Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Cíle devalvace měny

A ještě méně lze omlouvat autory, jež se pokoušeli rádoby vědecky ospravedlnit nejhorší ze všech populárních omylů, myšlenku inflace. [Článek je výňatkem kapitoly 31 oddílu 4 z knihy Ludwiga von Misese Lidské jednání. E-book (.epub) je k dispozici zde.]

Flexibilní standard je nástrojem k provádění inflace. Byl přijat pouze proto, aby vlády mohly technicky co nejjednodušeji opakovaně provádět inflaci. Během období boomu, jež skončilo v roce 1929, se odborům téměř ve všech zemích podařilo vynutit vyšší mzdové sazby, než by byly ustaveny na trhu, jenž by byl omezován pouze existujícími překážkami migrace. Tyto mzdy již v mnoha zemích vyvolaly institucionální nezaměstnanost značného rozsahu, přičemž stále docházelo ke zrychlující se úvěrové expanzi.

Když konečně přišla nevyhnutelná deprese a ceny komodit začaly klesat, odbory silně podporované vládami (a to i těmi považovanými za nepřátelské zájmům pracovníků) tvrdošíjně trvaly na politice vysokých mezd. Buď přímo odmítly souhlasit s jakýmkoli poklesem nominálních mezd, nebo přistoupily pouze na nedostatečné snížení. Výsledkem byl ohromný nárůst institucionální nezaměstnanosti. (Na druhou stranu ale ti zaměstnanci, kteří si zaměstnání udrželi, si svou životní úroveň zvýšili, jelikož jejich reálné hodinové mzdy vzrostly.)

Břímě podpor v nezaměstnanosti začalo být neúnosné. Miliony nezaměstnaných začaly představovat hrozbu pro klid v zemi. Do průmyslových zemí dorazilo strašidlo revoluce. Představitelé odborů byli neústupní a nenašel se žádný státník, jenž by našel odvahu se jim otevřeně postavit. V této nepříjemné situaci si vyděšení vládci vzpomněli na recept dlouho doporučovaný zastánci inflace. Jelikož se odbory bránily přizpůsobení mezd podmínkám peněžních vztahů a komoditních cen, rozhodli se přizpůsobit peněžní vztah a komoditní ceny výši mezd. Nepovažovali totiž mzdy za příliš vysoké, ale národní měnu za nadhodnocenou ve vztahu ke zlatu a zahraničním měnám, a měla to být tedy měna, jež se musí přizpůsobit. Devalvace měla fungovat jako univerzální lék.

Cíle devalvace byly následující:

  1. Uchovat výši nominálních mzdových sazeb, případně dokonce vytvořit podmínky nutné pro jejich další nárůst, zatímco reálné mzdy měly spíše poklesnout.
  2. Zvýšit ceny komodit, obzvláště ceny zemědělských výrobků.
  3. Pomoci dlužníkům na úkor věřitelů.
  4. Podpořit vývoz a snížit dovoz.
  5. Přilákat více zahraničních turistů a zdražit (v domácí měně) domácím občanům návštěvu cizích zemí.

Ani vlády, ani slovutní zastánci této politiky nenašli odvahu veřejně přiznat, že jedním z hlavních důvodů devalvace je snížení výše reálných mezd. Popisovali tedy většinou raději smysl devalvace jako odstranění údajné „fundamentální nerovnováhy“ mezi domácí a zahraniční cenovou „úrovní“. Hovořili o nutnosti snížení domácích výrobních nákladů. Úzkostlivě se ale vyhýbali jakékoli zmínce o tom, že jednou z nákladových položek, jež se má díky devalvaci snížit, jsou reálné mzdové sazby a dalšími úrok z dlouhodobých úvěrů a jistiny těchto dluhů.

Argumenty vznesené ve prospěch devalvace nelze brát vážně. Jsou zcela nesmyslné a vzájemně si odporují. Devalvace ale nepředstavovala politiku, jež by vznikla jako výsledek uvážlivého posuzování jejích kladů a záporů. Byla kapitulací vlád před předáky odborů, kteří nechtěli ztratit tvář a přiznat, že jejich mzdová politika je omyl, jenž vyvolal institucionální nezaměstnanost bezprecedentních rozměrů.

Devalvace byla zoufalým aktem slabých a neschopných státníků, kteří se chtěli udržet ve svých úřadech. Rozpory při zdůvodňování jejich politiky tyto demagogy nijak netrápily. Slíbili zpracovatelským odvětvím i zemědělcům, že jim devalvace zvýší ceny, ale zároveň slíbili spotřebitelům, že přísná regulace cen zabrání jakémukoli nárůstu životních nákladů.

Koneckonců vlády mohly stále své kroky omlouvat poukazem na skutečnost, že při existujícím veřejném mínění, jež bylo zcela v zajetí mylných odborářských myšlenek, nešlo dělat nic jiného. Takovou výmluvu však nelze přijmout v případě lidí, kteří volali po flexibilitě směnných kurzů jako dokonalém a nejlepším měnovém systému.

Zatímco vlády stále zdůrazňovaly, že devalvace je pouze nouzovým opatřením, jež se nebude více opakovat, tito autoři vyhlásili flexibilní standard za nejdokonalejší měnový systém a jali se horlivě poukazovat na údajné zásadní nedostatky pevných měnových kurzů. Ve své zaslepené snaze zalíbit se vládám a mocným zájmovým skupinám odborů a zemědělců neskutečně přecenili pozitiva flexibilních parit.

Problémy flexibility měnového systému se ale velmi brzy projevily a nadšené volání po devalvaci rychle pohaslo. Během druhé světové války, jen o něco více než deset let poté, kdy se Velká Británie rozhodla nastoupit cestu flexibilního standardu, dokonce i lord Keynes a jeho zastánci zjistili, že stabilita směnných kurzů má své výhody. Jedním z vyhlášených cílů Mezinárodního měnového fondu se proto stala stabilizace devizových kurzů.

Nepodívá-li se člověk na devalvaci očima apologety vlády či odborových politik, ale pohledem ekonoma, musí předně uznat, že její veškeré údajné výhody jsou pouze dočasné. Dostaví se navíc pouze v situaci, kdy devalvaci provede pouze jedna země, zatímco ostatní země své měny nedevalvují. Rozhodnou-li se ostatní země ve stejné míře devalvovat, žádné změny v mezinárodním obchodě nenastanou. Devalvují-li více, dopadnou veškeré tyto krátkodobé výhody, ať již jsou jakékoli, pouze na ně. Všeobecné přijetí principů flexibilního standardu proto musí vést k závodu mezi zeměmi o to, kdo devalvuje více. Tento závod končí úplným rozvratem měnových systémů všech zemí.

Zmiňované výhody, jež údajně devalvace přináší zahraničnímu obchodu a turistice, nastávají výhradně v důsledku existence doby, jež uplyne, než se domácí ceny a mzdy přizpůsobí nové situaci způsobené devalvací. Dokud tento přizpůsobovací proces probíhá, vývoz je povzbuzován a dovoz naopak snižován. To ovšem pouze znamená, že v tomto mezidobí občané země, jež provedla devalvaci, získávají méně výměnou za to, co v zahraniční prodávají, a platí více za věci, jež v zahraničí nakupují. Musí tedy omezit svou spotřebu. Tento důsledek se může jevit jako pozitivní pouze lidem, pro které je měřítkem blahobytu země obchodní bilance. Prostým jazykem bychom danou situaci mohli popsat následovně: Občan Británie musí vyvézt více britského zboží, aby mohl nakoupit totéž množství čaje, které před devalvací mohl získat za menší množství vyváženého britského zboží.

Devalvace snižuje břemeno dluhu, říkají její zastánci. To je zcela jistě pravda. Upřednostňuje dlužníky na úkor věřitelů. V očích lidí, kteří si ještě neuvědomili, že v moderní době nejsou věřiteli nutně bohatí a dlužníky chudí, je toto pozitivní dopad. Skutečným výsledkem ovšem je, že zadlužení vlastníci nemovitostí a zemědělské půdy a akcionáři zadlužených firem získávají na úkor většiny lidí, jejichž úspory mají podobu obligací, dluhopisů, spořitelních vkladů a pojistek.

Je také třeba podívat se na zahraniční půjčky. Když Velká Británie, Spojené státy, Francie, Švýcarsko a někteří další evropští věřitelé devalvovali své měny, obdarovali své zahraniční dlužníky.

Jedním z hlavních argumentů vznášených ve prospěch flexibilního standardu je tvrzení, že snižuje úrokovou míru na domácím peněžním trhu. V dobách klasického zlatého standardu a pevného standardu zlaté devizy se říkalo, že země musí přizpůsobit domácí úrokovou míru podmínkám na mezinárodním peněžním trhu. Má-li země flexibilní standard, může při určování úrokových měr provádět politiku, jež je výlučně vedena snahou o zajištění domácího blahobytu.

Tento argument nejde zjevně použít pro země, v nichž celková výše dluhů vůči cizím zemím převyšuje celkovou výši půjček poskytnutých cizím zemím. Když některé z těchto zemí v průběhu devatenáctého století uskutečňovaly zdravou měnovou politiku, mohli jejich firmy a občané sjednávat zahraniční úvěry v domácí měně. Tato možnost přestala existovat, když došlo ke změně měnových politik těchto zemí. Žádný zahraniční bankéř by neuzavřel půjčku splatnou v italské liře nebo se pokusil vydat obligace v italských lirách. Změna situace v měnové oblasti v dlužnické zemi nemůže mít tedy žádný vliv na splácení zahraničních úvěrů. Co se týče domácích úvěrů, devalvace umožňuje snadněji splácet pouze v minulosti poskytnuté úvěry a zvyšuje hrubou tržní úrokovou míru nových úvěrů. Ta totiž začíná obsahovat rizikovou přirážku.

Tentýž jev se také objevuje v úrokové míře ve věřitelských zemích. Není třeba cokoli dodávat, abychom ukázali, že úrok není měnovým jevem a nemůže být v dlouhém období ovlivněn měnovými opatřeními.

Je pravda, že devalvace, ke kterým se uchýlily různé vlády mezi lety 1931 a 1938, způsobily v některých zemích pokles reálných mzdových sazeb, a snížily tak institucionální nezaměstnanost. Historik studující tyto devalvace by proto mohl říci, že byly úspěšné, jelikož předešly revolučnímu vzedmutí denně se rozrůstajících mas nezaměstnaných a za daných ideologických podmínek nebylo možné v této kritické situaci přikročit k jakýmkoli jiným opatřením. Historik ale bude zároveň muset dodat, že předkládaná pomoc neřešila původ příčin institucionální nezaměstnanosti — mylné učení odborů.

Devalvace představovala lest, pomocí které se bylo možné vymanit z nadvlády odborářské doktríny. Fungovala z toho důvodu, že se nedotkla postavení odborů. Jelikož ale nesnížila popularitu odborů, mohla fungovat pouze krátkodobě. Předáci odborů se naučili rozlišovat mezi nominálními a reálnými mzdami. Jejich dnešní politika usiluje o zvýšení reálných mzdových sazeb. Nelze je již obelhat poklesem kupní síly měnové jednotky. Devalvace tak ztratila jako nástroj ke snížení institucionální nezaměstnanosti svou přitažlivost.

Porozumění těmto skutečnostem nám dává klíč ke správnému ocenění úlohy, kterou hrály teorie lorda Keynese v období mezi první a druhou světovou válkou. Keynes nepřinesl žádný nový argument do seznamu omylů zastánců inflace, jež byly ekonomy tisíckrát vyvráceny. Jeho učení bylo ještě mnohem rozpornější a méně konzistentní než učení jeho předchůdců, kteří byli, jako například Silvio Gesell, zavrženi a označeni za měnové pomatence. Keynes pouze dokázal odít volání po inflaci a úvěrové expanzi do složité terminologie matematické ekonomie.

Intervencionisté nedokázali předkládat možné argumenty ve prospěch politiky bezbřehého utrácení; nemohli prostě najít způsob, jak se vypořádat s ekonomickým zdůvodněním institucionální nezaměstnanosti. Najednou mohli oslavovat „keynesovskou revoluci“ verši Wordswortha: „Blažené bylo zažít ten úsvit, však být při něm mladý, toť samotný ráj.“ [1]

Ráj to byl ovšem jen na chvíli. Je možné připustit, že britská a americká vláda ve třicátých letech nemohly dělat nic jiného než přistoupit k devalvaci měny, inflaci a úvěrové expanzi, nevyrovnaným rozpočtům a deficitnímu financování. Vlády se totiž nemohou oprostit od tlaku veřejného mínění. Nemohou se postavit proti ideologiím přijímaným většinou, ať jsou již jakkoli pochybené. To však neomlouvá lidi ve funkcích, kteří místo aby se svého postu vzdali, raději prováděli politiky katastroficky dopadající na jejich země. A ještě méně lze omlouvat autory, jež se pokoušeli rádoby vědecky ospravedlnit nejhorší ze všech populárních omylů, myšlenku inflace.

Mises.cz: 30. března 2012, Ludwig von Mises


[1] Srov. P. A. Samuelson, „Lord Keynes and the General Theory“ v Econometrica, 14, 1946, str. 187; přetištěno v The New Economics, ed. S. E. Harris (New York, 1947), str. 145.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 290 × | Prestiž Q1: 6,66

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Cíle devalvace měny

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top