Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Že by pro nás odchod z EU byla katastrofa? (2/2)

Na včerejším úplném výčtu exitů a stručném popisu toho, co následovalo, je vidět, že rozhodujícím faktorem z hlediska vzájemné ekonomické výměny nemusí být ani tak to, zda země je či není v Unii. Podstatná je především její další hospodářská politika, to jak si právně upraví vztahy k Unii. A samozřejmě místní podmínky. Navíc je třeba brát v úvahu, že se neustále mění právní prostředí nejen uvnitř EU. Vyvíjí se i mezinárodní právo v oblasti obchodu.

Největší vliv na zahraničněobchodní právo má dnes Světová obchodní organizace (WTO). Jejím členem jsou jak jednotlivé členské státy, tak i EU jako celek. Vystoupením z EU stát neztrácí práva člena WTO. Původní dohody série GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) a následné smlouvy s WTO postupně výrazně omezily možnost uvalování dovozních cel nebo množstevních omezení dovozů.

Tento proces liberalizace světového obchodu probíhá postupně od roku 1947. Na intenzitě však nabral v 70. letech minulého století. Podepsané smlouvy v podstatě garantují výrobcům ze země, která vystoupí z EU, že jejich produkci nemůže být zakázán přístup na evropský trh. Může jim být pouze do určité míry ztížen změnou podmínek, za nichž jsou výrobky uváděny na trh v EU. Jestliže však výrobek plní technické požadavky, tak prakticky nemůže být z trhu vyloučen. Maximálně na něj může být uvaleno clo. Ani to však už není v takové míře, jako to bývalo. Dnes jde o jednotky procent. V 60. letech nebyly výjimky ani sazby 100 % a více. Problém cel může „exitující“ stát vyřešit pomocí členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA).

EFTA vznikla v roce 1960 vedle Evropského hospodářského společenství (EHS), což byl jeden z předchůdců dnešní EU. EHS vznikla v roce 1958 jako jedna ze tří složek Evropských společenství (spolu s Euroatomem a Evropským společenstvím uhlí a oceli). V té době je tvořily Belgie, Francie, Německo, Itálie, Lucembursko a Holandsko. Cílem smlouvy o EHS bylo vytvoření společného trhu. Podle smlouvy o Euroatomu země spolupracovaly v jaderné energetice. Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli pak řešila podporu a regulaci těžby uhlí a výroby oceli.

Všechny tři smlouvy dohromady tvořily balík tzv. Římských smluv o Evropských společenstvích. Tento balík však svou provázaností neumožňoval přístup pouze do jedné z nich — např. pouze do EHS. Některé evropské země už tehdy chtěly usnadnit vzájemný obchod — ovšem bez toho, aby se zavazovaly k omezování některých oborů jako ocelářství. Nebo bez toho, aby se musely podřídit centrálnímu bruselskému plánování zemědělství.

Jako svého druhu konkurenční projekt proto Velká Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko vytvořily v roce 1960 Evropskou zónu volného obchodu. Na rozdíl od Římských smluv je Stockholmská smlouva, která zřídila EFTA, poměrně jednoduchá. Zakládající státy se v ní zavázaly do deseti let odstranit cla a množstevní omezení vzájemného obchodu.

A protože se nepokoušely složitě měnit právní prostředí uvnitř členských států, tak se jim společný trh podařilo vytvořit již v roce 1966. Již od roku 1963 však spolu členské země obchodovaly bezcelně. Státy EFTA předběhly dohody řady GATT o více než dvacet let. EFTA se nepokoušela vytvářet nějaké společné právní nebo technické předpisy. Společný trh byl postaven na jednoduchém principu: každý může bez omezení vyvážet své výrobky na trh ostatních států, pokud tyto výrobky splňují národní technické požadavky.

Členové EFTA se soustředili pouze na průmyslové výrobky a zcela stranou nechali zemědělství nebo těžařství. Britové si mohli ponechat svoje míle, palce a váhové libry a ostatní zase svoji metrickou soustavu. A přesto se vzájemný obchod rychle rozjel.

V roce 1970 se k EFTA připojil Island. Finsko mělo až do roku 1986 status přidružené země kvůli svým zvláštním ekonomickým vztahům k SSSR.

Společný trh v rámci EHS se rozjížděl mnohem pomaleji. Členové EHS si v rámci vytváření svého vnitřního trhu vytkli za cíl harmonizovat i technické normy. Chtěli dosáhnout stavu, aby např. elektrický holicí strojek prodávaný v Německu byl použitelný i v Holandsku či ve Francii. Proces harmonizace technických norem trval prakticky až do roku 1985. Jednotný vnitřní trh tak vznikl až v roce 1993.

V rámci jeho tvorby v Bruselu vyrostl obrovský byrokratický moloch Evropské komise a jí podřízených agentur. Tento moloch časem začal aspirovat na roli „evropské vlády“, která předkládá návrhy právních předpisů Evropskému parlamentu a Radě. A jako svého druhu vláda vydává prováděcí vyhlášky v podobě nařízení EK. EFTA naproti tomu dodnes vystačí s malým sekretariátem v Ženevě. Na plnění závazků dohlíží Kontrolní rada, v níž má každý stát jeden hlas.

Británie spolu s Dánskem a Irskem vstoupily do ES v roce 1973. V roce 1972 ES se zbývajícími členy EFTA podepsalo dohody o volném obchodu. Od roku 1977 podle nich byla na obchod mezi všemi zeměmi ES i EFTA zrušena cla. Během 80. let probíhala harmonizace technických norem nejen uvnitř ES, ale i spolu se státy EFTA. Každá oblast vždy byla řešena sérií smluv mezi ES a členskými státy EFTA. Proces mířil k vytvoření společného trhu nazvaného Evropský hospodářský prostor (EHP), který by v sobě zahrnoval obě skupiny států.

Smlouva o vzniku EHP byla mezi oběma skupinami podepsána 2. května 1992 v portugalském Oportu. EHP začal existovat od 1. ledna 1994. Finsko, Rakousko a Švédsko roce 1995 vstoupily do EU. Před tím se v roce 1991 k EFTA připojilo Lichtenštejnsko, které se do té doby nechávalo zastupovat Švýcarskem, s nímž udržovalo celní a dodnes udržuje měnovou unii. Obě země používají švýcarský frank.

Norsko o vstupu do ES začalo jednat už v roce 1962. V roce 1972 Norové vstup v referendu odmítli.

Švýcarská vláda začala jednat o vstupu do EU v roce 1992. Jednání byla několikrát zastavena. Naposledy byla obnovena v roce 2010. Definitivně Švýcaři členství odmítli v roce 2016. O rok dříve v referendu odmítli i euro.

Island začal o členství v EU jednat v roce 2010. Jeho harmonizace zákonů s právem EU byla hotová během rekordních tří let. Těsně před podpisem asociační smlouvy však islandská vláda vstupní proces pozastavila.

V březnu 2015 Island na základě referenda přihlášku do EU oficiálně stáhl. Lichtenštejnsko o vstupu nikdy ani neuvažovalo. Přesto Norsko i Švýcarsko s EU úspěšně obchodují. V případě Norska směřuje 70 % exportu do EU. U Švýcarska je to 69 %. Z islandského exportu jde 78 % do zemí EU.

V unikátním postavení vždy byla a je Velká Británie. Podílela se na založení EFTA. V roce 1973 vstoupila do ES, ale sjednala si přitom řadu výjimek. Nejen známý rabat v podobě vratky přeplatku z členských odvodů proti přijatým dotacím. Britové prakticky nikdy neharmonizovali své technické normy. Dodnes měří v mílích, stopách a palcích, váží v librách a objem odměřují v galonech a pintách. Mají jiné elektrické zásuvky než zbytek kontinentu a většina výrobků koupených v EU je bez adaptéru v Británii k ničemu.

K některým věcem jako auta, která mají volant na opačné straně, ani adaptér neexistuje. Britské hovězí dlouhá léta nesmělo na kontinent kvůli nemoci šílených krav. A tak by se dalo pokračovat. Z technického hlediska v britském případě společný trh fungoval spíše podle pravidel EFTA než podle pravidel EU. Jedinou oblastí, kde Británie byla a je součástí jednotného evropského trhu, je finanční sektor. Banky, pojišťovny, penzijní fondy a burza. Krátce řečeno londýnské City. To je jediná oblast, kde jsou předpisy upravující fungování finančních institucí v Británii kompatibilní se zbytkem Evropy. V zájmu volného pohybu kapitálu v minulosti něco přebírala Evropa od Britů, jako v případě burzy. V případě bank zase Britové výjimečně přibírali předpisy EU do svého práva. A to právě bude předmětem jednání o podmínkách brexitu.

Celý proces je dnes složitý zejména kvůli způsobu tvorby evropského práva. Do roku 1987 se proces sjednocování práva odehrával většinou formou dohody. V případě technických norem mezi sebou jednali experti z normalizačních institutů. Všechno šlo nějak exaktně vyjádřit. A spočítat kolik změna bude stát každého člena.

Po završení jednání o harmonizaci technických norem, které s výjimkou Británie bylo úspěšné, ale zdlouhavé, se stoupencům evropské myšlenky podařilo v zájmu urychlení integrace prosadit tzv. Jednotný evropský akt. To byla první velká reforma Římských smluv. Zavedla hlasování kvalifikovanou většinou a státům přidělila vážené hlasy podle počtu obyvatel a ekonomické síly. Od té doby se společenství nyní nazývané EU, neustále dostává do krize, kterou neustále řeší dalšími reformami s cílem větší integrace. Což opět vyvolává další krize. A tak pořád dokola.

Evropských předpisů od té doby nejen přibylo, ale rozdělily se na směrnice a nařízení. Směrnice stanoví členským státům splnění určitého cíle a vymezí prostředky, kterými jich má dosáhnout. Jako příklad lze uvést směrnice o spotřebních daních. V případě cigaret je směrnicí stanoveno, že stát má vybírat z každého tisíce prodaných kusů cigaret v průměru nejméně 90 eur spotřební daně. A že daň má mít dvě složky — procento z ceny a pevnou sazbu z každého kusu cigarety v krabičce.

Každému členskému státu je pak dána možnost zvolit si poměr těchto složek. Směrnice se do vnitrostátních zákonů zapracovávají. Parlamenty jsou povinny zákony upravovat podle směrnic. České sazby spotřebních daní mohou být trochu jiné než maďarské. Někdo více zdaňuje pevnou sazbou a jiný zase procentní. Proto mají stejné cigarety v různých zemích různou daň, a tím i cenu. Cíle stanoveného Unií, aby cigarety byly drahé, je však dosaženo vždy. Povinnost, jako v tomto případě daň, je však stanovena národním zákonem. V českém zákoně si lze přečíst vše, co se týká daní z cigaret.

Zcela odlišná je situace v případě evropských nařízení. Ta jsou tzv. „přímo použitelná“. To znamená, že povinnosti, které musí plnit občan nebo podnik, jsou stanoveny přímo v nařízení. V českém nebo rakouském zákoně si je nepřečtete. Národní parlament má v případě nařízení povinnost „pouze“ z národních zákonů vymazat vše, co je s nařízením v rozporu. Tato legislativní technika udělala z právních řádů členských států neuvěřitelný galimatyáš. Část povinností je stanovena v národních zákonech. A část povinností zase v zákonech není a uživatel si je musí pracně získávat ze změti evropských předpisů.

Stát, který se rozhodne nebýt členem EU a přitom svým podnikům zachovat přístup na společných evropský trh, musí před okamžikem exitu do vlastních zákonů doplnit to, co před tím bylo v nařízeních. Zákony samozřejmě musí schválit parlament, který se vždy dostává pod tlak různých zájmů domácích podniků. To, co bylo již jednou rozhodnuto na evropské úrovni pod tlakem velkých evropských nebo celosvětových firem, může být schváleno domácím parlamentem jinak.

A pak je na vládě, aby nějak s Bruselem uhádala, že je to totéž, i když to vlastně totéž není. A že tedy společný trh může fungovat. To je podstatou umění exitové politiky. Británie jako zakládající člen EFTA má výhodu, že nebude začínat jednání „na zelené louce“. Tento druh politiky vůči Bruselu léta úspěšně používala před vstupem do EU i během svého členství.

EFTA jí dává obrovskou výhodu. Může se rozhodnout nejen, jestli chce zachovat společný trh, ale i případně ve kterých oblastech. Už dnes se Evropský hospodářský prostor netýká všech oblastí. Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko — i když mají přístup na společný trh se zemědělskými výrobky se státy EU — nemusí provozovat společnou zemědělskou politiku. Dotace pro zemědělce a rybáře si mohou nastavit, jak sami chtějí. Musí si je ovšem platit ze svého rozpočtu. Norové a Švýcaři svým zemědělcům platí více a přitom u toho musí vyplňovat méně papírů. Na jejich zemědělce se ovšem nevztahují evropská omezení jako kvóty. To je důležité zejména pro rybáře lovící na volném moři.

Kromě zemědělství mají všechny státy EFTA volnou ruku i v tom, že nemusí být ani usilovat o členství v eurozóně. Nemusí se účastnit nehospodářských politik — od společné zahraniční a bezpečnostní politiky až po politiku genderové vyváženosti. Velkou výhodu představuje i osvobození od společné obchodní a celní politiky vůči třetím zemím. Švýcarsko si takto „mastí kapsy“ na obcházení evropských sankcí vůči Rusku. Norové zase na svůj trh nepouštějí úplně všechno zboží ze zemí jako Bangladéš. I když to EU dělá.

Tvorba Evropského hospodářského prostoru je neustále se vyvíjející proces.

Píše pan Martin Kunštek na ParlamentníListy.cz


Pozn. red.: Možnost vystoupení z EU prý vznikla v Lisabonské smlouvě jen na oko, prohlásil bývalý italský premiér Giuliano Amato. Podrobnosti ve Střípcích 117.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 148 × | Prestiž Q1: 5,13
5 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Že by pro nás odchod z EU byla katastrofa? (2/2)

Žádné komentáře

Facebook diskuse