Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 10 min.

200 let Karla Marxe a marxismu

Svět i nadále obchází strašidlo. Strašidlo Karla Marxe. Inspirátor diktátorů a masových vrahů, duchovní otec ničivého centrálního plánování a komunistických totalit 20. století se narodil v Trevíru (Trier, Německo), před dvěma sty lety, 5. května 1818.

Při pohledu na politickou a ekonomickou realitu a to, co myšlenky Karla Marxe napáchaly (zvlášť za posledních sto let), by si člověk mohl pomyslet, že jeho jméno a dědictví bude vnímáno se stejným odporem, nenávistí a znechucením jako jméno Adolfa Hitlera, strůjce německého národního socialismu. Ale místo toho, nyní v době, kdy si připomínáme dvousté výročí narození Karla Marxe, vidíme, že jeho myšlenky nadále mají svůj zvrácený vliv, a to i v přeměněné podobě tribalistické „politiky identity“. [1]

Na názorové straně New York Times se 1. května 2018 objevil článek, který připouští, že realita komunismu může být místy i trochu drsná, ale to, co je z Marxova odkazu dnes zjevné, je správnost „Marxovy základní teze — že kapitalismus je poháněn hluboko rozdělujícím třídním bojem, v němž menšina vládnoucí třídy přijímá výsledky práce většinové pracující třídy jako zisk.“ a že „Marx nám poskytuje rozhodující zbraně proti argumentaci ve prospěch kapitalismu jako jediné správné cestě.“ Takže můžeme přebudovat sociální a ekonomický pořádek, a vytvořit svět, který nepodléhá takovému kapitalistickému vykořisťování.

Evropské deníky stejnou dobu přinesly zprávu, že komisař Evropské unie Jean-Claude Juncker se zúčastnil oslavy Marxových narozenin v Německu, na které byla odhalena pětapůlmetrová bronzová socha Marxe, darovaná Čínskou komunistickou stranou. Junckerova kancelář vydala prohlášení zdůvodňující jeho účast tak, že sice Marx byl trochu kontroverzní, ale byl „postavou, která formovala historii“. Totéž by se samozřejmě dalo říci o mnoha minulých tyranech a tvůrcích diktatur a pro zdůvodňování oslav jejich narozenin nebo stavbu soch v nadživotní velikosti.

Čínský prezident Xi Jinping ve veřejném projevu řekl, že: „dnes si připomínáme Marxe, abychom ocenili největšího myslitele v dějinách lidstva a také deklarovali svou pevnou víru ve vědeckou pravdu marxismu“. Financial Times uvedl, že televizní a jiná média v Číně bombardují lidí písničkami, příběhy a dokumenty o hloubce a důležitosti myšlenek a vlivu Karla Marxe a jeho vlivu na ideologii této komunistické země.

Argumentace ad hominem není náhradou za kritiku myšlenek. Ale jak napsal historik Paul Johnson v knize Intellectuals (1988), někdy je užitečné znát něco o člověku, který zastává nějaký soubor názorů. Jejich obsah se musí samozřejmě posuzovat samostatně.

Marx jako člověk

Dá se říci, že Karl Marx byl ohavný darebák. Narodil se rodině střední třídy v německém Porýní. Marxův otec byl pruským státním úředníkem, který konvertoval z judaismu na křesťanství, aby překonal zákonná omezení v zaměstnávání Židů. Marx navštěvoval univerzitu v Berlíně a byl pod vlivem dialektické deterministické filozofie George Hegela, který zemřel pár let předtím, než Marxe na univerzitu přijali. Po přerušení studia v Berlíně získal doktorát přes korespondenční kurz Univerzity v Jeně.

Velkou část svého mladého života strávil nešťastným způsobem jako spisovatel a redaktor v čtenářsky neúspěšných novinách a časopisech. V roce 1843 se přestěhoval do Paříže a brzy začal své celoživotní přátelství a spolupráci s Frederichem Engelsem, bohatým německým výrobcem textilu a radikálním socialistou, jehož výsledkem byla jejich nejslavnější společná práce Komunistický manifest (1848).

Marx s rodinou se v roce 1849 usadil v Londýně a žil tam až do své smrti 14. března 1883 ve věku 64 let. V těchto letech Marx sepsal a publikoval první svazek svých myšlenek Kapitál (1867), jehož další dva svazky vydal a publikoval po jeho smrti Engels.

Ze svého domu v Anglii se zapojoval do radikálně-socialistických debat o politice na evropském kontinentu, včetně intrik a konfliktů s mnoha dalšími prominentními socialisty té doby.

Drobný, nevrlý a pomstychtivý muž Karl Marx podváděl svou manželku se služebnou, zplodil s ní nemanželského syna, své otcovství však nepřiznal. Jeho návyky a osobní hygiena byly žalostné. Některé Marxem podepsané korespondenční články pro New York Herald Tribune napsal Engels.[2] Kvůli svým zájmům neváhal skandalizovat a pomlouvat jiné představitele socialistického hnutí. Snažil se o diskreditaci jakýchkoliv názorových oponentů, kteří by mohli ohrozit jeho vlastní pokusy usměrňovat myšlenky a politiky různých evropských socialistických skupin. Projevoval rasistické názory o Slovanech, Asiatech a Afričanech, nebylo mu cizí ani antisemitské myšlení. Jinými slovy, Karl Marx byl jen zcela odporný, krutý a mocichtivý člověk. [3]

Osud člověka předurčuje „historie“ a sociální třída

Marx byl přesvědčen, že objevil nevyvratitelné „zákony dějin“, které určily nezbytný zánik kapitalismu a triumf socialismu. Každé povstání, vzpouru nebo revoluci v Evropě považoval za první krok do kolektivistického ráje. A každé selhání snahy o nastolení nového řádu bylo pro něj důkazem, že ráj je už za rohem.

V Marxově koncepci je člověk uvězněn do „společenských tříd“ vykořisťovatelů a vykořisťovaných, ve vzájemném smrtelném boji o kontrolu fyzických výrobních prostředků. Lidské bytosti nemají schopnost formovat a měnit své osudy. Vaše osobní přesvědčení, sny, postoje a hodnoty jsou nesmyslné a irelevantní. Výsledky vašeho života jsou výsledkem „statusu třídy“. Jste nesvéprávný. Pokud nejste vlastníkem výrobních prostředků, ale obětí bez takového vlastnictví, musíte prosit a pokleknout před „kapitalistou“, abyste měli přístup ke zdrojům a strojům vlastněným vykořisťovateli, abyste mohli žít a zajistit si obživu pro sebe a vaši rodinu. Zisk kapitalisty je částí produktivního úsilí pracovníků, nespravedlivě odebraném pomocí nadpřirozené schopnosti několika lidí ve společnosti manipulovat s jinými, aby pro ně pracovali za méně, než jsou hodnoty vyprodukované jejich prací. [4]

Kapitalistický systém podle Marxe přežívá díky ochranné ruce státu nad „horním jedním procentem“ — nad vlastníky nemovitostí. Systém je také udržován díky těm kapitalistům, kteří udržují u pracujících „falešné vědomí“ prostřednictvím kontroly nad médii a vzděláváním.

Socialistická revoluce a diktatura

Ale všechno zlé jednou skončí. Marx hlásal, že vývoj výrobních procesů vždy dospěje do bodu, ve kterém je pro jejich další zlepšení potřebné svrhnout kapitalistický systém soukromého vlastnictví a nahradit ho „socializací“ těchto výrobních prostředků do komunálního vlastnictví a řízením „pracovní síly“.

Blížící se socialistické revoluci bude předcházet rostoucí zbídačování dělníků, protože kapitalisté budou stále více nahrazovat lidskou práci nákladově úspornými stroji. Proto budou dělníci čelit hrozbě nezaměstnanosti, nižších a nižších mezd a snižujícímu počtu pracovních míst. Intenzivnější konkurenční boj mezi kapitalisty povede k bankrotům těch méně efektivních a růstu „armády nezaměstnaných“. Méně kapitalistů povede ke zmenšování počtu příslušníků „vládnoucí třídy“ a růstu nemajetného „proletariátu“.

Nakonec se vykořisťování stává nesnesitelným, překonává i „falešné vědomí“, díky kterému dělníci dlouhá léta akceptovali svůj úděl. Revoluce je na dosah ruky, „masy“ povstanou, kapitalisté jsou svrženi a „vykořisťovatelé jsou vykořistění“.

Ale dělníci, kteří jsou nyní osvobozeni od kapitalistů, nejsou připraveni na svobodu a kontrolu prostředků výroby. Ne, Karl Marx trval na tom, že před blahobytem komunistického ráje bez vykořisťování a po eliminaci chudoby musí existovat přechodné období „diktatury proletariátu“. Dělníci jsou sice osvobozeni od vykořisťovatelů, ale jejich mysl, přesvědčení a postoje jsou stále pod jhem kapitalistické mentality. Stále myslí na své vlastní zájmy a vlastní zisk. Je třeba je převychovat v duchu altruistického kolektivismu, aby dávali přednost skupinovým zájmům před svými sobeckými touhami.

„Revoluční předvoj“ — tedy Karl Marx, Friedrich Engels a další ideologicky správní lidé — mají povinnost a odpovědnost jednat za dělníky, kteří ne zcela rozumí, co jsou jejich zájmy a jak je naplnit. Revoluční elita má nezastupitelnou úlohu „převychovat“ lid k vyššímu kolektivistickému smýšlení. Musí se v socialistickém státě zmocnit vlády a navrhnout a řídit systém centrálního plánování. Dělníci se musí naučit pracovat pro společnost jako celek.

Revoluční předvoj musí zároveň chránit socialistickou společnost před jakýmkoli pokusem zahraničních kapitalistů a zbytků bývalé domácí kapitalistické třídy znovu zavést nespravedlivý systém „mzdového otroctví“. Pokud by bývalí kapitalisté a jejich dědicové odmítli proces převýchovy, pak by měly být „eliminováni“ silovými prostředky. Na ochranu pracovníků před vábením kapitalistických myšlenek je nutná cenzura spolu s prosocialistickou propagandou a zákazem jakéhokoli protisocialistické hnutí nebo politických stran. [5]

Tyranie a korumpovanost socialistického systému v praxi

V Marxových spisech se tedy nachází šablona tyranie, kterou pak následovala, rozvíjela a zdokonalovala každá marxisticky inspirovaná revoluce dvacátého století. Počínaje Vladimírem Leninem a jeho bolševickou revolucí v Rusku v roce 1917, následovaná Maem v Číně v roce 1949, Ho Či Minovým režimem ve Vietnamu od roku 1954, v roce 1954 ve Vietnamu, pokračujíc vítězstvím Fidela Castra na Kubě v roce 1959, vládou Sandinistů v Nikaragui od 80. let a Hugo Chávezem a Nicolasem Madurem ve Venezuele od roku 1990.

Odhaduje se, že marxistické režimy po světě vyvraždily nejméně 150 milionů lidí. Většina obětí byli neozbrojení a nevinní muži, ženy a děti. Byli popraveni, umučení, vyhladověni nebo zemřeli v pracovních táborech. Každý komunistický režim 20. století více či méně úspěšně zavedl brutální diktaturu na území, které ovládl. Vymývaly se mozky s použitím propagandy, cenzury a indoktrinace. Vybízely k „socialistickým hodnotám“ a snažily se o vyhubení buržoazního, kapitalistického myšlení. [6]

Socialistické centrální plánování uvrhlo každého občana do „dělnického ráje“ a úplné závislosti na státu. Vzdělání, práce, místo k životu, ekonomické a sociální výhody byly závislé na věrnosti a poslušnosti vůči státu. Socialistická „beztřídní společnost“ byla ve skutečnosti složitým hierarchickým labyrintem postavení a stupňů moci. Rozsáhlá byrokratická síť řídila výrobu, zaměstnávala každého člověka a určovala rozdělení všeho, co vyráběl obrovský centrální plánovací stroj.

Centrální plánované systémy socialistických zemí přitom ani zdaleka nedosahovaly míry prosperity na druhé straně železné (nebo bambusové) opony. Představitelé rakouské ekonomické školy Ludwig von Mises a Friedrich A. von Hayek už ve dvacátých a třicátých letech 20. století upozorňovali, že zavedení centrálního plánování znamená vytvoření „plánovaného chaosu“. Socialistické systémy byly slabé a plýtvaly vzácnými zdroji vinou zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, potlačení hospodářské soutěže a zrušení cenového systému, díky kterému je možné počítání zisků a ztrát.

Proto se každý člen socialistické společnosti snažil budovat známosti a kontakty na správných místech, aby mohl získat nedostatkové zboží a služby. Protože (mimo drahého černého trhu) přes oficiální distribuční kanály byl přístup jen k velmi omezené a málo kvalitní nabídce. 

Marxovy myšlenky vedou k paranoidní diktatuře

Vinou ideologie byly marxistické režimy tyranské a paranoidní. Pokud nezáleží na jednotlivci, ale pouze na jeho příspěvku ke společnosti, pokud je vše podřízeno nelítostnému boji mezi dvěma společenskými třídami, pokud ideje a politické filozofie jsou vždy jen rétorikou nástrojů manipulace a propagandy pro nadvládu a kontrolu jedné společenské třídy nad druhou, pokud každý, kdo není členem „proletariátu“ (utiskované dělnické třídy) nebo přeměněn k socialistickým ideálům, je z definice „třídní nepřítel“ snažící se zabránit nebo zpomalit nezbytné směrování k socialismu a komunismu, pak každé slovo, každá myšlenka, každá akce, každá událost, která není krokem k marxistickému kolektivismu je ohrožením úspěchu socialistické revoluce.

„Ostražitost“ vůči stále přítomným „protirevolučním“ spiknutím a snahám podkopávat úspěchy socialistického zřízení je neustále heslem dne. Až do konečného vítězství, když se svět spojí do jednoho socialistického celku. Revoluce musí probíhat a být chráněna komunistickým předvojem až do úplného převzetí moci komunistickou stranou. Hranice socialistického státu musí být zabezpečeny před protisocialistickou infiltrací a prokapitalistickou propagandou. Tajná policie s neomezenými pravomocemi musí bdít a potlačovat domácí opozici vůči straně a systému. Nepřátelé socialismu jsou zmanipulováni a odhodláni bojovat proti „naší věci“.

Socialistický stát je obklopen kapitalistickými zeměmi vyčkávajícími na příležitost oslabit a svrhnout socialistický systém. Samotná existence a rostoucí síla socialistického státu, která je podle Marxe a „zákonů dějin“ nezbytná, je nezpochybnitelným znamením toho, že světová kapitalistická nadvláda se chýlí ke konci. Premisy a logika Marxových myšlenek vedly k totalitním státům 20. století, ne omylem či náhodou, ale kvůli marxistickému nahlížení na okolní svět a mezilidské vztahy. Zdůvodnění absolutní moci komunistické strany vycházelo z myšlenky, že všichni, kdo nejsou se stranou, jsou proti lidu a proti zářné socialistické budoucnosti. Ideologická paranoia nepřátel na celém světě odůvodňovala každou kontrolu, každé zatčení, všechny výslechy a mučení, každou popravu a jednosměrné služební cesty do nucených pracovních táborů.

I dnes se najdou apologeti a racionalizátoři, kteří berou Marxe a jeho myšlenky „vážně“, ignorují nebo zlehčují hrozné důsledky socialistických revolucí a jejich tragický dopad na stovky milionů lidí po celém světě. Domnívají se, že Marxova kritika moderní kapitalistické společnosti je stále aktuální. Jenže, všechny Marxovy předpovědi o tom, kde, kdy a jak nastane socialismus, se ukázaly jako nesprávné.

Každý prvek jeho kritiky kapitalistických a konkurenčních tržních principů byl nesprávný. Volnotržní kapitalistické systémy nepřinášejí utrpení ale bohatství. Bohatství, které pozvedlo značnou část lidstva z chudoby do úžasné prosperity a tento proces dále pokračuje v mnoha zemích. Osobní svoboda a lidská práva jsou nerozlučně spojeny s respektem k soukromému vlastnictví a vládou práva. A skutečné společenské vztahy nemají nic společného s Marxem vykonstruovaným „třídním bojem“. [7]

Ano, připomeňme si, že Karl Marx se narodil před 200 lety. Ale podívejme se na tohoto člověka, jeho myšlenky a důsledky jeho myšlenek otevřenýma očima. Mějme na paměti obrovské utrpení a škody, které vliv Karla Marxe lidstvu způsobil.

Autor: Richard M. Ebeling, překlad: Tomáš Krajčovič, do češtiny PTX, zdroj: https://mises.org/wire/karl-marx-and-marxism-two-hundred

Mises.cz: 28. června 2018, Kolektiv Mises.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 138 × | Prestiž Q1: 5,84

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

200 let Karla Marxe a marxismu

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top