Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Že by pro nás odchod z EU byla katastrofa? (1/2)

Že by pro nás odchod z EU byl hospodářskou katastrofou? Ekonom a publicista Martin Kunštek tvrdí, že nikoliv. Čtenářům představuje text, v němž popisuje, jak se již několik částí Evropského hospodářského prostoru oddělilo od EU, příp. instituce jí předcházející, a přesto zůstalo součástí společného trhu. I Česko by si dle něj v případě tzv. Czexitu nemuselo zavřít dveře na společný trh EU.

Je to prý jinak

Referendum je vedle voleb klíčovým nástrojem, kterým lidé mohou měnit směr politiky. Loni 23. června Britové v referendu odhlasovali, že Velká Británie má vystoupit z EU. Od té doby probíhají intenzivní jednání o tom, jak má BREXIT vlastně proběhnout. A to jak na britské vnitropolitické scéně, tak i na diplomatických kanálech mezi Londýnem a Bruselem.

Letos 1. října Katalánci v referendu odhlasovali vyhlášení nezávislosti na Španělsku. Evropská komise se vzápětí přidala na stranu španělské vlády, která se separatistické tendence snaží potlačit, a ve snaze zvýšit tlak na katalánský parlament oznámila, že vyhlášením suverenity by se Katalánsko ocitlo mimo EU. Katalánský parlament přesto — nebo možná právě proto — minulý pátek schválil rezoluci o nezávislosti a vzniku Katalánské republiky.

I ve volbách do naší Poslanecké sněmovny stoupenci ústavního zákona o celostátním referendu výrazně zabodovali. Je tedy klidně možné, že i my zanedlouho budeme moci hlasovat o vystoupení z EU. K tomu, aby diskuse mohla probíhat racionálně, je nutné znát odpověď na otázku, co bude potom. Zejména ve vztahu k volnému pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu. Nejen praktická realizace brexitu v tomto ohledu může mnohé napovědět.

Odpůrci vystoupení Česka z EU nebo i pouhé možnosti vyhlášení referenda na toto téma budou jistě argumentovat tím, že by to pro českou ekonomiku znamenalo katastrofu. Že by naše podniky ztratily přístup na společný evropský trh. Nebo že bychom znovu museli stát fronty na hraničních přechodech. Každé toto tvrzení, stejně jako mnohá další mohou, ale také nemusí být pravdivá. Vše totiž záleží na tom, jak si „exitující“ stát upraví své vztahy s EU. Možností je celá řada.

Předně je třeba uvést, že Británie není první zemí, která „vystoupila“. Předchůdce dnešní Evropské unie — Evropské společenství (ES) — již opustilo několik zemí. A to dokonce v době, kdy tehdejší integrační smlouvy — na rozdíl od Lisabonské smlouvy — neobsahovaly žádná ustanovení, která by proces vystoupení upravovala. Všechny „předbritské exity“ se uskutečnily v rámci procesu dekolonizace. Přestože žádná z odchozích zemí neleží přímo na evropském kontinentu, tak zkoumání procesu jejich odchodu může mnohé napovědět o tom, co se děje „potom“.

 

Jako první šlo „ven“ dobrovolně Alžírsko. Tato země se jako francouzská kolonie stala členem ES už v okamžiku založení Společenství v roce 1958. V roce 1962 po krvavé občanské válce vyhlásila nezávislost. A tím opustila i ES. Krátce po vyhlášení nezávislosti vláda zestátnila majetek nejen Francouzů, ale i Židů a příslušníků dalších národností, kteří od roku 1848 obsazovali a kolonizovali pozemky v zemi.

V roce 1963 byla v zemi provedena pozemková reforma, v jejímž rámci byly zestátněné pozemky přidělovány bezzemkům. Větší část „cizinců“, kteří v zemi žili, často v třetí generaci, zemi opustila. Což vyvolalo potravinovou a ekonomickou krizi. Proces rozdělování půdy se poměrně dlouho táhl a během majetkových změn mizela technika nezbytná k provozování zemědělství. Již v následujícím roce musela vláda potraviny dovážet.

S odchodem lidí evropského původu ze země zmizelo i velké množství kapitálu a zejména hotovosti, která na trhu citelně chyběla. Vláda prvního prezidenta Ben Belly na situaci reagovala zavedením centrálně řízeného hospodářství. Protože se však ekonomická situace nelepšila, provedla armáda v roce 1965 vojenský převrat. Na místo prezidenta byl dosazen generál Hourari Boumedien. Ten se hospodářskou krizi rozhodl řešit zestátněním těžby ropy, plynu a nerostů.

V roce 1965 těžila státní alžírská firma Sonatrach pouze 5 % ropy a plynu. V letech 1965 až 1971 stát převzal kontrolu nad všemi těžebními firmami, když v nich znárodnil 51% podíl. Cizince přesto nechal v zemi působit jako menšinové podílníky. Vzápětí armáda provedla pozemkovou reformu i u domácích velkostatkářů. Za pomoci velkých investic z výnosů z vývozu ropy a plynu vojenská vláda začala v zemi budovat průmysl a zemědělství „po sovětském vzoru“.

Přesto nikdy nedošlo k úplnému přerušení hospodářských styků mezi Alžírem a Francií (a zbytkem západní Evropy). Po vlně znárodňování klesl objem vzájemné obchodní výměny až na 20 % počátečního stavu. V té době se s Alžírem pokoušel rozvinout hospodářské styky východní blok. Alžír však zachránila ropná krize v roce 1973. Prudké zvýšení cen ropy přineslo do země potřebnou hotovost. A poptávka po ropě a plynu přiměla Francouze a ostatní evropské státy k novému hledání cest ke vzájemnému obchodu.

Hospodářské vztahy byly řešeny formou dvoustranných sektorových smluv, které upravují spolupráci v rámci jednotlivých ekonomických odvětví. Příkladem je smlouva o obchodu s automobily, kterou napřed separátně vyjednali Francouzi, a poté se k ní přidal zbytek EHS. Nepřekvapí proto, že nejčastějšími vozy na Alžírských cestách jsou Renault, Peugeot a Citroen. Někoho však může překvapit, že levnější japonská nebo korejská auta jsou zastoupena mnohem méně.

Touto cestou postupně vývoz do Evropy dosáhl 58% podílu na alžírském exportu. Dovoz z Evropy činí 47 % z celkového objemu.

Alžír se v počátečních letech své nezávislosti s Evropou politicky rozešel. V zemi byla vytvořena ústava, která prakticky zakotvovala vládu jedné strany. Po vojenském puči diktatura ještě více utužila a některé prvky zákonodárství byly hodně inspirovány sovětským vzorem.

V 80. letech se do politiky přimíchal islám a v zemi bylo dokonce zavedeno mnohoženství. Přesto tamní režim nikdy nezrušil technické normy, které vznikly ještě v dobách francouzského koloniálního panství. V zemi zůstala v platnosti metrická soustava a v mezinárodním obchodě Alžír používal stejné míry jako Francouzi. Nové technické normy Alžířané s určitým zpožděním od Francouzů „opisovali“. I to samozřejmě usnadnilo návrat obchodních vztahů s Evropou. A zřejmě rozhodlo o tom, že v zemi se obchodně příliš neprosadily americké firmy.

 

Mnohem klidnější cestou opustilo Společenství Grónsko. Členem ES se stalo jako dánská kolonie v roce 1972. Vstup Dánska do ES výrazně urychlil separatistické tendence ostrovních obyvatel. Ti dokonce cestou svého zastoupení v Kodani žádali o odklad referenda o vstupu do ES, protože chtěli napřed vyhodnotit, jaké bude mít dopady na grónské hospodářství — zejména rybolov. Vláda sice odklad nepovolila a vstup byl proti vůli výrazně menšinových Gróňanů v rámci „celého Dánska“ odhlasován.

Vlna politická emancipace ostrovanů však vedla k tomu, že metropole musela v roce 1979 Grónsku přiznat právo na samosprávu, které v roce 1982 vyústilo ve vyhlášení nezávislosti v referendu. Grónsko již tehdy čelilo otázce, zdali se vyhlášením nezávislosti dostane mimo ES. Otázka byla vyřešena dalším referendem, v němž bylo rozhodnuto, že Grónsko od roku 1985 přestalo být členem Společenství.

Gróňané v referendu stanovili vládě a tamnímu parlamentu Landstingu lhůtu dvou let k vyřešení právních otázek s exitem spojených. Právě tato lhůta později při konstrukci Lisabonské smlouvy posloužila jako vzor ke konstrukci článku 50, který umožňuje provést vystoupení z EU. A to přesto, že od té doby evropských předpisů podstatně přibylo.

Grónsko se při tvorbě své novodobé státnosti inspirovalo britským Commonwealthem. S Dánskem nepřerušilo vztahy úplně, ale po vzoru Austrálie si dánského panovníka ponechalo jako svoji hlavu státu. Má však vlastní vládu a parlament, který přijímá vlastní zákony. Původní „dánské“ zákony i technické předpisy Grónsko převzalo a postupně je podle svého obrazu novelizuje nebo přijímá nové. V oblasti vzájemného obchodu k žádným dramatickým událostem nedošlo, takže v ČR dnes málokdo ví, že Grónsko kdysi bylo a dnes už není členem spolku dnes nazývaného EU.

 

Podobnou cestou šlo i souostroví Saint-Pierre a Miquelon. Z francouzské kolonie se během 20. století z těchto ostrovů stal francouzský zámořský department. Jeho obyvatelé měli plné francouzské občanství se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými. Volili své zástupce do pařížského parlamentu, pařížská vláda jim tam posílala svého prefekta a muži chodili do francouzské armády. Pouze v daňové oblasti měli určité výjimky. Nicméně rozpočet měli napojený na francouzský státní rozpočet.

A to až do roku 1985, kdy v referendu vyhlásili nezávislost. Ve vztahu k ES se pak tato oblast stala přidruženým státem. V oblasti přístupu na evropský trh v tomto režimu ČR fungovala v letech 1994 až 2004. Na ekonomice ostrovů se to prakticky nijak neprojevilo. Ostrované neprováděli žádné znárodňování. V legislativě došlo od té doby k minimálním změnám. Ostrovy minulo nejen zdražování cigaret nařízené EU, ale i další části „legislativní smršti“, která v posledních letech čím dál prudčeji fičí z Bruselu. Zde se však sluší dodat, že většina obchodní výměny se „před“ stejně jako „po“ exitu realizuje s nedalekou Kanadou.

 

Prvním exitem již podle pravidel zakotvených v Lisabonské smlouvě je vystoupení Ostrova svatého Bartoloměje, ke kterému došlo k 1. lednu 2012. Tento ostrov měl rovněž statut francouzského departmentu. Stále se zrychlující záplava nových evropských předpisů však obyvatele tohoto karibského ostrova postupně čím dál více dráždila. Po volbách do regionálního parlamentu noví poslanci 8. října 2009 odhlasovali vystoupení z EU. Ostrov přestal být členem EU od 1. ledna 2012.

Opět aniž by si toho všimlo výrazně více lidí než Rada EU, která skutečnost pouze vzala na vědomí a vyhlásila ji úředním věstníkem. Ostrov se nadále počítá do Zámořského společenství Francie, které zahrnuje obchodní, celní a měnovou unii — jinak řečeno společný trh. Původní zákony a technické normy zůstaly v platnosti. Od té doby však ostrov nemusí přijímat všechny evropské směrnice a nařízení politického charakteru. Jako jsou např. ty zakotvující povinné kvóty žen v dozorčích radách podniků. Evropanům nevznikla ani vízová povinnost, takže na ostrov jezdit nepřestali. Po otevření nového letiště jich naopak přibylo.

(Dokončení zítra)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 238 × | Prestiž Q1: 6,46
7 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Že by pro nás odchod z EU byla katastrofa? (1/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top