Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

S Bruslem od žárovek, kávovarů, hmyzu až po věčné časy

„ … jakmile státní [evropské] agentury dostanou donucovací pravomoci k dosažení konkrétních cílů, tyto pravomoci nelze demokraticky zvolenými shromážděními účinně kontrolovat.“ Hayek, Ústava svobody.

Úvod

V novinách se stále častěji objevují novinky z Bruselu. Člověk se někdy nestačí divit, kolik dalekosáhlých plánů s námi mají naši evropští vůdci. Slovenská republika, stejně jako ostatní země střední a východní Evropy měly to (ne)štěstí, že zažily pokusy centrálního řízení společnosti, proto není divu, že se k podobným aktivitám stavějí spíše skepticky a přinejlepším oprašují vtipy z dob nedávných. Západní státy však byly v určité míře ochuzeny o tuto zkušenost, a tak by nám asi nemělo připadat zvláštní, pokud i ony chtějí ochutnat z hořkého plodu centralizace a plnění plánů ústředních komisí.

Od samého počátku by autor rád vyjádřil důvěru v dobré úmysly politiků a byrokratů z Bruselu. V žádném případě nechová zášť k osobám vzdáleným stovky kilometrů, které se jen snaží dělat to, co jim jde v rámci společenské dělby práce nejlépe. Tento článek však ukazuje, že v každém pokusu o řízení životů lidí z centra jen dobré úmysly nestačí. To, co se počítá, nejsou záměry, ale výsledky. A ty jsou často nejlepší, pokud se politik zřekne snu o sobě jako moudrém a šlechetném vůdci, který odvrátí lidstvo od sebezničení a jako pastýř ho provede nejistou budoucností.

Brusel, náš chovatel

Jak jinak se dá nazvat nápad s hmyzem, ve kterém vidí Brusel kvalitní budoucí zdroj výživy pro Evropany, a rozhodl se podporovat jeho výzkum. Pokud má Brusel starost o dostatek potravin, možná by bylo na místě přehodnotit existenci dotací do zemědělství a míchání řepky olejky s naftou. Otázkou však je, zda by se měl Brusel vůbec zabývat tím, co jíme. Protože kauzalita může být přesně opačná. Pokud centrální plánování nepřestane míchat do alokace potravin, lehce se vrátí doby plné front a podpultových prodejů.

Brusel však ani v tématu nakupování nezůstává pozadu a uvažuje o jeho zákazu v neděli. Ale alespoň lidem zůstane více času na domácí práce, protože to budou potřebovat. Brusel totiž po stažení žárovek (všech kromě 40W a zářivky to mají také nahnuté) navrhl další úsporný krok s cílem ušetřit energii — zákaz prodeje vysavačů s vyšším příkonem. Dále se plánuje nová legislativa o kávovarech, sprchových hlavicích a dokonce konstrukcích celých domů.

Taková myšlenka o fungování světa je přinejmenším naivní. Pokud Brusel zakáže napřesrok 40W žárovky, lidé budou muset kupovat dražší svítidla i pro místnosti, jako je spíž, toaleta, chodba nebo sklep. Je třeba poznamenat, že pro výrobu zářivek je potřeba 20krát více energie než na obyčejné žárovky. Lidé tak přišli o možnost výběru a musí koupit dražší náhradu pro místnosti, kde se rozsvítí jen krátce a jen málokdy.

To samé platí i pro kávovary, které nebudou ohřívat vodu ani pro slabší vysavače. Lidé budou ohřívat svou vodu na kávu v konvici a vysávat budou déle. Co je však o mnoho horší, a Brusel si to neuvědomuje, je to celoplošné zrušení možnosti volby. Brusel si nevšímá, že životní úroveň, stejně jako příjmy, se v jednotlivých zemích, v jednotlivých regionech a mezi jednotlivci liší. Střední vrstvě v Německu možná nečiní problém postavit dům podle standardů z Bruselu, ale rodině ze střední vrstvy žijící na Slovensku to může velmi zkřížit plány.

A pokud je to tak jednoduché, proč zůstávat pouze u žárovek a vysavačů, proč nezakázat rychlá a velká auta (sníží se nehodovost, znečištění a spotřeba energií), proč zcela nezakázat nezdravé jídla, alkohol a cigarety (sníží se výdaje na zdravotnictví a lidé se dožijí vyššího věku [což však může být z pohledu státu negativní externalita]).

Osudová domýšlivost

Tato fráze vyjadřuje celou agendu Evropské unie. Bývalý režim měl alespoň takovou skromnost, že hovořil jen o pětiletkách, ale Brusel bez uzardění plánuje na 10 až 40 let dopředu. Nedávno byl vypracován projekt Plán pro budoucnost dopravy do roku 2050, který stanovuje cíl snížit emise až o 60 % do roku 2050 a nahradit automobily hromadnou dopravou. Samozřejmě, pro dobro celé Evropské unie, zaručující pokles počtu nehod, obětí automobilismu a čistšího ovzduší. Stejně přitažlivé jsou plány Řecka na masivní rozvoj sluneční energie, která by měla do poloviny tohoto století přeměnit zemi na předního výrobce a vývozce zelené energie. Všechny tyto futuristické vize mají jednu společnou vlastnost, a to neznalost základních ekonomických zákonů.

falanstera.jpg (30,747 kiB)
Falanstéra

Historie je plná podobných ambiciózních plánů. Samozvaní reformátoři, kteří hlásali svá evangelia, měli vždy jasnou představu o fungování lidstva v jimi vysněné budoucnosti. Mezi nejstarší patřil francouzský myslitel Charles Fourier (Francouzi to asi mají v krvi) s jeho falanstérami, dnes je moderním pokračovatelem například Jacque Fresco a The Venus Project. Proti tomu se Evropská unie a její plány mohou zdát jako slabý odvar. Brusel má však na rozdíl od zmíněných osvícenců i reálnou moc u moc protlačit své návrhy a vnutit je skoro 500 milionům lidí.

Neznalost ekonomiky

Jak již bylo zmíněno, u všech těchto projektů je charakteristická neznalost základních ekonomických poznatků.

Prvním z nich je neschopnost centrálního plánování a regulace společnosti nějakou centrální mocenskou autoritou. Kdyby postačovalo cokoliv centrálně přikázat, nebyla by historie dlouhým seznamem státních plánů, které selhaly. Pro Brusel se stala charakteristickou potřeba plánování a řízení ne jednoho státu, ale rovnou všech sedmadvaceti. Jenže, jak napsal Hayek:

„Výsledek shody o nevyhnutelnosti plánování bez shody o společných cílech je podobný, jako by se skupina lidí rozhodla vydat se na cestu bez toho, aby se dohodla, kam půjdou. V důsledku toho mohou všichni absolvovat cestu, na kterou většina z nich vůbec nechtěla.“

Nezdá se pravděpodobné, že Brusel sdílí podobné cíle, jako 500 miliónů obyvatel, anebo je přinejmenším vůbec zná.

Druhým je ignorace cen jako jediného informátora o relativní vzácnosti a motivátoru při hledání substitutů. Abychom uměli zodpovědět otázku, zda vyrábět elektřinu v jaderných elektrárnách, prostřednictvím solárních panelů či třeba spalováním nábytku, může rozhodnout jen racionální kalkulace založená na tržních cenách. Pokud by solární panely byly skutečně výhodné, nepotřebovaly by dotace a státní investice. Pravda je však nejspíše taková, že na výrobu solárního panelu spotřebujeme více zdrojů, než je možné z něj během životnosti vyprodukovat.

Třetí skutečností, kterou se Brusel vůbec nehodlá zaobírat, je existence již proinvestovaných kapitálových statků. V očích úředníků není nic lákavějšího, než nahradit vše novým, krásnějším, lesklejším, větším, bezpečnějším a samozřejmě ekologičtějším. Jenže tak svět nefunguje. Bylo by zbytečné přepisovat vlastními slovy něco, co Mises vysvětlil výstižně už tak dávno:

„Spisy socialistů jsou plné podobných utopických představ. Ať už sami sebe nazývají marxistickými nebo nemarxistickými socialisty, technokraty nebo prostě plánovači, všichni touží po tom, aby nám ukázali, jak hloupě jsou věci v realitě uspořádány a jak šťastně bychom mohli žít, kdybychom svěřili reformátorům diktátorské pravomoci. Říkají, že jsou to pouze nedostatky kapitalistického způsobu výroby, jež brání lidstvu těšit se ze všech vymožeností, které by mohly být vytvořeny za současného stavu technologických znalostí. Zásadní chybou tohoto racionalistického fantazírování je špatné pochopení podstaty dostupných kapitálových statků a jejich vzácnosti… Skutečnost, že ne každé technologické zlepšení je okamžitě použito ve všech možných užitích, je stejně jasná jako to, že ne všichni vyhazují svá stará auta nebo staré oblečení okamžitě poté, co se na trhu objeví lepší auto nebo přijdou do módy nové vzory. Ve všech těchto případech jsou lidé motivováni vzácností dostupných statků.“ — Mises, Lidské jednání.

Závěr

Polemika nevede o tom, zda aplikovat nové technologie nebo ne. Ale o tom, zda rozhodnutí o aplikaci ponecháme na Bruselu, který se závazně rozhodne za 500 milionů různých lidí, nebo na jednotlivých občanech, kteří jsou jediní, kteří znají svou specifickou situaci a jsou schopni se adekvátně rozhodnout. Určitou míru skepse v rozhodnutí přijatá v Bruselu by mělo signalizovat také vysoké zastoupení lobbistů a lobbistických skupin, kde jich se podle odhadů agentury Corporate Europe Observatory působí přibližně 15 000 až 20 000.

Mises.cz: 9. října 2011, Robert Chovanculiak

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 209 × | Prestiž Q1: 9,92
17 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

S Bruslem od žárovek, kávovarů, hmyzu až po věčné časy

Žádné komentáře

Facebook diskuse