Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Socanství EU 7

Ex oriente lux: Zatímco EU podléhá neomarxistickému běsnění, je na východ od nás stát, který se s marxismem vypořádal. I když v něm není ideální tržní ekonomika, je rozhodně „tržnější“ než celá slavná EU.

Liberální demokracie — shrnutí z předchozích postů

Liberální demokracie není tedy ani demokratické ani liberální (svobodné) zřízení. Jedná se o diktaturu lidí, kteří se sami, bez jakéhokoli objektivního důvodu (protože jejich politická agenda je jednoznačně zaměřena jak proti svobodě, tak i proti demokracii) takto označují.

Liberální demokracie je v podstatě cosi podobného marxistické „diktatuře proletariátu“, která má (ve státech jako je Severní Korea) nebo měla (ve státech, kde se ji podařilo svrhnout) navodit „někdy v budoucnu“ jakýsi spravedlivý režim, nicméně vždy bylo výsledkem totalitní zřízení, mnohdy, nebo alespoň v některých aspektech, horší, než totality předchozí. A jak by to s námi dopadlo, kdyby se nepodařilo marxisty v roce 1989 svrhnout, ukazuje názorně Severní Korea, tedy režim ještě o minimálně jeden stupeň horší, než ten, který tu navodili za okupace Němci.

Zcela jistě také není náhodou, že k „liberální demokracii“ výrazně tíhnou lidé s rodinnou zátěží, charakterizovanou účastí jejich předků na nastolování komunistické totality a zločinech touto totalitou páchaných v jejím nejhorším období od komunistického puče do druhé poloviny 50. let.

V podstatě každý, kdo proti této formě vlády nějakým způsobem bojuje, dělá něco alespoň trochu dobrého.

Aktualita

Aktuálně se ukazuje (vyjádření se EUrosoudružky Merkelové na „fóru pro uprchlíky“: „Pro poválečné vyhnání Němců nebylo žádné ospravedlnění“), že „liberální demokracie“, kterou se nám EU skrze své instituce i různé aktivistické spolky, i podporou různých antidemokratických politiků a skupin, snaží vnutit, nemá problémy nejen s totalitou marxistickou, ale silně toleruje i totalitu nacistickou.

Jsem toho názoru (podobně jako autor jednoho ze „zaslechnutých“ výroků v Interkomu), že tento výrok EUrosoudružky Merkelové, stejně jako účast EUrosoudruha Junckera na odhalování pomníku masového vraha Karla Marxe, není „zrazením“ hodnot EU, ale naopak jejich „prozrazením“. (Jsme jako národ prostě „smějící se bestie“, instinktivně chápající podstatu věci.)

Ten výrok Frau Merkel by se měl do kamene tesat, a to do hodně velkých kamenných desek. A tyto desky by se pak měly otloukat o hlavu každému blbovi, který se domnívá, že to s námi EU myslí dobře. A to tak dlouho, dokud se mu v té jeho kebuli nerozsvítí.

Jinak, abych skončil tuto podkapitolu reálně a nikoli s nadsázkou, je mi jasné, že soudružka Merkel cítí, jak se jí pod zadnicí kýve kancléřské křeslo, a protože demokratické síly v německé společnosti se šikují proti ní, tak si vedle zelených a dalších totalitářů vzpomenula na (ještě neexploatované) pohrobky a sympatizanty nacistického režimu, kteří by mohli dočasně její pád zastavit.

Ovšem už tento postup, zcela reálně a nikoli s nějakou nadsázkou, ukazuje, že pro tuto dámu (a také pro síly, které reprezentuje) jsou nějaké demokratické či liberální ideály jen cílem defekace. Další věcí je, že zřejmě chce vy/zne/užít ty poslance CDU, kteří více závisí na hlasech „vyhnanců“ a jejich potomků, k tlaku na tuto stranu, aby ji postavila do latě a ukončila rebelii některých jejích politiků. Příznačné je, že se Mekelové zastal Volkgenosse Posselt, hlásný trouba sudeťáků.

Kdo?

V perexu bylo zmíněno, že existuje, a na východ od nás, stát, který se s marxismem dokázal vypořádat (minimálně tak dobře, jako Německo s nacismem, ale spíš o něco lépe).

Pochopitelně se jedná o Rusko.

Pokud někde v Evropě je ekonomika, která má nejblíže kapitalismu volné soutěže, a tedy tomu pozitivnímu, co kapitalismus (tedy „tržní hospodářství“) může společnosti a ekonomice přinést, pak je to právě Rusko. Zcela jistě není bez vady. Za Jelcina zde došlo k totálnímu rozvalu státu, kdy si zemi začaly rozdělovat zločinecké struktury, většinou s vazbami na některé oligarchy. Naštěstí pro Rusko i Rusy přišel Putin, který nedemokratickými, a to zdůrazňuji, prostředky potlačil alespoň ty nejhorší výstřelky předchozího režimu a zlikvidoval alespoň ty nejnebezpečnější a stát nejvíce okrádající oligarchy (je vcelku příznačné, že ti pak, alespoň zčásti, nalezli přichýlení a podporu v „demokratické“ EU).

Jak by vypadalo Rusko bez Putina můžeme vidět na EU silně podporované a ovlivňované Ukrajině. Tedy státu, v němž i nadále vládnou oligarchové a zločinecké gangy, jimž EU dosazované loutky dělají trapnou stafáž. Státu, z něhož se snaží odejít okrajová území (a Krymu se to už podařilo) za naprosté podpory neukrajinských etnik, ale i s výraznou podporou samotných Ukrajinců (tady selhává nějaká analogie s odtržením Sudet — Češi toto odtržení zcela jednoznačně nepodporovali; druhou stránkou onoho odtrhávání je, že Ukrajina v podstatě nemá nějaké přirozené hranice a např. i její hlavní město je současně historicky nejstarším hlavním městem Ruska). Státu, který je ekonomicky na huntě.

Putin

Pochopitelně, nehodlám Putina nijak idealizovat. Putin není demokrat a ani není jeho úmyslem demokracii nějakými zásahy shora v Rusku nastolit (resp. ne za jeho života, a to i kdyby vládl tak dlouho, jako František Josef I.). Putin je osvícený diktátor či samovládce. Asi jako v knižním ideálu „městský patricij“, lord Vetinari, vládnoucí Pratchettovu Ankh Morporku. S tím, že není literární postavou, takže musí řešit i situace, s nimiž by si knižní samovládce neporadil.

Řekněme si to opět upřímně: Osvícená diktatura je jako taková téměř vždy lepší než demokracie. Jediným problémem je, že tato diktatura je v naprosté většině případů vázána na konkrétní osobu a po jejím úmrtí v naprosté většině případů dojde k její transformaci v diktaturu neosvícenou.

Konec konců, tragédií Ruska a jeho dějin je skutečnost, že pokud se zde vyskytl nějaký osvícený samovládce, tak byl vystřídán samovládcem naprosto neosvíceným, který přerostl (případně jeho následníci) v totální monstrum, v lepším případě pouze udržujícím výdobytky z dob osvícenosti, v horším za následující vlády došlo k civilizačnímu regresu.

Schopní Ivan Hrozný, Petr I. i Alexandr II. byli vystřídáni takovýmito málo schopnými až zcela neschopnými jedinci. I za revoluce byli její původní aktéři, kteří jakési ideály snad měli nebo mohli mít, vystřídáni monstrem jménem Stalin. Chruščovovo mírné uvolnění režimu bylo vystřídáno Brežněvem, Andropov, který se patrně snažil jako první „debordelizovat“ sovětský režim, byl vystřídán totálně neschopným Černěnkem a Gorbačovovi se ruské/sovětské impérium rozpadlo pod rukama, protože jeho reformy (v podstatě také osvícená diktatura) přišly už pozdě.

Jelcin byl osobnost velice problematická. V kritice nešvarů režimu a podpoře pozitivních politických reforem sehrál na postu režimního funkcionáře trochu podobnou roli, jakou sehrál náš Václav Havel na postu disidenta (včetně toho, že informace o Jelcinovi byly silně cenzurovány naším zdechajícím normalizačním režimem, podobně jako informace o V. Havlovi nebo Chartě). Společné mají tito dva pánové i to, že když se dostali k moci, tak ji v podstatě nezvládli a nadělali spoustu problémů pro budoucnost. A u obou se na tom přinejmenším podílel věk a zdravotní stav v době, kdy tu moc získali.

Ke druhé straně toho Putinova „nedemokratování“: Osvícená diktatura může, pokud je doprovázena nárůstem prvků právního státu a samosprávy ve společnosti, připravit populaci na skutečnou demokracii. Jakžtakž osvícená vláda Rakouska (a později R-U) toto do značné míry udělala a za cca dva a půl století mohly na troskách tohoto státu vzniknout jakžtakž demokratické státní útvary, včetně Československa.

Ovšem byla zde situace, kdy ani Metternichův ani Bachův absolutismus ani jiné politické regresy nedokázaly zvrátit pozitivní trendy. A je současně určitou ironií osudu (dějin), že nastolení definitivní demokracie bylo spojeno s pádem monarchie, která na ni de facto populaci nachystala.

V Rusku, jak jsem zmínil výš, nikdy tak dlouhé období kultivování populace neprobíhalo, takže pokusy o nastolení demokracie po pádu cara byly nutně odsouzeny k neúspěchu, jak to vidíme např. při snahách zavést demokracii po pádech diktátorů v islámských státech (a výsledkem je/byla ve všech podobných případech totalita ještě odpornější než ta svržená).

Nikoli dubisko

Rozhodně bych nechtěl následovat známé doporučení klasika:

„k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“

Rusko je třeba brát naprosto pragmaticky a věcně, jako stát, s nímž spolupráce může na jedné straně přinést značný prospěch, na straně druhé ovšem i značná rizika. A proto je třeba být opatrný, ale to platí pro cokoli účinného, co kdy člověk dostal do tlapek a začal využívat. Konec konců, ono přísloví:

„Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“

bylo patrně definováno už někdy v pravěku a možná i lidmi, kteří ještě nenáleželi k lidem moderního typu, k nimž se řadíme my. Nicméně klidně tuto poučku můžeme aplikovat i na to Rusko, přičemž ono „sluha“, zcela jistě nerealizovatelné doslova, se může týkat různých ekonomických a jiných vztahů, které by pro nás byly přínosné.

A pokud by někdo blábolil, že spolupracovat s Ruskem je nemorální, tak ať to jde říct především Němcům, budujícím Nord Stream, který spolu s protijadernou energetickou politikou EUrosoudružky Merkelové uvrhne Německo do silné energetické závislosti na Rusku. Závislosti, jaké jsme se my naopak snažili těsně po revoluci zbavit napojením na ropné terminály, do nichž může být navážena ropa (nebo kapalný plyn) i z dalších zdrojů, jsoucích mimo kontrolu právě Ruska.

Faktem ovšem je, že Rusko by se mohlo stát určitou oporou pozvolna se rýsující „antiliberální internacionály“, která se snaží v EU a dalších zemích euroatlantického civilizačního okruhu obnovit demokratické poměry v podstatě narušené až zrušené „liberální demokracií“.

Psal jsem už ovšem o tom, že uvedená podpora je pro Rusko do jisté míry problematická, protože rozkládající se EU pod vedením neschopných a totálně zkorumpovaných EUropolitiků a nikým nevolených EUroúředníků může alespoň částečně Rusku vyhovovat, takže by tato podpora musela být spojena s jasným příslibem spolupráce v budoucnosti.

A snad něco trochu nadneseného, leč, bohužel ne úplně fantastického k té spolupráci s Ruskem: Pokud by se všechno v EU podělalo, tak je Rusko jeden ze států, kam mohou naši potomci úspěšně emigrovat s tím, že tam budou přijati dobře a budou mít prostor k individuálnímu i kolektivnímu rozvoji a růstu, asi jako ti z našich předků, kteří do této země emigrovali ze zahnívajícího Rakouska-Uherska pod vládu osvíceného cara Alexandra II.

Zatímco občané i politici „starých“ zemí EU na nás hledí jako na cosi, co přilnulo k jejich botě, když si zkracovali cestu přes čerstvě pohnojené pole, v Rusku jsme pořád považováni za přínos.

A tím sérii postů o EUromarxistech ukončuji, alespoň prozatím.

Vystavil Pergill na upergilla.blogspot.com

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 191 × | Prestiž Q1: 5,42

+8 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Socanství EU 7

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top