Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Kam s nimi II.

Včera vyšel na Echu můj sloupek „Kam s nimi“. Vzhledem k omezenému prostoru, jaký sloupky v médiích mají, se v něm už nedostalo na sekci praktických úvah, co tedy skutečně dělat — ty by byly delší než článek samotný. Zde je ovšem blog, tady je k dispozici místa dost.

Pár myšlenek ohledně zvládání migrační krize

Tenhle seznam úvah není nijak úplný a dal by se rozšířit cca na dvojnásobek, v zájmu čitelnosti se však omezím na čtyři body.

Pojďme tedy na věc.

První bod: pozor na velké dohody s velkými pány

Důvodem, proč přes Balkán v roce 2018 nepochodují statisícové zástupy, kdežto v roce 2015 pochodovaly, není snad to, že by v zemích na východ od Bosporu došly zásoby zájemců o život v Evropě. Důvodem je dohoda EU s Tureckem o tom, že migranti dorazivší do Řecka budou vraceni zpět na turecké území. Není stoprocentní, ale podvázala situaci natolik, že z přívalu je potůček těch nejodhodlanějších.

Toto je mimochodem důležitý bod. Jeden z argumentů, který padá z protistrany, zní „nikdy stoprocentně nezastavíš migraci“. Je v něm nevyslovený dodatek „tak proč se vůbec snažit, že?“ V reálném životě je 98procentní řešení dosti dobré.

Problém turecké dohody je v tom, že si EU vyvinula nepříjemnou strategickou závislost na prezidentovi Erdoğanovi a případnými dalšími smlouvami s dalšími státy může tento problém ještě znásobit. Outsourcovat jeden ze základních atributů státu — teritoriální integritu a kontrolu nad pohybem osob — na cizí mocnosti je v dlouhodobé perspektivě velmi nebezpečné.

Pro evropské mainstreamové politiky, hnané strachem z ošklivých scén na hranicích (pamatujete?) je cílem přeložit „tvrdou hranici“ co nejdále od míst, která jsou ještě vnímána jako „evropská“, tj. třeba někam na turecko-irácké hranice. Ty už moc evropského rázu nemají a veřejnost je na divoké scény z nich uvyklá.

Jenže za takové přeložení si místní vládcové nechají dobře zaplatit a navíc, vnímajíce slabost svých partnerů, budou požadovat i nějaké politické ústupky — třeba toleranci organizací, jako je DiTiB, na německém území. V nejextrémnějším případě můžou peníze, zaplacené Evropskou unií Turecku a spol., skončit v armádních rozpočtech potenciálně nepřátelských režimů.

Migrace coby politická zbraň je navíc, na rozdíl dejme tomu od atomových zbraní, dobře škálovatelná — vždycky můžete protivníka jen „polechtat“.

Dejme tomu, že se Brusel s Erdoğanem na něčem zásadním nedohodne. Co pak Turkům brání v tom, naložit 150 autobusů běženci, dovézt je na dohled k řeckému pobřeží, ukázat jim připravené čluny a nechat je, ať se vydají přes moře? Zajistit Evropanům živou připomínku, jak vypadaly chaotické dny migračního léta 2015 a současně pohrozit, že by se mohlo opakovat? Nic by jim v tom nezabránilo. Ústřední hrůza dosud přeživších politiků tehdejší doby, jako je německá kancléřka, je nové opakování roku 2015. Před takovou perspektivou budou ochotni téměř k libovolným ústupkům.

Zkrátka, síť „zastavovacích“ dohod s různými režimy na hranicích Evropy neznamená, že bychom neměli usilovat o snížení migračních toků jinými prostředky. Jinak se staneme vydíratelnými.

Druhý bod: úpravy mezinárodního práva

Různé mezinárodní dohody zakotvují právo uznaných azylantů na to, pobírat stejné sociální dávky jako občané státu, který azyl udělil. (Podrobná analýza EU z roku 2015.) Omezit dávky azylantům je porušením Ženevské konvence z roku 1951 a OSN skutečně také protestovala proti dánským záměrům tak učinit.

Domnívám se, že je nejvyšší čas tuto konvenci upravit a modifikovat články o sociálním zabezpečení tak, aby nárok na plný přístup ke službám sociálního státu byl zrušen. Podoba sociálních systémů se od roku 1951 značně změnila, počet zájemců o čerpání těchto služeb také dost vzrostl — tyto změny by tedy měla být reflektovány i v mezinárodním právu. Smlouvy, a to ani ty zaštítěné OSN, nejsou nějaké právo šaría seslané shůry ve věčné a neměnné podobě, které jsme povinni ctít až na věky věkův; můžeme je upravovat a dokonce bychom měli, nemají-li ztratit kontakt s vývojem v reálném světě.

Zrušení nároku na sociální dávky v plném rozsahu by snížilo motivaci chudého obyvatelstva rozvojových států zkusit se dostat do Německa, Švédska či dalších štědrých zemí.

Třetí bod: opevnění Sahary

Severoafrické státy nejeví moc velkou ochotu stát se odkladištěm pro EU. V podstatě se jim nedivím.

Zde by bylo vhodné si uvědomit, že Tunisko a spol., byť nejde o evropské státy, mají s migrací ze subsaharské Afriky potenciálně podobný problém jako EU. Jde o státy s dnes již poměrně nízkou porodností (pod 2,5 dítěte na ženu), kromě Egypta ani nemají příliš velké množství obyvatel. Proti ohromným masám populace v subsaharské Africe jsou to maličké národy (Tunisko zhruba jako ČR, Libye ještě míň) a tento velikostní nepoměr se bude zvětšovat, jak bude obyvatelstvo subsaharské Afriky dále razantně růst až k odhadovaným 4,5 miliardám na konci století. Tedy ani státy severní Afriky si nemohou dovolit sloužit jako tranzitní regiony pro masovou migraci z jihu, aniž by riskovaly vlastní destabilizaci. Časem s tím budou muset něco dělat, tak proč ne teď?

Sahara se proti masovým pohybům lidí hlídá daleko snáze než mořské pobřeží. Jednotlivci s trochou rizika proniknou, ale pro desetitisícové zástupy je tato obří poušť překročitelná jen na několika málo místech. Přesně tato místa dává smysl společnými silami opevnit. Pašeráci lidí zvládnou mnohé, ale nezvládnou postavit dlouhé ilegální silnice přes pustinu hlídanou bezpilotními letouny a dalším vybavením.

Čtvrtý bod: vracení odmítnutých migrantů

Země původu dělávají průtahy s tím, vydat svým občanům náhradní doklady, aby mohli být deportováni domů. To je problém, protože to zvyšuje ochotu migrovat i u lidí, kteří absolutně nesplňují podmínky pro mezinárodní ochranu. Vědí, že když už se jednou dostanou do EU, bude těžké je dostat zpět.

Tady se nabízí neskutečná škála prostředků, jak ty zdrojové státy přimět k plnění svých závazků, aniž by padl jediný výstřel. Mluví se o podvázání rozvojové pomoci, ale úplně se zapomíná na skutečnost, že ani Afrika není už zas tak primitivní a ve spoustě věcí je závislá na infrastruktuře udržované odjinud.

Evropská unie by například mohla, pokud by chtěla, pohrozit zdráhajícím se africkým zemím, že nebudou-li brát zpátky svoje občany promptně a bez obstrukcí, zkomplikuje jim přístup k mezinárodnímu platebnímu systému. Službami typu Western Union počínaje, fungováním platebních karet konče. Pro firmy jako VISA je společný trh EU důležitější než trh na jih od Sahary, nátlaku z Bruselu by se podvolily; a v momentě, kdy by dolaroví milionáři v Lagosu zjistili, že jejich platinové karty jsou k ničemu, během pár dní by byl sjednán příznivější stav. Takhle to běžně dělají USA, chtějí-li vynutit nějaké embargo, a většinou to funguje, pokud nejde o příliš hluboký politický konflikt (třeba s Íránem).

Stejně tak by EU mohla zkomplikovat život africké politické smetánce, třeba obstavením účtů nebo neudělováním určitého typu víz. „Tak váš sedmnáctiletý syn by rád studoval na Sorbonně, pane prezidente? Velmi rádi jej akceptujeme, když nám nebudete okopávat kotníky v jedné drobné věci…“

Africká politická a ekonomická elita je zvyklá v Evropě studovat, léčit se, kupovat si tam nemovitosti a trávit dovolené, ulívat do Evropy peníze, ať už vydělané regulérně či neregulérně. Věrohodná hrozba, že o takové výhody může přijít, by byla dosti účinná.

Tohle je přesně záležitost, kde EU jako spojená síla má daleko větší vyjednávací váhu, než jednotlivé státy; ale je v této věci nápadně nečinná. Proč? Že by scházela politická vůle?

Píše pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net


Pozn. red.: Velmi přesně, pane Kechlibare! Že by cházela politická vůle???

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 167 × | Prestiž Q1: 8,30

+13 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Kam s nimi II.

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top