Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Hybridní sametová revoluce aneb nomenklatura sobě (1/2)

Za dva roky od „sametové revoluce“ uplyne třicet let a vyvstává otázka, zda má smysl se takovými tématy ještě zabývat, protože život jde dál, říká bezpečnostní analytik Martin Koller. Přesto pro ParlamentníListy.cz sepsal obsáhlé zamyšlení nad podstatou a smyslem tehdejších událostí. Neboli — o co tehdy vlastně skutečně šlo?

Historie je vždy poučná, neboť se opakuje a každý je potrestán takovými politiky, které si zvolil, nebo jejichž volbu svojí neúčastí ve volbách umožnil. O takzvané sametové toho pravděpodobně ještě mnoho nevíme, byť oficiální propaganda se to všemi způsoby snaží zatajit.

Už nesmyslné spojení slov révolution velouté (sametová revoluce), které vymysleli a první použili v listopadu 1989 francouzští žurnalisté je ukázkou podvodu a pokrytectví. Revoluce nikdy v historii nebyla a ve své podstatě ani nemůže být nenásilná. Revoluce znamená zásadní společenskou změnu, především z hlediska držitelů moci, a zároveň obvykle i majetkovou změnu. O událostech v listopadu 1989 proto můžeme mluvit jako o dobrovolném, ne-li předem dohodnutém, předání moci. Revoluce nastala až následně.

To vše se odehrávalo v rámci boje o koryta mezi komunisty ve vedení KSČ, z nichž někteří byli ochotni prodat nejen duši, ale celý národ. V té době výrazně poklesla úroveň pracovníků StB stejně jako v SSSR tamní KGB, takže se staly rejdištěm boje o moc a odborně nezvládaly plnění úkolů. Z určitého hlediska se nelze vyhnout názoru, že část vedení KSČ bez skrupulí prodala svoji zemi, členskou základnu i občany nepříteli, aby si mohli žít jako kapitalisti.

Do určité míry to potvrzuje fakt, že do předání moci byla zapojena řada vysoce odborných specialistů, například z Prognostického ústavu, kteří měli přístup k informacím ze zahraničí, široký rozhled, analytické schopnosti a kontakty v zahraničí. A nakonec nelze přehlédnout, že vedení KSČ i StB zůstalo prakticky bez jakéhokoli postihu, zatímco teror se snesl na jejich podřízené.

Zároveň je třeba zdůraznit, že bez sametové revoluce, označované rovněž jako něžná revoluce, bychom se nedostali do EU, nestali se kolonií a nestáli jako členská země NATO na prahu čtvrté světové války (třetí, známá jako studená, končila právě v době sametové revoluce porážkou SSSR). Samozřejmě je otázka, jaký by byl vývoj bez takzvaného sametu. Vláda nomenklaturních špiček komunistické strany v oficiálně socialistické, nikoli komunistické, republice byla ochotná se reformovat stejně jako současní korupčníci a byrokrati v Bruselu a Berlíně, kteří se ohánějí bolševickými hesly a páchnou fašismem.

Dodnes není řádně, úplně a jednoznačně zpracována historie přelomu let 1989 a 1990 v tehdejším Československu a pravděpodobně o něco takového není ani zájem. Zda a čí, případně koho všeho byl kdo agent, se místy neoficiálně ví, ale obtížně prokazuje. Nicméně urychlená likvidace složek StB mnoha politických osobností před i polistopadového vývoje mluví za vše; stejně jako řada svědectví. Nástupkyně KGB pravděpodobně dodnes řídí řadu svých českých a slovenských oveček, jejichž složky si odvezla.

Celá akce vzbuzuje dojem dobře zrežírované komedie. Rozhodně se nemusíme opájet iluzorními představami, že hlavními hráči byli pubertální demonstranti a demokracie lačný národ. Musíme si počkat na zpřístupnění archivů tajných služeb řady států. Existují jen popisy a vzpomínky, většinou jednostranného propagandistického charakteru. Už chybí jen nějaký stupidní film angažovaného režiséra za peníze z našich daní produkovaný ČT. Opačné názory a informace se objevují prakticky jen na internetu a jsou označovány za komunistické a promoskevské a všemožně potlačovány v duchu mediální totality.

Zároveň existuje řada konspiračních teorií kolem Václava Havla a řady dalších protagonistů a vlivů. S přibývajícím časem se výrazně mění pohled na sametovou revoluci a její vůdce u mnohých našich občanů. Ukázkovým příkladem je Kocáb, tvůrce, či spíše oficiální mediální realizátor iniciativy Most, která umožnila zachování pozic a beztrestnost komunistických špiček do budoucna výměnou za předání moci, státu, členské základny a občanů. Tento vývoj náramně připomíná Jelcinovu perestrojku organizovanou skupinou amerických mediálních expertů.

Nelze přehlédnout, že současná situace v EU a rovněž u nás se začíná konci osmdesátých let výrazně podobat. Pocit rostoucí nesvobody a cizácké totality, lži a propaganda v médiích, svět na pokraji války a značná část obyvatel přežívajících od výplaty k výplatě bez jakékoli perspektivy a při pohledu na arogantní a blahobytné panstvo. Zastavení sociální mobility a zoufalá snaha nomenklatury, která se označuje za elitu, udržet si pozice a kořist za každou cenu. Pro ně je lepší válka s Ruskem než revoluce, byť sametová, nebo dokonce referendum o EU.

Proč to prasklo

Pomineme-li vnější faktory hybridní války, je třeba připomenout, že protirežimní vývoj roku 1989 podpořila většina obyvatel předlistopadového Československa. Anketa v květnu 1989 ukázala, že mezi členy KSČ si 50 % myslí, že roku 1968 nešlo o pokus zlikvidovat socialismus, podle 54 % nebylo toto období objektivně vyhodnoceno a podle 59 % nebyl vstup vojsk Varšavské smlouvy nutný. Zároveň 91 % dotázaných vyjadřovalo potřebu demokratizace, zatímco o rok dříve to bylo 89 %. Ve stejném období požadovalo 91 % dotázaných přestavbu (z ruského perestrojka) ve všech sférách společnosti, nikoli přechod ke kapitalismu.

Zároveň se však 50 % z nich domnívalo, že nebude dotažena do konce, a 71 % odpovídalo, že se o přestavbě hodně mluví, ale vše zůstává při starém. Tentýž, ne-li horší vývoj můžeme čekat v případě nějakých reforem současné EU. V roce 1988 bylo ochotno vstoupit do KSČ 12 % nestraníků, o rok později pouze 6 %, zatímco 72 % dotazovaných odmítalo vstoupit do KSČ roku 1986, 54 % roku 1988 a 66 % roku 1990. V červnu 1989 se pouze 28 % dotázaných domnívalo, že KSČ hájí zájmy všech lidí, 12 %, že hájí zájmy dělnické třídy (!) a pouze 16 % že hájí zájmy svých členů. V roce 1989 odpovědělo na dotaz, zda by znovu vstoupilo do KSČ záporně 51 % členů a 25 % si nebylo jistých.

Pro ilustraci, KSČ měla koncem roku 1989 celkem 1,7 milionu členů, přičemž seznamy byly skartovány; Československá strana socialistická, včetně současného ministra zahraničí Zaorálka 14 400 členů a Československá strana lidová 46 900 členů, včetně pana Kalouska. Slovenská strana slobody a Strana obrody byly komické organizace a měly dohromady něco přes 2000 členů.

V červnu 1989 uvádělo 52 % občanů, že při budování socialismu převažovaly v politické oblasti chyby, 74 % vidělo převahu nedostatků v ekonomické a 33 % v kulturní sféře. I komunisté si musí přiznat, že tehdejší situace ve společnosti měla daleko k ideálu.

Jednalo se o výsledek působení pěti základních faktorů. Především okupace Československa v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy a umístění početného kontingentu sovětské armády na našem území. Ozbrojené misionáře nikdo nevidí rád a tento názor zastávalo i nemálo členů KSČ, především řadových. Politické čistky se podepsaly na rozvratu a rozdělení společnosti. KSČ ztratila podporu většiny občanů, i když se téměř všichni tvářili loajálně a chodili k volbám hlasovat pro vedoucí úlohu strany.

Zadruhé nelze přehlédnout doslova zahnívání ve vedení komunistické strany, které se nakonec zvrhlo v zastupování vlastních zájmů v zastupitelské demokracii, jaké vidíme v současnosti na politické scéně celé EU. Zatřetí výrazně přispěl mezinárodní vývoj, především rozvrat v SSSR daný neschopností tamního vedení a porážkou ve válce v Afghánistánu a v psychologické operaci známé jako hvězdné války, která tvořila součást hybridní války. Komunistické strany satelitních zemí ztratily svoji základní oporu. Gorbačov výslovně odmítl podpořit československé i východoněmecké komunisty při potlačování demonstrací.

Důvodem byl především děsivý ekonomický krach jeho perestrojky a zoufalá potřeba amerických financí k záchraně. V listopadu se připravoval na jednání s americkým prezidentem Bushem, chtěl vypadat jako bojovník za demokracii a lidská práva a klidně hodil spojence přes palubu. Začtvrté v ČSSR silně zapůsobil dominový efekt předpokládaný Brzezinskim. Vítězství antikomunistické opozice v Polsku, masový úprk východních Němců do SRN přes Maďarsko, které otevřelo hranici s Rakouskem, a tisíce „dederonů“ na západoněmeckém velvyslanectví v Praze, včetně kapitulace vlády NDR a otevření hranic se SRN v říjnu 1989 podlomily pozici KSČ a posílily opozici.

Nakonec nelze přehlédnout řadu hospodářských problémů v celé tehdejší ideologizované a zbyrokratizované Radě vzájemné hospodářské pomoci zaviněných opět neschopným vedením řízeným z Moskvy a zároveň ekonomickou válkou s USA a EHS v rámci hybridní války.

 

Statistiky z osmdesátých let nevyznívají nijak radostně. Ve srovnání s vyspělými státy západní Evropy a s tehdejšími USA jsme měli ve výrobě a dopravě dvoj až čtyřnásobnou náročnost a náklady. Z hlediska podílu na světových trzích pokleslo ČSSR v období 1965–1987 z 1,44 % na 0,94 %. Vývoz představoval koncem osmdesátých let většinou suroviny a polotovary, zatímco strojírenské produkce bylo jen 13 %. Stínová ekonomika, převážně melouchářství (práce načerno, mnohdy v pracovní době a s použitím nakradeného materiálu, samozřejmě nezdaněná) měla objem 30 miliard korun, což bylo víc než mzdy v celém strojírenství. (Ve stejném období představovala stínová ekonomika 30 % ekonomiky Itálie.)

V období 1980–1985 se rozkradl stavební materiál v hodnotě kolem 20 miliard korun. Třetina materiálu na výstavbu rodinných domů pocházela z takzvaně nezjistitelných zdrojů. Bylo to logické, protože se například při stavbě dálnice hodnotil objem prostavěných investic v korunách, nikoli v postavených kilometrech vozovky. V rámci bytové výstavby to bylo obdobné. Stavební materiál mizel po nákladních autech a nepoužitý se zahrabával, pokud se nerozkradl. Z vlastní zkušenosti mohu uvést, že se vydatně kradlo i u armády. Vojenská kontrarozvědka, která nahrazovala (v rámci údajné uvědomělé socialistické kázně) i neexistující vojenskou policii, trávila mimo potlačování šikany, především honem na zloděje pohonných hmot, stavebního a dalšího materiálu, potravin a zneužívání práce vojáků k soukromým účelům víc času, než využila k potírání špiónů a takzvaných kontrarevolucionářů. Mizela i munice a výbušniny a nejednalo se o nějaké kontrarevolucionáře, ale členy strany.

V roce 1989 existovalo v ČSSR 30 000 milionářů, víc než před únorem 1948, kromě úspěšných umělců a nepočetných sportovců a živnostníků především z řad řezníků, zelinářů, taxikářů, hospodských, veksláků, nákupčích a vedoucích obchodů s nedostatkovým zbožím. V tom nejsou započítáni diplomaté a pracovníci zahraničního obchodu, kteří si zřizovali v zahraničí ilegální konta. Místy docházelo k přímé spolupráci státu s organizovaným zločinem, počínaje získáváním valut a pašováním nedostatkových technologických součástek a konče spoluprací s StB, která zajišťovala beztrestnost. Na zakrytí původu nezákonně získaných peněz si šmelináři, sázkaři a veksláci kupovali výhry v Sazce a Sportce.

Zájezdy do zahraničí v ceně mezi 40 000 a 55 000 korunami byly vyprodány za den. Zprůměrované úspory byly kolem 14 000 na obyvatele. Na druhé straně kolem 30 % obyvatel nemělo žádné úspory a mnozí důchodci, především takzvaní starodůchodci doslova obtížně přežívali, takže od roku 1989 se zase tolik nezměnilo. Platy se pohybovaly od zhruba 1600 korun uklízečky po 8000 u důlního kombajnéra. Ve vztahu k průměru byly zvýhodněny manuální dělnické profese. Nevyučená dělnice s 25 lety praxe brala víc o 31 %, řidič o 53 %, soustružník s desetiletou praxí o 30 %, zatímco učitel s desetiletou praxí o 1 %, elektroinženýr o 29 %. Příjem mladých manželství na osobu byl zhruba 10 % pod průměrem. Ženy měly při srovnatelné práci až o 45 % nižší platy než muži. Nejhůře placená byla sekretářka, která měla mít středoškolské vzdělání.

Počet vysokoškolsky vzdělaných obyvatel ve společnosti byl podstatně nižší nejen ve srovnání s vyspělými kapitalistickými zeměmi, ale dokonce i se SSSR. Vzdělání se nedostatečně zohledňovalo v platech a je logické, že právě vzdělaní občané podpořili změny nastartované v listopadu 1989.

Rozvinutá byla rovněž korupce. Podle výzkumu z roku 1988 pouze 3 % dotázaných uvedlo, že nikdy nedalo úplatek. Nejvíce bylo postiženo školství, zdravotnictví a služby. V rámci plánovaného hospodářství se nepospíchalo s inovacemi průmyslového, především spotřebního zboží, a dokonce se neplnily ani směrnice ÚV KSČ. Pro podniky bylo výhodné udržovat zavedenou výrobu s rezervami výkonu, aby se mohly překračovat plány a socialistické závazky.

Stačí připomenout do nekonečna protahovanou výrobu beznadějně zastaralých automobilů Škoda 105 a 120, nebo nákladních Praga S5T. Obecně lze konstatovat, že propad nastartovala normalizace po roce 1968, která naše hospodářství podřídila ve větším rozsahu sovětským požadavkům, a navíc emigrovalo do zahraničí nebo bylo v rámci politických čistek a osobní pomsty odsunuto z vedoucích a odborných pozic velké množství odborníků.

Ekonomické problémy očima generálního tajemníka Jakeše:

Druhý díl zítra (redakčně mírně kráceno).

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 219 × | Prestiž Q1: 5,16
4 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Hybridní sametová revoluce aneb nomenklatura sobě (1/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top