Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Mylná představa o „veřejném sektoru“ (2/2)

Fiskální dopad státu na soukromý sektor můžeme měřit tak, že odečteme státní výdaje od národního produktu. Výdaje státu na vlastní byrokracii mohou totiž být jen stěží považovány za přínos výrobě; a pohlcení těchto zdrojů samotným státem zároveň znemožňuje jejich použití soukromým sektorem.

Takovéto měření má samozřejmě jen fiskální charakter; kromě vytlačování soukromého sektoru dochází k dalším kontraproduktivním následkům — způsobeným státními regulacemi. Zároveň se takovýto systém měření nevypořádává s mylnými představami o měření národního produktu. Alespoň však napravuje mýty podobné tomu o růstu produktivního výstupu americké ekonomiky během 2. světové války. Po odečtení státního deficitu, namísto jeho přičtení, vidíme, že reálná produktivita ekonomiky klesla — tak, jak bychom během války očekávali.

V dalším z jeho prozíravých komentářů Joseph Schumpeter ve vztahu k proti-kapitalistickým intelektuálům napsal:

„Kapitalismus stojí před soudci, kteří mají ve svém rukávu trest smrti. A tento trest pronesou bez ohledu na obhajobu; jediným úspěchem vítězné obhajoby je pak změna v nařčení.“

Nařčení se v průběhu času bezesporu měnilo. Ve 30. letech 20. století jsme slýchávali, že stát musí růst, protože kapitalismus způsobil masovou chudobu. Nyní slýcháváme — pod záštitou Johna Kennetha Galbraitha — že kapitalismus zhřešil, protože obyčejní lidé jsou příliš majetní. Tam, kde kdysi musela být chudoba trpěna „třetinou populace“, musíme nyní lamentovat nad hladověním veřejného sektoru.

Jakými normami došel Dr. Galbraith k závěru, že soukromý sektor je příliš nafouklý, zatímco ten veřejný je příliš vyhladovělý, a proto musí napravovat svou podvyživenost dalšími nátlaky? Jeho normy rozhodně nejsou historické. V roce 1902 byl například hrubý národní produkt Spojených států amerických $ 22,1 mld.; výdaje státu byly $ 1,66 mld. — tedy 7,1 % celkového produktu. V roce 1957 však byl celkový národní produkt $ 402,6 mld. a státní výdaje představovaly $ 125,5 mld. — tedy 31,2 % celkového produktu. To se dá jen těžko považovat za „vyhladovělost“ veřejného sektoru. I přesto však Galbraith tvrdí, že je veřejný sektor stále více a více vyhladovělý — relativně ke svému stavu v ne příliš bohatém 19. století!

Jaké objevy nám pak Galbraith nabízí, když veřejný sektor konečně dosáhne svého optima? Odpověď je — žádné, jen osobní rozmar:

„Bude se objevovat otázka o tom, co je testem optima — v jakém bodě budeme schopni uznat, že bylo dosáhnuto optima k uspokojení soukromých a veřejných potřeb. Odpovědí je, že žádný test aplikován být nemůže, protože žádný neexistuje… Současná nevyrovnanost je však jasná… A proto je prostý směr, kterým se musíme ubrat k urovnání těchto záležitostí.“

Pro Galbraitha je tato nevyrovnanost „jasná“. Proč jasná? Protože když se rozhlídne, tak vidí odsouzeníhodné podmínky všude tam, kde stát nějakým způsobem operuje. Školy jsou přeplněné, doprava v ulicích ucpaná a ulice špinavé, řeky jsou znečištěné; mohl by přidat to, že zločin bují stále víc a soudy nestíhají pod návalem případů. Vše to jsou oblasti státních operací a vlastnictví. Jedním z údajných řešení toho pak má být nalévání ještě většího množství peněz do státní pokladny.

Ale proč se jen veřejné instituce dožadují více peněz a pranýřují ty, kteří se zdráhají je poskytnout? Proč nikdy nemáme soukromé ekvivalenty dopravních zácep (takových, k jakým dochází na veřejných cestách), špatně spravovaných škol, nedostatků vody atp.? Důvodem je to, že soukromé firmy obstarávají finance, které si zaslouží, ze dvou zdrojů: dobrovolné platby za služby spotřebiteli a dobrovolné investice investory očekávajícími spotřebitelskou poptávku.

Pokud existuje zvýšená poptávka po soukromém zboží, tak za něj spotřebitelé platí více a investoři investují více do jeho nabídky — čímž „čistí trh“ ke spokojenosti všech. Pokud existuje zvýšená poptávka po státem nabízeném zboží (voda, ulice, veřejná doprava atp.), je vše, co vidíme, jen šikana spotřebitele za plýtvání cennými zdroji, spojená se zlostí na daňové poplatníky za to, že se nechtějí smířit s vyššími daněmi.

Cílem soukromého sektoru je ucházet se o přízeň spotřebitele a uspokojení jeho nejdůležitějších potřeb; státní instituce spotřebitele kritizují jako problémového uživatele jeho zdrojů. Například jen stát by se spokojeně díval na zákaz automobilů jako na „řešení“ ucpané dopravy. Nespočetné zboží a služby, které stát poskytuje „zdarma“, pak vytváří permanentní přebytek poptávky a nedostatek nabídky — čímž dochází k trvalému nedostatku těchto produktů. Stát tedy — ve zkratce — dosahuje svých výnosů spíše donucenou konfiskací než dobrovolnými investicemi a spotřebou, není a nemůže být veden jako soukromý podnik. Jeho vrozené neefektivnosti a neschopnost vyčistit trh zajistí, že stát bude do budoucna noční můrou ekonomické scény.

V minulosti bylo vrozené špatné hospodaření státu považováno za dobrý důvod držet co možná nejvíce věcí mimo státní správu. Koneckonců, jakmile člověk investuje do ztrátového podniku jednou, snaží se napříště od podobných investic držet co nejdál. A i přesto Dr. Galbraith by chtěl, abychom zdvojnásobili naše odhodlání nalévat těžce vydělané peníze daňových poplatníků do bezedné díry zvané „veřejný sektor“, a používá hlavní nedostatky státního aparátu jako svůj hlavní argument!

Profesor Galbraith má ve svém toulci dva šípy argumentů. Zaprvé říká, že jak se zvyšuje životní standard obyvatel, mají pro ně přidané produkty menší hodnotu, než ty předchozí. To je běžně známo; ale Galbraith z toho nějakým způsobem dedukuje, že soukromé potřeby obyvatel jsou pro ně samotné bezcenné. Ale pokud by tomu tak bylo, tak proč by měly „služby“ poskytované státem, které expandovaly mnohem rychleji, mít takovou hodnotu, aby byl zapotřebí další posun do veřejného sektoru?

Jeho posledním argumentem je, že veškeré soukromé potřeby jsou uměle vytvořené reklamou, která automaticky „vytváří“ ty potřeby, pro které sama nabízí uspokojení. Jednoduše řečeno, lidé by podle Galbraitha, ponecháni své vůli, byli spokojeni s chudobou, pravděpodobně na úrovni životního minima; reklama je darebákem, který kazí tuto primitivní idylku.

Kromě filosofického problému týkajícího se toho, jak může subjekt A „vyrobit“ potřeby subjektu B bez vědomí B, nám zůstává kuriózní náhled na ekonomii. Je vše přesahující základní potřeby „umělé“? Jakým měřítkem? A proč by si měly podniky vytvářet další práci a náklady tím, že se budou snažit měnit spotřebitelovy potřeby, když mohou profitovat z těch již existujících?

Celá nyní probíhající „marketingová revoluce“, kterou podniky procházejí, a její zvýšené až horečné zaměření na průzkum trhu demonstruje pravý opak Galbraithova pohledu. Protože kdyby si podniky reklamami vytvářely vlastní spotřebitelskou poptávku, byly by jakékoliv marketingové průzkumy trhu zbytečné — a zároveň by se nikdo nemusel obávat bankrotu. Ve skutečnosti však v bohaté společnosti není spotřebitel otrokem soukromého sektoru, přesně naopak; jakmile začne životní úroveň stoupat nad minimum, spotřebitel se stane mnohem vybíravějším v tom, co si koupí. Výrobci mu tedy musí věnovat ještě větší pozornost než předtím: právě aby výrobci věděli, za co jsou spotřebitelé ochotni utratit peníze, se tyto průzkumy provádějí.

Existuje však oblast naší společnosti, na kterou se Galbraithova kritika marketingu dá, dalo by se říct, aplikovat — ale je to oblast, kterou v této souvislosti sám Galbraith nikdy nezmiňuje. Jedná se o enormní propagandu prováděnou samotným státem. Je to reklama, která ke spotřebiteli vyzařuje klady produktu, jež nikdy nemá šanci vyzkoušet.

Pokud společnost vyrábějící cereálie, nazvaná X, vytiskne obrázek pohledné dívky, tvrdíc, že „Cereálie X jsou mňam,“ bude mít spotřebitel šanci sám takový produkt vyzkoušet osobně. Zanedlouho jeho vlastní chuť rozhodne, zda mu takový výrobek stojí za koupi či nikoliv. Pokud ale státní agentura bude propagovat své vlastní klady skrz masová média, nemá občan příliš příležitostí k prověření takových tvrzení a na základě toho poté jejich odmítnutí či přijetí.

Pokud jsou některé potřeby umělé, pak to jsou ty vytvořené státní propagandou. Navíc je i soukromá reklama placena investory a její úspěch závisí na dobrovolném přijetí produktu právě spotřebiteli. Státní propaganda je však placena z prostředků extrahovaných od daňových poplatníků a může tak probíhat rok za rokem bez jakékoliv kontroly. Nešťastný občan je „přemluven“ k tomu, aby aplaudoval zásluhám těch lidí, kteří si od něj vynutili finance právě na tuto propagandu.

Pokud jsou tedy profesor Galbraith a jeho následovníci špatnými ukazateli veřejného sektoru, jaký standard nabízí naše analýza? Odpověď je, jeffersoniánská: „Nejlepší stát je ten, který vládne nejméně.“ Jakákoliv redukce veřejného sektoru, jakýkoliv přesun aktivit z veřejného do soukromého sektoru je hrubým morálním i ekonomickým přínosem.

Většina ekonomů má na adresu veřejného sektoru dva základní argumenty, kterým se zde můžeme věnovat jen velmi zběžně. Jedním z nich je problém „externích užitků“. Často se předpokládá, že subjekty A a B profitují, když dokáží subjekt C donutit k nějaké činnosti. Na tuto doktrínu by se dala napsat spousta kritiky; ale stačí říct, že jakýkoliv argument proklamující správnost v jednání například tří sousedů, kteří touží po hraní ve smyčcovém kvartetu, tak, že čtvrtého ze sousedů donutí ostrým koncem bajonetu k hraní na violu, těžko zasluhuje střídmý komentář.

Druhý argument je mnohem zásadnější; oproštěný o technický žargon říká, že některé důležité služby jednoduše nemohou být poskytovány soukromým sektorem, a proto je potřeba státu, aby je dodával. A přesto každá z těchto — nyní státem poskytovaných — služeb byla někdy v minulosti zařizována soukromým sektorem. Tvrzení, že soukromí jedinci nemohou či nedokáží takovéto služby poskytovat, není těmito ekonomy nikdy podloženo pádnými důkazy. Čím to je, že tito ekonomové nikdy nevolají po sociálních „experimentech“ v tomto směru? Proč musí být politické experimenty vždy mířeny jen směrem k většímu státnímu aparátu? Proč nedat svobodnému trhu okres nebo dokonce stát či dva a vyzkoušet, co dokáže?

[První část článku naleznete zde.]

Článek původně vyšel na lewrockwell.com.

Mises.cz: 7. ledna 2012, Murray N. Rothbard

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 103 × | Prestiž Q1: 5,87
8 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Mylná představa o „veřejném sektoru“ (2/2)

Žádné komentáře

Facebook diskuse