Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 5 min.

Tak prej bojuju starý války…

napsal mi v reakci na jeden můj článek o komunistech čtenář. Opravdu už nejsou nebezpeční? Můžeme nad nimi mávnout rukou?

Na rozdíl od různých invektiv je tato námitka zajímavá a zaslouží si rozbor. Je opravdu komunismus jen úchylnou epizodou lidských dějin 20. století, která se už nikdy nemůže vrátit?

Při jednom úhlu pohledu má onen čtenář pravdu. Komunismus se v zemích, které byly v područí svého velkého bratra, koncem roku 1989 zhroutil a vyjma Rumunska, kde při převratu zemřely stovky lidí při brutalitě členů Securitate (obdoba naší StB), byl konec této epochy neuvěřitelně pokojný a mírný. Což u politických převratů v dějinách bývá spíše výjimkou, většinou jsou tyto dramatické epochy provázeny násilím odcházejícího režimu a případně zastánci nových pořádků, kteří si chtějí vyrovnat účty.

Při pohledu na tehdejší Ústřední výbor KSČ, který za odvolaného Milouše Jakeše instaloval pana Karla Urbánka, přednostu železniční stanice Bojkovice, se mohlo zdát, že konec této éry bude provázen všeobecným veselím, neboť průměrné IQ soudruhů nedosahovalo ani v nejmenším jejich průměrného věku. Předpokládal se přirozený zánik této strany, protože nikdo neposlouchal jejich vyčpělé ideje, které navíc lezly všem vnímavým dávno krkem a rovněž věk zbylých členů strany sliboval úbytek přirozeným způsobem.

Nicméně se tak nestalo a dnes — po necelých 30 letech — jsou opět na koni, protože na nich záleží, jestli dostane vláda koalice ANO a ČSSD podporu či ne. Soudruzi z vedení (Kováčik, Skála, Filip — Falmer, dříve i soudružka Semelová) bezostyšně adorují tehdejší dobu, pomlouvají současný režim, z něhož docela dobře tyjí a profitují. Jejich vystupování v médiích zvyšuje krevní tlak pamětníkům, kteří si dobře vzpomínají na hnusnou dobu přetvářky, double speaku, bití a zavírání názorových odpůrců.

Komunisté spoléhají na krátkou lidskou paměť, která fyziologicky vytěsňuje negativní zážitky a ponechává v paměti pouze to příjemné. Někteří pamětníci si z té doby pamatují jen své první lásky, mladický optimismus a to nepříjemné, špatné, co bylo spojeno s touto dobou, se rozplynulo v mlze. Pokud pozorně posloucháme současně soudruhy, tak ti selektivně hovoří o plné zaměstnanosti, sociální rovnosti, všeobecné dostupnosti vzdělání a zdravotní péče.

Pamětníci vědí své. Plná zaměstnanost byla synonymem pro všeobecnou pracovní povinnost, která však nebyla provázena usilovnou výrobní činností, ale jen setrváním na pracovišti. (Kdo by také dřel, když dostávali všichni stejně, pracovití i lempli). Sociální rovnost byla zdůrazňována, avšak týkala se jen oněch pracujících, protože komunisté měli své vlastní obchody a jiné výhody. O všeobecné dostupnosti vzdělání nemohly mluvit zejména děti těch, kteří byli režimu podezřelí, děti disidentů, děti těch, kteří se veřejně netajili svou vírou atd. Zdravotní péče byla rovněž dvoukolejná, neboť soudruzi měli svůj Sanopz s volně dostupnými léky z celého světa, zatímco na skutečný proletariát zbyly jen nekvalitní preparáty z lido-demo krajin.

Minulých 30 let přineslo společnosti množství věcí, které dnes považujeme za zcela samozřejmé, ale tehdy byly nemyslitelné. Opravdová svoboda slova, cestování, vyznání jsou dnes brány jako integrální součást života, kterou považujeme za natolik přirozenou, že o ní ani neuvažujeme v intencích přítomna — nepřítomna. Umí si dnes někdo představit situaci, že by dojel autem k hranici s Rakouskem a byl poslán zpět s policejní eskortou? Umí si někdo představit, že by u něj doma zazvonil policista a odebral mu cestovní pas? Provedl domovní prohlídku a zabavil jeho knihy či počítač jen proto, že třeba věří v Boha?

Tato doba a tyto atributy se nejspíše opravdu již nikdy nevrátí. I komunisté profitují z novodobých požitků, bezostyšně podnikají (čímž se stávají v intencích svého učení vykořisťovateli), akumulují kapitál (nejhorší zločin dle Marxe).

Co se však nezměnilo, jsou jejich slova o spravedlivé společnosti, kde nebude člověk člověku vlkem, kde všichni budou mít dostatek a všichni se budou mít dobře.

V celých dějinách lidstva se podobnou utopii nikdy nepodařilo nastolit a nikdy nepodaří. K realizaci tohoto stavu by bylo nutné klonovat stejný typ člověka, který bude zcela unifikovaný myšlením a potřebami. V každé společnosti jsou lidé pracovití, nadaní, s nápady a elánem při jejich realizaci. Pak jsou i tací, kterým buď není dáno, nebo mají v životě smůlu. Jsou i tací, kterým se pracovat nechce. Přinutit ty první, aby odevzdali všechno, co vydělali, k srovnání své životní úrovně s těmi druhými, lze jen hrubým násilím. Příklad Kambodže, kde podobnou „filosofii“ chtěli zavést do praxe Rudí Khmerové, skončil vyvražděním zhruba třetiny populace.

Komunisté budou neustále adorovat onen systém, který se neosvědčil a který je historicky zřetelně nefunkční. Sladkými slovy a mámením budou obluzovat ty, kteří by se chtěli mít lépe bez vlastního přičinění. Budou působit na jednu ze základních lidských negativních vlastností, kterou je závist. Budou slibovat pověstné zářné zítřky, které však nikdy nenastanou. Tím jsou nebezpeční, protože pamětníci jejich vlády budou časem ubývat a jejich skutečná historie se propadne do zapomnění či bude velmi snadno relativizována. Nešťastný člověk, člověk neschopný a rovněž líný vymění vlastní svobodu za plný ešus erární šlichty s dobrým pocitem, že časem bude stejný ešus i pro bližního, který se pokoušel prožít si svůj život po svém a kterému to bylo znemožněno.

Proto je třeba neustále vést onu „starou“ válku. Bojovat za to, aby komunistická ideologie byla pravdivě vykládána se všemi historickými atributy. Aby zejména mladí nepodléhali sladkým příslibům o sociální spravedlnosti, o tom, že současný systém je špatný a že je třeba jej nahradit „spravedlivějším“, který nakonec způsobí ráj na zemi.

Filosof Karl Popper kdysi řekl, že kdo chce stvořit ráj na zemi, stvoří peklo. Historie komunismu mu dává za pravdu.

Píše 2. 7. 2018 pan dr. Tomáš Vodvářka na blog.idnes.cz 


Pozn. red.: Je nutné mít stále na paměti, jak se od sebe diametrálně liší veřejné projevy komunistů v Parlamentu nebo v masových médiích, a jaká je jejich rétorika na běžných veřejných setkáních a mítincích. Je to skutečně neporovnatelné. Nebe a dudy. Na těch mítincích svých soudruhů jsou to stále titíž komunisté, kteří se jezdili učit do Moskvy, jak svým třídním nepřátelům zakroutit krkem. A demokracii používají úplně stejně, jako o ní dnes hovoří turecký prezident Erdoğan: „Demokracie nás pouze doveze tam, kam chceme. A pak vystoupíme“.

A jen na úplný okraj: v devadesátých letech se pokoušel režisér Svoboda komunistickou stranu reformovat, přejmenovat a udělal z ní jakousi moderní levicovou stranu, tak, jak to proběhlo v jiných postkomunistických zemích. Ve svých snahách pohořel v okamžiku, kdy zvítězilo konzervativní Grebeníčkovo křídlo. Komunistická strana si sice přidala jedno písmenko, ale zůstala nadále stranou komunistickou, komunismus je nadále jejím cílem a nikterak se myšlenky na komunismus nevzdala. Kdyby to totiž udělala, stala by se z ní v podstatě jen krajně levicová odnož sociální demokracie a to soudruzi nemohou potřebovat. Je tedy nadále stranou extremistickou, komunistickou a tudíž nepřijatelnou.

spades

V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito těchto opatření:

  1. Vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu.
  2. Silně progresívní daň.
  3. Zrušení dědického práva.
  4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
  5. Soustřední úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.
  6. Soustřední dopravy v rukou státu.
  7. Zvýšení počtu národních továren, výrobních nástrojů, získávání nové orné půdy a meliorace pozemků podle společného plánu.
  8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.
  9. Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem.
  10. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou atd.

Marx a Engels, Komunistický manifest

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 155 × | Prestiž Q1: 5,98

+10 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Tak prej bojuju starý války…

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top