Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Nenávidíte Stát?

Možná, že právě zde leží klíč, který zamyká/odmyká problém, který mají Svobodní a přes nějž se dosud nemohou přenést. Z čehož pak plynou i jejich výsledky.

V poslední době hodně přemýšlím o klíčových otázkách, které rozdělují libertariány. V posledních letech to byly zejména: anarchokapitalismus vs. zastánci malého státu, okamžité vs. postupné rušení (abolitionism vs. gradualism), přirozená práva vs. utilitariánství a válka vs. mír. Já jsem ale dospěl k názoru, že ač se u všech jedná o důležité problémy, ani jeden z nich nepředstavuje tu zásadní linii, která libertariány rozděluje.

Vezměme si například dvě nejzásadnější anarchokapitalistická díla z poslední doby: mou vlastní For a New Liberty (Za novou svobodu) a Machinery of Freedom (Soukolí svobody) od Davida Friedmana. Při povrchním pozorování by se mohlo zdát, že hlavním rozdílem mezi nimi je moje obhajoba konceptu přirozených práv a racionálního libertariánského zákoníku, zatímco Friedmanův přístup tkví v amorálním utilitariánství a volání po výměnných obchodech mezi nelibertariánskými soukromými bezpečnostními agenturami podle principu něco za něco.

Rozdíl je ovšem mnohem hlubší. Knihou For a New Liberty, stejně jako většinou ostatních mých děl, se jako červená nit táhne hluboká a všeprostupující nenávist vůči státu a všemu z něj odvozenému, která vychází z přesvědčení, že stát je nepřítelem lidstva. Naproti tomu je zřejmé, že David takovou nenávist necítí, že pouze dospěl k závěru, že anarchismus a konkurující si soukromé policejní agentury jsou lepším sociálním a hospodářským systémem než jakákoliv jiná možnost. Nebo přesněji, že anarchismus by byl lepší než laissez-faire, který je zase na oplátku lepší než náš současný systém.

David Friedman dospěl k přesvědčení, že z celého širokého politického spektra je anarchokapitalismus ten nejlepší. Lepší než současný politický systém, který je ovšem také v zásadě v pořádku. Krátce řečeno, neexistuje žádný náznak toho, že David Friedman v jakémkoliv smyslu nenávidí současný americký stát nebo jakýkoliv stát, že ho z duše nenávidí jakožto násilnický gang lupičů, otrokářů a vrahů. Ne, nic takového, místo toho jen chladná kalkulace s výsledkem, že anarchismus by byl nejlepší z možných systémů, ale to, co dnes máme, není od ideálu zase tak daleko. Ve Friedmanovi nenajdete ani náznak přesvědčení, že stát — jakýkoliv stát — je násilnický gang zločinců.

Stejný dojem člověk získá z lidí jako například politický filozof Eric Mack. Mack je anarchistou, který věří v práva jednotlivců, ale v jeho dílech nenajdete ani stopu po vášnivé nenávisti vůči státu, natož po přesvědčení, že stát je rabující a bestiální nepřítel na život a na smrt.

Zřejmě nejvýstižnějším slovem popisujícím rozdíl mezi námi je „radikální“. Radikální ve smyslu totální opozice vůči současnému politickému systému a vůči samotnému státu. Radikální v tom smyslu, že člověk má integrovanou intelektuální opozici vůči státu a celým svým tělem nenávidí jeho vše prostupující systém organizovaného zločinu a nespravedlnosti. Radikální ve smyslu věrného oddání se duchu svobody a protistátního přesvědčení, který v sobě spojuje rozum i emoce, srdce i duši.

Dále potom platí, i když se to v dnešní době nezdá, že nemusíte být anarchistou, abyste byli v našem pojetí radikální, stejně jako můžete být anarchistou, ale přitom postrádat radikální zapálení. Teď si nevzpomenu ani na jednoho současného zastánce štíhlého státu, který je radikálem — což je neuvěřitelné vzhledem k tomu, kolik našich předků z období klasického liberalismu bylo opravdovými radikály, kteří nenáviděli tehdejší státy s úžasnou vášní: Levellerové, Patrick Henry, Tom Paine, Joseph Priestley, Jacksonovci, Richard Cobden a tak dále a tak dále. Seznam velikánů z dob minulých je dlouhý. Pro myšlenku svobody byla a je radikální nenávist Thomase Paina vůči státu a všem jeho odnožím mnohem významnější než skutečnost, že nikdy nepřekročil čáru oddělující laissez-faire od anarchismu.

Z myslitelů z bližší minulosti mě velmi ovlivnili Albert Jay Nock, H. L. Mencken nebo Frank Chodorov, kteří byli nádherně radikální. Nenávist vůči „státu, našemu nepříteli“ (což je titul jednoho z Nockových děl) a všem jeho odnožím zářila ze všech jejich knih jako Polárka. No a co, že nedošli až na úplný konec a nedopracovali se až k anarchismu? Rozhodně je mnohem lepší jeden Albert Nock než sto anarchokapitalistů, kteří se současným statusem quo nemají žádný velký problém.

Kde jsou dnešní Painové, Cobdenové a Nockové? Proč jsou prakticky všichni dnešní zastánci limitovaného státu současně konzervativci a národovci? Pokud opakem slova „radikální“ je „konzervativní“, kde jsou radikální zastánci laissez-faire? Kdyby zastánci malého státu byli skutečně radikální, neměli bychom spolu prakticky žádné spory. Ve skutečnosti tím sporem, který rozděluje naše hnutí, není anarchisté versus minarchisté, ale radikálové versus konzervativci. Bože, dej nám radikály, jedno zda anarchisty či ne.

Dále v naší analýze dospějeme k přesvědčení, že radikální odpůrci státu jsou mimořádně cenní, i když se v žádném smyslu nejedná o libertariány. Spousta lidí obdivuje novináře Mika Royka a Nicka von Hoffmana, protože je považuje za sympatizanty libertariánské myšlenky a za cestující na stejné lodi. Těmi samozřejmě jsou, ale takové hodnocení ani v nejmenším nedoceňuje velikost jejich významu. Royko i von Hoffman jsou bezpochyby velmi nekonzistentní, nicméně ze všech jejich článků dýchá nenávist vůči státu a všem politikům, státním úředníkům a lidem na ně napojeným, což je díky jejich opravdovému radikalismu mnohem věrnější duchu svobody než někdo, kdo chladnou logickou dedukcí dospěje až k modelu soukromých konkurujících si soudů.

Vězměme nyní naší novou optiku radikální versus konzervativní a aplikujme ji na slavnou debatu mezi zastánci okamžitého zrušení versus postupného omezování státu. To druhé stanovisko je výstižně popsáno v srpnovém vydání časopisu Reason (časopisu, z něhož konzevatismus doslova srší), kde se redaktor Bob Poole ptá Miltona Friedmana, jaký názor zastává on. Friedman zde neopomine využít příležitost odsoudit „intelektuální zbabělost“ těch, kteří neusilují o „proveditelné“ způsoby, jak se dostat „z místa A na místo B“.

Poolovi a Friedmanovi se během této debaty povedlo zastřít skutečnou podstatu problému. Na světě není jediný zastánce okamžitého zrušení státu, který by všema deseti nebral jakýkoliv proveditelný způsob dostat se z místa A do místa B nebo jakýkoliv částečný krok tím směrem. Rozdíl je v tom, že zastánce okamžitého zrušení, abolicionista, vysoko mává praporem, na kterém má velkými písmeny napsán svůj konečný cíl. Abolicionista nikdy neskrývá svoje základní principy a ke svému cíli se chce dostat co nejrychleji. Proto abolicionista sice přijme jakýkoliv částečný krok správným směrem, pokud v tu chvíli zrovna nelze dosáhnout více, ale učiní tak se skřípějícími zuby a všem dává hlasitě najevo, že se jedná jen o krok k celkovému cíli. Kdyby existovalo tlačítko, kterým lze okamžitě zrušit stát, abolicionista by si rozedřel palec, jak by jej zuřivě mačkal. Ale abolicionista také samozřejmě ví, že takové tlačítko neexistuje, a proto vezme salám i kolečko po kolečku, i když by ho radši měl celý hned.

Také bychom zde měli poznamenat, že nejslavnější z Miltonových „postupných“ programů jako například vzdělávací kupóny, negativní daň z příjmu, daň z příjmu strhávaná na straně zaměstnavatele, nekryté papírové peníze jsou postupné (někdy dokonce i ne zas tak moc postupné) kroky špatným směrem, tedy dále od konečného cíle svobody. Proto vůči nim existuje tak mohutná opozice ze strany libertariánů.

Abolicionista by mačkal ono tlačítko díky své hluboké nenávisti vůči státu a jeho ohromné vůli ničit a terorizovat. S takovým celistvým světonázorem nemůže abolicionista ke kouzelnému tlačítku ani ke skutečnému reálnému problému přistoupit s nějakou suchou cost-benefit analýzou. Abolicionista ví, že stát je nutno zmenšit co nejrychleji a na co nejmenší velikost. Tečka.

A proto je radikální libertarián nejen abolicionistou, ale odmítá i jakékoliv formy různých čtyřletek, během kterých má údajně kontrolovaně proběhnout proces zmenšování státu. Radikální ať už anarchista nebo zastánce laissez-faire nepřemýšlí v takovýchto konturách: „Mňo, v prvním roce snížíme daně z příjmu o 2 %, zrušíme ICC a snížíme minimální mzdu. V druhém roce potom zrušíme minimální mzdu, daně z příjmu snížíme o další 2 % a dávky snížíme o 3 %…“.

Ne, takto radikál neuvažuje, protože ten považuje stát za našeho smrtelného nepřítele, kterého je nutno eliminovat kdekoliv a kdykoliv to jde a jak nejvíc to jen jde. Radikální libertarián musí využít každou příležitost, jak stát osekat: ať už je to snížení nebo zrušení nějaké daně, snížení či odebrání nějakému státnímu úřadu jejich rozpočet nebo zrušení nějaké státní vyhlášky nebo regulačního zákona. A radikálního libertariána v tomto sekání nelze uspokojit, dokud celý stát nebude zrušen, nebo — v případě minarchistů — dokud nebude osekán na minimální, prťavoučkou velikost laissez-faire.

Mnoho lidí se podivuje nad tím, proč by měly být rozpory mezi anarchokapitalisty a minarchisty v dnešní době? Proč v dnešní době přebujelých států nemohou obě skupiny pracovat společně v naprosté harmonii až do bodu, kdy dosáhnou svět podle Cobdena, a svoje rozdíly začnou řešit až poté? Proč se hádat o soukromých soudech atd. dnes?

Odpověď na tuto výbornou otázku zní, že bychom samozřejmě mohli s minarchisty bez problémů spolupracovat, pokud by byli takovými radikály, jakými byli od dob zrození klasického liberalismu až do 40. let 20. století. Vraťte nám protistátní radikály a mezi oběma hnutími zavládne harmonie.

V originále dostupné například zde.

Mises.cz: 28. prosince 2011, Murray N. Rothbard 

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 205 × | Prestiž Q1: 7,08
9 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Nenávidíte Stát?

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top