Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 4 min.

Havárie veřejného prostoru

Přesnější by bylo „havárie správy veřejného prostoru“, i když ani to není zcela přesné, protože se ve skutečnosti jedná o nefalšovanou katastrofu, měřitelnou se staletými povodněmi, morovými ranami a podobně.

Proč ta silná slova? Protože tomu tak prostě je, ba je to ještě horší. Povodně a nakažlivé nemoci lidu vadí, bojí se jich, a v kritické fázi, tedy když opravdu nastanou, nasazuje nečekané množství energie a umu, aby se před nimi ochránil. A chránil nejen sebe, ale i své blízké, svou komunitu, tedy obec a tak, dokonce je schopen riskovat i svůj vlastní život. Chová se prostě jako člověk zodpovědný, postaru řečeno, chová se „jako chlap“.

Ne tak při katastrofách celospolečenských, které se jakoby člověka netýkají, jak si dotyčný člověk zhusta myslí. Na první pohled tomu tak skutečně je. To nějací „oni“ kdesi „nahoře“ páchají nepochopitelné věci, patrně proto, aby si „nahrabali“, či co, zatímco prostý lid trpí, dře na „ně“ ve dne v noci a přirozeně je po leninsku „třídně“ nenávidí.

Nějak tomuto prostému lidu nedochází, že dotyční „oni“ se tam „nahoru“ nějak museli dostat, ne snad? Vždyť od pohledu jsou to vlastně stejní lidé jako „my“ tam „dole“. Existuje tedy nějaká privilegovaná společenská kasta, která je předurčena, aby nám vládla, nás otravovala, okrádala nás prostřednictvím zločinných daní a spoustou nesmyslných nařízení nám komplikovala náš už tak docela složitý život, a podobně? Vypadá to, že si to skutečně myslíme, ba co horšího, podle všeho si to myslí i ta dotyčná „kasta“!

Za feudalismu, moderněji v diktaturách (nacistických, komunistických i latinskoamerických), tomu tak bylo. Dodnes existují společenské formace na kastovním principu dokonce postavené, i když, pravda, spíš už jen symbolicky a s určitou historickou setrvačností — třeba Indie. Ale my zde v naší supermoderní civilizaci máme přeci tu demokracii, takže jak je to možné?

No, demokracii, tedy vládu (nás) lidu, tu máme, a už docela dlouho, jenže, jak už to u všech velkých a obecných věcí bývá, už vlastně pořádně nevíme, co to vlastně znamená. On se demokracií ohání kde kdo, využívá a zneužívá ji, řeční o ní, plácá nesmysly, a také za ni v jejím jménu bojuje, hájí ji, či ji ohněm a mečem šíří po celém světě, aniž by o to ten dotyčný svět stál.

Stal se z ní, nebohé, prázdný fetiš, sláma bez zrna, která vmžiku vzplane a změní se v popel, stačí jen škrtnout. Podivná vláda jakéhosi lidu, který na to celé hledí vyjeveně jako malé děcko na vánoční stromeček, a marně vzpomíná, kdy se on — lid vlastně rozhodl táhnout s vojsky do té či oné země na opačném konci světa, či pozval k sobě „domů“ (do své vesnice, města, státu) hordy lidí, kteří mu vyhrožují smrtí.

Samo od sebe se to pochopitelně neděje. Děje se tak z vůle oné „kasty“, která se kastou „demokraticky“ prohlásila a jako kasta se chová. A to bez ohledu na lid, z jehož vůle dle ústavy vládne. Vládne tomuto lidu, tento lid bezohledně zneužívá, a tento lid si to z jistých důvodů nechá líbit.

Proč? Protože „zatím je to dobré“, viz slova nešťastníka padajícího ze střechy mrakodrapu, která pronášel v každém poschodí, které cestou dolů míjel. Náraz na dlažbu? Tvrdý a smrtící. To jsou ty přírodní zákony (gravitace), které vládnou bez ohledu na kasty, společenská uspořádání, ideje a podobné hlouposti. Něco je zde tedy špatně. Co a kde?

Především v dotyčné „vládě lidu“. My — lid bychom měli vládnout, a to tak, že všichni. Bez nějaké kasty někde nad námi. „Samozvané“ kasty. Proč je přídavné jméno „samozvané“ uváděno v uvozovkách? Ona tato kasta zase tak samozvaná není. Protože jsme to MY, kdo tuto kastu v demokratických volbách volíme, MY dopustíme, aby se po volbách chovala jako barbaři na dobytém území, MY si neuvědomujeme, že to, co se v našem státě děje, není ničím jiným než NAŠÍM zrcadlem.

Ve volbách věříme kdejakému gangsterovi, necháme se opít tu koblihou, jindy gulášem, světlými zítřky, atd., jako bychom netušili, že naše volba zásadním způsobem ovlivní to, co se bude v následujících letech dít kolem nás, co se bude týkat nejen nás, ale i našich dětí a jejich dětí. Věříme až fanaticky a iracionálně, jako ti sebevražední džihádisté, jimiž opovrhujeme. Proč věříme naivně až hloupě NĚKOMU a nevěříme SAMI SOBĚ?

Co vlastně chceme a potřebujeme, když na všechno, i když mnohdy právem, dštíme oheň a síru? V Ústavě České republiky jsme uváděni my — lid, jako svrchovaný vládce této země. Žádná kasta, žádný diktátor, i ty politické strany jsou tam uváděny pouze jako PROSTŘEDEK, nikoliv jako nějaké tajemné vládnoucí spolky, i když mají tendence se takto chovat. Jsme-li skutečnými vládci MY, tak se, prosím, podle toho chovejme, dokud je čas. Ta dlažba se blíží a náraz bude setsakramentsky bolet, ajaj! A budeme rádi, pokud jej vůbec přežijeme. Historie nám nemusí dávat šance donekonečna…

Píše pan RNDr. Otakar Vychodil ★ 30. 12. 2017 ★ na serveru publius.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 188 × | Prestiž Q1: 6,60
8 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Havárie veřejného prostoru

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top