Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Proč nejsem konzervativcem (4/4)

Politické prohlášení britské Konzervativní strany The Right Road for Britain (Londýn 1950), které dosti oprávněně tvrdí, že: „Nová koncepce sociálních služeb byla přijata koaliční vládou s většinou konzervativních ministrů a s plným souhlasem konzervativní většiny v Dolní sněmovně. Uvádíme do života principy plánu důchodů, nemocenské podpory a podpory v nezaměstnanosti, podpory při pracovních úrazech a plány veřejné zdravotní péče.“

VII.

Přesto bychom si měli připomenout, že když se ideály, které jsem se zde pokusil nově formulovat, začaly šířit v západním světě, strana, která je reprezentovala, měla všeobecně uznávané jméno. Byly to ideály anglických whigů [1], které inspirovaly to, co později začalo být známé v celé Evropě jako liberální hnutí, a které byly zdrojem představ, jež si s sebou vezli američtí kolonisté a které je vedly v jejich boji za nezávislost a při prosazování ústavy. [2] „Whigové“ byl skutečně název, pod kterým byla strana svobody všeobecně známá až do doby, kdy charakter její tradice změnily nánosy Francouzské revoluce s její totalitní demokracií a socialistickými tendencemi.

Název zanikl v zemi jeho zrodu částečně proto, že principy, které hlásal, přestaly být na určitou dobu charakteristické pro konkrétní stranu, a z části proto, že lidé, kteří tento název nesli, nezůstali jeho principům věrní. V devatenáctém století strany whigů jak v Anglii, tak ve Spojených státech [3] nakonec tento název mezi radikály zdiskreditovali.

Ale stále zůstává pravdou, že liberalismus nahradil whigismus až poté, co hnutí za svobodu absorbovalo hrubý a militantní racionalismus Francouzské revoluce, a jelikož podstatnou částí našeho úkolu musí být osvobození této tradice od příliš racionalistických, nacionalistických a socialistických vlivů, které se do ní vetřely, whigismus je historicky správným názvem pro ideje, ve které věřím. Čím víc se dovídám o vývoji těchto idejí, tím více si uvědomuji, že jsem jednoduše zatvrzelý starý whig — s důrazem na slůvko „starý“.

Když se někdo vyzná z toho, že je starým whigem, samozřejmě to neznamená, že se chce vrátit tam, kde jsme byli na konci sedmnáctého století. Jedním z mých záměrů bylo v Ústavě svobody ukázat, že doktríny v té době postulované se rozvíjely a vyvíjely až do doby před sedmdesáti nebo osmdesáti lety, a to i přesto, že už nebyly hlavním programem žádné významné strany.

Od té doby jsme se naučili mnohému, co by nám mělo umožnit formulovat je nově, v přijatelnější a efektivnější podobě. Ale přestože ve světle našich současných vědomostí vyžadují novou formulaci, jsou to stále základní principy starých whigů. Pravdou je, že pozdější historie strany, která nesla tento název, vyvolala u některých historiků pochybnosti, zda vůbec někdy existoval zřetelný soubor whigovských principů, ale já mohu jen souhlasit s Lordem Actonem, že ačkoliv někteří z „patriarchů této doktríny byli jedni z nejhanebnějších lidí, představa jakéhosi vyššího zákona nad zákony komunálními, ve které jsou počátky whigismu, je vrcholem toho, čeho Angličané dosáhli, a jejich odkazem národu“ [4] — a světu, můžeme dodat.

Právě tato doktrína je základem společné tradice anglosaských zemí. Právě z této doktríny kontinentální liberalismus čerpal to, co je v něm hodnotné. Právě tato doktrína je základem amerického vládního systému. Ve své čisté formě není ve Spojených státech reprezentována ani radikalismem Jeffersona, ani konzervatismem Hamiltona nebo dokonce Johna Adamse, ale idejemi Jamese Madisona, „otce Ústavy“. [5]

Nevím, zda kříšení starého názvu je politicky praktické. To, že většina lidí v anglosaském světě nebo kdekoliv jinde dnes tento termín nespojuje s něčím určitým, je asi spíše výhodou než nedostatkem. Pro ty, kteří jsou dobře obeznámeni s dějinami idejí, je to pravděpodobně jediný název, který výstižně vyjadřuje, co tato tradice znamená. Pro skutečné konzervativce a ještě více pro mnohé socialisty, kteří konvertovali ke konzervatismu, je whigismus označením toho, co jejich hluboký instinkt zvláště nenávidí. Je označením jediného souboru ideálů, který důsledně odmítal každou svévolnou moc.

VIII.

Je snadné se ptát, zda je otázka názvu tak důležitá. V zemi jako Spojené státy, které stále ještě mají celkem svobodné instituce a kde tudíž obrana existujícího je často obranou svobody, může být celkem jedno, když se obránci svobody označují za konzervativce, ačkoliv i zde spojení s konzervativci povahou bude často vyvolávat rozpaky. Dokonce, i když lidé souhlasí se stávajícím systémem, musíme se ptát, zda s ním souhlasí jen proto, že existuje, nebo proto, že je sám žádoucí jako takový.

Společný odpor proti kolektivistickému proudu by neměl dovolit zastření skutečnosti, že víra v integrální svobodu je založena na postoji, který hledí zásadně kupředu, nikoliv na nějaké nostalgické touze po návratu do minulosti nebo na romantickém obdivu toho, co bývalo.

Potřeba jasného rozlišování je absolutně nutná tam, kde — což platí o mnoha částech Evropy — konzervativci již přejali značnou část kolektivistické víry — víry, která ovládala politiku po tak dlouhou dobu, že mnohé z jejích institucí začaly být přijímány jako samozřejmost a staly se zdrojem pýchy „konzervativních“ stran, které je vytvořily. [6] Zde se člověk, který věří ve svobodu, musí dostat do konfliktu s konzervativcem, a zaujmout z principu radikální stanovisko, namířené proti populárním předsudkům, opevněným pozicím a pevně zavedeným privilegiím. Pošetilosti a zlořády nejsou lepší jen proto, že jsou dávno etablovanými principy politiky.

Ačkoliv quieta non movere může být občas rozumnou zásadou pro politika, politického filosofa uspokojit nemůže. Ten by si mohl přát, aby se v politice postupovalo nanejvýš opatrně a až tehdy, když je veřejné mínění připraveno ji podporovat, ale nemůže přistupovat na určité dohody pouze proto, že je současné mínění schvaluje.

Ve světě, kde je hlavní potřebou znovu — jako tomu bylo na začátku devatenáctého století — osvobodit proces spontánního rozvoje z pout a břemen, uvalených na něj lidskou pošetilostí, musí jeho naděje spočívat v přesvědčování a získávání podpory těch, kteří jsou svojí povahou „progresivci“, těch, kteří i když možná hledají změnu na nesprávné cestě, jsou alespoň ochotni přistupovat kriticky k tomu, co existuje, a změnit to tam, kde to je nutné.

Doufám, že jsem nezavedl čtenáře na scestí tím, že jsem příležitostně mluvil o „stranách“, když jsem měl na mysli skupinu lidí, hájících určitý soubor intelektuálních a morálních principů. Nemyslel jsem na stranickou politiku v žádné zemi. Problém, jak lze principy, které jsem se pokusil rekonstruovat složením fragmentů tradice, převést na masově přitažlivý program, musí politický filosof přenechat „těm zákeřným a prohnaným živočichům, vulgárně nazývaným státníci nebo politici, jejichž kolegia se řídí tím, odkud právě fouká vítr.“ [7]

Úlohou politického filosofa může být pouze ovlivňování veřejného mínění, ne však organizování lidí k činům. Tuto úlohu může plnit efektivně pouze tehdy, když se nezabývá tím, co je právě politicky uskutečnitelné, ale když důsledně obhajuje „obecné principy, které jsou vždy stejné.“ [8]

V tomto smyslu mám pochyby, zda vůbec může existovat něco takového jako konzervativní politická filosofie. Konzervatismus může být často užitečnou a praktickou mravní zásadou, ale neposkytuje nám žádný vůdčí princip, který by mohl ovlivnit dlouhodobý vývoj.

Friedrich August von Hayek (z angličtiny přeložil Roman Joch)

Překlad článku převzat z Občanského Institutu

 

[1] Již na začátku osmnáctého století mohl jeden anglický pozorovatel poznamenat, že „kam až moje nedokonalá paměť sahá, každý cizinec, který se usadil v Anglii, ať už Holanďan, Němec, Francouz, Ital nebo Turek, se stal whigem krátce poté, co s námi splynul“ (G. H. Guttridge: English Whigism and the American Revolution, Berkeley: University of California Press 1942, str. 3).

[2] Užívání výrazu „whig“ v tom významu, jak byl používán v devatenáctém století, vedlo ve Spojených státech bohužel k zapomnění na fakt, že v osmnáctém století toto označení charakterizovalo ty principy, v jejichž jménu byla vedena revoluce, dosažena nezávislost a přijata Ústava. Právě ve společnosti whigů mladí James Madison a John Adams rozvíjeli svoje politické ideály (cit. E. M. Burns: James Madison, New Brunswick, N. J. Rutgers University Press 1938, str. 4); byly to principy whigů, kterými se, jak nám říká Jefferson, nechali vést všichni právníci, kteří tvořili silnou většinu mezi signatáři Deklarace nezávislosti a mezi členy Ústavní konvence (viz Writings of Thomas Jefferson, Memorial ed., Washington 1905, sv. XVI, str. 156). Vyznávání principů whigů dosáhlo takových rozměrů, že dokonce Washingtonovi vojáci byli oblečeni do tradičních barev whigů „blue and buff“ [modré a žlutohnědé; buff je barva volské kůže — pozn. překl.], které měli společné s foxity v britském parlamentu [v tehdejší době opoziční frakce whigů, pojmenovaná podle jejího vůdce Charlese Jamese Foxe — pozn. překl.] a které se do dnešních dnů zachovaly na obálce Edinburgh Review. Jestliže se pro generaci socialistů whigismus stal oblíbeným terčem, je to pro odpůrce socialismu o důvod víc uplatňovat nárok na toto pojmenování. V současné době je to jediný název, který správně popisuje to, v co věřili gladstonovští liberálové, lidé z generace Maitlanda, Actona a Bryce, generace, pro kterou byla hlavním cílem spíše svoboda než rovnost nebo demokracie.

[3] *) Strana whigů v USA — v první polovině minulého století jedna ze dvou hlavních stran ve Spojených státech. Byla stranou odpůrců prezidenta Andrew Jacksona (1829–1837), preferovala spíše silnější Kongres a slabšího prezidenta, neměla velké sympatie pro všeobecné volební právo. Kladla důraz na principiálnost poslanců, projevovala nechuť řídit se náladami většin (antimajoritanismus), prosazovala vyšší ochranné tarify a aktivnější úlohu státu v pomoci průmyslu. Druhou hlavní stranou USA v tomto období byla Demokratická strana, která sdružovala stoupence prezidenta A. Jacksona, ochotněji akceptovala i populistické představy lidu, který reprezentovala věrněji, ale na úkor principiálnosti, prosazovala zrušení tarifů a odmítala státní intervencionismus v ekonomice. Když vystoupila do popředí otázka otroctví, Strana whigů se rozpadla, jižanští whigové přešli do Demokratické strany a seveřanští vytvořili Republikánskou stranu odpůrců otroctví.

[4] Lord Acton: Lectures on Modern History, Londýn 1906, str. 218 (Actonovy formulace jsem lehce pozměnil, abych mohl stručně reprodukovat význam jeho výroku).

[5] S. K. Padover ve svém úvodu ke knize The Complete Madison, New York 1953, str. 10: „Moderní terminologií by byl Madison označen za liberála středu a Jefferson jako radikál.“ Toto je pravdivé a důležité, i když musíme mít na paměti to, co E. S. Corvin (James Madison: Layman, Publicist, and Exegete, New York University Law Review, XXVII (1952), str. 285) označil jako Madisonovu pozdější „kapitulaci před nezkrotným vlivem Jeffersona“.

[6] Viz politické prohlášení britské Konzervativní strany The Right Road for Britain (Londýn 1950, str. 41–42), které dosti oprávněně tvrdí, že tato nová koncepce [sociálních služeb] byla přijata koaliční vládou s většinou konzervativních ministrů a s plným souhlasem konzervativní většiny v Dolní sněmovně. … uvádíme do života principy plánu důchodů, nemocenské podpory a podpory v nezaměstnanosti, podpory při pracovních úrazech a plány veřejné zdravotní péče.“

[7] A. Smith: Wealth of Nations, Londýn 1904, díl I., str. 432.

[8] Tamtéž.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 42 × | Prestiž Q1: 2,36
2 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Proč nejsem konzervativcem (4/4)

Žádné komentáře

Facebook diskuse