Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Soukromý sektor je donucen platit si svého vlastního drába

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ: Vývoj je hrozný. Podnikatelé si živí čím dál více drábů a ti je čím dál více decimují. Markéta Šichtařová nám také prozradila, jak se do dějin zapíše Trump.

Prezident Donald Trump vejde do dějin jako ten, kdo americké ekonomice v konečném důsledku ublížil. Stejně tak ale svým ekonomikám škodí země, které se nechaly vyhecovat a zatáhnout do obchodní války. Markéta Šichtařová vysvětluje, že rozumnou reakcí na uvalení cel není je vracet, ale pomyslet si něco o pozadí a o tom, že druhý mnoho moudrosti nepobral, a nenechat se vyprovokovat k odvetě. Uvnitř samotné Evropské unie by se momentální politické pnutí mohlo stát velkým zabijákem ekonomické prosperity.

Turecko začalo ve čtvrtek uplatňovat nová cla na vybrané zboží z USA včetně uhlí, papíru, tabáku, whisky, automobilů, strojírenského zařízení a petrochemických produktů. Reaguje tak na americká cla na dovoz oceli a hliníku. Ze stejného důvodu začala o den později uplatňovat odvetná cla ve výši 25 procent na dovoz vybraného amerického zboží i Evropská unie. Odvetné kroky vůči USA chystají od 1. července i Kanada a Mexiko. Přidejme k tomu americká cla na čínské zboží a masivní odvetu ze strany Číny. K čemu a kam až toto ochranářské či celní běsnění může vést?

Nějaký čas to už už vypadalo, že se obchodní válce podaří zabránit. Bohužel se to nakonec nepodařilo. Americký prezident je nerozumný. U voličů sice sbírá body heslem America first a tím, že vytváří dojem, že cla a ochranářství „chrání“ americký trh, ale v realitě tím Americe škodí. Vejde do dějin jako ten, kdo americké ekonomice v konečném důsledku ublížil.

Zrovna tak ale svým ekonomikám škodí ty země, které se nechaly vyhecovat a do obchodní války zatáhnout. Když proti vám někdo uvalí clo, nerozumnou reakcí je vzít si to osobně a začít se mstít tím, že mu cla vrátíte. Tohle není otázka přetahování se, kdo má větší kule. Tohle je otázka toho, zda poškodím, či nepoškodím domácí obyvatelstvo. Takže: když proti mně někdo uvalí cla, rozumnou reakcí je pomyslet si něco o pozadí, o tom, že mnoho moudrosti nepobral, nenechat se vyprovokovat a cla mu nevracet. Rozum místo svalů. A toho se právě nyní ve světě nedostává.

Mimochodem i Američané by si mohli snadno vzít se svým ochranářstvím příliš velké sousto. Stačí, aby se Čína opravdu hodně namíchla, a mohla by se Americe „pomstít“ tím, že vyprodá naráz na finančním trhu všechny americké státní dluhopisy, které nyní vlastní. Tím totiž mají Číňané Američany v hrsti. Kdyby to udělali, ceny amerických dluhopisů by poklesly a výnosy těchto dluhopisů by naopak vzrostly. Američanům by se mohlo velmi prodražit financování jejich veřejného dluhu — a to by je už opravdu citelně bolelo.

Skřípe to nejen mezi USA a jejich spojenci, ale v rámci Evropské unie se na přístupu k migraci začíná štěpit na jedné straně osa ochotných Vídeň — Mnichov — Řím, v níž své síly v boji proti ilegální migraci spojily Rakousko, nová italská vláda a bavorská politická reprezentace, a na druhé nejmocnější žena Evropy kancléřka Merkelová s Francií. Mohou nejen tyto politické rozbroje nějak poznamenat ekonomický vývoj v Unii, nebo právě její existence napomáhá tomu, aby ekonomika byla vůči politice imunní?

Těžká otázka, protože je těžké odhadnout, kam to politicky povede. Pochopitelně kdyby to mělo vyústit v nějakou z dnešního pohledu fantasmagorii typu rozdělení Evropské unie na dvě části, ekonomiku by to velmi poznamenalo. A to hlavně proto, že by prudce vzrostly nedůvěra a obavy z budoucnosti, a takové nálady jsou vždy velkým zabijákem ekonomické prosperity.

Ono ostatně stačí už jen to, že v Itálii se dostali do vlády euroskeptici, aby na to finanční trhy reagovaly poměrně bouřlivě a negativně. Tady ale nutno poznamenat, že spíš než za euroskeptiky bychom italskou vládu mohli označit spíš za ekonomické sebevrahy, protože druhou stranou jejich politiky jsou takové šílenosti jako například nápady, aby Evropská centrální banka Itálii odpustila dluhy a další. To bychom tu ovšem ihned měli další krachující Řecko, akorát že ještě v mnohem větším rozměru.

Spolková vláda na dotaz Strany zelených uvedla, že Německo od roku 2010 vydělalo na pomoci Řecku nejméně 2,9 miliardy eur (75 miliard korun), především díky vyplaceným úrokům z řeckých státních dluhopisů v rámci programu Evropské centrální banky Securities Market Programme. Zisky inkasovala německá centrální banka a převáděla je do státního rozpočtu. Není tedy výhodné — alespoň pro někoho — mít v Evropské unii nějakého takového zadluženého chudáka?

Co to je za nesmysl? Kdo se nestyděl něco takového tvrdit? A to už ten dotyčný zapomněl, že Řecku byla taky část dluhů odpuštěna, čili všichni jejich majitelé měli čistou ztrátu? A protože častým majitelem těchto dluhopisů byly v různých evropských zemích třeba penzijní fondy, dalo by se také s klidem tvrdit, že důchodci naopak byli obráni.

A můžeme jít ještě dál. Kvůli tomu, aby Řecko nezbankrotovalo, musela Evropská centrální banka vykupovat řecké dluhopisy. Výsledkem bylo, že byly extranízké úrokové sazby v celé eurozóně, ale třeba i u nás, protože my si jako sousední a propojená země nemůžeme dovolit mít příliš odlišně nastavené úrokové sazby než ECB. Takže obráni o úroky byli všichni ti, kdo měli úspory uložené v bance.

Tvrzení, že na Řecku obyvatelé v průměru vydělali, je lež. Bylo to přesně naopak. A ještě to neskončilo. Na Řecko, Itálii a další předlužené země doplácíme pořád. Naše ztráty ještě neskončily.

Ve státním rozpočtu na rok 2019, jehož rámec v tomto týdnu vláda Andreje Babiše schválila, se plánuje, že pro stát bude pracovat 463 400 zaměstnanců. Přitom ještě v roce 2016 si stát vystačil se 422 400 zaměstnanci. Co by se muselo stát, aby státní moloch přestal bobtnat, když žádná politická reprezentace v Česku, ať už byly u moci ODS, ČSSD nebo nyní hnutí ANO, evidentně nemá odvahu tento trend obrátit, nebo alespoň zastavit?

Je to jednoduché, vláda by to musela se šetřením myslet vážně. Ne jen ano, zařídíme to. Nic víc v tom není. Je to hrozný vývoj. Stát se stále rozpíná na úkor soukromého sektoru. A živnostníci, podnikatelé, ale i jejich zaměstnanci musejí tuto rostoucí armádu státních úředníků živit. A tím, že soukromý sektor živí tyto státní zaměstnance, si vlastně živí svého drába, který dalšími a dalšími regulacemi a postihy soukromý sektor decimuje…

V souvislosti se státním rozpočtem mě zaujalo, že internetové stránky spustila Národní rozpočtová rada. Jde o nezávislý orgán, který začal úřadovat letos v lednu a má tři členy: předsedkyni Evu Zamrazilovou a ekonomy Richarda Hindlse a Jana Pavla. Má dohlížet, jestli se vláda nechystá peníze utratit za věci, které nenesou české ekonomice či společnosti užitek, a má doporučovat, co dělat, aby se země nepředlužila. Bez ohledu na zmíněné osobnosti má vznik a existence takového orgánu s rozpočtem 20 milionů korun ročně opodstatnění?

Mělo by to opodstatnění, kdyby měl nějakou výkonnou pravomoc. Sama jména v rozpočtové radě jsou zárukou její odbornosti. Bohužel mám silné obavy, že systém bude nakonec nastaven tak, že rozpočtová rada zůstane jen parádičkou navenek a nebude technicky schopná nic skutečně ovlivnit. Což je škoda.

Od poloviny srpna si budou moci mladé rodiny do 36 let požádat o půjčku na nové bydlení až do výše dvou milionů korun při úrokové sazbě jedno procento s garantovanou dobou 20 let. Nařízení, které schválila předchozí vláda před dvěma roky, umožňovalo půjčku maximálně 600 tisíc korun s maximální dobou splatnosti 15 let. Podle ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové byl mizivý zájem způsoben nastavenými parametry. Hrozí novému opatření z nejrůznějších důvodů stejný osud, nebo mu vzhledem k jinak nastaveným parametrům dáváte šanci?

Umím si představit, že nyní by tyto půjčky mohly zajímat víc lidí v souvislosti s tím, jak ČNB zpřísnila podmínky pro poskytování hypoték. Spousta lidí by si třeba mohla říct, že svou hypotéku, kterou už nedostanou v takové výši jako v minulosti, dofinancují touto půjčkou. Jenomže má to háček.

Stát tady vlastně tak docela neví, co chce. Na jednu stranu by rád poskytoval úvěry zvýhodněně, na druhou stranu to nejde, protože kdyby dal úvěr každému, nebyl by to úvěr, ale dar — spousta lidí by nesplatila. A tak stát klienty prověřuje podobně jako banka. Jenomže v tu chvíli to ztrácí smysl — jestliže je klient prověřován stejně jako v bance, vlastně nemá motiv chodit si pro tento úvěr. Takže si osobně myslím, že tento typ úvěru příliš mnoho zájmu nevyvolá.

Říká 24. 6. 2018 paní Markéta Šichtařová pro PL

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 191 × | Prestiž Q1: 6,23

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Soukromý sektor je donucen platit si svého vlastního drába

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top