Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 3 min.

Přes oceán věků

Takový divný den to byl. Ten sedmnáctý listopad roku devětaosmdesátého. Pár dní po svatořečení Anežky české — těch lidí, co tam tehdy ve svatovítské katedrále bylo, i televize to vysílala, což bylo téměř neuvěřitelné! A také pár dní po první větší ekologické demonstraci v severočeských Teplicích. Nedalo se tam dýchat a spoustě lidí to vadilo natolik, že vyšli do ulic. Chtěli málo — jen čistý vzduch…

Bylo nedýchatelno. V celé České kotlině i na Moravě a ve Slezsku, dokonce i na Slovensku bylo nedýchatelno. Přiškrcené přívody životodárného kyslíku, pacient lapající po dechu ztrácel poslední zbytky vědomí. „Něco se musí stát, protože takhle to prostě dál nejde!“ — viselo v těch zbytcích vzduchu, zahuštěného smogem hynoucího komunismu (všude v okolí naší země, jen u nás doma jaksi ne a ne), bolševické „mene tekel“ pekelnou rukou vypálené na zdi bortící se kdysi betonové jeskyně věčných časů.

Už od léta jsme věděli, že „Něco“ přichází. I to blekotání toho tehdejšího generálního mezi tajemníky kdesi v Červeném Hrádku tímto „Něčím“ zavánělo na sto honů. To vše v ornamentu kulis na plné kolo se řehtajícícho národa československého, kterému postupně docházelo, že je to sice neskutečná komedie, ale zároveň, že se nejvíce smějeme sami sobě.

Tlaková výše, taková ta podzimní inverze (severní Čechy už nejspíš nedýchaly vůbec), v Praze jakási povolená (=podezřelá) demonstrace studentů v režii Socialistických mládežníků, co, probůh, od takovéto mladobolševické sešlosti čekat, ne? Stop! Televizní záběr transparentu „Studenti všech fakult spojte se“ a „Svobodu“, to vypadalo jako pozdrav z jiných světů. Co se to, k čertu, děje?

Štvavé vysílačky referují o mohutném průvodu studentů, který míří v rozporu s povolením do centra Prahy s tím, že se tam sjíždějí policejní jednotky. No, nic nového. To se v centru Prahy dělo od ledna (Palachův týden) ty policejní mlátičky a vodní děla — bolševický argument síly, když se nedostávalo síly argumentů. Mezitím televizní hlasatel s přihlouplým úsměvem a strojenou žoviálností oznamuje národu, že je na severním nebi vidět polární záře — jev v těchto zeměpisných šířkách značně neobvyklý…

Potom vyděšené zprávy ze zahraničí o brutálním zásahu policajtů na Národní třídě, a v té se ono „Něco“ zjevilo, explodující s mírou nevídanou, nečekanou, šílenou. Na Národní třídě byl údajně při policejním zásahu zabit jeden student (že to byla provokace, jsme se dověděli mnohem později). V té chvíli já, a se mnou několik milionů lidí zařvalo „DOST!“.

Ostatní je známo pamětníkům, méně známo těm mladším, rádo a cíleně zapomínáno těmi, kterých se to týkalo. Překrucováním historie se tak z předchozí bolševické bídy stává jakási absurdní Země (doba) zaslíbená. Mytický „zlatý věk“ bez svobody, bez demokracie, bez dovolených v Chorvatsku a Kauflandů, zato s frontami na banány, pomeranče i na maso, také s černými „volhami“ StB, výslechy, nemožností hrát, psát, natož pak cestovat.

Bylo to tehdy jednoduché. Byli jacísi „oni“ (vládnoucí menšina) a jacísi „my“ (ovládaná většina). „Oni“ se rvali mezi sebou jak psi, líbali se se senilními sovětskými vůdci, a my jsme drželi pohromadě. Pohromadě s vědomím, že nevíme, jestli náhodou někdo ze sousedů není práskač (vždycky nějaký byl), tedy v takovém ostražitém „pohromadě“. Ale bylo nám tehdy „tak nějak“ dobře…

Za pětadvacet let se vše hodně změnilo, a ne úplně k lepšímu. Samozřejmě, že i kvůli našim revolučním chybám, naivitě, idealismu. Nepočítali jsme s mohutnou silou lidské spodiny (vexláci, podvodníčci, donašeči, atd.), která se uměla při svých obdivuhodných adaptačních schopnostech otřepat a rychlostí blesku se přisát na „nové struktury“, kterým dala „zestárnout“ v neuvěřitelně krátkém čase. Zkorumpovat když to šlo, „humánně“ likvidovat, když to nešlo. Touto až překotnou rychlostí se někdejší práskači a uživatelé komunistického režimu vyšvihli do nejvyšších státních pozic současnosti. Zloděj? Nevadí! Agent StB? Nevadí! Lhář a podvodník? Nevadí!… Oni to za nás „obyčejné“ lidi všechno vyřeší.

Především nevyřeší. Lžou a podvádějí tak jako kdysi. A nejvíc na to doplatí ti „obyčejní“, jejichž neznalosti a naivity je těmito lotry využíváno (zneužíváno) gigantickým způsobem. Tito exponenti bývalého režimu vycházejí z toho, že všichni se dají koupit nebo zmanipulovat. Všichni rozhodně ne. A už také není snadné se těch nepohodlných nějak jednoduše zbavit. Doba je přeci jen jiná.

Pokud nejvyšší z oněch „nových“ vládců lámanou češtinou láteří, že se ti demokraté, kteří tu vládli 25 let, nechtějí vzdát, je to jedna z mála pravd, které je možné z těchto nevymáchaných úst slyšet. Samozřejmě, že se demokraté nevzdávají, pane předsedo čehosi! A ještě o nás hodně uslyšíte! Je nás mnohem víc, než byste si přál, možná i víc než si umíte představit. Listopad 1989 ještě zdaleka neskončil. Ozvěna onoho „DOST!“ nejenže stále krouží vzduchem, ale raketově nabývá na intenzitě. Je vám to, pane, jasné? ANO či NE?

Píše pan RNDr. Otakar Vychodil ★ 17. 11. 2017 ★ na serveru publius.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 117 × | Prestiž Q1: 4,43
4 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Přes oceán věků

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top