Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Kruté lekce sociálního inženýrství

Lidé usilující o takovou reformu lidské společnosti, která je v rozporu s lidskou povahou, budou svou marnou snahou pouze frustrováni.

„Válka proti chudobě“ vedená americkou vládou již dlouhých 40 let (á la president Lyndon Johnson, 1964), která stála daňové poplatníky 5 bilionů amerických dolarů, nejen že selhala v dosažení původních cílů, ale rovněž zanechala hořkou pachuť zchudlých a rozvrácených rodin — čehož bychom byli ušetřeni, kdyby vláda jednoduše nedělala nic. [1]

V knize Losing Ground z roku 1984 popisuje Charles Murray tragické následky vládní sociální politiky mezi lety 1950 a 1980, přičemž vysvětluje, proč bychom měli obdobné následky po zavedení každého programu sociální podpory bez výjimky předvídat.

Vládní „válka proti drogám“ (á la president Richard Nixon, 1969) je dalším případem, kdy sociální inženýrství stvořilo lukrativní podzemní ekonomiku plodící mnohem více zločinu a zkázy, než kdyby vláda onu „válku“ nikdy nevyhlásila. Vláda dnes utratí každý měsíc více než 5 miliard dolarů a každých dvacet sekund zatkne jednoho podezřelého; jen během prvních čtyř měsíců roku 2006 tak bylo ve vztahu k drogám učiněno pět set tisíc zatčení.

Válka proti drogám tragicky selhala v cíli snížit počet uživatelů drog. Spotřeba ilegálních drog vzrostla od počátku této „války“ ve všech kategoriích. Jedním z „úspěchů“ však bylo snížení ilegálního dovozu marihuany do Spojených států. Méně viditelným důsledkem tohoto faktu je, že se drogoví dealeři více zaměřili na prodej kokainu, který se snadněji převáží a nese vyšší ziskovou marži na jednotku hmotnosti a objemu.

Snížení dovozu rovněž poskytlo motivaci americkým pěstitelům, kteří adekvátně zvýšili objem produkce a kvalitu marihuany. Prohibice na americké půdě koneckonců není nic nového a dané důsledky jsme mohli předvídat na základě studia dopadů alkoholové prohibice mezi lety 1920 až 1933.

Ekonomické zákony působící v odvětví zdravotnictví nejsou nijak odlišné od ekonomických zákonů z jiných odvětví. Organizuje-li vláda péči o naše zdraví, můžeme dříve či později očekávat katastrofu. Ve Spojených státech tak vláda činí již dlouho a stále intenzivněji — dlouhodobě dotované služby a vládní intervence téměř každého sektoru zdravotnictví má za následek raketově rostoucí náklady. Na volném trhu by zdravotní péče, stejně jako jakýkoli jiný druh zboží či služeb, byla poskytována za zlomek dnešní ceny.

Vezměme si za příklad odvětví výpočetních technologií, kde jsou vládní intervence oproti zdravotnictví na minimální úrovni. Složitost řešených problémů je v počítačovém odvětví na obdobné úrovni jako ve zdravotnictví; přesto se nám neustále dostává překvapení v podobě klesajících cen (a to v prostředí inflačního dolaru) a enormních přírůstků výkonnosti. V dnešní době tak může v podstatě každý vlastnit počítač, přičemž před pouhou jedinou generací si jej mohly dovolit jen ty největší korporace.

Úplné odstranění vládních zásahů do zdravotnictví je ještě po nějakou dobu pouhým snem. Mnoho pacientů a zdravotníků však již dnes volí cestu dobrovolného vystoupení z tohoto systému. Obhájci stávajícího systému často praví, že vláda musí poskytovat zdravotní péči, protože mnoho lidí by si ji nemohlo dovolit. Skutečnost je však taková, že lidé si v dnešní době nemohou dovolit zdravotní péči, protože je toto odvětví sužováno vládními regulacemi. O rostoucí nákladnosti tohoto systému svědčí například předpověď bývalého ministra zdravotnictví Tommyho Thompsona, který udává, že roku 2013 dosáhnou roční náklady na zdravotnictví dvojnásobku dnešních 2 bilionů dolarů. [2]

Lekci v podobě krachu státní zdravotní a sociální péče sociální inženýři nepochopí, stejně jako nepochopili ani bezpočet předešlých ve formě opakovaných selhání velkolepých plánů. Co sociální inženýři odmítají pochopit, je přirozená zpětná vazba na násilné snahy zlepšit společenský blahobyt, která se dostaví vždy a bez ohledu na to, jaký má daný plán cíle a s jakými nástroji usilují plánovači o jeho dosažení.

Nejsmutnějším selháním dnešních Spojených států je však státní školství, kde jsou myšlenky sociálního inženýrství a státní suverenity podsouvány přímo do školních osnov. [3] Každý logicky uvažující student tak čelí očividnému rozporu, když je mu vykládáno, že vládní činitelé mohou jednat způsobem, který je u nevládních osob považován za zločinný.

Studenti jsou rovněž nuceni pochybovat o morálce zodpovědnosti a pracovitosti, ke které jsou vychováváni vlastními rodiči, jelikož v učebnicích historie jsou tyto morální imperativy národními „hrdiny“ zatracovány. Zvažme rovněž další potíže, se kterými se musí potýkat každý, kdo chce dnešní studenty naučit přínosnosti svobody a volného tržního prostředí. Jakpak mohou studenti ocenit přednosti svobodného podnikání, když na tomto principu nefungují ani instituce, ve kterých se jim dostává vzdělání? Jak mohou pochopit význam svobody a nebezpečnost donucení, když žijí v systému povinné školní docházky? Pozitiva svobody a morálního života není tak těžké vykládat a chápat; je však téměř nemožné tak činit v prostředí státní školy.

Stejně jako u všech vládou poskytovaných služeb, veřejné vzdělání poskytuje nízkou kvalitu za vysoké náklady. Co činí záležitost ještě horší, je existence odborových organizací National Education Association (NEA), která zastupuje 3,2 milionu učitelů a dalších zaměstnanců škol, a Federation of Teachers s milionem členů. Díky těmto odborovým organizacím je téměř nemožné propustit neschopného učitele[4]

Tento fakt spolu se skutečností, že rodiče mají pouze málo možností, jak dosáhnout přemístění dítěte do kvalitnější veřejné školy, má za následek pokračující úpadek veřejného školství. Americké veřejné školy zaostávají za evropskými veřejnými školami, kde mají rodiče alespoň možnost zvolit konkrétní instituci, do které pošlou své dítě. Taková možnost volby, ačkoli na hony vzdálená volnému trhu, poskytuje alespoň určitou míru konkurence mezi státními školami.

„Ve věku deseti let vyplňují američtí studenti mezinárodní srovnávací test a dosáhnou nadprůměrných výsledků. V patnácti letech se však již umístí na 25. místě ze 40.“ [5] V roce 1998 bylo otestováno 20 760 domácích studentů ve věku žáků základní a střední školy, a to pomocí Iowského testu základních dovedností či Testu znalostí a dovedností. Výsledky testů u této skupiny byly obzvláště dobré — medián se nacházel mezi 70. a 80. percentilem. Žáci třetí třídy, kterým se dostalo domácí výuky, tak například dosáhli mediánového výsledku 207 bodů, což odpovídá 81. percentilu v celonárodním srovnání. [6]

Po započítání inflace je nákladnost jednoho dnešního studenta ve veřejné základní škole osmkrát větší než před dvaceti pěti lety a pětadvacetkrát větší než před sto lety.

Kdyby to nebyla vláda, která spravuje systém školství, je pravděpodobné, že základní a střední školství by získalo odlišnou podobu od dnešní každodenní docházky do učeben a stejného přístupu ke všem studentům. Systém vzdělání se nijak neliší od jakéhokoli jiného trhu, kde se setkávají podnikatelé a zákazníci, aby vzájemně nacházeli oboustranně výhodná řešení pro neustále se měnící požadavky a podmínky; přičemž tato řešení budou tím kreativnější a výhodnější, čím je daný trh volnější.

Je ironické, že jedinci vnucující nám tyto programy a politiky nám tím nechtějí uškodit. Přesto však ke škodě dochází, protože kauzalita platí bez ohledu na něčí dobré úmysly. Státní sociální plánovači opakovaně navrhují politiky, které mají za následek katastrofické lidské oběti a utrpení, čemuž mohlo být zamezeno, pokud by tito lidé usilovali alespoň o základní porozumění lidské povahy. Historie je plná takových ničivých experimentů způsobených těmi, kdo si odmítají přiznat, že tyto katastrofy mají společnou příčinu.

Třicet milionů obětí čínského hladomoru způsobeného zavedením kolektivního zemědělství je natolik očividným příkladem selhání státního plánování, že by se měl i ten nejzarytější socialista zamyslet nad svým chápáním lidské povahy. Kolik katastrof ještě musí sociální inženýři způsobit, než se svým experimentováním přestanou s pochopením, že rovnostářské politiky společenský blahobyt nejen že nezvyšují, ale ani z principu nemohou a nikdy nebudou?

Volný trh nevyřeší zázračně a najednou všechny společenské problémy; pouze přispěje k jejich odstranění či zmírnění efektivnější cestou, než systém donucení. V rámci systému volného trhu problémy přitahují podnikatele, kteří mají motivaci je řešit inovativními a dříve nepředstavitelnými způsoby.

Mises.cz: 19. listopadu 2011, Louis E. Carabini

 

[1] Michael Janofsky, The New York Times, 9. února 1998.

[2] „Tommy Thompson: America’s Health Care System will Collapse by 2013,“ May 16, 2006, by Wayne Hanson. http://www.govtech.com/gt/articles/99517

[3] Druhý obvodní odvolací soud v Kalifornii uvedl v usnesení, dle kterého je domácí vyučování necertifikovanými učiteli ilegální, že primárním posláním vzdělávacího systému je vychovávat školáky v dobrém občanství, patriotismu a loajalitě ke státu a národu, s cílem ochrany společenského blahobytu. Případ založen 28. února 2008. http://www.courtinfo.ca.gov/opinions/documents/B192878.PDF

[4] Teacher’s Union Facts. http://teachersunionexposed.com/protecting.cfm

[5] „How Lack of Choice Cheats Our Kids Out of a Good Education,“ John Stossel, 20/20 ABC News, January 13, 2006.

[6] Lawrence M. Rudner, „Scholastic Achievement and Demographic Characteristics of Home School Students in 1998.“ http://epaa.asu.edu/epaa/v7n8/

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 218 × | Prestiž Q1: 5,97
7 plus Známkuj článek minus 1
Interní diskuse

Kruté lekce sociálního inženýrství

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top