Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

public
Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Liberální nebajka

Kdysi dávno, v jedné velice vzdálené galaxii… byl stát. Ten se nenásilnou revolucí proměnil z tuhé totality v ne úplně nesvobodné místo; a pak se začal pomalými krůčky kousek po kousku salámovou metodou měnit zpět v totalitu, i když jinou.

Zatímco ta původní si na nic moc nehrála a většina lidí (pak už) věděla, o co jde, ta nová plíživá totalita byla tak důmyslná, že si ji často neuvědomovali ani její strůjci; mnozí z nich se dokonce považovali za bojovníky za svobodu a věřili, že konají Dobro. A kdo Dobro nechce, tomu je třeba ho vnutit… třeba i násilím; vždyť logicky ti, kdo nechtějí Dobro, jsou přece zlí, ergo proti nim může být použito násilí (ve jménu Dobra) — a samozřejmě je to něco úplně jiného, než násilí minulého režimu (ten nebyl Dobrý).

V té zemi žil dobrý muž; jmenoval se Petr Reynolds, měl rád svobodu, toužil měnit svět k lepšímu a rozhodl se k tomu využít možností, které mu nabízela tamní zastupitelská demokracie. Byl to člověk sečtělý a dobře znal argumenty známého myslitele Friedricha Augusta von Lesýka, proč se k vládě nejpravděpodobněji dostanou ti nejhorší a že moc korumpuje i ty ostatní; věřil však, že jemu se to nestane. A víte co, milé děti? Já tam tehdy byl; a také jsem mu to věřil. Ano, četl jsem Lesýka, znal tu teorii, ale zároveň si myslel, že Reynolds je jiný případ, na něj se to nevztahuje. Vůbec se nedivím, že o tom byl přesvědčen i on; je nesmírně snadné věřit tomu, čemu člověk věřit chce.

Reynolds tedy založil politickou stranu; on a jeho spolustraníci si říkali Liberální. Byli zapálení, neústupní, měli ideály, pevné názory… a žádný úspěch. Učili se tedy; pomalu začínali být vidět. Museli trochu „učesat“ své projevy, nebýt moc radikální na veřejnosti, ale to je přece pochopitelné; ostatně dělali to pro svobodu, a když se chce člověk stát politikem, musí být trochu stratég.

Dařilo se jim; rostli sice pomalu, ale jistě budovali členskou základnu. A jak se dostávali do povědomí lidu, členství u Liberálních postupem času začalo krom nadšenců a lidí skutečně nakloněných svobodě přitahovat i prospěcháře. Peníze pro boj za svobodu byly však vážně zapotřebí, a tak se i tohle dalo překousnout; ostatně jak jinak financovat politickou stranu? A teď rozhodně nejsem sarkastický, milé děti; žádný z těch kompromisů nebyl sám o sobě tak hrozný.

A pak to přišlo! Velké vítězství! Reynolds byl zvolen do parlamentu Télefassské unie. Liberální zaslouženě a dlouho slavili. Nová funkce byla spojena se závratným platem a možností zaměstnat další lidi ze strany; tím se členství stalo ještě atraktivnějším pro všechny ty, před kterými ve svých starých dílech varoval Friedrich August von Lesýk. Kompromisů přibývalo.

I dnes věřím, že když tehdy stál Reynolds před rozhodnutím, zda udělat pro prospěch svůj či strany něco vyloženě proti zásadám, se kterými do politiky vstupoval, odmítl; když se však jednalo o něco menšího, nebránil se tomu. Praktickou politiku prostě nemůžete dělat jen z pozice ideálů. A tak se z občasných nevyřčených detailů stalo zatajování nepohodlných informací; a ze zatajování informací se staly polopravdy a mlžení; a po čase se z polopravd a mlžení staly lži. Jste-li čistí idealisté, v politice neuspějete; přestanete-li být idealisty, abyste mohli dělat politiku, mlžení je vaším denním chlebem a jednou k té lži sáhnete.

Lži však nebyly jediný problém. Představte si, že uděláte velkou chybu: Třeba veřejně prohlásíte, že něco nebudete dělat; a uděláte to hned při první příležitosti. Možná ne ze zlé vůle, třeba si to neuvědomíte; snad jste jen učinili zbrklé prohlášení. Když vám to pak všichni veřejně vytýkají, žádá si jistou dávku odvahy, abyste vystoupili, omluvili se, uznali svou chybu a čelili porušení daného slova; máte tendence vymýšlet všechny možné i nemožné důvody, abyste to nemuseli udělat. V tu chvíli kolem sebe potřebujete lidi, kteří vám (i tvrdě) vysvětlí, co je správné; potřebujete idealisty. Těch se ale v politické straně už nedostává. Když se Petr Reynolds v takové situaci ocitl, měl k dispozici zejména tiskovou mluvčí, jejíž rada zněla: „Politik nikdy nepřiznává chyby.“

Coby nepoučitelný idealita jsem za ním tehdy šel a řekl mu to, co měli dle mého názoru říci spolustraníci. Myslel jsem, že mě pošle do háje a vysvětlí (byť třeba scestně), proč je jeho chování v pořádku; i tak nízké očekávání se však ukázalo býti naivním. On se po faktické stránce vůbec nehájil, můj apel po něm stekl jako voda po kačeně; v konverzaci nasadil „profesionální mód“ a zdvořile se mě zeptal, zda jsem už viděl nějakého z vrcholných politiků — jmenovitě těch, proti kterým tak ostře vystupoval — uznat chybu.

Vysvětlil mi, že to politici nedělají; a od té doby se ode mě začal postupně distancovat. Nic zlého mi neřekl, naopak byl milý tváří v tvář tomu, že jsem ho obvinil z porušení slova; ani se nepokusil to vyvracet, jen konstatoval, že když politik udělá chybu, tváří se, že se to nestalo. Reynolds se stal pouhou skořápkou, jejíž obsah byl velice dobře střežen, aby se náhodou nedostal ven.

Z původních ideálů, jež „musejí“ občas ustoupit pragmatismu, zbyl jen pragmatismus, jemuž hlavně nesmějí překážet ideály. Reynolds nakonec přestal efektivně rozhodovat i uvnitř strany, přestal ji vést; stal se politikem a diplomatem, který se s každým shodne, všem dá za pravdu a ze všeho nejvíc si hlídá, aby za žádných okolností nebyl v žádném smyslu radikální. O post téleposlance a nakonec i předsedy Liberálních jej nakonec připravila právě ona absolutní nerozhodnost a neschopnost stát si za svým slovem, což byly asi jediné hodnoty, na kterých si trval až do hořkého konce.

Smyslem textu není kritika Petra Reynoldse! Zcela vážně prohlašuji, že jsem mu vděčný za vše, co pro svobodu v té zemi udělal; vydal se politickou cestou, za kterou se platí nesmírně vysoká cena, neboť člověk dává v sázku nejen svou důstojnost a pověst, ale především osobnost a možná i duši. Reynolds udělal pro občany té země hodně; ač se jeho strana nedostala do parlamentu, jeho zásluhou se skrze ni podařilo oslovit mnoho lidí. On sám se pak z idealisty s jasnými názory stal politikařícím diplomatem.

To nepíši se záští; jen s lítostí a vděkem. On nebyl zlý — snad ani teď není — a ta proměna byla cenou, kterou zaplatil. Podobně jako Upír z Feratu byl rychlý stroj, který jako palivo spotřebovával krev, politická strana (obecně) je dost možná stroj k prosazování nějakého ideálu (v lepším případě; v horším jen k páchání zla), který jako palivo spotřebovává charaktery lidí. V tomto smyslu je pan Reynolds svým způsobem dokonce obětí.

Poté, co Petra Reynoldse vyždímala a zahodila nízká politika, Liberální si do svého čela zvolili nového předsedu — Tomáše Pavouka. Jestli byl pan Reynolds zpočátku dobrým předsedou (a to on byl), pan Pavouk jej i tak předčil. Jeho zápal pro svobodu, klidná povaha a pochopení pro lidi s jinými názory z něj dělaly předsedu více než schopného; ani o jeho morální kvality jsem nikdy neměl strach.

Protože se předsednictvo Liberálních skládalo krom předsedy ještě ze čtyř místopředsedů, pro fungování strany bylo klíčové, aby tito lidé spolupracovali; volba místopředsedů po volbě předsedy byla tedy naprosto klíčová. Jenže co se nestalo… Jeden z členů Liberálních sepsal na web strany nesmírně kontroverzní článek o sněžných sovách; sněžné sovy nikdo nemá rád, protože jsou studené a divné.

Tvořily tehdy jedno z jablek sváru ve straně, neboť část členů jim nemohla přijít na jméno; sice jim prý více méně nevadilo, když někde potichu v noci lovily, ale na denním světle by podle nich své bílé peří raději neměly vůbec ukazovat. Tomáš Pavouk byl znám svou tolerancí ke sněžným sovám, což mu mnozí vyčítali, neboť se obávali, aby se Liberální na veřejnosti neprezentovali moc chladně. Ve straně to začalo vřít; formoval se odboj proti novému vedení: „Zvolte ty správné místopředsedy! Pavouk je předsedou pár dnů a už se na webu obhajují sovice!“

A tak stanul nový předseda před těžkým rozhodnutím: Stáhnout článek, aby dal sovofobům najevo, že na jejich názoru záleží, nebo jej na webu nechat viset, protože se jednalo o dobrý text proti útlaku sněžných sov v souladu s duchem strany? Co byste udělali vy?

Já za sebe vím, že bych text nejen nechal publikovaný, ale ještě bych k němu přihodil další svůj… a tím bych zatloukl hřebíček do rakve Liberálních. Vím to moc dobře; nebyl bych dobrým předsedou politické strany, ba ani členem. Dobrý předseda by v dané situaci článek měl vážně stáhnout, protože cena za jeho ponechání je příliš vysoká. Na jedné misce vah leželo pár přečtení textu, na misce druhé pak bezproblémový chod klíčového orgánu strany po mnoho let; ta volba byla více než jasná. Tomáš Pavouk článek stáhl; byl totiž dobrým předsedou.

A tím se, milé děti, dostáváme k ponaučení: Za to, aby se pan Pavouk zachoval jako správný předseda, musel zaplatit; cenou nebylo nic méně, než malinký (opravu malinký, zatím nepostřehnutelný) kousek jeho duše. A já se jednak sám sebe ptám, kolikrát může člověk něco takového udělat, aby si na to nezvykl a nezničil se tím; ale kolikrát se musíme nechat zrentgenovat, abychom si tím způsobili rakovinu? Především se však obávám, jestli náhodou tohle není podstatou politiky; někam vlezete a necháváte do sebe pouštět malinké dávky radiace… a znovu a znovu…

Který libertarián tohle kdy vydržel? Pon Raul? A kdo ví jestli; já mu kostlivce ve skříních neurovnával. Ne že bych nebyl rád za to, co Liberální pro svou zemi v jedné velice vzdálené galaxii udělali; jejich práce si vážím, neboť se doplňuje s tím vším ostatním, co dělají nejrůznější anarchistické živly v podsvětí či kybersvětě. Přesto mě však mrazí v zádech…

Jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě pseudonáhodná.

Píše Urza na stránkách Mises.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 314 × | Prestiž Q1: 4,67

+3 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Liberální nebajka

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top