Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Mýtus ústavy, nebo jak zajistit spravedlivý právní systém?

Většina lidí se shodne na tom, že účinný a spravedlivý právní systém je jednou z nejdůležitějších věcí ve společnosti. Na něm závisí, co vlastně člověk v dané společnosti může dělat, aniž by se za danou činnost musel obávat trestu, případně naopak, zda se nemusí obávat o svůj život nebo majetek kvůli tomu, že ho právní systém nechrání dostatečně nebo vůbec.

Mnoho lidí také pokládá za nejdůležitější mít v právním systému ústavu jako „zákon zákonů“, která by se měla měnit jen výjimečně, při všeobecném konsensu společnosti. Tato ústava by podle nich měla garantovat určitou stálost práva a měla by pocházet od státu, který by měl spolu s dalšími zákony mít v právním systému svrchovanost. Jen to podle těchto lidí dokáže zajistit svobodnou a prosperující společnost a jakákoli snaha o změnu systému by se měla ubírat výlučně tímto směrem. V tomto článku tyto teze rozeberu, a také uvedu historické příklady, pomocí kterých se pokusím vytvořit alternativu k těmto názorům.

Mýtus ústavy jako základu právního systému ve svobodné společnosti

Když někdo chce hovořit o současném právním systému téměř kterékoli země, měl by začít tím, na čem je postavena — na ústavě. Ústava by měla zaručovat stabilitu nejzásadnějších částí právního a zejména politického systému, bez ohledu na to, jaká vláda právě bude u moci. V podstatě má tedy ústava v jistém smyslu chránit občany před jejich vládci. Tento názor je však již ve výchozím logicky nekonzistentní. Předpokládá, že před „tyranií většiny“ nebo politické třídy má lidi chránit dokument, který vytvořila právě ta většina, nebo politická třída.

Tato nekonzistentnost se mnohdy v historii obrátila proti šlechetnosti jejích tvůrců. Snad není lepšího příkladu, než je ústava Spojených států amerických. Vznik USA, jejichž základem byla jejich revoluční ústava, byl největším experimentem v historii v oblasti svobodné společnosti. Byl to experiment, jak malá vláda (ve smyslu velikosti státního aparátu) vůbec může v nějaké civilizované zemi existovat. Tento experiment však nakonec selhal, přesto, že na počátku dosáhl něčeho nevídaného — z nepříliš bohaté agrární země se jen za jedno století stala jedna z největších mocností světa.

Důvodem selhání se tak stalo paradoxně přesně to, co stálo za jejich vzestupem — ústava. Ústava, spolu s listinou práv, měla garantovat lidem co největší svobodu, nebo jinak řečeno, co největší ochranu před vládou. Základní idea tedy byla, že jakmile by se vláda pokusila omezit tuto svobodu, nebo rozšířit svou moc nad únosnou míru, měla to být právě ústava, která měla být použita proti takovému panovníkovi.

Kvůli tomu také byl vytvořen důmyslný systém brzd a protivah a rozdělení moci, které mělo garantovat politickou stabilitu. Ale tato idea se obrátila proti dobrým úmyslům jejích tvůrců. Ústava častokrát posloužila k přesně opačnému účelu — panovníci, kteří rozšiřovali pole působení vlády, se odvolávali na to, že právo na toto jednání pochází právě z ústavy — z nástroje svobody se tak rázem stal nástroj útlaku. Tato interpretace byla samozřejmě častokrát účelová — původní tvůrci ústavy a „otcové státu“ takový úmysl při její tvorbě neměli.

Tento nárůst moci však nebyl náhodný, právě naopak, bylo v podstatě jen otázkou času, kdy k němu dojde, protože to bylo od začátku zabudované v systému. Na případné porušení ústavy měl dohlížet nejvyšší soud, který byl svrchovaným orgánem výkladu práva, a podle klasického vnímání trojdělení moci byl nezávislý. V praxi však nezávislý není — jeho členové jsou dosazování prezidentem po návrhu senátu, čili dalšími ze složek státní moci. [1]

Nepochybně tedy nejde o žádné skutečně nezávislé trojdělení moci, ale jen o ne nepřekonatelnou překážku v koncentraci moci. To je také důvod, proč už desítky let mezi členy nejvyššího soudu převládají citelně pro-federalistické tendence, což napomáhá federální vládě k stále většímu růstu moci, přesto, že původně měla federální vláda jen velmi omezenou úlohu. Za poslední století se tak změnily USA k nepoznání, byla zavedena daň z příjmu, centrální banka, nekryté peníze a od skončení 2. světové války do roku 2004 USA vojensky zasahovaly ve 27 konfliktech. [2] [3]

Je tedy zřejmé, že z pohledu původních záměrů tvůrců je ústava velkým selháním. Ze státu s nejmenší vládou na světě se stal stát s největší vládou na světě (ve vyjádření absolutní velikosti vládních výdajů). A tak se vnucuje otázka, zda vůbec je někde možné vytvořit „dobrou ústavu“, která by chránila práva lidí a limitovala vládce ve své moci, když se to nepodařilo právě zde, kde na to byly téměř laboratorní podmínky, protože systém moci v USA byl postavený „na zelené louce“, neovlivněný jakýmkoli předchozím centrálním mocenským zřízením.

Naneštěstí lidé, kteří zastávají mýtus ústavy jako základu právního systému ve svobodné společnosti, používají tutéž špatnou logiku, jakou používali komunisté:

Inu, nefungovalo to TENTO krát, ale jen proto, že jsme to udělali špatně, ne proto, že by byla chybná samotná teorie. Teorie, která nikdy nefunguje, v realitě je ŠPATNÁ teorie.“ [4]

Alternativa právního systému

Je tedy jasné, že ústava sama o sobě, ať už je formulována jakkoliv, nemůže zajistit stabilitu, výkonnost a spravedlnost právního systému. Vždy tam bude totiž v menší nebo větší míře konflikt zájmů, protože na sebe mají dohlížet různé zdánlivě nezávislé orgány, které jsou ale součástí téhož systému.

Je tedy třeba vytvořit systém, který bude fungovat na jiných kontrolních principech, a nespoléhat se pouze na vůli centrální autority nebo dokumentu. Alternativa k státnímu soudnictví by tak mohlo být decentralizované, soukromé soudnictví. Soudnictví je však většinou lidí považováno za nedílnou součást státu a i liberálněji založení myslitelé uznávají, že soudnictví patří mezi jeho základní funkce. To je však jen populární mýtus, soukromé soudnictví v žádném případě neznamená absenci státního zřízení, a to jak teoreticky tak ani empiricky.

Velmi dobrým příkladem tohoto může být Anglie — systém zvykového práva a mezinárodní obchodní právo uplatňované v Anglii vznikly soukromě a monarchové do nich nezasahovali. Když začal později král zasahovat do tvorby práva, tak to nebylo proto, že by právní systém nefungoval, ale proto, neboť si král uvědomil, že tvorbou práva ve svůj prospěch může na tom získat. [5]

Efektivnost právního systému státu je ale nemožná už z principu — právní systém státu má totiž monopol nad tvorbou a uplatňováním práva, a tedy nastává zde to, co nastává u jiných monopolů — vstupy (náklady) jdou nahoru a výstupy jdou dolů. Soudní spory trvají stále déle a dovolání se spravedlnosti je tak stále obtížnější. Na druhé straně však do soudnictví jde stále více peněz, a to ať už oficiálně nebo neoficiálně kvůli existenci korupce. Stejně na straně přijímání zákonů dochází k inflaci legislativy, kdy dochází k neustálému přijímání nových zákonů, případně k pozměňování současných. Stabilita právního systému, která je pro mnohé hrozbou v soukromých právních systémech, zde tedy není přítomna.

Rovněž zde ve velké míře existuje přijímání zákonů, pro které by motivace v soukromém sektoru byla jen velmi omezená. Jsou to hlavně nenásilné trestné činy jako například obchodování s drogami a jejich užívání, patentové právo a právo na ochranu duševního vlastnictví, stejně jako různé zákony na ochranu spotřebitelů. Tyto druhy legislativy prokazatelně podle mnoha studií vedou k vyšší kriminalitě [6] [7] (prohibice drog), k brzdění vědeckého pokroku [8] [9] (patentové právo) a z dlouhodobého hlediska k nižší životní úrovni (zákony pro ochranu spotřebitele) [10] [11]. Nesmíme také zapomenout na to, že inflace legislativy vede k nižší stabilitě společnosti a ke komplikaci dlouhodobého plánování.

Většina ekonomů uznává zhoubné následky existence monopolů a centrálního řízení, a tudíž by se například postavila proti státnímu monopolu na výrobu bot, v případě práva však jde o něco úplně jiného. V tomto případě jde podle nich o nekomerční statek, který soukromý sektor nemůže poskytovat. Na toto místo se tedy hodí známý výrok — pokud stát nedokáže efektivně vyrábět ani boty, jak mu můžeme svěřit tvorbu práva? Principiálně totiž jde o stejnou věc — nemožnost centrálního plánování, jak ji popsal ekonom a držitel Nobelovy ceny — F. A. Hayek. [12]

Je nemožné, aby ve státem řízeném systému byly poskytovány služby efektivně, protože tam chybí poznatky o preferencích všech účastníků, které jsou na trhu signalizované přes ceny. Je tedy otázkou, proč by právě centrálně plánovaný státní systém měl efektivněji řešit zřejmé problémy, které by při uplatňování právního systému měly nastat. Z historie se můžeme dozvědět, jak byly tyto problémy řešeny v nestátních právních systémech. Například v případě Islandu chudý člověk, který si nemohl dovolit zaplatit soudní proces, mohl svůj nárok na odškodnění prodat bohatšímu člověku, který zaplatil soud. Díky tomu neexistoval problém, že by se chudý člověk nedovolal spravedlnosti, jak o tom mnozí kritici soukromého právního systému mluví. [13]

Tento problém však existuje právě v dnešním právním systému. Tržní síly totiž nelze odstranit, lze je pouze přesunout do nezákonné sféry, a tak je právě v dnešním systému mnohem obtížnější pro chudého člověka bránit se, pokud má před ním bohatý člověk nepřímou (drazí právníci) nebo přímou (korupce) výhodu.

Systém změny

Alternativa k dnešnímu systému tedy existuje. Jak můžeme vidět z historie, právní systém není výjimkou toho, že centrálně řízený nebo monopolní systém bude výchozím méně efektivní než decentralizovaný, konkurenční systém. Zároveň však není možné předem do detailů popsat funkčnost soukromého systému soudnictví, a to už z principu — samotné soudnictví, jakož i všechny jiné centrálně plánované činnosti — jsou neefektivní právě kvůli této nemožnosti centrálního plánování.

Pokud má tedy někdo zájem o skutečnou změnu soudnictví, kde by bylo právo výrazem spravedlnosti a kde má poctivý člověk mnohem vyšší šanci, že se spravedlnosti dovolá, bylo by dobré se alespoň zamyslet nad systémem soukromého, decentralizovaného soudnictví. Státní soudnictví přitom není nutné rušit — stačilo by, aby mu byl odebrán monopol, a tedy aby v případě oboustranné dohody mohli účastníci své spory řešit mimo systém státního soudnictví.

To je do určité míry možné již dnes, ale nad každou soukromou arbitráží je nejvyšším rozhodčím právě státní systém. Řešením je tedy umožnit skutečnou konkurenci a dát lidem svobodu rozhodnout se, který právní systém použít. Reálné příklady z praxe ukazují, že koexistence odlišných právních systémů nevede k chaosu a nekompatibilitě, ale naopak — vede ke konkurenci, při zachování co možná největší míry kompatibility. A právě konkurence je nejúčinnějším regulačním systémem, který nedokáže nahradit žádný systém brzd a protivah, vždy to bude jen jiný způsob přerozdělení pravomocí v rámci téhož systému centrálního monopolního plánování.

Nikdy nezapomeň, že všechno, co udělal Hitler v Německu, bylo legální.“

(Martin Luther King)

Psal pan Filip Vačko na blog.sme.sk

 

[1] A Brief Overview of the Supreme Court http://www.supremecourt.gov/about/briefoverview.aspx

[2] A Forgotten Day & a Forgotten Country Harry Browne http://harrybrowne.org/articles/StatueOfLiberty2.htm

[3] Hans-Hermann Hoppe — Demokracia: Boh, ktorý zlyhal, rešerš Juraj Karpiš http://www.iness.sk/modules.php?name=News&file=article&sid=38

[4] Larken Rose — Beware of Tiger http://www.rogershermansociety.org/beware.htm

[5] Definition of „the State“ http://www.youtube.com/watch?v=GTRIjUgqip4

[6] 5 Years After: Portugal's Drug Decriminalization Policy Shows Positive Results http://www.scientificamerican.com/article.cfm?id=portugal-drug-decriminalization

[7] Children of the drug war http://www.childrenofthedrugwar.org/p/download.html

[8] Efekty zrušení patentní ochrany http://www.nechtenasbyt.cz/clanek/clanek-287.html

[9] Do Patents Encourage or Hinder Innovation? The Case of the Steam Engine http://www.thefreemanonline.org/featured/do-patents-encourage-or-hinder-innovation-the-case-of-the-steam-engine/

[10] Franšíza regulátorů neboli případ Alana Blindera http://www.iness.sk/modules.php?name=News&file=article&sid=3437

[11] Free to Choose Part 7: Who Protects the Consumer Featuring Milton Friedman http://www.youtube.com/watch?v=EU_4vanP04I&feature=related

[12] The economic calculation problem http://en.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Hayek#The_economic_calculation_problem

[13] Medieval Iceland and the Absence of Government http://mises.org/daily/1121

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 221 × | Prestiž Q1: 4,32

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Mýtus ústavy, nebo jak zajistit spravedlivý právní systém?

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top