Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Jan Stráský vzpomíná (1/2)

Byl posledním federálním premiérem Československa, ale také ministrem zdravotnictví a dopravy v české vládě. Dlouho před listopadovou revolucí se znal s Milošem Zemanem a Václavem Klausem, s nímž sdílel ve Státní bance československé jednu kancelář.

Když opustil svět politiky, věnoval se šumavským lesům a brázdil české hory jako šéf Klubu českých turistů. Poslední rok a půl Jan Stráský (78) už chodí jen s námahou, po mozkové mrtvici je částečně ochrnutý, žije v Prachaticích.

Myslí mu to ale stále brilantně, i když některá slova hledá obtížněji.

Při příležitosti 25 let od vzniku České republiky rozhovorem s touto mimořádnou osobností zahajuje Deník sérii pohledů na novodobou českou historii s bývalými předsedy vlád.

V roce 2018 si připomínáme řadu významných výročí, vznikem republiky před sto lety počínaje a 25. narozeninami České republiky konče. Na jaký stupeň důležitosti byste v těchto souvislostech řadil listopad 1989?

Protože jsem člověk, který se velkou část svého života těšil, že se takového data dočká, mohu odpovědět jedinou větou: Dočkal jsem se a byl jsem šťastný, že přišel 17. listopad 1989. Jiná otázka je, zda to těch posledních 28 let děláme dobře.

Působil jste v bance, pracoval jste s ekonomickými daty. Byl jste přesvědčen, že převrat přijít musí, neboť byrokratický socialismus nemohl obstát?

Nechci ze sebe dělat někoho, komu to bylo dávno jasné. Bylo pravděpodobné, že to nevydrží, ale jestli krach přijde za rok, za dva či deset let, bych si netroufl předpovědět.

Účastnil jste se tehdy řady neoficiálních seminářů, kde se scházeli lidé, kteří rozebírali různé aspekty ekonomických reforem a změn. Setkával jste se na nich s budoucími prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem?

Ano, s Vaškem Klausem daleko víc, protože toho mi dali do kanceláře, takže jsme spolu seděli v jedné místnosti. S Milošem jsem se potkával na seminářích, které pořádala banka. Byl to takový diskusní seriál o ekonomii, každý pátek tři hodiny. Byla to aktivita velmi kvalitních bankovních úředníků té doby.

Jak je možné, že to bylo povoleno?

Tak úplně povoleno to nebylo, přeskočili jsme oficiální žádosti a také nám to na nějakou dobu zakázali. Když jsme to dělali potichu, nechali nás být, jakmile do toho Vašek Klaus vnesl politický rozměr, měli jsme utrum.

O čem jste si tam povídali?

Scházeli se tam hlavně odborníci na mikroekonomii, byli zvyklí psát, počítat a rozhodovat o tom, co se v této sféře bude dít. Pět dní v týdnu jsme to dělali v praxi a ten pátý den jsme bádali, co se udělalo dobře, co mohlo být lépe, co bylo špatně. Ti lidé dnes už většinou nežijí, byli starší než my, ale bez jejich rozhledu by to nešlo. Probíhalo to i proto, že se o ekonomii, na rozdíl od jiných věcí, tehdy mluvilo. A po roce 1989 to bylo poznat, protože my ekonomové jsme věděli, o co jde. Ostatní se teprve přizpůsobovali novým podmínkám.

Byly tam už tehdy nějaké odborné spory mezi Klausem a Zemanem jako pozdějšími představiteli protikladných politických směrů?

Určitě ne, neměli důvod se hádat. Myšlenka těch setkání byla postavena na snaze nevyvolávat spor, ale připravovat půdu, nastolovat témata lidmi, kteří bankovnictví rozuměli. Nepřeli jsme se o detaily, byla to poměrně uzavřená skupina, pevná základna ekonomických znalostí. Pak ovšem přišli ti otevřenější, Václav Klaus a Miloš Zeman.

Dalo se už tehdy rozpoznat, jaký politický potenciál v sobě skrývají?

Nechci dělat vykladače jejich osobností. Každý byl jiný. Václav Klaus byl člověk, který od počátku věděl, že až to praskne, bude u toho, zatímco Miloš Zeman byl přes jemné pohyby kolem ekonomické teorie. Nehádali se.

Je pravda, že šéf Státní banky československé Svatopluk Potáč byl i tehdy uznávaným ekonomickým guruem?

To je pravda, není důvod to zatajovat. Státní banka byl pojem, který se zcela vymykal socialistické ekonomice, pracovalo v ní plno velmi zdatných odborníků, kteří té profesi rozuměli. Potáč určitě patřil mezi ně.

Pak přišel velký dějinný zvrat. Víme poměrně přesně, jak se Václav Klaus dostal do struktur Občanského fóra a Miloš Zeman na tribunu Melantrichu a pak do Semaforu, ale kde jste byl vy?

Jisté je, že to byla jiná parta, která byla zkraje na Václavském náměstí. Zájmy lidí z další vlny, jako byli nechartisté Klaus a Zeman, se poměrně brzy protnuly s havlovským světem. Klaus nemohl neodolat a nezapsat se do prvních kapitol československé polistopadové historie. Já jsem se těch diskusí účastnil od začátku, ale držel jsem se financí, byl jsem rok náměstkem ředitele Komerční banky, avšak brzy mi byla banka málo.

Přihlásil jste se o ministerskou pozici?

To určitě ne. Byl jsem léta letoucí poměrně pevně začleněný do party Petra Pitharta, včetně jeho aktivit. Když se stal předsedou vlády, řekl mi, abych taky koukal něco dělat. Půl roku jsem byl jeho poradcem přes banky a pak jsem se stal místopředsedou vlády.

Stát začali řídit lidé, kteří měli minimální nebo žádné zkušenosti s běžným provozem ministerstev. Až se člověk ptá, jak to mohlo fungovat?

Náročné to bylo, i proto, že těch lidí bylo najednou hodně, do funkcí se tlačili další a další.

Dodnes se diskutuje, zda se vybrala správná cesta přechodu od státního vlastnictví k soukromému. Václav Klaus zvolený způsob privatizace vehementně hájí, a jestli někdo něco pokazil, tak to podle něj nebyli ekonomové, ale právníci. Co si myslíte vy?

Za prvé je třeba zdůraznit, že žádní právníci nebyli, což byla chyba. Kdyby to ladili společně s námi ekonomy, bylo by to pochopitelně lepší. Ale hledat pravdu a nejsprávnější cestu zpětně je nesmysl. My jsme nebyli právníci, ale vyšli jsme z úřadů, což už je půl právníka, tušili jsme, co se musí vyplnit, doplnit, povolit, podepsat. Klaus byl člověk praxe, věděl, že je potřeba jít pořád dál, nezastavovat. Jako ministr financí měl poměrně přesnou představu, co dělat, kam se na něj hrabali ostatní. On byl tím tvůrčím elementem, který říkal, jaký krok je právě na řadě. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli se do privatizace mělo zapojit víc domácích či zahraničních subjektů. Platí ale, že i velmi chytří a schopní Češi a Slováci tehdy neměli ani floka. Museli jsme vymyslet metodu, jak to těmi penězi prohnat. O zvoleném způsobu se budou dohadovat ještě dvě další generace.

Proč tehdy nezvítězila nejjednodušší varianta, to znamená prodat státní podniky významným zahraničním zájemcům?

To kdybyste tehdy řekla nahlas, hnali by vás. Základní cesta byla uhájit něco pro Čechy, bojovat o to, aby česká ruka, i když na to neměla, se k tomu postupně dostala. Nejen Volkswagen, abych jmenoval nejznámější příklad.

Tušili jste už tehdy, že spousta začínajících podnikatelů nebo dřívějších pracovníků podniků zahraničního obchodu bude prvními českými kapitalisty, neboť jste jim umožnili snadno se dostat k úvěrům?

Vy to říkáte tak, jako bychom to měli dopředu spočítané a naplánované. Tak to samozřejmě nebylo. Vznik nové vrstvy majetných měl dva předpoklady: ponechat si banky, aby jim měl kdo půjčovat, a vybírat lidi, kteří stáli za to, abychom se za ně postavili.

Vybíral někdo ty lidi?

Řekl bych, že ano.

Po 25 letech známe výsledek, jsou tu byznysmeni jako Petr Kellner, Daniel Křetínský, Patrik Tkáč, Karel Komárek, ale i Andrej Babiš. Když se na ně díváte, říkáte si, že jste tehdy vybrali dobře?

Pochopitelně pozoruji, jestli to aspoň trošku funguje, ale nechci to hodnotit, protože nevím, koho přesně bych měl vinit za to, jak je vybral.

Aspoň obecně můžete říct, že jste položili základy české ekonomiky z dobrého materiálu?

Věru si myslím, že ano. Zvolili jsme cestu, která měla logiku a měla specificky české razítko. Zeman byl pro privatizaci bank, my jsme byli proti, neboť jsme si byli jisti, že to byly jediné instituce, které měly odborný pouvoir.

Jenže třeba šéf KSČM Vojtěch Filip neustále nastoluje otázku velkých privatizačních transakcí, jež podle něj měly charakter skutečného zločinu. Podle vás vše proběhlo v mezích tolerance při změně režimu, nebo něco bylo už za hranou?

Bohužel se obávám, že některé záležitosti byly za hranou, ale nebyl čas tu hranu hledat. Jelo se a najednou jsme se divili, že se zapojili i ti, jež jsme zase až tak moc nechtěli.

Máte na mysli třeba privatizaci OKD nebo Mostecké uhelné?

Kladete velmi nepříjemné otázky, ale třeba u OKD ten pocit mám. To byla domácí půda, které jsme se vzdali. OKD je příklad toho, že si naši kolegové mysleli, že už to umí. A nepovedlo se to.

Coby poslední federální premiér jste musel řešit praktické otázky rozdělení Československa. Bylo to těžké rozhodování?

Když se rozděloval majetek, tak ani ne, protože jsme dost dobře věděli, co patří na českou a co na slovenskou stranu. Šest měsíců dělení společného vlastnického balíku tedy nebylo až tak obtížné. Nikdo neplakal. Jediné, co bylo náročnější, byla měna, ale i to se zvládlo. To už ovšem nebyla moje tečka.

Dnes to vypadá, že republiku rozdělovali Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Jakou roli jste v tom jako federální premiér hrál vy?

Nevím, jestli Klaus a Mečiar byli těmi hlavními figurami, ti si toho až tak moc nevšímali. Mečiar měl velký zájem o armádu, do toho se mi pletl pořád. Jinak to ovšem nebylo na nich dvou, Klaus a Mečiar jen pozorovali, jestli to děláme tak, jak se dohodlo, praktická stránka věci byla na federální vládě. V ní sedělo pět Čechů a pět Slováků, což bylo správné a funkční řešení. Rozdělovalo se tak, aby nikdo nemohl říct, že to bylo na úkor toho druhého. A musím podotknout, že jsme do značné míry přišli k hotovému, protože už naši předchůdci věděli, jak se to má provést. Jediná nespravedlnost byla kolem lokomotiv, kdy se slovenská strana snažila něco přivlastnit neprávem, ale i to jsme spravili. Praktické problémy, jak rozdělit chemii, jaký podnik nám a jaký jim, se zvládly do silvestra 1992.

Proto, že ve federální vládě seděli schopní ministři, nebo díky silné obecné vůli to zvládnout?

Na obou stranách byli šikovní lidé, rád vzpomínám na místopředsedu vlády Rudolfa Filkuse nebo ministra financí Jana Klaka. A kromě toho existovalo silné společné mínění, že se to musí zvládnout a nemá smysl se hádat. V červenci a ještě září se zdálo, že je to úkol na mnoho měsíců, ale pak to šlo ráz na ráz a v říjnu už jsem věděl, že na Vánoce budu doma na Libínském sedle.

Dokončení zítra


Pozn. red.: Řekl bych, že neškodí trochu číst mezi řádky.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 183 × | Prestiž Q1: 6,57

+8 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Jan Stráský vzpomíná (1/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top