Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Nad Rozkrádáním státu (3/3)

První část a druhou část mých úvah nad knihou Vladimíry Dvořákové Rozkrádání státu naleznete ZDE a ZDE.

VI. Média

I média mají kontrolovat společnost. Odtud také označení hlídací pes demokracie. Nejmodernější ústavy a judikatura soudů si toho povšimly a považují média vlastně za další moc ve státě. Není asi třeba se příliš přesvědčovat, že skutečná moc médií je obrovská; miliony lidí vycházejí daleko víc z toho, co četli v novinách a viděli v televizi, než z toho, co klasické tři státní moci skutečně učinily. Málokdo skutečně čte zákony, usnesení vlády nebo soudní rozsudky; daleko víc je povědomost o nich filtrována přes média.

Tato situace vede k řadě různých pokušení. Novinář je absolutní pán „kauzy“; nikdo nad ním vlastně nemůže vyhrát. Novinář otiskne jen to, co chce. Takže někdy je zkreslení informace čistě problém osobního sporu novináře a politika. Jiná věc je, že politici na tento efekt neméně často hřeší a zpochybňují tvrzení v novinách, že je to „virtuální realita“ médií.

Další věc, které si kniha všimla, je jistá až nepřirozená vstřícnost médií k politikům, vzniklá v době sametové revoluce. Pokud je politik náš člověk, čili třeba kamarád disident, nemůže být špatný. Reliktem tohoto stavu jsou tradiční seance politiků v nedělní televizi — nyní Otázky Václava Moravce — což je jev v cizích zemích spíše netypický.

Opačný extrém je vyvažovací přístup, kdy se média pokoušejí poskytnout „nestranný“ přístup i na záležitosti zcela jednoznačné, například případ vraždy, kdy dostane slovo běžně státní zástupce, advokát vraha, vrahova matka i vrah sám. Nejsem si jist, zda takový přístup nevede spíše ke zmatení pojmů a informací.

Těchto situací si autorka všimla docela dobře. Zaznamenala, ale podle mne dostatečně nerozebrala opravdu nejvážnější kauzu mediální scény, kdy se politická skupina pokusila poměrně brutálně mediální scénu ovládnout na způsob Berlusconiho (zima 1999/2000). Dopadlo to dobře, česká společnost se tehdy úplné katastrofě vyhnula. Média zůstala víceméně nezávislá. Nicméně jasné reflexe této situace, chápání důsledků a průhledného systému jmenování členů do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsme se nedočkali. Požár nebyl úplně uhašen, pod povrchem možná ještě stále doutná.

VII. Občanská společnost

Pokud se vrátíme znovu k prvotní otázce demokracie — zda je jádrem dělba moci, nebo vůle lidu — potom jsou jasné i kořeny tohoto vytrvalého sporu v naší politice, reprezentovaném zejména prezidenty Havlem a Klausem. Námitky proti „nikým nevoleným“ občanským aktivistům, kteří foukají do kaše politikům s „mandátem“ jsou zcela namístě, pokud věříme, že nad vůlí lidu již nic nestojí.

Pokud ovšem chápeme demokracii v druhém modelu dělby moci a neustálé zpětné kontroly všeho všemi, potom ani kontrola mocí navzájem, kontrola vlády opozicí a kontrola všeho médii nemusí stačit. Ke všem státním institucím je třeba přistupovat s přirozenou opatrností a skepsí; ve všech základních mocích vystupují pouze lidé, kteří se mýlí a chybují a navíc mají sklony k různým špatnostem, pokud si jich nikdo nevšímá. Takže kromě zmíněných státních a institucionalizovaných kontrol existuje ve vyspělé demokracii plno občanských specializovaných aktivistů, kteří činnost státu monitorují, sledují a hodnotí.

Jejich důležitost vynikne v momentě, kdy dochází ke zmíněnému „vypnutí“ kontroly za stavu, kdy se vláda dohodne s opozicí, kdy stejná politická skupina ovládne i soudy a nakonec i média. Taková situace zřejmě není v našich podmínkách nijak fantastická a nepředstavitelná. Poslední baštou demokracie zůstává za takových podmínek právo na informace a právo na svobodu slova; je nesmírně důležité, aby někdo činnost institucí systematicky sledoval, rozuměl jí a pravidelně o ní informoval. A zdaleka se nemá jednat jen o instituce zahraniční (Transparency International, Amnesty International).

Podobné instituce v systému institucí nemají sílu a možnost rozhodnutí státní moci přímo změnit; mají ale možnost na přehmaty upozornit a způsobit, že na událost lidé zareagují v příštích volbách. A plno docela významných úloh dokáže řešit občanská společnost i bez státní moci, a to často daleko efektivněji; například otázku charity, podpory slabých, poradenskou a vzdělávací činnost, obchod, provozování umění. Málokdo si u nás uvědomuje, že i tak mocná a světovládná instituce jako Newyorská burza (NYSE) nemá nic společného se státními orgány USA.

Mít rozsáhlou, bohatou, vzdělanou a mocnou občanskou společnost je pro řadu našich politiků noční můra; vyrostla by jim totiž konkurence, která by jim zřejmě příliš viděla do karet. Pro společnost je ovšem taková občanská společnost nesmírně významná; vytváří přímý konkurenční tlak na státní instituce, které se díky tomu musí snažit plnit úlohu co nejlépe.

VIII. Evropská unie

V této docela důležité kapitole bych se asi s Vladimírou Dvořákovou shodl úplně. Postoj Čechů ke svému členství je podivně schizofrenní; neustále se snaží těžit různé výhody, ale naprosto necítí žádnou kolektivní odpovědnost za stav věcí za hranicemi. Autorka označuje postoj jako poťouchlý, což je poměrně přesné.

V tom se ještě nijak zvlášť nelišíme od mnoha jiných Evropanů; několikrát vyšlo najevo, že průměrní Francouzi nás v Evropě vlastně nechtějí; a stejně tak Francouzi neváhají vznášet hory požadavků na ostatní, zejména finančních. Větší problém je podobný postoj u politiků a státních úředníků; ti by měli reprezentovat nikoli postoj, daný veřejným míněním, ale postoj státnický, konstruktivní a odpovědný. Pročež například ekonomická katastrofa Řecka není problém „někde v Unii“, ale problém nás všech, stejně, jako když nastane katastrofa třeba na Šluknovsku. Společné je, že v obou případech bude každému občanovi vystaven účet — a nelze čekat nic jiného.

„Vystoupením z Unie“, o kterém blouzní část naší politické scény, se také nic nevyřeší; ekonomicky jsme s Evropou svázáni tak těsně, jak jen je možno. To, že jsme nepřijali Euro a tím se nás problémy netýkají, je čirá iluze. Případný pád Eura bude také pádem české koruny.

Na tomto místě je v této ekonomické souvislosti třeba zmínit další významnou instituci, kterou je bankovní rada ČNB. Moderní státověda opět uvažuje o tom, že centrální banka může být chápána jako další nezávislá moc ve státě (po mediální radě celkem pátá). Je mimo veškerou pochybnost, že moc této instituce na chod státu je značná.

Vladimíra Dvořáková celkem zřejmě nemá výhrady k její praktické činnosti u nás, ale zmiňuje ji trochu nečekaně na konci knihy, když si všímá, že jmenovat tuto radu má výlučně prezident, nikdo jiný. Což se jí jeví být nesystémové a trochu riskantní. V rámci změny volby prezidenta mohla být tato pravomoc prezidenta nově a systematičtěji řešena. Ježto se jedná o změnu Ústavního pořádku, je zřejmě na tuto změnu již pozdě, protože ochota k dohodě mezi stranami byla spíše výjimečná.

IX. Případová studie Plzeňských práv

Celé knize dodává razanci právě tento všeobecně známý případ, jehož byla Vladimíra Dvořáková přímým svědkem. Nemá smysl komentovat fakta, která kniha uvádí; důležité je, jak s těmito fakty naložit a zda je lze nějak zobecnit.

Jde o případ úplného systémového selhání instituce, která začala postupně dělat pravý opak toho, k čemu je určena; místo poskytování kvalitního právnického vzdělání poskytovala tituly osobám, které by je jinak nemohly získat; a dokonce otevřela dveře organizovanému zločinu ve státních institucích. Studentům, kteří vystudovali poctivě — a kterých je zřejmě ještě stále naprostá většina — pak titul podstatným způsobem devalvovala; veřejnost všeobecně „studentům z Plzně“ přestala věřit.

Jádrem problému je opět ono vypnutí kontroly, popisované na jiných místech knihy a kartel moci, kdy ten, kdo rozhoduje, zároveň sám sebe i kontroluje. Případně, kontrolovaný je s kontrolorem od počátku domluven. Je samozřejmě alarmující, když se toto děje zrovna na právnické fakultě; a když je tato fakulta jednou ze čtyř nejdůležitějších v zemi (prakticky monopolních; na rozdíl od jiných oborů studovat české právo v cizině není možné).

Ale může být toto systémové selhání instituce chápáno jako součást systémového selhávání demokracie v České republice? Toto je asi nejvážnější otázka, kterou kniha implicitně klade všem českým občanům.

Osobně se domnívám, že otázka tohoto druhu je záležitostí míry; nelze na ni jednoduše odpovědět ano/ne, ale spíše jak moc, do jaké míry. Je třeba mimo veškerou pochybnost, že kniha profesorky Dvořákové bez problémů vyšla tiskem a že se o ní svobodně diskutuje. To by v horším stavu demokracie (například před rokem 1989) zaručeně možné nebylo. Svoboda slova a možnost získávat informace stále ještě funguje.

Na druhou stranu, bylo by velmi nerozumné zjištění profesorky Dvořákové bagatelizovat. Případ totálního selhání významné instituce není bohužel u nás jediný. Případ policejní jednotky OBOZ (Odbor boje s organizovaným zločinem), známější jako případ Berdychova gangu, zpopularizovaný seriálem Expozitura, je bohužel stejně pravdivá a katastrofální událost.

Neméně vážný je případ konkurzů soudce Berky; a není vyloučeno, že se případy prorůstání organizovaného zločinu do státních institucí ještě opakovaly (vesměs soudní řízení ještě neskončilo, takže je na konečné závěry brzy). Myslím, že všechny tyto a podobné záležitosti na svoji profesorku Dvořákovou a kritickou „případovou studii“ ještě čekají. Zatím mají české aféry obvyklou podobu příběhů bez konce a bez pointy, alespoň pro veřejnost.

X. Závěrečné návrhy Vladimíry Dvořákové

Shrnuji podstatné body:

  • přijmout zákon o státní službě a depolitizovat státní správu
  • regulovat volební kampaně a jejich financování
  • upravit procesy čerpání peněz z evropských fondů
  • upravit postavení lobbingu
  • trvat na maximální transparentnosti všech procesů

Není žádný důvod s těmito návrhy nesouhlasit; všechny jsou trefou do černého.

Dovoluji si připomenout ještě bod:

  • transparentní a nepolitické jmenování vyšších soudních funkcionářů a státních zástupců (tedy nikoli ministrem spravedlnosti, členem jedné strany).

Problém je v tom, že je opět spoléháno na schválení zákonů a tím vlastně na parlament. Očekává se, že politici tyto zákony přijmou, i když jim vlastně zkomplikují stávající politickou praxi. Takže jedinou reálnou cestou — kterou Vladimíra Dvořáková lehce naznačuje — je k tomu politiky donutit. Nejjednodušším prostředkem jsou samozřejmě volby, požadovat takové změny na politicích před volbami, vybírat ty, kteří to mají jako programové body. Je ale skoro jisté, že to stačit nebude; bude nutno používat i všech dalších legitimních forem politiky v období mezi volbami, které kniha zmiňuje.

Čímž se dostáváme zpět k občanské společnosti a kontrole celého systému veřejností; bez této základní podmínky, bez toho, aby každý chápal stát jako svůj vlastní, to nikdy fungovat nebude.

Psal v roce 2012 pan JUDr. Vojtěch Cepl ml. na Aktuálně.cz


Pozn. red.: Nevím, nakolik pan doktor přehodnotil svůj postoj k Evropské unii. Jeho tři články jsou pět let staré a leccos se přece jen od té doby změnilo. Bohužel, nepodařilo se mi na webu najít jakýkoliv jeho jiný článek, který by se týkal politiky a byl by čerstvější. Možná naznal, že jako soudce by měl od politiky raději držet ruce dále.

Takže, ačkoliv s některými názory pana doktora (potažmo prof. Dvořákové) nepříliš souhlasím, jiné (a to ještě poněkud skryté mezi řádky) jsou důležité. Ano, máme to tu docela hodně rozbité a místo k nápravě, spějeme spíše ještě k obludnějším deformitám.

Například to, že druhý nejbohatší Čech (resp. Slovák), což je velmi významná moc, má být zároveň šéfem exekutivy, což je velmi významná moc, zároveň poslancem Parlamentu s poslaneckou imunitou (!!!), vlastnící tisková média, což je velmi významná moc, zároveň má v rukou kontrolu nad klíčovými ministerstvy, ať už je to spravedlnost, nebo vnitro. (A to pro teď opravdu nebudu připomínat historii vzniku Agrofertu a fakt, že je trestně stíhaný pro podezření z podvodu a různé další skandály.)

I kdyby byl skutečně svatým mužem bez vady na kráse a s nejčistšími úmysly, taková akumulace moci v rukou jediného člověka (a s poněkud bezzubým Parlamentem, který stále ještě nechápe, že jeho úlohou není spoluvládnout) je vvrcholně nebezpečná, až toxická.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 238 × | Prestiž Q1: 4,40

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Nad Rozkrádáním státu (3/3)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top