Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 3 min.

Ekonomická krize: Itálie je další Řecko

Zemi čekají těžké roky. Její hospodářské problémy nemají žádné dobré řešení.

Řekněme to hned na rovinu: hospodářské problémy Itálie nemají žádné dobré řešení. Je přitom úplně lhostejné, kdo je či není momentálně ve vládě. Tuto zemi čeká řada těžkých let. Ano, Itálie je další Řecko.

Státní dluh převyšující 130 procent HDP. Průmyslová produkce o 18 procent pod úrovní roku 2008, což mimochodem odpovídá roku 1988. Dvojciferná nezaměstnanost i v období konjunktury (11,2 procenta za duben 2018). Nezaměstnanost mládeže 31,7 procenta. Demografická krize. Migrační krize. Bankovní krize, která trvá nepřetržitě od roku 2009.

Bankovní krize stojí za zvláštní zmínku. Od zavedení eura do vypuknutí finanční krize se objem italských bankovních úvěrů firmám v nefinančním sektoru zvýšil více než dvojnásobně. Celkový objem bankovních aktiv vzrostl adekvátně. Expanze úvěrů měla vliv i na růst výše zmíněné průmyslové výroby, stejně jako bankovní krize na následný pokles průmyslu.

Zde je třeba vyvrátit rozšířenou pověru, že evropská bankovní krize byla „zavlečena“ do Evropy z USA. Podobně jako v případě mandelinky bramborové (která v žádném případě nebyla nasazena americkými imperialisty, aby sabotovala družstevní bramborové lány lidově demokratického Československa) ani evropská finanční krize trvající zhruba od roku 2008 nemá s vrahy z Wall Streetu nic společného.

Evropská krize je čistě důsledkem nepříliš zdařilé centralizované měnové politiky Evropské centrální banky v součinnosti s nepříliš zdařilou úvěrovou politikou italských bank. Výsledkem je, že po řadě let záchranných prací italské banky stále trpí špatnými úvěry v hodnotě kolem 11 procent z celkového objemu. Ačkoli jde o zlepšení ve srovnání s rokem 2016, tato hodnota stále brání italským bankám poskytovat nové úvěry.

Země zralá na zásadní reformy

Co by Itálie potřebovala? Zásadní reformy podnikatelského prostředí a pracovního trhu. Jenomže každá podobná reforma potřebuje minimálně pět let, aby se projevila. Kromě toho, italští voliči si nic podobného neobjednali. Ani letos, ani za celou dobu existence poválečné italské demokracie.

Itálii by dále prospělo snížení daní, jenomže při státním dluhu dané magnitudy je to krajně odvážná myšlenka. Redukční dieta ve veřejném sektoru by rovněž byla namístě: Itálie patří mezi nejnákladnější sociální státy na světě. Na sociální ochranu utrácí 28,9 procenta HDP. Dražší sociální stát má již jen Belgie, Finsko a Francie. (Česko utrácí na sociální ochranu 19,4 procenta HDP — a stačí to. Míra ohrožení chudobou je v Česku nižší než v Itálii.)

Jenomže — jak zareaguje ekonomika, kde provedete tak zásadní reformu sociálních výdajů? Kromě politické odezvy lze v krátkém období očekávat pokles agregátní poptávky. Po škrtech bude nutně následovat recese, a to i v případě, že redukce výdajů je oprávněná a z dlouhodobého hlediska zdravá. V každém případě se škrty mohou dočasně projevit nejen nespokojeností části populace, ale i výpadkem příjmů státního rozpočtu. Což je přesně ta poslední věc, kterou Itálie dnes potřebuje.

Jaké možnosti tedy má?

Scénář číslo jedna: Evropská centrální banka opět jednou poruší všechna myslitelná pravidla a bude pokračovat ve financování italského státního dluhu jako doposud. Již nějakou dobu totiž prakticky všechny nově vydané italské dluhopisy kupuje právě ECB. Je to v přímém protikladu k idejím, s nimiž byla ECB zakládána, ale když vedení banky v roce 2012 položilo na jednu misku vah ideje a na druhou záchranu Itálie, bylo zřejmé, co dostane přednost.

Je tedy možné, že Itálie aspoň po nějakou dobu bude financována stejně jako doposud: emisí nových peněz přímo z centrální banky. Teoreticky by bylo možné takto pokračovat ještě dlouho, ale všichni vědí, že to není zdravý postup. Co jiného je možné?

Řecký scénář

Druhý scénář zahrnuje realizaci některých myšlenek francouzského prezidenta Macrona. Šlo by zejména o transformaci záchranného mechanismu EMS do Evropského měnového fondu, který by půjčoval problémovým zemím za podmínek přijetí dlouhodobých strukturálních reforem.

Když si odmyslíme formality, jedná se vlastně o řecký scénář, ovšem v mnohem větším měřítku. Itálie pak bude v zásadě podřízena komisi jmenované Evropskou unií a ztratí fakticky samostatnost. Dost možná dojde i k určitému „sestřihu“ italského dluhu, tedy částečné platební neschopnosti — podobně, jako se stalo s řeckým dluhem v roce 2012. Termín „platební neschopnost“ ovšem i v tomto případě bude oficiálně tabu.

Pravděpodobně se dočkáme i obnoveného tlaku, aby státy visegrádské skupiny přijaly euro. Solidarita s Itálií bude drahá, jakkoli německá kancléřka stále odmítá myšlenku „transferové unie“. Čím více členů eurozóny, tím více plátců do Evropského měnového fondu.

Pomůže evropská solidarita? Podívejme, jak pomohla Řecku, které je nyní na necelých 75 procentech ekonomické výkonnosti roku 2008 a jehož ekonomika stagnuje i během evropské konjunktury. Itálie nemá před sebou žádnou dobrou volbu.

Píše pan Pavel Kohout na NP 

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 268 × | Prestiž Q1: 6,59

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Ekonomická krize: Itálie je další Řecko

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top