Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 4 min.

Francie a povinná vojna: špatný příklad pro ČR

Francouzský prezident Macron se rozhodl po sedmnácti letech obnovit ve své zemi povinnou vojenskou službu. Mnoho lidí by něco takového uvítalo i v České republice. Měli bychom si skutečně vzít z Francie příklad?

Mám určité pochopení pro ty, kteří si přejí nějakou formu základní vojenské služby v České republice, protože si uvědomují bezpečnostní hrozby současného světa a nespatřují bohužel jinou možnost, jak jim čelit. Tyto bezpečnostní hrozby jsou reálné a dlouhodobě nebezpečné, zejména co se týče rostoucí moci islámu, možnosti destabilizace západního systému kolektivní obrany kvůli islamizaci Turecka, dlouhodobé zahraniční politiky Ruska, nebo třeba reálně očekávaného rozpadu Evropské unie a následného vypuknutí jakýchsi regionálních občanských válek. S jakoukoliv snahou zavádět znovu pro mladé lidi povinnou vojenskou službu však nemohu souhlasit.

Nyní se tedy pro znovuobnovení základní vojenské služby rozhodl francouzský prezident. Právě Macron! Takový člověk! Mocichtivý politik moderní doby, který chce řídit a ovládat lidi, touží po Evropské unii jako politické síle svrchované nad národními státy, a je smířlivý vůči islámu. Macron je dokonalou personifikací toho, co je se současnou politickou západního světa spatně a co nám všem hrozí ze strany EU. A tento člověk nyní touží ovládnout další aspekt životů občanů své země!

Lidé, kteří si přejí návrat základní vojenské služby v České republice, velmi často, soudě podle projevů na nejrůznějších diskusních fórech a sociálních sítích, vystupují proti těmto tendencím v západní politice: odmítají toleranci vůči islámu, jsou zpravidla proti našemu setrvání v EU, odmítají politickou korektnost, na současný politický establishment hledí s nedůvěrou. Souhlasí tedy i přesto s Macronem? Nevidí snad, co je to za člověka?

Účelem armády je samozřejmě obrana svobody jednotlivců. Jaký má však smysl být k obraně své svobody donucen násilím? A jaký má smysl armáda, když politické vedení, které má být tím, kdo armádu v nutných situacích aktivuje a použije k jasně definovaným a definovatelným politickým cílům, je samo o sobě největší hrozbou vůči svobodě jednotlivců?

Macron si přeje základní vojenskou službu jako nástroj moci nad občany svého státu. O obranu mu, pokud vůbec, jde až v druhé řadě. Branecká armáda v jeho pojetí má být spíše výchovná či převýchovná instituce. Branci se budou účastnit tzv. sociální a charitativní práce, budou vyučovat, pracovat v dobročinných organizacích, pečovat o životní prostředí. Mladí lidé si tak prý vytvoří nové vztahy, vštípí si svoji občanskou povinnost a uvědomí si svoji roli ve společnosti — ve společnosti založené na sebeobětování jako na hlavním morálním imperativu!

Co to může znamenat v praxi? Není třeba příliš namáhat svoji fantazii a představit si francouzské brance pečující o muslimské migranty v táborech v Calais či jinde ve Francii, jak si tak tři měsíce či půl roku vštěpují svoji „společenskou roli“ i roli francouzského vojáka v moderním světě. Je to představa vzdálená realitě? Ne, spíše parodie na armádu — ve velkolepém stylu francouzské filmové komedie.

Nemůže být pochyb o tom, že Macronovi nejde o obranu a už vůbec ne o svobodu. Jde mu o to, jak mladé lidi ohnout, ponížit a vychovat z nich občany, jejichž hlavní vlastností bude poslušnost.

Je více než jisté, že současná západní společnost čelí vážným bezpečnostním hrozbám, z nichž nejvážnější je islámská mocenská a kulturní hegemonie. Řešme tyto výzvy! Prostředky existují a je jich dostatek. Jestliže se však naše politické zastoupení staví k těmto tématům laxně a nevyužívá na jejich řešení politických prostředků, které jsou dnes k dispozici (např. není ochotné financovat naši armádu alespoň tak, jak to od nás vyžaduje naše členství v NATO), nedělejme si plané naděje, že armáda založená na absolventech základní povinné vojenské služby bude tímto politickým zastoupením používána správně.

Přemýšlíme-li o obraně, musíme si uvědomit a mít neustále na paměti, co vlastně bráníme: svoji svobodu. A její bezprostřední hrozbou jsou mocichtiví politici — ti nás bránit ve skutečnosti nechtějí, naopak, prodají nás, bude-li se jim to hodit. Naopak budeme-li volit politiky, jimž jde o svobodu jednotlivce, máme záruku, že armáda v jejich rukou bude používána skutečně účelně, pro obranu svobody, a to aniž by tito politici zároveň pošlapávali svobodu tím, že budou občany k aktivní účasti v ozbrojených složkách násilím nutit. Ba co víc, pokud náš stát a jeho politici nebudou jednou z prvních hrozeb naší svobodě, budeme sami, my občané, mít tu největší motivaci se na jeho obraně dobrovolně podílet a riskovat pro jeho udržení třeba i vlastní život!

Mějme to na paměti, dovolíme-li si přemýšlet o tom, že bychom snad základní vojenskou službu zavedli v České republice: ti, kteří by něco takového politicky prosadili a uvedli v život, nejsou lidé, jimž by záleželo na naší bezpečnosti a na naší svobodě. Chtějí, stejně jako Macron, své cínové vojáčky na hraní — nic víc. A my bychom se jim pro tuto hru neměli dobrovolně nabízet.

Píše 2. 7. 2018 pan Luboš Zálom na blog.idnes.cz 


Pozn. red.: Musím sám za sebe přiznat, že dnes už bych pro tento „stát“ ani prstem nehnul. Protože dnes pod pojmem „stát“ si už jen těžko lze představit své spoluobčany, souseda vlevo či souseda vpravo. (I když, ty sousedy snad ještě ano.) Pod pojmem stát se mi dnes jako první vybaví nejrůznější papaláši od toho nejvyššího, až po nějaké úředníky na zbytečném stavebním úřadě, kteří mne jen buzerují, otravují a parazitují na mně. A představa, že bych byl násilím donucen právě je bránit, je mi bytostně cizí. Připomeňme si jenom civilní funkci policie, jako jenom jiného druhu silové složku státu a její reálnou přínosnost pro běžného občana. Místo „Pomáhat a chránit“ by měli mít na autech napsáno spíše „Buzerovat a prudit“. A představa, že armáda bude nasazena proti vlastním lidem, není bohužel vůbec žádná science-fiction ale dosti častá realita.

Takže, milí soudruzi, na povinnou vojnu v mém případě rychle zapomeňte. Je-li něco povinného, stejně to lidé jen odšvejkují a obecný přínos bude nulový. Jediné, čemu bych rozuměl, jsou dobrovolná výcviková střediska pro každého, kdo usoudí, že chce umět ovládat zbraně. Opakuji, dobrovolná! Tak jako všichni nejsou a nemohou být vrcholnými lékaři, tak jako všichni nemohou být špičkovými hokejisty, tak také všichni nemohou být efektivními vojáky. Stanou se leda jakýmsi kanonenfuterem, či jen prostředkem masáže deformovaného ega buď nějakého desátníka, nebo politika, který tuze rád poroučí druhým.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 242 × | Prestiž Q1: 8,72

+13 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Francie a povinná vojna: špatný příklad pro ČR

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top