Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Wilhelm Canaris (2/2)

Minulý díl jsme ukončili tím, jak se Wilhelm Canaris poprvé setkal s Reinhardem Heydrichem.  Podívejme se ve druhém dílu, jak se odvíjela životní dráha admirála Canarise až do jeho násilné smrti v dubnu 1945.

Zlověstná síla

Když se začátkem roku 1933 dostal k moci Adolf Hitler, Canaris je jedním z mužů, kteří jsou doporučeni jeho pozornosti. Hitler ho koncem roku následujícího jmenuje viceadmirálem a 1. ledna 1935 šéfem abwehru. Byl to skvělý dárek k jeho osmačtyřicátým narozeninám. Zastihly ho na vrcholu duševních i tělesných sil a Canaris se vrhl do práce s energií jemu vlastní.

Těsně před svým jmenováním byl několikrát přijat nacistickými pohlaváry. Jednoho takového přijetí se zúčastnil Hitlerův zástupce Rudolf Hess, ministr propagandy Goebbels a někdejší šéf německé špionáže plukovník Nikolai. Hlavní slovo měl výřečný Goebbels, který vyložil nacistické hledisko na úkoly rozvědky a zdůraznil, že pohled na agenta musí být podstatně rozšířen. Nynější agent musí být nejen zpravodajcem, ale zároveň diverzantem, policistou i trestající rukou. Plukovník Nikolai, starý praktik s rozsáhlou zkušeností právě z práce s agenturou, si dovolil otázku: „Ale kde seženeme takové lidi, pane ministře?“ Goebbels na okamžik zaváhal, do rozhovoru však zasáhl Hess: „Jestliže je neseženeme, tak si je vychováme!“

Canaris si tento výrok zřejmě zapamatoval. Tím spíše, že měl ctižádost práci abwehru náležitě rozvinout a vybudovat z něj skutečně moderní zpravodajskou službu. Proto na první poradě s budoucími pracovníky svěřené složky 5. ledna 1935 rozhodně prohlásil: „Pánové, to, co jsme až dosud v tajné službě dělali, nestálo za nic. Všechno se bude muset od základu změnit …“ A pak jim sdělil svou vizi. Nový abwehr by se měl podobat lidskému organismu: musí mít oči, uši, ruce a nohy.

Kromě klasické špionáže měla „oči a uši“ abwehru nyní podstatně doplňovat moderní technika. Oči prostých agentů doplnily kamery výškových letadel tzv. Roewehlovy letky. Dávno před začátkem válečných operací létala nad Evropou a díky vynikající německé optice pořizovala naprosto dokonalé snímky rozsáhlých oblastí. Z nich se potom budovala kartotéka cílů pro Göringovu luftwaffe. Podobným způsobem se zdokonalily také „uši“: rádiový odposlech chytal všechno, co bylo v dosahu.

„Nohy“ abwehru, to byli agenti-chodci, diverzanti, sabotéři a kurýři křižující Evropu. Zbývaly ještě „ruce“. Novinka, kterou Nikolaiova špionážní služba zcela postrádala. Bylo zřízeno tajné polní četnictvo wehrmachtu, z něhož se za války staly jednotky diverzantů, později soustředěné v praporu Brandenburg.

Rozdíl mezi někdejší klasickou zpravodajskou službou, kdysi vybudovanou Nikolaiem (mimochodem Canarisem ctěným a uznávaným; ve své pracovně měl po celá léta jeho podobiznu a Nikolaie zaměstnával a platil jako konzultanta až do jeho smrti v roce 1938), bil do očí. Už nikoli vynikající agent, který dodává jednotlivé informace, ale armáda řadových rozvědčíků, z nichž každý přináší třeba jen drobný kamínek. Štáby vyhodnocovačů potom sestavují celkový obraz. Nikoli jedna informace, byť sebelepší, ale plošné vytěžování.

Canarisův přínos pro každodenní práci agenta: zavedení mikrotečky, na niž agent soustředí celostránkové hlášení a přelepí je známkou na pohlednici. A kufříková přenosná vysílačka, s níž udržuje spojení se svou centrálou. To v oné době (připomeňme, že tranzistory zdaleka ještě neexistovaly) nemělo obdoby nikde na světě a v obou vynálezech se zračila německá technická převaha.

Canaris prostě „zapracoval“. Velmi rychle z abwehru vybudoval stát ve státě: než vypukla válka, podléhalo jeho moci asi třicet tisíc agentů, z nichž osm tisíc bylo důstojníků. Malý admirál (měřil prý jen něco málo přes 160 cm) se stal velkým a mocným mužem.

Setkání dvou přátel?

Vraťme se na okamžik do roku 1934, poněvadž tehdy se Canaris znovu setká s Heydrichem. Je to setkání vskutku nevšední. Heydrich totiž už dávno není oním vytáhlým mladíkem, jenž kdysi nastoupil na křižník Berlin, ani tím nadporučíkem, nad nímž Canaris podržel svou ruku. Nyní je mužem na strmě vzestupné dráze, obávaným šéfem Sicherheitsdienstu, který vybudoval a jejž neustále vylepšuje, aby se jednou — už brzy! — stal nejmocnější silou ve státě. Nosí vysokou hodnost brigadeführera SS, je šťastně ženat, s Canarisem se zdraví jako rovný s rovným.

Pro Canarise to není zase tak velké překvapení. Jako starý protřelý zpravodajec měl samozřejmě vždycky informace, které potřeboval. Věděl tedy, že Heydrich v novém režimu prudce avansoval, netušil ovšem, že si záhy budou tak blízcí. Heydrich je potěšen, že svému někdejšímu nadřízenému může imponovat. Jako mladík se mu vždy obdivoval, viděl v něm válečného hrdinu, ostříleného mořského vlka, náročného, třebaže vždy taktního velitele. Traduje se, a zřejmě nikoli bez příčiny, že Heydrich též přispěl k tomu, aby Canaris byl jmenován šéfem abwehru. Je jenom přirozené, že na tomto postu chtěl mít přítele.

Oba muži obnoví své staré styky, nyní ovšem na podstatně vyšší úrovni. Především se dohodnou na jakémsi desateru, které vymezí kompetence svěřených složek, Clara pacta, boni amici. Bude to fungovat několik let. Canaris mezitím (ještě ve spolupráci s Italy) zorganizuje fašistický puč ve Španělsku a bude se podílet na řízení německé intervence. Jeho přítel Franco se stane caudillem (vůdcem) a také jeho podobizna s vlastnoručním věnováním bude viset v Canarisově pracovně.

Španělské dobrodružství ho velmi sblíží s Hitlerem. Vůdce si ho oblíbí a bude často naslouchat jeho tichému hlasu. Jeden čas budou tvořit takřka nerozlučnou dvojici, která má plné ruce práce: jsou totiž rozhodnuti radikálně změnit tvář Evropy. Bez války to ovšem nepůjde. Koncem léta 1939 se válka přiblíží na dosah ruky a Heydrich s Canarisem dostávají zelenou ve známé akci Konzervy. Přepadení Hlivice a zanechání mrtvol v polských uniformách na místě činu. Rozdělení rolí je příznačné: mrtvoly dodá Heydrich, respektive stráže SS z koncentráků, uniformy Canaris.

V té době přátelství s Heydrichem stále ještě trvá. Vyjíždějí spolu na koni, rodiny se navzájem navštěvují, hudbymilovná paní Canarisová ráda naslouchá houslové hře Heydrichově. Ale s Wilhelmem se cosi začne dít. Zatím neznatelně. Miluje dál své jezevčíky, dál se rád točí kolem plotny a připravuje své oblíbené pochoutky (je totiž vyhlášený gurmán), ale … vytáhlý Reinhard povážlivě klesá v jeho oblibě. Nemůže to dát najevo, protože už je příliš mocný. Ale začíná se ho bát. Připadá mu stále zlověstnější, necítí se v jeho přítomnosti volně. Jeho blízcí spolupracovníci si dokonce povšimnou, že stačí, aby Heydrich zavolal — a Canaris má zkažený den.

Osud míchá karty

… hrajeme však my — zní staré německé přísloví. Tím osudem je nyní válka a jedním z hráčů, který má vynášet trumfy, je Canaris. V případě polské kampaně a západního tažení se osvědčuje jako hráč vskutku excelentní. Avšak jakmile dojde na Anglii, jeho štěstí jako by začalo upadat. Ba více: v práci abwehru se objevují znepokojivá markanta.

Nelze pominout, že letecká bitva o Británii (1940) byla po zpravodajské stránce zfušována. Luftwaffe za celou kampaň trvající několik týdnů nedostala od abwehru tipy na prioritní cíle, které musejí být bezpodmínečně zničeny, má-li být dosaženo úspěchu. Takže například radarové hlásky, tyto „oči“ RAF, byly sice napadeny, ale nikoli zničeny.

Továrny v Southamptonu, kde se vyráběly stíhačky bránící britské ostrovy, nebyly napadeny vůbec. Čili jejich výroba, a tedy doplňování ztrát, nebyla přerušena. V Británii se neuchytil žádný německý agent a ti, kteří tam byli nasazeni ještě před válkou, byli buď zlikvidováni, nebo pracovali pod britskou kontrolou. Náhoda? Nebo snad …

Dále: Španělsko nevstoupilo do války proti Britům, takže nemohl být dobyt a ovládnut Gibraltar, brána do Středozemního moře a jeden z nejdůležitějších opěrných bodů. Španělsko bylo tradičním Canarisovým terénem, zemi dokonale znal a tento jistě nesmírně důležitý úkol byl svěřen právě jemu. Nejenže jej nesplnil, ale navíc přesvědčil vůdce, že pro Německo bude výhodnější, jestliže Španělsko zůstane neutrální. Na jednu stranu měl pravdu — ovšem až na ten Gibraltar. Ten zůstal v britských rukách.

A do třetice: v únoru 1942 se v Brunevillu vylodil výsadek britských commandos, zničil tamější německé výzkumné radarové středisko a školu pro výcvik kádrů protivzdušné obrany. Jak se commandos objevili, tak zase zmizeli, zanechavše za sebou německý pláč a skřípění zubů. Hitler zuřil, když se o diverzi dozvěděl. Co dělal abwehr?! Proč nevaroval! Okamžitě žádal Canarisovo předvolání, ale ten nebyl k zastižení. Neustále se totiž pohyboval. Tu v Paříži, tu kdesi ve Francii, občas ve Španělsku či v Itálii, byl všude — a nikde … Bezprostřednímu úderu vůdcova hněvu se tehdy vyhnul, ale nic nemohl změnit na faktu, že Bruneville byl hřebíčkem do rakve jeho reputace. Jaká pohroma, jaký proval nastane … třeba již zítra?

Ve druhé květnové dekádě onoho roku (1942) se cosi přihodí. Cosi významného: Heydrichův zlověstný stín se opět vynoří. Osmnáctého přijede Canaris na jeho pozvání do Prahy, kam Heydrich svolal poradu představitelů zahraniční vojenské špionáže, státní policie a Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), který řídil. Dávná známost není zapomenuta, nyní se však setkávají údajně proto, aby se stanovilo nové „desatero“, nové podmínky spolupráce. Jednali spolu ještě následujícího dne a Canaris si ze setkání odnášel pocit, že Heydrich, usilující o ovládnutí abwehru, příště znovu zaútočí.

Po válce přišel Walter Schellenberg s hypotézou, že toto setkání s konečnou platností rozhodlo o Heydrichově smrti. Canaris se prý obával, že Heydrich již brzy odhalí jeho zákulisní práci pro Brity. Tato verze se však nikdy nepotvrdila.

Nicméně tak marná úplně není. Muži Heydrichova intelektu i zpravodajských schopností muselo být zřejmé, že v abwehru cosi nehraje. Canarise znal dlouhá léta, znal jeho neproniknutelnost a věděl, že za touto maskou se může skrývat všechno. Možná s ním měl nějaký skrytý záměr. Není dnes tajemstvím, že Heydrich byl vypjatě ctižádostivý a byl patrně rozhodnut již v blízké budoucnosti usilovat o čelné místo a živý Canaris mu mohl být prospěšnější než Canaris mrtvý. Možná se ti dva pokusili o nějakou dohodu. Ale šéf abwehru nemohl riskovat: 27. května téhož roku Gabčík s Kubišem zaútočili.

Jak se teprve nedávno ukázalo, Heydrich neměl šanci vyváznout ani tehdy, kdyby jeho zranění nebyla smrtelná. Granáty, jimiž byli před odletem do Čech vybaveni parašutisté, obsahovaly mikroorganismy produkující botulotoxin. I když se tedy lékařům poměrně snadno podařilo vyoperovat z Heydrichova těla střepiny z Kubišovy bomby, jed v organismu způsobil prudkou infekci, jíž obávaný zastupující říšský protektor sedmý den po atentátu podlehl.

Jestliže byl Canaris v nebezpečí, že bude prozrazen, mohl si vydechnout. Ne však na dlouho.

Žhavý dech porážky usmrcuje

V létě roku 1944 je již jasné, že porážka Německa je neodvratná. Atentát na Hitlera uprostřed horkého červencového dne je zoufalým pokusem o záchranu. Ale nezdařil se. Nitky spiknutí vedou ke generálům, zatčení však neunikne ani admirál. Brání se sice ze všech sil (patřilo přece k jeho roli spiknutí se zúčastnit, jinak by je nemohl odhalit, hájí se při procesu), avšak všechno je marné. Hitler četl jeho deník, který se podařilo nalézt a v němž ho Canaris označuje za „bič boží“ pro Německo. Je konec, zachránit by ho mohl snad jenom zázrak. Ten se však nekoná.

Na úsvitu 9. dubna 1945 je vyveden z koncentráčnické cely ve Flossenbürgu ještě s pěti dalšími odsouzenci. Je donucen svléknout se do naha a v chladném ránu, snad aby se naposledy zahřál, běžet asi dvacet metrů ke stěně s popravčími háky. Všichni ostatní dostanou provaz. Jeho však oběsí na dlouhé ocelové struně. Umíral dlouho a bolestně.

Když to ohlásili vůdci, neřekl ani slovo. Jenom pokýval hlavou. Britové nikdy nepřiznali, že by Canaris byl jejich agentem. Ale stále platí ono biblické — podle skutků poznáte je.

Psal pan Václav Tikovský, 24. 2. 2002 na Velikáni.cz


Pozn. red.: Edit 7. 2. 2018 8:50:27: Tomáš Pilař: Podle knihy kterou o něm mám, byl jednou z vedoucích osobností tzv. konzervativní opozice proti nacistům a Hitlerovi. Již v roce 1938 vzal své důstojníky Abwehru do jednoho s koncentráku. Prohlásil že všechny špičky NSDAP a SS jsou kriminální zločinci. Na dotaz proč nesložil funkci odvětil, že by na jeho místo přišel R. Heidrich. Byl si vědom, že Německo nemůže ve válce ze strategických a surovinových důvodů obstát. Bohužel jeho lidí bylo málo na to, aby dokázali odstranit Hitlera a zvládnout SS. V jeho trezoru se našly dokumenty, které jej usvedčily ze zrady a poslaly na popraviště. 

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 106 × | Prestiž Q1: 4,72
5 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Wilhelm Canaris (2/2)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top