Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Hybridní sametová revoluce aneb nomenklatura sobě (2/2)

Za dva roky od „sametové revoluce“ uplyne třicet let a vyvstává otázka, zda má smysl se takovými tématy ještě zabývat, protože život jde dál, říká bezpečnostní analytik Martin Koller. Přesto pro ParlamentníListy.cz sepsal obsáhlé zamyšlení nad podstatou a smyslem tehdejších událostí. Neboli — o co tehdy vlastně skutečně šlo?

Do roku 1968 lze sledovat průměrný růst mezi 2 až 4 %, teprve poté nastal pokles. Na druhé straně nelze přehlédnout poměrně dobrou sociální a propopulační politiku od roku 1970, především masovou výstavbu levných bytů s minimálními náklady, bezúročné novomanželské půjčky, prakticky plnou zaměstnanost založenou na rozsáhlém exportu průmyslové produkce, byť mnohdy nekvalitní, na ještě zaostalejší trhy ostatních socialistických zemí. Zadluženost státu byla minimální, přičemž existovala armáda s 217 000 vojáky (1988), tisíci tanků a stovkami bojových letounů.

Dále je třeba připomenout zhruba čtvrtinovou kriminalitu (ČSSR měla 23 000 příslušníků VB, současných policistů je v ČR 42 000), menší spotřebu alkoholu, menší počet sebevražd a minimální počet narkomanů ve srovnání se současností. Porodnost sice pomalu klesala, ale ještě roku 1990 připadalo na jednu ženu 1,89 dítěte (roku 1960 to bylo 2,12), přičemž migrace z rychle se rozvíjejícího Slovenska byla již minimální s výjimkou záplavy cikánů, odjinud byla téměř nulová. Rovněž obranný a letecký průmysl produkoval řadu úspěšných výrobků, a to i z hlediska exportu.

Stát věnoval obrovské částky do rozvoje školství všech stupňů a produkoval velmi dobré a použitelné absolventy i z hlediska světového srovnání. V současnosti vyhazuje miliardy na nepoužitelné vysokoškoláky nevalné úrovně, přežívající a škodící v cizáckých neziskových organizacích. Zdarma byly rovněž všemožné možnosti rozvoje sportovního a kulturního nadání, speciální byl Svazarm, který připravoval obyvatele na krizové situace a válku, počínaje odbornými znalostmi od řidičských průkazů po elektrotechniku.

Zdravotní péče si místy zasloužila kritiku, nicméně ve srovnání se státy EHS dosahovala téměř průměru, o zaostalých zemích typu Portugalska, Španělska a Řecka nemluvě. Navíc byla zadarmo včetně léků, pokud pomineme úplatky, které ostatně přežily v některých oborech dodnes. Na situaci v roce 1989 lze proto pohlížet z různých úhlů, ale zpomalování rozvoje v období od roku 1970, především z hlediska moderních technologií a neochota vládnoucí nomenklatury přejít při realizaci reforem od slov k činům je realitou.

Pomineme-li vnější vlivy, existují z hlediska důvodu občanů k odporu dva důvody. Podle jedné skupiny odborníků to bylo prosté zaostávání z hlediska životní úrovně ve srovnání se západoevropskými zeměmi a USA, přičemž reality neznalí občané ČSSR přehlíželi negativa kapitalistického systému, pro nějž jsou permanentní krize a vysoká nezaměstnanost běžným jevem. Podle druhé teorie nezapříčinila vývoj hmotná nouze, potlačování občanských práv a omezená demokracie (nicméně ústava ČSSR umožňovala odvolání politika na rozdíl od současné), ale normalizace, která zastavila sociální mobilitu a nastolila vládu stále tupější a zpolitizovanější byrokracie. Došlo k vyvolání atmosféry strachu a potlačení lidské aktivity, snahy o seberealizaci a individuality.

To se samozřejmě odrazilo i ve výrobě. Pár protekčních výjimek typu Slušovic nemohlo situaci změnit. Společnost připomínala rudou armádu v červnu 1941, kdy se každý velitel bál zavelet bez schválení shora, ale všichni chodili na stranické schůze a jednotně hlasovali podle nařízení politruka. Značná část občanů neviděla pozitivní perspektivu.

Pro zajímavost, podle ankety z června 1989 uvádělo jako příčinu aktivizace opozice 65 % respondentů nespokojenost s vývojem, 58 % vliv vývoje v okolních zemích a 38 % jako vliv propagandy ze západu. S požadavky opozice souhlasilo pouze 16 % dotázaných a nesouhlasilo 26 %. Opět můžeme konstatovat podobnost se současnou EU, včetně předpokladu nevalné bojeschopnosti budované evropské armády.

 

Události kolem 17. listopadu vyšetřovaly dvě komise. Společná komise Federálního shromáždění a České národní rady z 29. 11. Neměla žádné pravomoci. Konstatovala, že je důvodné podezření, že zásah na Národní třídě byl předem naplánován a řízen dvěma velitelskými místy, která byla odlišně instruována, nebyl objasněn vliv KGB ani činnost StB, ale zásah měl pravděpodobně vést k odstranění Jakešova vedení KSČ (konkurenční skupinou komunistů). Dvacátého září 1990 byla ustanovena Parlamentní komise vedená disidentem Rumlem. Výsledkem byla zpráva, v níž se uvádělo, že studentskou akci neorganizovali disidenti a zásah proti studentům nebyl plánován a nešlo o diskreditaci vedení KSČ. Ubohost je téměř účelová.

Zůstává řada otázek. Proč se manifestanti nerozešli na Vyšehradě? Kdo vyprovokoval pokračování do centra? Proč byl zásah policie v podstatě chaotický a nakonec znemožnil demonstrantům se rozejít? Proč byl zásah zbytečně brutální? Reagovala Veřejná bezpečnost na vývoj situace, nebo konala podle předem připraveného plánu?

Pro připravenost akce mluví velké soustředění vozidel a další techniky. Ani jedna zpráva nepřinesla nic důležitého a v podstatě nebyl nikdo potrestán s výjimkou velitele akce a velitele pořádkové jednotky, kteří dostali shodně po třech letech nepodmíněně. Stále zůstává otázkou, proč 17. listopadu, a především v následujícím období nezasáhl početný represivní aparát. Armáda měla problém s vojáky základní služby, ale Veřejná bezpečnost se svým pohotovostním plukem a pohraničníky sotva. Rovněž Lidové milice složené z členů KSČ měly proč bojovat.

Bylo to dáno pouze naprostou neschopností politického vedení naučeného se vázat na Moskvu, nebo se jednalo o komplot záměrně paralyzující bezpečnostní složky? Faktem je, že mnozí vedoucí pracovníci StB pracují v současnosti pro americkou vládu a podivuhodně vyrostli i někteří předlistopadoví armádní důstojníci, přestože se jednalo o komunistické nomenklaturní kádry na pozicích velitelů útvarů a samostatných jednotek.

Neoficiální informované zdroje mluví o tom, že na den 10. prosince 1989 byla připravována agresivní demonstrace před Hradem, kde měl být vyprovokován ozbrojený zásah hradní stráže a střelba do demonstrantů. Mělo se jednat o akci zahraničních tajných služeb. Nebo ve spolupráci s nimi? Informaci nelze prokázat, nicméně nelze přehlédnout, že 17. listopad disidenty stejně jako pravděpodobně i část StB, která některé z nich řídila, doslova překvapil. Vše se událo mimo ně a Havel seděl ve vězení. Sametová revoluce jim málem utekla.

Co byla a nebyla

Možno říci, že sametová revoluce vlastně nebyla vzpourou proti socialismu, ale proti únavě a neperspektivnosti normalizace. Dokladem jsou opět sociologické výzkumy a statistiky. V listopadu 1989 preferovalo reformu a takzvanou třetí, střední cestu mezi socialismem a kapitalismem 47 % dotázaných, 31 % chtělo zachovat stávající socialismus a pouze 3 % dávala přednost kapitalismu. Většina lidí si představovala reformovaný socialismus, jakousi třetí cestu, kterou se nakonec podařilo realizovat v Číně a jejímž teoretikem byl československý ekonom Ota Šik a do určité míry i prognostik Valtr Komárek, a pravděpodobně ji kdysi preferoval i Miloš Zeman.

Mělo se jednat o stát s určitou úrovní kapitalismu, především z hlediska malovýroby, zemědělství a živností, kde by však byl zachován silný sociální systém a velké strategické státní podniky. Ostatně již hlavní a nejznámější protirežimní uskupení, Charta 77, ve svých požadavcích nepožadovalo demontáž režimu, pouze dodržování Helsinských dohod a lidských práv, které československá oficiální politická reprezentace uznávala.

Zuřivá represe vůči signatářům a mluvčím Charty byla dokladem až nepochopitelné stupidity vedení normalizačního režimu, kde se chátrající Husák snažil zalíbit ještě zchátralejšímu Brežněvovi. Zde je třeba dodat, že počet členů opozičních skupin byl před listopadem 1989 malý. V roce 1987 se jednalo o pět disidentských skupin, konkrétně Charta 77, VONS — Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných, Československo-polská Solidarita, Výbor pro ochranu maďarské menšiny a část Jazzové sekce. Charta zorganizovala první nevelkou demonstraci 10. prosince 1987 na Den lidských práv. Velké demonstrace následovaly až 25. března, 28. října a 10. prosince 1988, kdy se začali zapojovat občané.

Opravdu protirežimní a politické podoby nabyl Palachův týden v lednu 1989 a ještě stále dost zastřenou formou proklamace Několik vět, která požadovala změnu ústavy. Proklamaci podepsalo 40 000 občanů a režim proti ní vyrobil podpisovou akci na všemožných pracovištích, která notně připomínala antichartu. Nicméně v roce 1989 bylo opozičních skupin několik desítek, vydávaly ilegální tiskoviny, a přesto měly dohromady kolem 500 členů a 5000 aktivních sympatizantů. Všechny skupiny byly prošpikovány agenty StB, tudíž plně pod kontrolou režimu. V žádném případě se nejednalo o masové a protirežimní hnutí. Rozhodně neplatí, že co Čech to antikomunistický odbojář. Nejhlasitější bojovníci se objevili až v roce 1990, někteří i později, když už nic neriskovali.

A takto události roku 1989 dnes na školách vysvětluje Člověk v tísni:

Nelze zapomenout na podíl studentů z hlediska sametové revoluce. Nejedná se ani tak o zásah policie 17. listopadu, kde si mnozí mládežníci odnesli jelita od obušků a současná historiografie z toho dělá vražedný masakr, téměř jako tehdejší propaganda s údajně mrtvým agentem Zifčákem, alias studentem Šmídem. Zároveň lze připomenout, že ani studenti nepožadovali demontáž režimu. Většina z nich ostatně pocházela z partajních rodin.

Tehdejší Socialistický svaz mládeže byl z určitých hledisek rovněž vyčpělou organizací řízenou čtyřicetiletými profesionálními svazáky s umaštěnými přerostlými vlasy, ale kupodivu již rok před listopadem organizoval v klubech studentská diskusní fóra zaměřená na názory a návrhy mládeže k zlepšení situace ve společnosti. Disidenti si jen přidali slovo občanské, ale fóra tu byla dávno před jejich schůzemi ve Špalíčku a Auroře.

V té době zuřil ve vedení KSČ mocenský boj, který vyhráli konfrontačně ladění stalinisté typu Jakeše a Biľaka. Předseda vlády Adamec, který se snažil vést dialog s opozicí a v létě 1989 připravoval reformy, včetně odstranění článku o vedení země komunistickou stranou z ústavy, měl minimální podporu. Ještě v prosinci 1989 se vedení Občanského fóra zdráhalo (nebo se tak tvářilo) vstoupit do oficiální politiky a prosazovat změnu politického režimu, přičemž předpokládalo vládu, kde většinu křesel měli držet členové KSČ a menšinu členové Čs. strany lidové a Čs. strany socialistické.

Důkazem je dopis Václava Havla za OF a Milana Kňažka za VPN (Verejnosť proti násiliu) premiéru Adamcovi s návrhy na pozice ministrů do nové vlády: „…dále Vám doporučujeme náměstka ředitele prognostického ústavu ČSAV ing. Vladimíra Dlouhého, CSc., člena KSČ, do funkce místopředsedy federální vlády, orientovaného na ekonomickou sféru a její budoucnost…“ Dále jmenují Jiřího Dienstbiera, bývalého člena KSČ, politologa prof. PhDr. Miroslava Kusého, CSc., ing. Václava Klause jako znalce finanční problematiky a kováře Petra Millera, pravděpodobně jako reprezentanta dělnické třídy. Dienstbier ostatně již na konferenci OF 27. listopadu v den generální stávky tlumočil vzkaz Václava Havla, že Fórum není antikomunistickou organizací…

Teprve následující den začaly první kroky k předání moci. Na setkání reprezentace OF (Havel, Hanzel, Čarnogurský, Jičínský, Miller, Klaus, Malý, Mejstřík, Klíma a Kriesová) s reprezentanty KSČ (Adamec, Čalfa, Kučera, Krejčí, Pavel) bylo předneseno několik ultimativních požadavků. Dne 1. prosince byla dohodnuta rekonstrukce vlády a 2. prosince odzbrojeny Lidové milice (sklady spravované sekretariáty KSČ předány armádě). V následujících dnech došlo k dohodě o kandidatuře Václava Havla na prezidenta. Podle průzkumu veřejného mínění 30 000 obyvatel měl podporu 11 % obyvatel Dubček, 3 % Císař, Havel pouze 1 %, stejně jako Adamec, přičemž zbytek dotazovaných byl nerozhodný. (Vedení OF před volbou prezidenta donutilo populárního Dubčeka a Císaře odvolat kandidaturu a v několika dnech zajistilo Havlovi stejně masivní mediální podporu jako ruští oligarchové Jelcinovi).

Sedmého prosince podal Adamec demisi, na svoje místo doporučil Slováka a člena KSČ Čalfu, kterého rozhodně nechtěli reprezentanti VPN (preferovali Valtra Komárka), čímž byl ze hry o úřad premiéra vyřazen Dubček. Téhož dne se Havel dohodl s ministrem obrany Vackem, že armáda nebude zasahovat do politiky. Následujícího dne krizový štáb OF rozhodl opustit Havlovu strategii předsunutých hlídek ve vládě a přejít na strategii obsazení klíčových vládních pozic.

Desátého prosince designovaní ministři složili na Hradě do rukou komunistického normalizačního prezidenta Husáka prohlášení: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé socialistické republice a věci socialismu“ a potvrdili to vlastnoručním podpisem. Ze sněmovny odešla část komunistických poslanců (16) a byla nahrazena 25 nevolenými poslanci za OF. Předsedou Sněmovny národů se stal komunista Jozef Stank a Federálního shromáždění Dubček.

V podstatě lze konstatovat, že teprve po 10. prosinci 1989 byla zahájena opravdová revoluce převzetí moci a majetku. Do té doby probíhalo vše v souladu s ústavou. Během následujících dvou let vznikla první polistopadová politická strana — ODS po rozdělení OF; po ní řada dalších; nastal propad průmyslové i zemědělské výroby, devalvace koruny, která zlikvidovala polovinu vkladů v bankách, pokles reálných platů a raketový růst platů poslanců a ministrů, odsun Havla z reálné politiky do pozice loutky, lustrační zákon, kupónová privatizace, omluva sudetským Němcům a nakonec rozdělení republiky a v neposlední řadě členy OF od prvopočátku propagovaná spolupráce s NATO.

Vedoucí pozice oficiálních hrdinů zaujali příslušníci OF a jejich rodin, mnohdy bývalí komunisté z padesátých let a nomenklaturní kádry z let osmdesátých, kteří dodnes tvoří základ pražské „havlérky“ posluhující cizáckým zájmům (a vedení ČT). Ale to už je jiná kapitola československých dějin.

Minulý díl zde.

Uvádí svůj pohled 14. 11. 2017 pan Martin Koller na ParlamentníListy.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 186 × | Prestiž Q1: 4,13
2 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Hybridní sametová revoluce aneb nomenklatura sobě (2/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top