Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Kdo rozděluje a proč?

Spisovatel David Zábranský se zamyslel nad tím, kdo a proč rozděluje společnost. Jak souvisí umělé vytváření nepřátel s neexistencí programu na straně elit?

O trapnosti, zlobě a selhávání novodobé vrchnosti

Jak je to s tou rozdělenou společností? A jak s rozdělenou společností souvisejí tendence k nahrazování zastupitelské demokracie demokracií přímou, pokud to tedy vůbec spolu nějak souvisí?

Dlouho jsem přijímal obecně tradovanou tezi, že ono rozdělení společnosti i tlak na referenda mnoha odrůd jsou dílem populistů, extrémistů, vůbec nepřátel dnešní podoby demokracie. Jinými slovy, vnímal jsem obě tendence jako jakési tajemné zlo, hnůj, který se rodí v dolních patrech společnosti zcela bez vůle západních a prozápadních elit, ba dokonce proti jejich vůli a silnému odporu. Pak jsem se ale o celý ten propletenec začal zajímat hlouběji, a odpovědi už jsem viděl podstatně jinak.

První důležitá věc. Rozdělené přísně vzato nejsou společnosti (moje maminka kupříkladu dokázala v prvním kole volit Drahoše, v druhém Zemana), nýbrž jejich veřejně vystupující elity. Ty jsou na druhé straně rozdělené nesmiřitelně. Důležitý je přitom fakt, že určitá poměrně jasně ohraničená část těchto elit (říkejme této části pro zjednodušení prodemokratická elita) je doslova posedlá vyhledáváním všech odrůd „populistů“ a „extrémistů“, jejich nálepkováním a následnou diskreditací, která nabývá různých forem od výsměchu po internetovou a jinou šikanu. Mánie vyhledávání „fašistů“ a „fašizoidních tendencí“ je přitom dnes tak strhující, že musí mít nějakou zásadní a stejně mocnou příčinu.

Co je hledanou příčinou? Jde při tom honu na fašisty skutečně jen o reakci na hnědnutí společnosti, o cosi nechtěného, co se bohužel stalo a na co je třeba přiměřeně reagovat? Nemyslím si. Vidím naopak příčinu této mánie v samotných elitách. Pokud elity k popsanému chování něco motivuje, pak je to jejich vlastní postavení ve společnosti. Motivace nepřichází z vnějšku, nýbrž ze samého jádra těchto elit. Můžeme mluvit o sebenaplňujícím se proroctví či rovnou o umělém vytváření nepřátel, které má posloužit zcela konkrétnímu cíli. Ptal jsem se dlouho v duchu, kdo fakticky společnost rozděluje. Nyní musím říct, že podle mě ji pro své dobro rozděluje novodobá prodemokratická vrchnost.

Prodemokratická vrchnost má bytostný zájem na tom, aby společnost byla rozdělená, a především na tom, aby vůči vrchnosti někdo byl v inferiorním postavení. Bez rozdělené společnosti by totiž vrchnost musela stáhnout svá elitářská paví pera a odejít jako spráskaná slepice ze zámecké zahrady, z její novodobé obdoby, kterou tvoří uměle budované a udržované zdání kulturního kapitálu. Ve skutečně rovnoprávné společnosti by se vrchnost neměla nad koho povyšovat. Nebyl by předmět posměchu. Nebylo by kým strašit a kým pohrdat. Bez „fašistů“ a jejich nekonečného hledání by se prostě zadřela kola současného budování si prestiže, a v jistých kruzích by zavládlo silné nepohodlí. Ba co víc, v elitních prodemokratických kruzích by zavládlo také mlčení. Elity by bez honu na čarodějnice (pomysleme i na kampaň #metoo) de facto neměly jediné téma k hovoru, neb ve skutečnosti je celým programem prodemokratické elity právě jen hysterický odpor ke špíně populismu všeho druhu.

Dobře to bylo vidět na českých prezidentských volbách, v nichž proti sobě stáli „populista“ a „kandidát demokracie“, jehož jediným programem však bylo to, že on sám a jeho podporovatelé či strůjci nechtějí za prezidenta populistu. Takový program je samozřejmě zcela nedostatečný a je to právě absence idejí a programu, co spoluvytváří potřebu nepřítele a rozdělené společnosti. Totéž ostatně platí i na úrovni větších celků, než jsou ty národní. Západ a bruselské unijní struktury se skrze identifikovaný fašismus povyšují nad Polskem či Maďarskem. Umělé vytváření nepřátel je v době bez jiného programu zcela zásadní nejen pro chod EU.

A pak ještě jedno abstraktnější zamyšlení. Prodemokratické elitě se podařil husarský kousek, když s pomocí pár falešných a účelových manipulací v podstatě postavila do zákrytu „populistu“ a „lid“. Tento chytře vytvořený zákryt, umělé spojení „populisty“ s „populem“ je vskutku geniální řešení pro mnohé nepříjemnosti dneška. Populista ruku v ruce s lidem, tak prosté to je. Trik, který pak pávům dovolí celý ten uměle vytvořený konglomerát čehosi nižšího hodit na jednu hromadu, na jednu lodičku, kterou coby výstrahu a předmět vlastního narcistního sebeukájení prstem cvrnknou před své elitní kolegy.

Ve hře je hromadné pohoršení, opět přitom můžeme vzpomenout nejen na politiku, ale i na kampaň #metoo. Pevnost je tímto aktem pohoršení opevněna. Což o to, trik posloužil. Co už ale budí méně nadšení, je skutečnost, že coby vedlejší produkt této formy opevňování a narcistní sebezahleděnosti sílí všeobecná nenávist. To je cena, kterou my všichni musíme zaplatit za to, aby si elity mohly dál užívat svého elitního psychického komfortu. Aby si mohly užívat elitního postavení v době, která je ve skutečnosti více rovnostářská než kdykoli v minulosti.

To je důležitý detail. Dnešní doba elitám přísně vzato vůbec nepřeje, a právě v tom vězí základní kámen úrazu a zdroj vpravdě elitního podráždění. Mezi „elitami“ a „lidem“ je menší rozestup, než byl kdy dřív. Pokud jde o vzdělanostní úroveň či o životní styl, elity jsou na tom dnes jen o málo jinak než běžní lidé, když základní kulturní osou je pro obě skupiny silná orientace na konzum. Elity a lid? Snad by šlo říct, jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet.

O to větší je však ze strany elit tlak na to, aby byl rozdíl mezi elitami a lidem uměle a alespoň symbolicky posilován. Proto je tak důležité ono dělení, které má být v ideálním případě jasné, a hlavně jednou provždy dané; jakmile je vyřčen ortel, jakmile je někdo vyřazen do tábora „populismu“, který lze vnímat i jako „tábor lidu“, už pro něj není návratu do elitní „gated community“.

Nakonec pár slov o kontextu. České, polské, maďarské a další prodemokratické elity z rozvíjejících se zemí vykazují množství shodných znaků s prodemokratickými elitami v tradičních západních demokraciích. Klíčovou a zrádnou se zde zdá být pozice domnělého vítěze, pozice domnělých majitelů klíčů, pravdy a budoucnosti; v případě tradičních demokracií dlouhodobá, v případě nových členských států o něco kratší, ale neméně silná a až nepřirozeně sebejistá.

Kupříkladu české prodemokratické elity na vlnu namyšleného usnutí na vavřínech naskočily s podivuhodnou rychlostí a neotřesitelně na ní setrvávají. Pokud jde o elity západního světa, ty mohly s trochou nadsázky řečeno odpočívat už od zapadnutí železné opony; od té doby de facto jsou v pozici vítěze, který čeká. Vzpomeňme na zavádějící, nesmyslné a asi i kontraproduktivní heslo o „dohánění západu“. Taková je past prvenství: zajištěné první místo vám umožňuje zastavit.

Prodemokratické elity jsou jak u nás, tak v rozvinuté Evropě na dotek od obyčejných lidí. Spadly na úroveň lidu, zlenivěly k němu. Jaký je aktuální program těchto elit? Někdy se až chce říct, že všechen program zastupuje přeceňování „kultivovanosti“ ve výrazu, mluvě a oblékání. Za fasádou se poté skrývá smutná skutečnost: nulový program a slabost. Všechna energie, pokud ještě jaká je, věnuje se případně cynismu.

Nejvíc energie ale plyne do nevraživosti, do budování zákopů, do pohrdání obyčejností a lidovostí. Hra už je však příliš průhledná. Je to drsné zjištění, nicméně je třeba mu čelit: lidé vidí, že se nechávají zastupovat někým, kdo jimi pohrdá a kdo zároveň není o moc lepší než oni sami. O tom je základní spor dneška. Právě toto je pravým důvodem zvýšeného zájmu o přímou demokracii, která s ohledem k výše řečenému klidně může být mnohými vnímána jako demokracie bez přívlastku.

Snad už by mělo být patrné, že nechuť k demokracii pramení jinde než tam, kde ji hledají takzvané demokratické elity, čili nikoli kdesi dole, kdesi v bahně lidu a populismu, nýbrž nahoře, tam v tom beze zbytku umělém nahoře. Před sousloví demokratické elity je třeba doplnit zpochybňující „quasi“.

Píše pan David Zábranský na ČasopisArgument.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 144 × | Prestiž Q1: 6,28
8 plus Známkuj článek minus 0
Interní diskuse

Kdo rozděluje a proč?

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top