Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Pojetí totalitarismu u Hannah Arendt (2/2)

Hannah Arendt je jedna z nejznámějších osob zabývajících se politickou filosofií, a to přesto, že se politické filosofii nehodlala původně vůbec věnovat. Politické filosofii se začala věnovat až v okamžiku, kdy ji dohnaly dějinné události.

Propaganda je podstatnou součástí psychologické války, ale teror je víc. Teroru totalitní režimy používají i tehdy, kdy psychologických cílů jeho použití bylo již dosaženo.

„Jeho skutečná hrůznost je v tom, že vládne nad zcela podmaněnou populací“

píše Hannah Arendt. Tam kde vláda teroru dosáhla dokonalosti — jako např. v koncentračních táborech — propaganda zcela mizí. Jinými slovy, zatímco propaganda je nástrojem totalitních režimů pro styk s netotalitním světem, teror je vlastní podstata jeho vlády. Jeho existence je na subjektivních, či jiných psychologických faktorech závislá tak málo jako existence zákona na počtu lidí, kteří jej překračují v právním státě.

Teror jako doplněk propagandy byl důležitější v nacismu, než ve stalinismu. Teror a násilí působené nacisty nebyl trestán, což byla jasná propaganda síly, která přesvědčovala lidi, že je výhodnější být členem hnutí, než jím nebýt. Tento dojem zesiloval specifický způsob, jímž nacisté svých politických zločinů využívali. Vždy se k nim totiž otevřeně přiznávali a na občany působili jako opak „planých žvanilů“ z ostatních politických stran.

Tímto způsobem tedy propaganda spolu s terorem budovaly organizaci, nejdůležitější prvek totalitarismu. Nevýhodou ovšem byla vzájemná závislost na organizaci. Se zánikem organizace zaniká i víra v dogmata, která hlásala. Proto nemohli spojenci po válce najít v Německu téměř ani jednoho přesvědčeného nacistu.

Organizace je základem totalitarismu. Sám A. Hitler prohlásil, že cílem propagandy je organizovat celý německý národ a poté svět a Stalin považoval kádry strany za nejcennější věc pod sluncem.

Organizace je určena k přenášení propagandistických hesel, konstruovaných kolem centrální ideologické smyšlenky do fungující reality. Slouží k vybudování světa, jehož členové jednají a reagují v souladu s pravidly fiktivního světa. Nejnápadnější novinkou v době před převzetím moci ve státě bylo vytvoření organizací politické fronty k vyznačení rozdílů mezi členem vlastní strany, organizace a pouhým sympatizantem. Organizování fronty sympatizantů je totiž pro totalitní hnutí neméně podstatné než jeho skutečné členstvo. Toto dělení slouží k zachování radikalismu samotné strany, jež je založena na revolučním základě a zároveň k ochraně strany před realitou.

Další typicky totalitní znaky, jako dosazování funkcionářů shora a monopolizace jejich dosazování v rukou jedné osoby jsou až druhořadého významu, stejně jako tzv. vůdčí princip, který si vypůjčil některé své znaky od autoritativního systému.

Vůdce představuje hnutí a to doslova. Vůdce totiž přejímá osobní odpovědnost za úřední jednání funkcionářů organizace. Tato totální odpovědnost je nejdůležitějším organizačním aspektem vůdcovského principu, podle kterého je každý funkcionář nejen vůdcem jmenován, ale je jeho vtělením. To je také rozdíl mezi tyranem, který má úředníky jako obranou hráz a používá jich jako obětních beránků a vůdcem totalitní strany, který útok na svého funkcionáře chápe jako útok na sebe.

Dalším aspektem tohoto principu je, že žádný úředník není odpovědný za své činy.

„Skutečné tajemství totalitního vůdce spočívá v takové organizaci, která mu umožňuje přijmout totální odpovědnost za zločiny páchané hnutím a zároveň vznášet nárok na čestnou a nevinnou bezúhonnost nejnaivnějšího sympatizanta hnutí.“

Rozdělení mas na členy a sympatizanty zároveň vedlo ke vzniku vnější slupky, která ochraňovala vnitřní fiktivní svět hnutí před realitou, která by ho mohla ohrozit a zároveň vytváří okolo hnutí mlhu, kterou okolní svět vnímá jako obyčejnou politickou stranu. Organizace fronty tedy vytváří jakousi oboustrannou fasádu.

Ještě zajímavější ale je, že tento vztah se dále odehrává i uvnitř organizace, kde obyčejní členové tvoří tuto ochranou fasádu mezi sympatizanty a militantním jádrem strany. Členové strany jsou tímto systémem natolik chráněni před realitou, že ani nemají možnost docenit rizika totality.

Další výhodou totalitního modelu je to, že se může neustále pozměňovat, měnit svoji hierarchii a tak vytvořit nové centrum moci, aniž by se zrušilo předchozí.

Nacisté toho využili a tak vždy, když současné jádro strany nebylo již dostatečně radikální, založili nové. Tak vznikly oddíly SA, z nich později oddíly SS a tak to pokračovalo. Každý člen nové militantní skupiny byl ke členovi staré skupiny ve stejném poměru jako člen k sympatizantovi. Ale hnutí kromě toho zakládaly i jiné nemilitantní skupiny, totiž profesní či zájmová sdružení.

Ale docházelo také k duplikaci státních úřadů — např., ministerstev. Žádná z těchto skupin a organizací neměla skutečnou moc, ale posloužila nejdříve k destabilizaci současné společenské situace a v okamžiku převzetí moci ke snadnému ovládnutí celé společnosti. Po převzetí moci dále zneprůhledňovala celou společenskou strukturu.

Celým tímto uspořádáním se totalitní organizace přibližuje tajné společnosti. Tajná společnost má také hierarchii dle zasvěcení a další podobnost lze nalézt v rituálech. Ať se jedná o způsob pozdravu, nebo pouhé vojenské přehlídky. Jak nacisté, tak i komunisté si vymysleli i určitý iniciační obřad. V Německu se jednalo o prokázání rasové a v Rusku třídní čistoty. Vše upevňovala pouta jedince k hnutí. Další podobnost lze nalézt v dělení světa na „my“ a „nepřátelé“. Nic mezitím neexistovalo.

Totalitní organizace se po převzetí moci ještě dále rozšiřovala, zakládala nové úřady a každá organizace, SA, SS i další měly své vlastní administrativy. Administrativní hranice se nikdy neshodovaly, zatímco obsah činností byl mnohdy stejný při protichůdných požadavcích na občana, který si tak musel vyvinout jistá smysl pro důležitost jednotlivých příkazů. O tom, že státní úřady byly pouhou fasádou, svědčí i stížnost nacistického ministra vnitra, který si stěžuje na to, že velitel SS má větší pravomoci.

Co překvapí po nástupu totalitních hnutí k moci je jeho chování k vlastní zemi a národu. Z hlediska hnutí mají globální zájmy vždy přednost před zájmy národa, a platí heslo: dobré je to, co je dobré pro hnutí. Toto prvenství hnutí před státem vedlo k velkým škodám, příkladem mohou být stalinistické čistky, během kterých zlikvidoval téměř celou sovětskou inteligenci, management, i velení armády.

Také teror se nástupem hnutí k moci proměňuje. Hannah Arendt zavádí pojem objektivní nepřítel, což je osoba, která se nemusí chovat nepřátelsky, ale je za nepřítele prohlášena. Jako příklad můžeme vzít Židy. Teprve v posledním a plně totalitním období je opuštěn i pojem objektivní nepřítel a oběti jsou vybírány zcela náhodně a dokonce aniž by byly z něčeho obviněny, jsou prohlášeny za života neschopné.

Tato nová kategorie se může sestávat z dědičně nemocných, jako tomu bylo v Německu, nebo jen z prostě odlišných lidí určených k deportacím, jako tomu bylo v Sovětském Svazu. Tato důsledná libovůle popírá lidskou svobodu účinněji, než kdy byla s to jakákoliv tyranie.

Aby byl člověk tyranií trestán, musel být alespoň jejím nepřítelem. Svoboda názoru nebyla zrušena pro ty, kteří byli dostatečně statečnými, aby riskovali vlastní život. I v totalitních systémech možnost volit odpor teoreticky zůstává zachována, taková svoboda však takřka ztrácí platnost, jestliže dopustit se nějakého svobodného činu pouze přináší jistotu takového trestu, jaký tak nebo tak může být kdykoliv nucen nést kdokoliv nevinný.

Svoboda se v tomto systému nejen zmenšila na svou poslední a patrně stále ještě nezničitelnou záruku, totiž možnost sebevraždy, ale ztratila svou rozlišovací hodnotu, neboť důsledky jejího uplatňování jsou sdíleny se zcela nevinnými lidmi.

K celému dílu není třeba příliš poznámek na vysvětlenou, snad jen, že organizační struktura je zde popisována dle Německého modelu, který se samozřejmě mírně odlišuje od Sovětského. Ani výchozí podmínky pro totalitní hnutí nebyly stejné. Ale ať byly národně specifické tradice jakékoliv, totalitní vláda vždy přeměnila třídy v masy a nahradila systém politických stran ne systémem jedné politické strany, ale jedním masovým hnutím. Všude došlo ke smazání rozdílu mezi veřejným a soukromým životem a to tím způsobem, že hnutí ovládlo oboje.

Jak Hannah Arendt konstatuje, zavedení totalitní vlády je možné jen na území se značným množstvím lidských zdrojů, neboť jeho vznik provázejí značné lidské ztráty. Proto bylo zavedeno v Rusku, zatímco u nás se po počátečních pokusech v 50. letech změnil v diktaturu jedné strany. To jenom vykresluje posun pojmu totalitarismus od doby vzniku knihy.

Kromě nacismu, který se snažil dotvořit totalitarismus během války (a Hannah Arendt naznačuje, že snaha o dokončení byla jedním z důvodů války) odpovídá jejímu pojmu už asi jen Čína za vlády Mao Ce-Tunga a dnešní Severní Korea.

Zdroj referátu: Studentka.sms.cz


Pozn. red.: Nechci nijak napovídat, ale pokud čtete symptomy totalitarismu, nutně si musíte vzpomenout nejen na neomarxistickou povahu EU, ale jistě vás napadnou určité paralely ve vztahu k hnutí Akce Nespokojených Občanů 2011. Nu, máme o čem přemýšlet!

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 136 × | Prestiž Q1: 4,19
3 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Pojetí totalitarismu u Hannah Arendt (2/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top