Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 5 min.

O svobodě a demokracii (4)

V posledním dílu jsme Aristotelovou smrtí opustili klasické antické filosofy zhruba 300 let před narozením Krista. Než se přenesme přes delší věky od klasické formy demokracie až jejího moderního pojetí, do dob Francie 17. století a počátků éry romantismu, sledujme nejprve historický průřez její existencí a vývojem.

Jestliže za kolébku demokracie často pokládáme řecké městské státy (a to zejména Athény spojené s přístavem Pireus), neříkáme tak docela pravdu. První pokusy o demokracii jsou dokumentovány už u Féničanů (semitský kmen usídlený podél Syropalestinské oblasti již kolem roku 1000 před Kristem, důležitá města byla například Týros [Syr], či známější Kartágo), se kterými Řekové čile obchodovali a převzali od nich nejen myšlenku demokracie, ale i jejich fénické hláskové písmo.

Nicméně koncepce demokratické vlády je obstojně dokumentována až právě v Řecku, kde se však uchovala funkční přibližně jen sto let. Pak, přesně podle symptomů, které popsali dříve zmínění filozofové (pilotní díl, Platón, Aristoteles), odumřela. A připomeňme, že se nejednalo o demokracii rovnou a všeobecnou, nýbrž ryze občanskou (s mírnými prvky majetkového cenzu). Kritici antické demokracie navíc pak hovoří o tom, že jelikož v některých ohledech probíhala volba losem a nikoliv voličským hlasováním, pak z obou důvodů se nejednalo o demokracii pravou (míněno spíše moderní).

Vsuvka: Osobně mám překvapivě k losování (tedy zavedení prvků náhody) daleko vstřícnější vztah, než k volebnímu mechanismu. Zejména s ohledem na faktor populistických předvolebních slibů, faktické korupce voličů (nakupování elektorátu prostřednictvím přerozdělování) a nakonec i mediální manipulace veřejného prostoru. Aniž bych to chtěl v tomto místě podrobněji rozebírat, umím si představit velice dobře systém, kde by orgán kontrolující výkonnou moc nebyl zvolen, ale nějak komisionálně vylosován. Nesporně již dnes existují státní databáze občanů, takže by nebyl problém vyfiltrovat z nich ty, kteří mandát smějí vykonávat, a na určené období je povolat do výkonu služby kontroly exekutivní moci (kupř. za náhradu jejich dosavadní mzdy). Plyne mi z toho, že by se potlačil v celku nežádoucí prvek vlivů lobbistických politických stran a výsledný parlament by odrážel daleko přesněji strukturu společnosti, než volební mechanismus dosavadní. Ovšem to už jsme (částečně) zase u nepolitické politiky.

Ale pokud se vrátíme zpátky k vývoji demokracie, tak přibližně po sto letech, kdy byly řecké státy dobyty a obsazeny Římem, demokracie prakticky na dvě tisíciletí zaniká. Římská struktura moci již využívala Senátu a volené Magistratury, které už byly koncipovány jinak.

První zárodky obnovení demokracie se objevují až na konci středověku v bohaté koloniální Anglii, která postupně přecházela z čisté monarchie na monarchii konstituční. A obdobně na sklonku 18. století, kdy se konstruuje nová struktura moci ve Spojených státech amerických (byť na principu republikánském, nikoli ryze demokratickém). Ostatně právě ve Spojených státech můžeme dobře sledovat cestu od „vlády zákona“, tedy od společnosti svobodných občanů, jimž ústava garantuje rovnost a svobodu, až do fáze, kdy demokracie začíná dominovat a z občanské svobody plátek po plátku ukrajuje.

Myšlenky demokracie nacházíme pak ještě v období velké francouzské revoluce, zejména u Jean-Jacques Rousseaua a posléze pak až v průběhu 19. století v novodobé demokracii v Evropě. Ta je provázena osvobozením lidu od poddanství a feudální aristokracie a zavádí principy reprezentativního (zastupitelského) systému. Ačkoliv tyto první pokusy zavádění demokracie jsou omezovány také různými cenzy, postupně se rozšiřuje báze nositelů volebního práva (přičemž například v některých švýcarských kantonech získávají ženy volební právo až na konci 20. století!). Dnešní demokracie tedy upírá volební právo pouze nezletilým, nesvéprávným a cizincům, přičemž v posledních letech shledáváme tlaky, aby volební právo získali za určitých okolností i cizinci. Stálo by za samostatnou úvahu, po jaké době se cizinec stane dostatečným občanem, aby mohl zodpovědně volit, resp. oprávněnost voliče s dvojím občanstvím, resp. právo volby u exteritoriálů, nebo nabytí občanství narozením atd.

Pokud se jedná o Československo, pak je v meziválečném období poměrně často zmiňováno jako jedna z nejvyspělejších světových demokracií, i když o tom mám osobně poměrně značné pochyby. Vždy se mi dříve či později vybaví větička TGM: „Tož, demokracii už máme, teď ještě nějaké ty demokraty“. A ve stejném místě, když už je to období zmíněno, pak připomeňme, že už Karel Čapek v té době velmi významně kritizoval systém politických stran a kabinetní politikaření, jejich „ukradení demokracie“ ve svůj vlastní prospěch. Ostatně, ocitujme jej:

„Ponižuje nás nedůstojnost Parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika.

Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy… Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách!

Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“ (sic!)

Někdy bývá zmiňováno, že v tomto meziválečném období došlo v řadě evropských států k selhání demokracie, je zmiňováno například Portugalsko, Španělsko, Německo, Itálie, ale můžeme se směle ptát, zda šlo opravdu o selhání demokracie, anebo přesně o její nutnou inherentní degradaci v tyranii či oligarchii, jak predikoval jak Platón, tak Aristoteles.

Se skončením 2. světové války dochází k rozdělení světa, přičemž západní část se drží nadále demokratického konceptu, (přičemž i ten postupně degeneruje v určitou formu post-demokratickou, zatímco na východě se vlivem stalinismu i u satelitů sovětského bloku mění struktura uspořádání společnosti na velmi formalizovanou, takzvanou „lidovou demokracii“, ve skutečnosti v totalitní zřízení, vedené monopolní ideologicko-politickou garniturou. Po rozpadu východní říše dochází k určité rehabilitaci demokratického uspořádání (a kupříkladu v Rusku teprve jejího zavedení, i když se můžeme ptát, nakolik je v Rusku „carismus“ nadále podstatným strukturálním prvkem mocenského zřízení).

Zde bych se ještě vrátil k již zmíněným Spojeným státům, které se v podstatě transformovaly z původní svobodné společnosti zhruba od doby, kdy začala nezměrným způsobem bytnět síla a moc státu (můžeme se ptát, co bylo spouštědlem takové změny; podle mého názoru bych řekl, že k tomu došlo v okamžiku, kdy byla vytvořena Americká centrální banka Fed. Dále pak s vlivem merkantilismu a postupně keynesiánské ekonomické školy a dále vlivem Demokratické strany (rozumějme socialistické) začala (i v důsledku válečných extempore) posilovat centrální moc. Zároveň s vojenskou mocí, která vyplynula z válečné účasti USA na obou válkách, dochází k pokusům o takzvaný export demokracie i do zcela cizích států, které na takovou formu vláda vlády nejsou tradičně zvyklé a vnucená demokracie v nich opakovaně selhává (když pomineme všechny ostatní státy, zmiňme například africkou Rwandu, kde po vynucení demokracie došlo doslova ke genocidě).

S určitou dávkou jízlivosti se ptejme, jestli americký export demokracie není ve skutečnosti dnes exportem hlavně demokratického socialismu, nebo v dnešní podobě dokonce neomarxismu. Netřeba sice příliš zkoumat, odkud myšlenky neomarxismu pocházejí a jaké vlivy zahnaly jejich proponenty právě do Ameriky, i když odpověď by asi nebyla obtížná. Byli to vesměs evropští levicoví intelektuálové, kteří do Států uprchli i se svými myšlenkami, zejména před druhou světovou válkou. Ale toto téma už jsem mnohokrát probíral v jiných článcích, takže v tomto místě si detaily odpustím.

Ačkoliv jsem měl v úmyslu už přejít na J-J. Rousseau, přesto mi ještě zbývá zabývat se nějakou politickou „klasifikací“ moderní demokracie. Takže ta bude příště.

PeTaX 

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 116 × | Prestiž Q1: 6,02
8 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

O svobodě a demokracii (4)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top