Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Na kořen slovanské posedlosti

S jistým znepokojením pozoruji, kterak nejeden politikus český už zase natahuje nožku k slovanským tanečkům; i vyjímám ze svého archivu následující stránky a nabízím váženému čtenářstvu k podumání. Nezastaraly nikterak, spíš ještě nabyly na aktualitě.

Lze stručně říci, že oč méně máme hodnověrných zpráv z počátků českého křesťanství, o to víc podléháme mýtům. Slavíme velkomoravského knížete Rostislava, povolavšího byzantské misionáře Cyrila s Metodějem; želíme toho, že se jejich dílo neudrželo; žehráme na německé preláty, kteří proti němu kuli pikle, zlobíme se na Maďary, že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace. Bez námitek a podezření přijímáme tvrzení, jak nám je zprostředkuje Palacký: „Vypraviv (kníže Rostislav) poselství do Konstantinopole, požádal císaře Michaela o slovanské učitele… císař radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří, potřebami na cestu hojně je opatřiv.“ Opravdu? Co tak trochu zapochybovat? Zkoumáme skepticky i méně významné dějepisné zprávy; proč máme beze všech pochyb a rozpaků přijmout právě tuto? Jak tomu skutečně bylo?

Poodhlédneme-li trochu stranou od osy Velehrad — Konstantinopol, můžeme zjistit, že se za toho času se žádostmi o věrozvěsty roztrhl pytel: „Když Chazaři, na Černomoří v dnešních jižních Rusích panovavší, požádali učitelův křesťanských z Konstantinopole…“ dokládá týž Palacký. O několik stránek dál nacházíme informaci: „Bulharský král Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele do Konstantinopole…“ O sto let později kyjevský kníže Valdemar alias Vladimír rovněž požádal učitelův křesťanských, a byzantský císař, jaký to už byl hodný pán, všem těm žádostem promptně vyhověl.

Ne že by se někam cpal, rozumějme; ale když ho ti Moravané, Chazaři, Bulhaři a kyjevští Varjagové tak pěkně prosili, neměl to srdce je zklamat. Jen kdyby tak velice nepřipomínal jiného východního vládce o jedenáct století později, který také radost maje z poselství toho, k nám ochotně poslal… no, ne zrovna věrozvěsty, jako spíš tanky, potřebami na cestu je ani moc neopatřiv.

Jak se zdá, je předstírané pozvání mezi vládci Východu už od raného středověku oblíbenou záminkou expanze. Stěží můžeme předpokládat, že by knížata všech těch Moravanů, Chazarů, Bulharů či varjažských Rusů, divocí a negramotní válečníci, opravdu vysílala poselství s prosbami o osvětu nebo že by o nějakou radu vůbec stála. Mnohem pravděpodobněji můžeme rozumět cyrilometodějské misi jako velkorysému pokusu konstantinopolských císařů o rozšíření své akční zóny na úkor Západu. Jejich poslové nešířili byzantskou ortodoxii na požádání pohanských knížat, jako se jim s ní spíš vnucovali, možná sliby, možná hrozbami. A s ní i politický vliv a mocenskou převahu.

Zkusme si ji představit na mapě: dědictví Karla Velikého v rozkladu, stejně tak římské papežství, jiná ústřední moc Západu veškerá žádná, a kruh byzantského vlivu zahrnující Balkán, rozpínající se přes Kyjev k severu, v západním směru zasahující Moravou do samého středu Evropy. K našemu velkému štěstí vpadli do uherských nížin Maďaři a kruh rozťali. České země zůstaly na druhé straně a tím i v civilizační oblasti Západu, z níž je nedokázal natrvalo vytrhnout ani pozdější slovanský vůdce a věrozvěst Brežněv. Nemáme proč toho litovat.

Pokročilejší středověk byl v tomto ohledu mnohem střídmější. Ještě se rusko-byzantská ortodoxie pokoušela vpašovat východní prvek do svatováclavských legend, ještě zde byla krátká episoda kláštera sázavského, ale to byly už jen poslední záblesky vyhasínajícího ohně a západní orientací českého státu neotřásly. Husitská doba přinesla určité náznaky námluv s Byzancí, ale ta už stála před zánikem a měla jiné starosti. To bylo tak všechno. Určité náznaky patriotismu už zde byly, avšak odlišného pojetí, než jak mu rozumíme dnes, tím méně slovansky přibarveného. Ještě barokní společnost byla orientovaná nábožensky: „našinec je ten, kdo je se mnou téže víry“. Osvícenství přineslo obrat k vlastenectví zemskému a korunnímu: „našinec je ten, s nímž žiji v téže zemi, je poddaným téhož panovníka“.

Až devatenáctým stoletím nastal věk vlastenectví filologického: „našinec je ten, kdo mluví týmž jazykem jako já“. Tím teprve přešlo občasné česko-německé hašteření v nacionalistickou nesmiřitelnost, zde se vzalo Palackého pojetí českých dějin jako odvěké a osudové „potýkání Čechův s Němci“. Jelikož se týž proces odehrál i na německé straně, byl malér tady: čeští Němci začali šilhat přes hraniční hory a spatřovat vyjádření svých citů v pangermánských idejích, kdežto Čechové je objevili v carsky podmalovaném slavjanofilství. Záhubná pošetilost to byla jedna jako druhá a přivedla jeden zemský kmen do náruče Hitlerovi a posléze do vyhnanství, druhý do sovětského chomoutu a půlstoletého mravního úpadku. A ještě není všem dnům konec.

Mohlo být našim pradědečkům nápadné, že se všeslovanská idea těší vášnivé oblibě v krajích nesousedících bezprostředně se slovanským dubiskem, kdežto bratrský národ polský dubisko miluje jako… stydno pověděti co a kde. Ale nenapadlo je to, naopak se slovanství v českých hlavách měnilo v mánii. Trochu teď odbočím, ale říkám si, jestli právě tehdy se nerodila česká pasivita a přizpůsobivá ohebnost, neslavný dílek národní povahy.

Spoléhání na mocného slovanského ochranitele metamorfovalo ve spoléhání na všechno možné, na spojence, na takové či onaké osvoboditele, jen ne na vlastní schopnost a sílu. A to jsme ještě měli z pekla štěstí, že to s námi nedopadlo hůř. Plán doktora Kramáře na vytvoření Slovanské říše, v níž byla království českému přisouzena role podřízené gubernie, vypadá sice dnes značně šíleně, ale mohl se snadno uskutečnit: carské vedení mu bylo příznivě nakloněno a ruská ofenziva v počáteční fázi světové války jím byla aspoň zčásti inspirována.

Naštěstí nedosáhla svého cíle, ale tím nebylo vše vyřízeno: kdyby se car Mikuláš býval dočkal vítězství po boku západních mocností, kdyby v atmosféře velkorysého překreslování map a odměňování vítězů došlo i k splnění ruských imperiálních přání, mohla se alternativa Slovanské říše stát katastrofální skutečností. Prozřetelností dějin — aspoň v tomto ohledu jim můžeme být při všem ostatním hrůzném neštěstí vděčni — však přišel Lenin se svou revolucí a černá díra vražedného zmatku pohltila i Kramářův plán, z nějž, kdyby se býval naplnil, bychom se klíči nevyzvonili.

Nějak je to všechno obráceně. Český kalendář nabízí k oslavě cyrilometodějský svátek, ale spíš bychom mohli slavit, že snaha slovanských věrozvěstů vyzněla naprázdno. Oslavujeme konec třísetletého temna a rozpad habsburské monarchie, ale spíš bychom měli postát v minutě ticha nad její památkou; velmoc zvaná Rakousko byla i nám hrází jak proti ruské roztahovačnosti, tak proti naší vlastní slovanské pomatenosti. Slávou se opředli čeští legionáři, ale kdoví, jestli bychom neměli spíš projevit uznání onomu dvacetinásobku českých mužů, vytrvavších až do posledka v uniformách rakouských. Slavíme znovuzrození české státnosti v roce 1918, ale státnost vydržela — s přestávkou 1939 až 1945 — pětadvacet let, načež se rozplynula v čemsi velmi podobném Kramářově Slovanské říši, ledaže ne na opratích carského, nýbrž stalinského imperialismu.

Oživení velkoslovanské myšlenky v někdejším rozsahu nejspíš nehrozí, na to se znemožnila příliš dokonale, když ne dřív, tedy vpádem bratrských vojsk roku osmašedesátého. Dejme si však pozor na nenápadné odnože. Z nedobrých zkušeností evropských národů vyplynul projekt Evropské unie; a třebaže je zatížen mnohou nedomyšleností, ukazuje nám, kde je naše místo: ne v širé slovanské stepi, nýbrž v kulturní krajině Západu. Nesměli bychom ovšem být Češi, aby ta skutečnost nebyla provázena ohrnováním nosů, pošklebky, pochybnostmi, nedůvěrou, podezíráním z nečistých úmyslů, obavami o identitu a suverenitu. Chci zdůraznit: jako za knížete Rostislava, ani dnes nežijeme ve vzduchoprázdnu, nýbrž na křižovatce velmocenských zájmů.

Pohlédněme na mapu a přečtěme si noviny: alternativa k integraci v západních hospodářských a obranných systémech je jedna a její jméno jest — Slovanská říše, tentokrát putinsko-postkomunistická. Ještě dnes se napříč Evropou táhne hranice, již se před tisíciletím nepodařilo posunout byzantským agentům Cyrilovi a Metodějovi. Po jedné její straně leží země Západu, po druhé chaotický Balkán a domýšlivé, roztahovačné, destruktivní Rusko. Nemělo by nám činit potíž se rozhodnout, kam patříme. Slovanství si přitom můžeme ponechat, a to v jeho skutečném smyslu: jako filologickou kategorii. Mluvíme česky, a čeština náleží k slovanské větvi jazyků indoevropských. Toť vše. Jinak pojem slovanství nevypovídá pranic ani o národním charakteru, ani o dějinném smyslu, a je koledováním o neštěstí, stane-li vodítkem politických rozhodnutí.

Hannover, 18. září 2012

Píše pan Luděk Frýbort na NP

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 151 × | Prestiž Q1: 3,89

+6 plus Známkuj článek minus –4

Interní diskuse

Na kořen slovanské posedlosti

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top