Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

NE až TAK divoký „divoký“ Západ (3/3)

Vy chcete, aby tu byl divoký západ!? Aby každý mohl mít pistoli?! To ne, ani pistole, ani pepřáky, ani plynovky a ani nože!!! Pak už se vraždit nebude. Tak jako v Londýně!!! Mimochodem, Evropská komise chce, aby byla v ČR stejná situace jako v Británii. Zakázat lidem zbraně, aby bylo bezpečněji. A taky bezpečněji bude. Pro ty, co nedodržují zákony. [Michal Nosek]

c. Doly

S růstem populace Spojených států se expanze na Západ stala nevyhnutelnou, nicméně nikdo nepochybuje, že objevení zlata v Kalifornii v roce 1848 tomu velmi přispělo. Tisíce lidí z východu se překotně hnaly k nejzápadnějším hranicím hledat drahocenný kov a nechávaly civilizovaný svět za sebou. Později prošly stejnou zkušeností Colorado, Montana a Idaho, a ve všech případech platilo, že ti, kdo dorazili jako první, museli sepsat pravidla hry.

Nebyla zde žádná ústavní autorita ani soudce či úředník do 500 mil. Příchozí byli odkázáni na přirozené právo s — možná — inherentními právy, spojenými s americkým občanstvím. Každá potoční roklina se naplňovala hledači bohatství; každá mělčina byla prošpikována průzkumnými vrty; lesní, vodní práva, pozemky ve městech se brzy zhodnotily, a potřeba vlády byla velmi naléhavá. Teoretici zde mohli testovat, jak vzniká občanské právo.

Rané občanské právo, jež vzešlo z tohoto procesu, se více než jakákoli jiná zkušenost ve Spojených státech přibližuje anarchokapitalistickému ideálu.

Při absenci formální struktury pro definování a vynucování individuálních práv se mnoho skupin spojenců, kteří přišli hledat své štěstí, organizovalo a tvořilo svá pravidla fungování, ještě než opustilo své domovy. Podobně jako dnešní stanovy společností tyto dobrovolné smlouvy upravovaly, jak horníci financují jejich chod, stejně jako vztahy mezi lidmi. Tato pravidla platila pouze pro horníky ve společnosti a neuznávala žádného vnějšího arbitra sporů; oni „neuznávali žádný vyšší soud než zákon většiny ve společnosti.“

V souladu s Friedmanovou teorií se pravidla, v jejichž rámci byly společnosti organizovány, lišila podle preferencí dané společnosti. Mimo pravidla zmíněná výše, obsahovaly stanovy např. ustanovení o platbách určených na péči o nemocné či méně úspěšné, pravidla osobního jednání, zahrnující požívání alkoholických nápojů, a postihy trestající porušení pravidel. Pravidla společnosti byla, jako při všech tržních transakcích, vyjednávána na základě jednomyslnosti. Ti, kteří si přáli koupit jiný „koš zboží“ nebo soustavu pravidel, měli alternativu.

Poněvadž těžební kempy neměly soukromé soudy, kde by lidé mohli řešit své rozepře a platit za arbitráž, vyvinul se zde systém spravedlnosti využívající hornické soudy.

Pokud vznikaly spory a bylo svoláno soudní zasedání, mohl být každý muž v kempu jmenován výkonným úředníkem. A dále, každý pořádkumilovný občan mohl být uznán jako žalobce či obhájce obviněného.

V Coloradu je několik důkazů o konkurenci mezi obchodními soudy, což posilovalo jistotu, že spravedlnost vítězila.

Občanské soudy rychle přijímaly trestní jurisdikci a rok 1860 znamenal pro čtyři vlády plný nápor. Hornické soudy, lidové soudy a „provizorní vláda“ (nová přezdívka pro „Jeffersona“) si rozdělili jurisdikci v horách; zatímco Kansas a provizorní vláda si v Denveru a údolí konkurovaly. Vzájemně si uznávaly jurisdikci spojenou se svými záležitostmi. Platila odvolání z jednoho soudu na druhý, pachatelé byli přepravováni a rozsudky jednoho soudu byly bez problémů uznávány u soudu druhého. A zde jsme konfrontováni s trapným faktem: kriminalita byla nepochybně nižší po dobu dvouleté platnosti tohoto uspořádání, než ve dvou následujících letech s teritoriální organizací a regulérní vládou.

Tento důkaz je konzistentní s Friedmanovou hypotézou, že pokud existuje konkurence, jsou soudy odpovědné za chyby, a konkurence v podnikání slouží jako efektivní kontrola „nepřesných“ rozhodnutí.

d. Vlakové družiny

Možná nejlepším příkladem soukromovlastnického anarchismu na americkém Západě byla organizace vlakových družin, pohybujících se napříč prostorem a hledajících kalifornské zlato. Západní region Iovy a Missouri byl neorganizovaný, nehlídaný a za hranicemi jurisdikce práva Spojených států. Stejně jako cestovatelé na oceánu se svým „námořním právem“ vyjednávali pionýři ve svých škunerech prérií „právo plání“. Výsledkem těchto jednání bylo v mnoha případech přijetí formálních stanov, jejichž vzorem byla ústava Spojených států.

Z dokumentů, jež se zachovaly, je zřejmé, že stěhující se komunity měly základní sestavu pravidel definujících jak se „bude hrát hra“ v průběhu cesty. Podobně jako pravidla těžebních kempů se stanovy vlakových družin lišily podle preferencí a potřeb dané organizace. Lze nicméně rozeznat několik obecných tendencí.

Tato specifická pravidla zahrnovala organizování právních sporů; regulaci volna o Šábesu, hazard a opilost; tresty při nesplnění pracovních povinností, především u strážní služby. V některých případech byly určeny odměny za opravu cesty, stavby mostů a ochrana dalších „veřejných statků“.

Namítá se, že „tato pravidla či stanovy …mohou být zajímavé jako vodítka pro právní filozofii pionýrů a společenskou organizaci, ale nepomáhají odpovědět na důležitější otázku, jak ve skutečnosti, tedy ne teoreticky, pionýři v zemi nakládali s problémy společenského nepořádku, zločinu a soukromými konflikty“. Je nicméně zřejmé, že cestující vyjednávali Schellingovým pohledem společenské smlouvy bez spoléhání na donucovací sílu vlády. A tyto dobrovolné kontrakty představovaly základ organizace společnosti.

Emigranti si cenili vlastnictví. Fakt, že stanovy obsahovaly pouze málo odkazů na individuální majetková práva, může dobře odrážet váhu Schellingových tvrzení o soukromém vlastnictví.

Když se objevily zločiny proti majetku či jednotlivci, byl vzat do hry soudní systém upravený ve smlouvách. „Pravidla cestovní společnosti ustavené v Kanesville v Iowě, určovala: Smluveno, že v případě jakéhokoli sporu vzniknuvšího mezi členy Společnosti, budou tito odkázáni ke třem arbitrům, jednoho si vybere každá ze stran, jednoho vyberou tito dva vybraní, jejich rozhodnutí bude konečné.“ Metody řešení sporů se u jednotlivých společností lišily, nicméně téměř ve všech případech byly specifikovány nástroje arbitráže, aby bylo zajištěno, „že práva každého emigranta jsou chráněna a vynucována.“

Vlakové družiny na cestách poskytovaly ochranu a spravedlnost bez monopolu či donucení, umožňovaly konkurenci při tvorbě pravidel a nevedly k bezpráví a neřádu obecně spojovaného s anarchií.

Závěrečné poznámky

Z předchozích popisů zkušenosti amerického Západu plyne několik závěrů, které jsou ve shodě s Friedmanovou hypotézou.

  1. Západ, ačkoliv často závislý na tržních agenturách udržujících pořádek, byl z velké části spořádanou společností.
  2. Existovaly odlišné standardy spravedlnosti a trh odrážel rozdílné preference těchto zásad.
  3. Konkurence v obraně práv a řešení sporů má přínosné efekty. Tržní agentury poskytly užitečné způsoby měření účinnosti agentur vládních. Skutečnost, že vládní monopol donucení nebyl brán tak vážně jako v současné době, znamenala, že pokud byl tento monopol nedostatečně využíván, vznikly tržní alternativy. I když se tyto tržní alternativy staly „vládami“ ve smyslu, že byly jedinými, kdo právo vynucoval, fakt, že takovéto firmy byly poměrně malé, zajistil dostatečnou kontrolu jejich chování. Klienti mohli agentury opouštět nebo založit vlastní bezpečnostní agenturu. Bez formálních legálních sankcí čelily soukromé agentury „tržnímu testu“ a míra přežití takovýchto agentur byla mnohem nižší než agentur vládních.

Předchozí důkazy ukazují na všeobecný závěr, že konkurence byla velmi efektivní v řešení problému „veřejných statků“ zákona a pořádku na americkém Západě.

Na závěr lze říci, že přes neexistenci formální vlády se nedá tvrdit, že by západní hranice byla až tak divoká, jak se traduje v legendách. Trh dokázal zajistit ochranu a arbitrážní agentury fungovaly velmi efektivně, ať už jako kompletní náhrada státní vlády, nebo jako její doplněk. Zdá se však, že stejná touha po moci, která vytváří problémy při fungování státu, vytvářela obtíže i na Západě. Ne vše bylo mírové. Především když chyběly Schellingovy body, vedlo to ke zmatku a chaosu, což propůjčuje podporu Buchananovu tvrzení, že dohoda na výchozích právech je pro anarchokapitalismus důležitá. Předložili jsme však důkazy o tom, že když tato dohoda existovala, byl anarchokapitalismus životaschopný.

Anarchokapitalismus v praxi,
Terry L. Anderson a P. J. Hill
„An American Experiment in AnarchoCapitalism: The Not So Wild, Wild West“,
Journal of Libertarian Studies, sv. 3, č. 1,
dostupné na www.mises.org;
přeložil Josef Montag,
upravil Josef Šíma.

Zdroj: časopis Terra Libera, říjen 2003, Libinst.cz

  1. díl
  2. díl
  3. díl
Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 176 × | Prestiž Q1: 5,74

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

NE až TAK divoký „divoký“ Západ (3/3)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top