Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

170 let od vydání Komunistického manifestu. Kam jsme „pokročili“?

V únoru tomu bylo přesně 170 let od vydání Komunistického manifestu. Sepsal ho Karl Marx a Friedrich (Bedřich) Engels. Jeho cílem bylo seznámit veřejnost s teoretickými základy komunismu, stejně tak jako s praktickým programem a opatřeními.

V kapitole Proletáři a komunisté je deset bodů. Podívejme se na ně blíže. Zdá se mi, že komunisté a socialisté můžou pomalu slavit. Téměř po dvou staletích se zdá, že většina bodů je splněna a praktikována v současných demokratických státních zřízeních. Co je nejhorší, nad mnohými se současná politická garnitura ani nepozastaví a i obyčejní lidé je berou jako samozřejmost. Posuďte koneckonců sami. Pod každým z deseti bodů je můj stručný komentář.

Komunistické desatero je uvozeno touto větou:

„V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito těchto opatření:“

1. Vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu.

Vyvlastnění majetku upravuje Zákon č. 184/2006 Sb. Vyvlastněním se rozumí odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku či stavbě. K vyvlastnění (a to nás má uklidnit), může dojít pouze v krajních případech, kdy jiné možnosti neexistují a veřejný zájem na realizaci určitého záměru převažuje nad zájmem soukromým (tj. zájem dosavadního vlastníka předmětného pozemku nebo stavby). Navíc k vyvlastnění může dojít pouze za úplatu v „obvyklých cenách“ (opět jsme klidnější).

K důvodům vyvlastnění můžeme počítat: obranu a bezpečnost státu, ochranu přírody a krajiny aj. Ke každému takovému případu musí vyvlastňovací úřad přistupovat individuálně (už jsme úplně klidní). Zjednodušeně lze říci, že veřejný zájem dominuje nad individuálním vlastnictvím, kde úředníci stanovují jak případy, kdy je vaší povinností majetek prodat, tak i jeho cenu.

2. Silně progresivní daň.

Progresivní daň má ve svém programu řada volebních uskupeních, nacházejících se většinou v takzvané levé části politického spektra. Pokud pomineme zločinnost zdanění všeobecně, progresivní zdanění nikdy nevedlo ke zvýšení státních příjmů.

Zdanit bohatší (rozuměj úspěšnější, pracovitější a chytřejší) vede ke ztrátě motivace, přesunu kapitálu do daňově přívětivějších zemí, či vyhýbání se placení daní úplně. Nutno podotknout, že v těchto snahách musíme jako liberálové všechny podpořit. Nicméně není to asi úplně cíl státních výběrčích.

3. Zrušení dědického práva.

Tak tady musíme současný establishment pochválit. Dědické právo není zpochybňováno. Co se ale podařilo prosadit, je dědická daň. Předmětem daně dědické je nabytí nemovitého a movitého majetku děděním (dědictví ze závěti či ze zákona). Poplatníkem daně je jednotlivý dědic, který nabyl dědictví na základě rozhodnutí příslušného orgánu v řízení o dědictví.

V dědickém řízení se majetek, který je předmětem dědění, ocení, dědic musí zaplatit veškeré úkony spojené s výpočtem daně a poplatky notáři. Abychom státním ouřadům a právníkům tolik nekřivdili, dědická daň se nevztahuje na všechny případy. Kuriózní je, že daň se nemusí platit například v případě, kdy majetek po smrti odkazujeme politické straně.

4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.

Tento bod zde platil dlouhá léta. Dnes se již nemusí emigrovat tajně a nelegálně, takže si lze těžko představit případ, kdy se občan České republiky rozhodne emigrovat a zároveň zde zanechat svůj majetek, neprodat ho, nepronajmout.

5. Soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.

K tomuto bodu snad nemá smysl ani nic dodávat. V roce 1913 vznikl FED (Centrální bankovní systém Spojených států). Národní banka Československá (později Státní banka Československá) vznikla v roce 1926 a její činnost po rozdělení republik v roce 1993 převzala Česká národní banka. Evropská centrální banka vznikla v roce 1998.

Všem národním bankám je vlastní obohacování, vyvlastňování a zdaňování prostřednictvím inflace (tištěním nekrytých fiat money), znehodnocování měny, rozhodování o výši úroku, „stabilizace kurzů“ národních a nadnárodních měn a jiných úkolů takzvané monetární politiky ve státním zájmu. Samozřejmostí je státní monopol na tyto služby včetně tištění peněz a kriminalizace konkurence.

6. Soustředění dopravy v rukou státu.

I v současné době panuje přesvědčení, že existují odvětví, kterým se bude lépe dařit v područí státu, nebo alespoň jejich částem. Existují státní České dráhy a jiné státní dopravní a přepravní společnosti. Silniční síť je vlastněna buď přímo státem (dálnice a silnice I. tříd), nebo kraji (silnice II. a III. tříd) či městy a obcemi (místní komunikace). Do celkové privatizace a předání do soukromých rukou jak dopravy a přepravy, tak vlastnictví komunikací je ještě opravdu daleko. Letecká doprava je od roku 2017 převážně ve vlastnictví soukromé akciové společnosti Travel Service.

7. Zvýšení počtu národních továren, výrobních nástrojů, získávaní nové orné půdy a meliorace pozemků podle společného plánu.

Ještě mnoho půdy, lesů a vodních toků spadá do vlastnictví státu. Jsou zřizovány národní parky, přírodní rezervace, městské rezervace a jiná privilegovaná území ve vlastnictví státu, která podléhají zvláštním nařízením a zákonům. Přeregulovaná území pak trpí všemi neduhy a problémy „obecní pastviny“.

V případě stavby např. rodinného domu musí vlastník nemovitosti a pozemku zaplatit zvláštní daň — vyjmutí z půdního fondu. Při koupi pozemku musíte zaplatit daň z nabytí nemovitosti aj. Utrácení státních peněz mnohdy postrádá logiku a z veřejných prostředků jsou placena protipovodňová opatření, předražené studie a činnost státního podniku Lesy České republiky.

8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.

Pracovní povinnost skončila naštěstí s pádem komunismu. Stát si nicméně našel cestu, jak ovlivňovat životy jak pracujících, tak nepracujících. Na zelených loukách vykvetly nové úřady práce a byly vymyšleny všemožné sociální dávky a podpory v nezaměstnanosti. Ve skutečnosti tyto dávky, regulace a příkazy vychovávají armádu nečinných, kterým se pracovat nevyplatí a kteří jsou pak poslušnými voliči a podporovateli státní moci, která je za jejich loajalitu štědře odměňuje prostřednictvím oněch dávek.

A stát dál ožebračuje pracující prostřednictvím daní, které putují na státní politiku zaměstnanosti (nebo spíše nezaměstnanosti). K tomu vytváří legislativní paskvil ve formě Zákoníku práce, zákoně o minimální mzdě a další opatření za hlasitého potlesku odborů, které, jak již bylo nesčetněkrát dokázáno ekonomickou teorií i praxí, uměle vyvolané problémy s nezaměstnaností neřeší, ale naopak prohlubují.

9. Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem.

Snaha o vyrovnání životní úrovně mezi městy a venkovem zde byla vždy. Dotace směřující na venkov probíhají neustále. Dotování ztrátové dopravy, infrastruktury, umělé zvyšování mezd a jiné výhody. Vše placeno z kapes plátců daní.

10. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí, odstranění tovární práce dětí.

Tento evergreen „socialistů všech stran“ ani nenapadne zpochybňovat i ty „nejpravicovější“ strany a uskupení. Školní docházka musí být povinná pro všechny a alespoň ve standardu bezplatná. Už samotný termín bezplatná je nonsense, neboť všechny ty platy učitelů, provoz budov, pomůcky, dotované stravování a jiné někdo prostě zaplatit musí.

Opět to jsou chudáci daňoví plátci, kterých se nikdo neptá. Peníze ve školství jsou díky absenci konkurence chybně alokovány, učitelé jsou mizerně placeni a bez motivace, vyučuje se podle státních osnov a v poslední době čím dál víc dle nařízení Evropské unie.

Školy jsou rušeny a zakládány od stolu úředníky, stejně tak jako vyhlášky, které jsou zcela odtrženy od praxe. Učitelé se musejí vyznat ve stovkách paragrafů, příkazů a závazných doporučeních, kdy se mění spíše na úředníky a učení jde stranou. Jak již to u státem kontrolovaných odvětví bývá, regulací a agendy spíše přibývá. Soukromé střední a vysoké školy musejí splňovat přísná kritéria akreditačních komisí a jiných nařízení.

Zákaz dětské práce byl již odmítnut řadou ekonomů jako nařízení, které opět nejenom že nikoho nechrání, ale naopak uvrhuje celé rodiny do chudoby a činí z nich otroky a rukojmí státních sociálních dávek, na kterých se tyto rodiny stávají díky podobným nařízením závislými. Děti si nemohou přivydělat a dospělí jsou na pracovním trhu díky tomu privilegováni. Místo zakázané práce se vyhýbají nenáviděné škole, kterou jsou nuceni povinně navštěvovat, končí ve výchovných ústavech jako neproduktivní konzumenti sociálních dávek.

Je to neuvěřitelné, ale těchto deset bodů bylo opravdu napsáno před desítkami let Marxem a Engelsem. Jednotlivým bodům se pochopitelně lze věnovat daleko obsáhleji. Jen jsem chtěl ukázat, že to, co bylo v polovině devatenáctého století považováno za extrémní komunistické myšlení, se dnes stalo součástí našich životů a programů politických stran, které mají zásadní vliv na naše životy.

Míra nesvobody, regulací, státního donucení a zmatení pojmů, kdy se kapitalismem a svobodou zaštiťují nadnárodní politické organizace typu Evropské unie a centrální banky prostřednictvím inflace ožebračují obyvatele, proměnily individuální zájmy a svobody každého z nás v nebezpečný socialisticko-diktaturní paskvil nazývaný demokracie, ze kterého se musíme co nejrychleji dostat zpět na cestu svobody. Je třeba odvahy a nezlomné vůle nás všech, kterým jsou tyto hodnoty vzácnější a považují je za základní stavební kámen naší civilizace.

Mises.cz: 11. května 2018, Eduard Horák

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 141 × | Prestiž Q1: 4,24

+4 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

170 let od vydání Komunistického manifestu. Kam jsme „pokročili“?

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top