob evropských dotací, další nesmyslné rozšiřování EU a neregulovaná imigrace přinášející problémy nejen s přistěhovalci, ale i s některými etniky, především s muslimy. A v neposlední řadě se jedná též o rozvoj elitářství, konkrétně o poskytování neopodstatněných výhod poslancům Evropského parlamentu a bruselským úředníkům, jež zvyšují nenávist obyčejných lidí jak vůči nim, tak vůči celé Evropské unii, jakož i o cílené potlačování národnostního cítění a omezování demokracie pro tradiční Evropany, kteří jsou ještě navíc v některých evropských zemích velice chudí. Vyplývá to ze studie ECB provedené v roce 2016 v 84 000 evropských domácnostech, jež uvádí, že deset procent nejmajetnějších domácností eurozóny vlastní majetek větší než 496 000 eur. Nejbohatší jsou lucemburské rodiny, medián jejich příjmů představuje 437 500 eur, zatímco třeba v Litvě je to pouze 14 200 eur.

Co si myslíte o pokusech, jimiž se Evropská unie pokouší ty nejpalčivější problémy řešit?

I když má Evropská unie „schválen“ tzv. „záchranný systém“, sestávající ze dvou záchranných programů: jednak z „Evropského stabilizačního mechanismu“ a jednak z „Bankovní unie“ — viz podrobněji můj článek: dspace.vutbr.cz — jsem osobně přesvědčen o tom, že spíše než záchranu přivodí nakonec rozpad eurozóny. Tento systém totiž neguje spravedlivé řešení finančních problémů jednotlivých zemí eurozóny a nutí zodpovědně hospodařící státy dotovat či dokonce zachraňovat země, které hospodaří špatně, přičemž kdyby například došlo k bankrotu Itálie, tak eurozónu stejně nezachrání. Dá se tedy důvodně předpokládat, že by došlo k tak masivnímu odporu evropského obyvatelstva zemí, na jejichž úkor by bylo přerozdělování peněz prováděno, což se týká i Německa, že by to způsobilo konec eurozóny.

Ještě k tomu dodám, že vzhledem k nakupení mimořádného množství krizových faktorů existuje rovněž mnoho příčin, jež mohou iniciovat vznik vážných ekonomických, sociálních, politických, etnických, náboženských či jiných otřesů. Důvěra v Evropskou unii je dnes na historickém minimu, a kromě vystoupení dalších států jí hrozí totální chaos. „Bílou knihou o budoucnosti Evropy“, kterou nedávno představil Evropskému parlamentu předseda Evropské komise Juncker, se vlastně přiznal ke svému selhání, přičemž bezradné je i samo vedeni Unie. Svědčí o tom dohoda o tzv. vícerychlostní Evropě, kterou sjednali v březnu 2017 na společné schůzi ve Versailles vrcholní představitelé Francie, Německa, Španělska a Itálie. Tento projekt je ovšem velice rizikový a může dokonce, jak uvedl již v minulosti Václav Klaus, znamenat konec existence národních států a konec demokracie.

Může evropské ekonomice pomoci na nohy migrační vlna a s ní související příchod mladých lidí, kteří by v budoucnu „mohli vydělávat na důchody německých penzistů“?

Obecně ano, ale s obrovskými riziky. Je totiž potřebné striktně rozlišovat, jací lidé přicházejí, z jakého důvodu přicházejí a hlavně za jakým účelem.

Pokud přicházejí lidé, kteří hledají práci, aby uživili své rodiny, tak proč ne. Obecně platí, že v tržní ekonomice se normálně lidé stěhují za prací, což ekonomice pomáhá. Pokud se ale jedná o lidi, kteří pracovat nechtějí a do Evropy, především do Německa, přicházejí s vidinou vysokých bezpracných sociálních dávek, je to o něčem jiném. A nejhorší na tom je to, že se tento problém zatěžuje nejen Německo, ale i další evropské země.

Benjamín Kuras tvrdil již před deseti roky, že přistěhovalectví, které kdysi bývalo zdrojem ekonomického oživení, se v současnosti proměňuje v ekonomickou zátěž, protože sílí počet přistěhovalců pracovně nevyužitelných. A pokud se navíc jedná o extrémní příliv rychle se množících muslimů, tak již tehdy předpověděl, že do deseti let budou tvořit polovinu obyvatelstva všech evropských velkoměst. A jak je vidět, nemýlil se.

Takže s vyhlídkami německých penzistů, na jejichž důchody budou vydělávat pracující migranti, to tak růžově nevidíte?

No, pokud jde o německé, či řekněme obecně o evropské penzisty, všechny ty hlásané nesmysly o tom, jak je nelze v budoucnu uživit považuji za pouhou účelovou a velice hloupou propagandu. Když se dnes podíváte na to, jak se za posledních deset či dvacet let zvýšila produktivita práce, tak je zcela prokazatelné, že jde o nesmyslná, nebo dokonce i účelově rozšiřovaná prohlášení. Jde totiž o problém, jenž nespočívá hlavní měrou v nedostatku vytvářené produkce, nýbrž v jeho rozdělování. A poněvadž způsoby, jak se to provádí, stále více zvýhodňují vlastníky společností a top manažery, vede to zákonitě k vytváření stále větších majetkových rozdílů mezi lidmi, neboli jak říkají odborníci: „k rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými“. Už jsem zmínil tu studii Evropské centrální banky a propastné rozdíly kupříkladu mezi Lucemburskem a Litvou. Toto ovšem pochopitelně není pouze evropský problém, nýbrž problém všech tzv. ekonomicky rozvinutých zemí.

Přední představitele Evropské unie tvrdě zasáhl brexit, a tak od nich nebyly ojedinělé hlasy, že bude Velkou Británii bolet. Ale na druhou stranu, jak se odchod Spojeného království může projevit na té zbývající sedmadvacítce především v ekonomické oblasti, pro ni bude bezbolestný?

Otázka brexitu je podle mého názoru spíše otázkou politickou než ekonomickou. V první řadě svědčí o tom, že ve Velké Británii stále ještě platí, že když se vypíše referendum, tak se jeho výsledky respektují. Na druhé straně pak jde ale pochopitelně rovněž o to, že se v mnoha různých politických i hospodářských funkcích vymění spousta lidí. A to je bezesporu rovněž pro mnoho jedinců velice přínosné.

Co je však v této otázce velice významné, je ovšem to, že je problematické definovat, co je „bolestné“ a co „bezbolestné“. Ono je totiž nutno tuto otázku doplnit: „pro koho?“ Víte, peněz je dnes v ekonomických systémech dost, což se týká pochopitelně především velkých států, a nikoli například Řecka. A pokud by začaly chybět, tak se prostě natisknou. Takže bavit se o tom, koho bude brexit bolet, je prakticky zbytečné. Oni se politici velkých zemí určitě „nějak“ domluví, protože se prostě domluvit musí. Nebo si snad myslíte, že mezi zbytkem Evropské unie a Velkou Británií začne obchodní válka, když prakticky o tom, o čem budou jednat politici, rozhoduje ve skutečnosti vůle tzv. nadnárodních, respektive multinacionálních finančních konglomerátů? A vlastníky těchto společností vůbec nezajímá taková drobnost, jestli bude Velká Británie součástí Evropské unie, anebo nikoli. Je zajímá pouze byznys. Takže v tomto případě můžeme být úplně klidní. Po okázalém politickém divadle dojde nakonec k „oboustranně výhodné dohodě“ a tento problém tím bude úspěšně vyřešen.

Na závěr opustíme celoevropská témata. Co byste poradil lidem, kteří se chtějí zabezpečit pro budoucnost a mají volné peněžní prostředky, kam by je měli nejlépe investovat?

Pokud se kterýkoli stát — a týká se to i eurozóny — začne dostávat do ekonomických potíží a začne mu hrozit bankrot, tak občanům zbývají de facto dvě možnosti: přeměnit domácí měnu na valuty jiných zemí a držet je doma, a včas investovat do reálných investičních instrumentů. V daném případě bych občanům doporučoval v jejich majetkovém portfoliu omezovat finanční aktiva a naopak posilovat aktiva reálná a zvláště bych doporučoval investovat do fyzického zlata a stříbra, především do mincí či slitků menší velikosti, a to kvůli likviditě. Již staří Židé říkali: „Dej dvacet procent svých peněz do zlata a doufej, že ho nebudeš muset nikdy použít…“, což lze v dnešních podmínkách přeformulovat takto: „Kolik máte nedůvěry v současný systém, takový podíl investic byste měli mít ve zlatě.“

Současně ovšem zdůrazňuji, že dnes, v podmínkách, kdy má Česká republika svoji vlastní měnu, tak zatím nic takového nehrozí. Nicméně v případě, že bychom již měli euro, a jako členové eurozóny bychom tudíž plně ručili za závazky eurozóny, tak bych tak klidný již nebyl.

Bavíme se o ekonomice, ale ta by měla být jen prostředkem ke zvyšování kvality života. Dochází k němu v posledních letech u nás a na čem se to dá nejlépe dokladovat?

Víte, kvalita života je velice složitý pojem a netýká se pouze majetkových aktiv, čímž chci říci, že nezávisí pouze na ekonomice. Je sice pravdou, že zvyšování výkonnosti ekonomiky by se mělo příznivě projevovat na zvyšování kvality života lidí, ale není to všechno. Kvalitu života chápu jako harmonický způsob života, jako spokojený život v rodině, dobrý partnerský vztah, výchovu dětí, radost z potomků, jistotu, že žiji v právním a sociálním státě, který mi zaručuje určité jistoty a pomoc v případě životních problémů. Důležitá je rovněž důvěra lidí ve své politické představitele, v kvalitu školství, zdravotnictví, soudnictví, spolehlivost policie, armády a tak dále. Je to o morálce, o příslušnosti k určité národní komunitě, je to ve víře, v hrdosti ve vlastní národ, v jeho historii, kulturní dědictví a podobně.

Když se na to dívám z tohoto širšího pohledu, tak se domnívám, že i přes rozvoj technické vyspělosti lidstva si nejsem vůbec jist tím, že se vývoj lidské společnosti ubírá správným směrem, respektive že jsou dnes lidé šťastnější, než byli dříve. A už vůbec si nemyslím, že zrovna ti nejbohatší jsou těmi nejšťastnějšími.

S prof. Rejnušem rozmlouvaly Parlamentní Listy

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 520 × | Prestiž Q1: 8,65
12 plus Známkuj článek minus 1
Interní diskuse

Euro je neštěstí, EU se rozpadne

Žádné komentáře

Facebook diskuse