Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Na margo konzervativců

Proč mě jako člověka s konservativním životním stylem nezastupuje, ale přímo ohrožuje většina současných „konservativců“? Pozor, osobní, COMING OUT, dlouhé čtení! (pokračování diskuse pod FCB vláknem Krsto Zrnov Popović, aj.)

Žiji velmi tradičním, až zpátečnickým životem. Se ženou jsem uzavřel sňatek v kostele (nikoli na nějakém Národním výboru), mám (na soudobé poměry) větší rodinu (tři děti). Jsem aktivním katolíkem, pravidelně chodím na mši, účastním se svátostí, léta jsem v dospělosti ministroval (třeba Ivan Štampachovi, když ještě býval dominikánským Odilem, nebo Dominik Dukovi, když ještě býval provinciálem), nebo jako kostelník rozkuřoval kadidlo, sléval mešní víno do konviček a zamykal kostelní vrata.

To nezmiňuji jako zásluhu (mám totiž i svoje démony, ale ty řeším se svým zpovědníkem, nikoli s vámi), ale proto, že víra a náboženství patří mezi ústřední, věky prověřené základní kameny konservativismu. Kdo o sobě tvrdí, že je „konservstivec“, a zároveň ateista, agnostik, atp. je ve stejné pozici jako továrníkův synek, který se prohlašuje za přesvědčeného marxistu. Nás, aktivních katolíků, jsou v Čechách jednotky procent (ano, řádově tolik jako homosexuálů).

Ale tím mé zpátečnictví nekončí — jedním ze zdrojů vlastní hrdosti a sebevědomí byl fakt, že uživím sám nejen svou rodinu, ale i svou ženu — že se může věnovat dětem doma nebo pracovat na poloviční úvazek, jak bude chtít. Tento starosvětský model KKK (Kinder, Küche, Kirche) ji ke vzteku jeho kritiků neomezuje v intelektuálním rozletu, jako je třeba výhra blogerské soutěže nebo vydání knížky. Nicméně rodin, které fungují podle tohoto modelu, je výrazná menšina.

Není svobodný ten, kdo žije s nataženou dlaní a neumí se sám uživit. Pravda, toto pravidlo jsem dotáhl trochu do extrému tím, že jsem se trochu tvrdohlavě odstřihl od všeho financování už v 17 letech a od té doby si na studia a všechno živobytí zarputile vydělával sám. Mám živnost. Krom jistého intermezza v nadnárodním korporátu jsem si svoje malé hřiště spíše lajnoval sám, a staral se o druhé (třeba své zaměstnance), než aby se někdo staral o mě. Naopak — čím méně se o mě kdo staral (třeba leckteré instituce), tím lépe se mi vedlo.

Stát ekonomicky pevně na svých nohou, schopnost více dávat, než brát, patří spíše mezi starosvětské ctnosti, než nějaký konservativní ideologický koncept. Ale usilování o ctnosti, to už přátelé konservativní jistě je. Rozhodně nepůsobí přesvědčivě „konservativec“, který je věčně nezaměstnaný, žehrá na nedostatek zaměstnaneckých práv, neschopnost vlády, obce, nadnárodního kapitálu a bruselských byrokratů mu zajistit slušný život.

Z uvedeného se loupe obraz mého mikrosvěta — je svébytný, shodou okolností velmi tradicionalistický, je můj. Je dobrý pro mě, a snažím se, aby se v něm žilo dobře i těm několika lidem, kteří jej se mnou dobrovolně sdílejí. K tomu potřebuji určitou míru svobody v nakládání se svými statky, resp. zvířaty i rostlinami. Ta míra je jak v Itálii, tak v Čechách zatím dostatečná. Není ani nikdy nebude ideální, ale jde to.

A teď konečně jádru věci — tzv. „konservativními hodnotami“ se dnes ohání kde kdo. Nechme stranou, že ve většině případů jde o pusté farizejství, neboť jich mají plná ústa lidé bez víry, muži neschopni včas založit vlastní rodiny a setrvat v nich, muži s problémy dlouhodobě živit své blízké (či dokonce sami sebe), zkrátka lidé, kteří žijí velmi progresivním, nikoli konservativním životním stylem. Nechme to stranou, protože kdo jsem já, abych koho soudil, a zejména ani já, ani nikdo jiný není schopen přesně definovat hranici, co „konservativní“ je a co není.

V tom to přesně je — můj životní styl (a jen proto jsem jej zde popsal) naprosté většině přijde podivný, bizarní, protože je výrazně menšinový. Byl a — bude. A co mu nejlépe prospívá? Populistická konservativní vláda, která zakáže potraty, tansgenderové operace a homosexuální adopce? Povinně vloží do školních osnov katechismus a vyvěsí kříže nad katedrami? Právě naopak, nejlépe se tradicionalistickým minoritám daří v tolerantních liberálních společnostech, kde je veřejný prostor co nejvíce neutrální, ideově nezabarvený, které tolerantně umožňují maximum prostoru podle svého gusta.

To by mělo být úhelným kamenem konservatismu — jak daná věc umožňuje či znemožňuje vést vlastní verzi tradicionalistického života (a že těch verzí je!), a nikoli vést boj za konservativní charakter veřejného prostoru, o tradicionalizaci těch, kteří o to nestojí.

Potraty mám obecně za zločin. Ale brání mi jejich legální existence potrat ve vlastním případě odmítnout? Brání mi nechtěné matky nenásilně přesvědčovat, aby od úmyslu upustily dobrovolně? Je boj za legislativní zákaz potratů střelbou do černého nebo plýtvání municí na zástupný cíl?

Homosexuální sňatky mám za humornou napodobeninu manželství, ale brání mi jejich existence vést vlastní, podle církevního práva bezvadné manželství? Jistě ne. Konservativní bojová mašina by se měl probrat až v okamžiku, kdy by do tohoto práva někdo významně zasahoval, jako např. předlistopadový režim.

Islám mám za konkurenční náboženství, vycházející z podivné tradice a trochu pomýlené interpretace proroků. Ale znemožňuje mi existence muslimů v Čechách být stejně svobodným a zapáleným katolíkem? Nikoli (nechci zde ani rozebírat nesmyslnou tezi, že „islám zakazuje vyznávat jinou víru“, protože náboženská svoboda vyznání v dané zemi je dána charakterem státu, nikoli charakterem náboženství).

Jana Jochová Trlicová mne poučila, že problém změny pohlaví u nezletilých dětí je i v ČR možná větší než nicotný, jak jsem si doposud myslel. Může být. Nechci se přít, kolik znamená „nic“, „málo“ nebo „příliš“. Naráží to však na další principiální problém konservativní debaty — hranice veřejného a soukromého, resp. do čeho má veřejnost mluvit a do čeho ji už nic není.

Je obecnou lidskou vlastností (tj. nejen konservativců či progresivistů) tendence si přisvojovat maximum veřejného pro sebe a zároveň minimalizovat sdílení svého ostatními. Protipotratovým argumentem konservativců je, že jim je do nenarozeného dítěte druhých, protože onen život se neumí sám bránit. Je tedy (alespoň částečně) společným, veřejným statkem. Potratoví aktivisté nesouhlasí, nitro ženino je čistě jejím soukromým statkem, o kterém má právo rozhodovat jen ona sama. Konservativci oponují právu rodičů měnit pohlaví svých nezletilých dětí — říkají, že je to nevratný akt, které dítě není schopno posoudit, rozhodování o dítěti nemá být výlučně záležitosti rodiny, má mít v ní slovo i veřejný zájem o blaho dětí.

Když však dojde na norské případy odebírání dětí, argumentace se otočí o 180 ° — konservativci (alespoň ti čeští) volají po maximalizaci práv rodičů na rozhodování o stylu výchovy dětí, o způsobu jejich blaha, a jejich protivníci zase argumentují nevratností škod, napáchaných netolerantní, bigotní, ponižující, náboženskou, aj. výchovou.

Obě pozice jsou extrémní a nemají rozumné řešení, pokud se budou jedna každá snažit násilně (tj. plošně a legislativně) ovládnout veřejný prostor svou agendou na úkor té druhé. Zjednodušeně — pokud nechci, aby mi stát zakazoval rodit a učit děti doma, přikazoval mi předškolní, sexuální aj. výchovy, hrozil mi jejich odebráním za pohlavek, náboženskou indoktrinaci či jinak strkal nos do výchovy mých dětí (kterou mnozí mohou považovat za nemorální a trvale poškozující), měl bych být schopen skousnout, že i jiné rodiny s nimi dělají věci, které považuji za nemorální a trvale poškozující já. Do jisté míry. A o hledání a neustálé znovudefinování oné míry jde.

Což je vlastně popis liberální, nikoli konservativní společnosti, a znovu jsme u leitmotivu celé věci, že konservativnímu způsobu života se daří nejlépe v systému liberálním, nikoli v tom konservativně-autoritativním. A to si uvědomují (a s liberálním systémem souzní) umírnění konservativci, nikoli jejich zradikalizovaná, dogmatická odnož (Semín před deseti lety), nemluvě o jejich nacionalisticko-populistické karikatuře, reprezentované Václavy Klausy a jejich početnými deriváty.

Doyeny autentického, a zároveň umírněného konservativního proudu v Čechách, byli a jsou bezpochyby Daniel Kroupa a Roman Joch, a to dávno předtím, než se toto slovo stalo národoveckou módou. Joch je také autorem starého, ale stále platného bonmotu, kterým přirovnal populistické nacionalisty k pirátům, kteří obsadili loď pravicového konservativismu, a řídí ji teď svým směrem. Podařilo se jim přebrat dosavadní terminologii a naplnit ji jiným, vlastním obsahem. A ten zesílit ad absurdum.

Lokální americký význam „liberál“ přenesli do evropských podmínek, kde má zcela jinou konotaci a naplnili jej významem „extrémně levicový“, což je absurdní nesmysl. Umírněné sociální demokraty začali nazývat „neomarxisty“, čímž debatu posunuli mimo racionální prostor. Pak už je jen malinký krůček chybné myšlenkové zkratce, že sociálně-demokratický Západ (protože sociální demokracie v mnoha evropských zemích skutečně v minulých patnácti letech vyhrávala volby, což se logicky muselo projevit také v zastoupení Evropského parlamentu a vedení EU) rovná se neomarxistická EU, ze které je nutno pro zachování konservativních hodnot vystoupit, a šílenství je na světě.

Na počátku 90. let, když byla česká nacionalistická scéna ještě v plenkách a sládkovi holohlavci se vybíjeli v šarvátkách s rudými anarchisty, jsem se ve své hlouposti divil, proč to mého otce tak pobuřuje. „Je to pár holohlavých pitomců, navíc oba ty ukřičené levičáky dvakrát nemusíme, že jo.“

„Ale oni napadají přímo mně, přímo mně těmi palicemi ohrožují, i když jimi mlátí jiné hlavy!“ odpověděl mi na to. „Dramaticky mění charakter celé společnosti“

Situace s radikálními „konservativci“ má podobný rys. Zdánlivě bojují za stejný zájem, jako mám já, místo dřevěných bejsbolek mají jen ty slovní, kterými stejně razantně usazuji všechny jinověrné jako „kulturní neomarxisty“. Ve skutečnosti však mému tradicionalistickému mikrosvětu škodí více, než ty skupiny lidí, které vedou naprosto odlišný styl života.

A jsme u paradoxní situace, kdy si já, samorostlý náboženský tradicionalista, začínám díky agresivní, netolerantní rétorice radikálních „konservativců“ účelově rozumět se skupinami, ke kterým bych měl mít teoreticky daleko — s homosexuály, muslimskými migranty, umírněnými levicovými aktivisty… nemusí se mi líbit, nemusím mít sympatie k jejich přesvědčení, ale jsou jakýmsi lakmusovými papírky doby — pokud nechají na pokoji je, znamená to, že nechají na pokoji i mne.

Píše pan Vít Kučík, FCB


Pozn. red.: Byť bych mohl mít k textu několik nepříliš příjemných dotazů (a otázku, zda není závěr textu spíše ironický), ponechávám jej tak, jak byl presentován a nechám na čtenáři, aby soudil sám. Snad jen přidám jeden komentář z diskuse:

Tento „skutečný konservativec“ by měl strávit více času studiem katolické sociální nauky, Tomáše Akvinského o základech principu subsidiarity, kritiky centralizace Johannese Althusiuse, či novějšího „Quadragesimo anno“ papeže Pia XI. všechny mají jedno společné — uvědomují si nezbytnost činnosti na úrovni nejnižší entity. Když to skutečný konservativec, uvědomující si souvislosti, srovná s trendy v současné EU, nemůže jinak, než být euroskeptikem.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 252 × | Prestiž Q1: 4,03
1 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Na margo konzervativců

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top