Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Pojetí totalitarismu u Hannah Arendt (1/2)

Hannah Arendt je jedna z nejznámějších osob zabývajících se politickou filosofií, a to přesto, že se politické filosofii nehodlala původně vůbec věnovat. Politické filosofii se začala věnovat až v okamžiku, kdy ji dohnaly dějinné události.

Již podle jména lze usoudit, že pocházela ze židovské rodiny, a když k tomu dodáme, že se narodila roku 1906 v německém Hannoveru a filosofii vystudovala v Konigsbergu je již jednoznačné, že politické filosofii se začala věnovat po nástupu nacistické ideologie k moci. K jejím životním osudům lze ještě dodat, že roku 1933 utíká do Francie a roku 1941 do USA, kde se stává univerzitní profesorkou. Roku 1951 obdržela americké státní občanství a roku 1975 zde umírá.

Nepřekvapí proto, že se většinu času věnovala právě fenoménu totalitarismu, popřípadě zla. Její největší, i když zdaleka ne nejznámější dílo vyšlo roku 1951 a jmenuje se Původ Totalitarismu (The Origin of Totalitarism). Samotná kniha má 3 části: Antisemitismus, Imperialismus a Totalitarismus. K vyjádření nosné myšlenky díla sáhnu k citaci samotné autorky:

Kořeny totalitního režimu, který svou podstatou překračuje rámec despocie i tyranie, vidím v úpadku a rozkladu národního státu a v anarchickém vzestupu moderní masové společnosti. Elementy, které se obnažily při tomto procesu rozpadu, antisemitismus a imperialismus, sleduji v prvních 2 částech knihy až k jejich historickým počátkům a v přímé linii jejich vývoje, ústícího v totalitní státní formy západního a východního typu“.

Kniha je jedním z prvních pokusů o analýzu totalitarismu vůbec a neustále patří mezi nejlepší díla v tomto oboru. V době vzniku knihy byly známy pouze dva totalitní systémy — fašismus a komunismus za vlády J. V. Stalina, přičemž oba jsou v knize srovnávány. Je ale jen logické, že se autorka, vzhledem k většímu množství pramenů a jejich větší důkazní hodnotě obrací více na fenomén fašismu. Ale právě pro položení rovnítka mezi fašistickou a komunistickou ideologií bylo dílo dlouho kritizováno, těmi, kteří usilovali o politické soužití s komunismem.

Samotný totalitarismus, tedy totalitní systém vlády budí zdání tyranie, nebo autokratického systému řízení státu, které byly již známy z minulosti. Činil tak díky určitým částem, které byly vlastní těmto systémům. Ale Hannah Arendt zjišťuje, že:

„…totalitní režimy představují skutečnou alternativu lidské existence, jež radikálně přerušuje dosavadní tradici západní duchovnosti, mravnosti i politiky. Jejich bytostné určení spatřuje v teroru jako nikdy nekončící eliminaci údajně přebytečných a škodlivých lidských bytostí. Rozlišovací měřítko přebytečnost a škodlivost je proměnlivé a má ideologickou povahu.“

Principem jednání totalitních režimů je proto ideologie. Vše, co totalitarismus vymyslel, nebo provedl, směřuje pouze k jedinému: zničit realitu a prosadit svůj vlastní fiktivní ideologií smyšlený svět. Aby k tomu mohlo dojít, musel se totalitarismus odlišit od obyčejné diktatury i ve způsobu ovládání občanů.

Totalitarismus se nespokojuje jen s vládnutím vnějšími prostředky, tedy pomocí státu a násilí, totalitarismus objevil, díky své ideologii a její úloze v donucovacím aparátu, nástroj, umožňující ovládání a terorizování občanů zevnitř. V tomto smyslu ruší vzdálenost mezi vládnoucími a ovládanými a dosahuje tak stavu, v němž moc a vůle k moci tak, jak je chápeme, nehrají žádnou, či v lepším případě jen druhotnou úlohu.

Důvod, proč tomu bylo třeba, je nutno hledat v samotné podstatě člověka. Pro totalitarismus je totiž nepřátelská každá osoba, protože má schopnost myslet, či jen spontánně, tedy nepředvídaně reagovat. Totalitarismus se snaží tuto podstatu každého lidského jedince eliminovat, vymazat.

„Modelem občana totalitního státu je Pavlovův pes, exemplář lidského druhu redukovaný na nejzákladnější reakce, které lze kdykoliv likvidovat a nahradit jinou reakcí,“

konstatuje Hannah Arendt a dodává, že takového občana lze mimo koncentrační tábory produkovat jen velmi nedokonale.

„Totální moc lze zřídit a udržovat pouze ve světě podmíněných reflexů, ve světě bez sebemenší stopy spontaneity. Právě proto, že možnosti člověka jsou tak veliké, lze ho úplně ovládnout teprve tehdy, když se stane exemplářem živočišného druhu člověk,“

dočteme se v jiném místě knihy.

Vyhovující svazky reakcí lze vyrábět jen za pomoci teroru, který je tak klíčovým znakem totalitarismu, je jeho hybnou silou a což je odlišné od diktatury, je totalitární teror zcela nezávislý na přítomnosti nějakých opravdových oponentů. V totalitním světě totiž už neplatí kategorie jako je dobro a zlo, vše se stalo jen technologickým procesem, který je správný tehdy, slouží-li aktuálním záměrům totalitní moci. Absolutnímu ovládání jednotlivce ale brání jeho společenské vazby. Prvotním úkolem totalitních hnutí tedy bylo tyto vazby přetrhat.

Totalitní hnutí se totiž opírá o masu atomizovaných individualizovaných jedinců a to tím způsobem, že všechny vazby jedince přebralo hnutí na sebe. K částečné atomizaci jedinců došlo již s nástupem industriální masové společnosti, k dokončování dochází v důsledku působení sílícího hnutí za pomoci propagandy a teroru. Ovšem funkce teroru a propagandy nespočívá pouze v atomizaci společnosti.

Na rozdíl od jiných systémů to totalitní hnutí myslí se svojí propagandou skutečně vážně a tato vážnost nachází mnohem děsivější odraz v organizování stoupenců hnutí než ve fyzické likvidaci jeho oponentů. Organizace a propaganda jsou dvě strany téže mince, protože organizace vzniká za pomoci propagandy a propaganda bez podpory organizace neúčinkuje. Organizace jako taková je zcela originální prvek, který totalitarismus zavedl do politiky vůbec. Je nejdůležitějším a nejvýraznějším prvkem totalitarismu, odlišujícím ho od všech ostatních systémů.

Organizace vzniká na podporu hnutí, jeho propagandy a zajímavé je, že nezaniká v okamžiku, kdy hnutí převezme moc ve státě. Organizace vytváří duplikaci všech státních orgánů a tak v okamžiku převzetí moci ve státě vzniká mezi státem a organizací vztah vyjádřený vztahem mezi zdánlivou a skutečnou mocí. Státní orgány nejsou zrušeny, ale plní jen nedůležité úkoly, které mu jsou organizací zadány. Stát je prostě vnější fasáda zakrývající skutečnou autoritu. Sama organizace je přitom ještě velice složitá a linie autority a moci se v ní neustále mění. Hannah Arendt k tomu dodává, že:

„jediné pravidlo, kterým si občan může být jist, je, že čím je úřad známější, tím méně má moci a skutečná moc začíná tam, kde začíná utajení.“

Z toho vyplývá, že největší moc uvnitř organizace měla tajná policie. Tajná policie, se svojí efektivitou a kompetentností skutečné výkonné jádro organizace, leží nad státem a schovaná za fasádou zduplikovaných, neustále se měnících a nevýkonných úřadů. Přesto ani šéf tajné policie neohrožuje postavení vůdce strany.

Vůdce stojí v čele organizace, tím i hnutí a později celého státu od samotného počátku. Celá organizace vlastně vznikla proto, aby mohla účinně přenášet vůdcovu vůli masám, přičemž platí, že mezi vůdcovou vůlí a zákonem je položeno rovnítko. Vůdce je neohrozitelný právě proto, že i jeho nejbližší okolí se domnívá, že bez něj osobně bude vše, čemu věří, ztraceno. Vůdce totalitními hnutí má přitom dvojí funkci. Je ochranou hnutí před vnějším světem a zároveň mostem mezi hnutím a vnějším světem. Tím, že se dostal nejvýš v mocenské hierarchii organizace, ale ani vůdce přitom není všemocný. I on se totiž musí řídit ideologií, kterou často vymyslel, a nemůže zavrhnout staré lži, protože jejich zavržením by mohl ohrozit celou organizaci.

Tím se nám uzavírá kruh, který ideologií začal a končí. Nyní bych se rád věnoval trochu konkrétněji některým dílčím fenoménům totalitarismu, jako například propaganda, organizace, teror…

Propaganda je důležitá před získáním moci pro získání mas, neboť v podmínkách svobody projevu, ve kterých vzniklo každé totalitní hnutí, lze jen omezeně používat teroru. Propaganda je nicméně s terorem spojena, ale tam, kde totalitarismus získá absolutní moc, nahrazuje propagandu indoktrinací. Násilí a teror poté již není používán k propagandě a zastrašení opozice, ale pouze k dodání zdání reality ideologickým doktrínám a účelovým lžím.

Z tohoto důvodu např. nacisté zlikvidovali větší část polské inteligence. Ne proto, že by byla v opozici, ale proto, že doktrína, kterou nacisté učili, říkala, že Poláci nemají intelekt. V zásadě se ale totalitní hnutí snaží používat propagandu jen jako podkladu pro svoji zahraniční politiku. To znamená, že je používána jen pro nedostatečně indoktrinované části společnosti a okolní, netotalitní státy. Dalo by se říci, že propaganda zmizí v okamžiku, kdy jediné totalitní hnutí dobude a indoktrinuje celý svět. To se naštěstí nestalo.

Případné rozpory mezi vnitřní indoktrinací a vnější propagandou členové hnutí chápou jako taktický manévr. Tímto způsobem obelhal A. Hitler ostatní státy, když po Mnichovu 1938 říkal, že chce mír, a při tom všichni členové hnutí věděli, že bude válka.

Poměr mezi indoktrinací a propagandou je závislý na velikosti hnutí a vnějším tlakem na hnutí. Propaganda je větší u menšího hnutí, a roste s vnějším tlakem, zatímco indoktrinace roste spolu s hnutím. Propaganda měla v době nástupu totalitních hnutí značně ušetřenou úlohu, neboť masy, které přesvědčuje, nevěří faktům, vlastním smyslům, ale jen vlastním představám, upoutaným něčím univerzálním a zároveň konzistentním.

Masy neuznávají náhodnost a utíkají k ideologii, která vylučuje náhodnost všeobjímající všemohoucností, která je údajně prapříčinou všeho. Jestliže doznání příslušníků sovětské opozice jsou vyjádřena stejným jazykem a přiznávají úplně shodné motivy, masy to berou jako důkaz pravdy, zatímco zdravý rozum říká, že byla psána jednou osobou a jsou tedy falešná. Základní převahou totalitní propagandy nad jinou propagandou je v tom, že pro členy totalitního hnutí není obsah propagandy objektivní problematikou, tedy něco nad čím mohou přemýšlet.

Pokračování


Pozn. red.: Tak, jako v jiných textech v postkomunistickém prostředí, i zde chybně používá autor studie fašismus za synonymum nacismu. (Arendt nikoliv, ta hovoří důsledně o nacismu!) V textu jsem nedělal změny a ponechal výskyty obou výrazů tak, jak byly uvedeny.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 205 × | Prestiž Q1: 4,24

+3 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Pojetí totalitarismu u Hannah Arendt (1/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top