Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 10 min.

Volby a vlády (4) — 1998

Jak už jsem uvedl v minulých dílech (1) — 1990, (2) — 1992 a (3) — 1996, v listopadu 1997, respektive v lednu 1998 definitivně skončila éra budování kapitalismu v postkomunistické republice. Nejprve nastoupila úřednická a poté dvě vlády socialistů, které z větší části toto budování utlumily a posílily vliv té části společnosti, která si uvědomila, že si odstranění socialismu vlastně ani příliš nepřála. Podívejme se nyní na příčiny a vznik první socialistické vlády.

Volby 19. — 20. 6. 1998

Krátké shrnutí: Vláda Miloše Zemana zastávala úřad od 22. července 1998 do 15. července 2002. Po předčasných volbách v roce 1998 sestavila ČSSD jakožto vítězná strana vlastní jednobarevnou menšinovou vládu. Na základě opoziční smlouvy dojednané s ODS odešlo při hlasování o důvěře vládě dne 19. srpna 1998 všech 63 poslanců ODS z jednacího sálu, a tím získalo přítomných 73 poslanců ČSSD převahu. Proti byly kluby KDU-ČSL a Unie svobody, poslanci za KSČM se zdrželi.[1]

Během úřadování této vlády byla spuštěna Jaderná elektrárna Temelín a Česko vstoupilo do NATO. Došlo též ke zřízení krajů, změně volebního systému a profesionalizaci armády. V červenci 1999 vláda Miloše Zemana prodala firmě Investenergy zbylý státní podíl ve firmě Mostecká uhelná společnost za 650 milionů korun.[2] Podle deníku MF DNES část peněz z privatizace MUS zprostředkovaně mířila k oficiálním stranickým představitelům ČSSD.[3]

Volby 1998, PS PČR
Č.Volební stranaPlatné hlasy celk.v %ReálněMandátů
7 Česká str. sociálně demokrat. 1 928 660 32,31 % 23,76 % 74
5 Občanská demokratická strana 1 656 011 27,74 % 20,40 % 63
9 Komunistická str. Čech a Moravy 658 550 11,03 % 8,11 % 24
1 Křesť. demokr. unie - Čs. str. lid. 537 013 9,00 % 6,62 % 20
11 Unie svobody 513 596 8,60 % 6,33 % 19
10 Sdruž. pro rep. - Republ. str. Čsl. 232 965 3,90 % 2,87 % -
12 Důchodci za životní jistoty 182 900 3,06 % 2,25 % -
4 Demokratická unie 86 431 1,45 % 1,06 % -
18 Strana zelených 67 143 1,12 % 0,83 % -
2 Nezávislí 51 981 0,87 % 0,64 % -
8 Moravská demokratická strana 22 282 0,37 % 0,27 % -
13 Česká strana národně sociální 17 185 0,29 % 0,21% -
6 Občanská koalice - Politic. klub 14 788 0,25 % 0,18 % -
3 Celostátní aktiv občanů 0 0,00 % 0,00 % -
14 Sdružení důchodců ČR 0 0,00 % 0,00 % -
15 Alternativa 2000 0 0,00 % 0,00 % -
16 Pravý blok 0 0,00 % 0,00 % -
17 Občanská demokratická aliance 0 0,00 % 0,00 % -
  Pod kvórem 675 675 11,31 % 8,32 %  
  Nevolilo 2 147 331   26,46 %  
  Propad hlasů 2 823 006   34,78%  
Vláda
PortfejMinistr/čl. vládyStrana
Předseda vlády Miloš Zeman ČSSD
1. místopředseda vlády, Ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla ČSSD
Místopředseda vlády (od 30. května 2001), Ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr ČSSD
Místopředseda vlády (od 10. prosince 1999), Ministr zahraničních věcí Jan Kavan ČSSD
Místopředseda vlády pro koordinaci resortů zahraničí, vnitra a obrany Egon Lánský ČSSD
Místopředseda vlády, Ministr financí (od 21. července 1999 do 12. dubna 2001) Pavel Mertlík ČSSD
Místopředseda vlády, Předseda Legislativní rady vlády Pavel Rychetský ČSSD
Ministr spravedlnosti  Otakar Motejl nestr. za ČSSD
Jaroslav Bureš nestr. za ČSSD
Ministr pro místní rozvoj  Jaromír Císař ČSSD
Petr Lachnit ČSSD
Ministr zdravotnictví  Ivan David ČSSD
Bohumil Fišer ČSSD
Ministr kultury Pavel Dostál ČSSD
Ministr zemědělství Jan Fencl ČSSD
Ministr vnitra  Václav Grulich ČSSD
Stanislav Gross ČSSD
Ministr životního prostředí Miloš Kužvart ČSSD
Ministr dopravy a spojů  Antonín Peltrám ČSSD
Jaromír Schling ČSSD
Ministr financí  Ivo Svoboda ČSSD
Jiří Rusnok ČSSD
Ministr obrany  Vladimír Vetchý ČSSD
Jaroslav Tvrdík ČSSD
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Eduard Zeman ČSSD
Ministr bez portfeje, (od 23. března 2000 současně vedoucí úřadu vlády)  Jaroslav Bašta ČSSD
Karel Březina ČSSD
Vliv přepočt. mandátů
StranaI. skr.HBVýsl.
KDU-ČSL 17 +3 20
ODS 60 +3 63
ČSSD 71 +3 74
KSČM 20 +4 24
US 17 +2 19
Mandát vlády
Vl. stranaHlasů% ziskV PS
ČSSD 1 928 660 32,31 % 74
Vlád. str. celk. 2 669 278 32,31 % 74
ČR celkově 5 969 505 100 % 200

Tentokrát neuvádím v malých tabulkách, jak byla proměněna síla mandátů na ministerská křesla, protože vznikla jednobarevná menšinová vláda, a tím pádem nebylo uplatněno politické handlování, typické pro vlády koaliční. Za poznámku též stojí, že naposledy byl použit volební systém, ve kterém se používal přepočet mandátů podle Hagenbach-Bischoffovy metody. Z výsledku vidíme, že přepočet hlasů propadlých vinou uzavírací klauzule byl rozprostřen víceméně spravedlivě mezi strany do parlamentu vstupující. (Když pomineme nespravedlnost pramenící z toho, že hlasy jejich voličů jsou prostě ukradeny a předány někomu úplně jinému. A vidíme, že jich není zrovna málo; téměř tři čtvrti milionu platných hlasů!!!) Navíc vidíme, že relativně vysokou volební neúčastí dochází k silnému omezování legitimity vlády. K volebnímu vítězství stačilo pouhých 23,76 %, tolerovaných stejně zanedbatelnými 20,4 % (počítáno hlasy oprávněných voličů). Dochází nám už zřetelně k efektu vládnutí velmi malé menšiny nad většinou.

1998-skutecne-hlasy.jpg (22,614 kiB)
Skutečný výsledek voleb
1998-objektivni-hlasy.jpg (25,192 kiB)
Objektivní výsledek voleb
1998-palamentnich-hlasu.jpg (20,545 kiB)
Po použití uzavírací klauzule
1998-mandatu.jpg (19,451 kiB)
Vypočtené mandáty dle Hagenbach-Bischoff

Analýza

Narůstající rozpory mezi koaličními partnery byly během roku 1997 zostřeny ekonomickými problémy České republiky a aférami a vnitrostranickými rozkoly, jež se citelně dotkly dvou ze tří koaličních stran (ODS a ODA). Třetí koaliční strana KDU-ČSL, která se dlouhodobě posouvala do politického středu a zvyšovala svůj koaliční potenciál, využila příležitosti a shody negativních okolností a koncem listopadu vládu opustila. KDU-ČSL se tak chtěla distancovat od problémů spojených s činností koaliční vlády i se dvěma koaličními partnery.

Menšinový charakter druhé Klausovy vlády a neharmonické vztahy mezi koaličními partnery by nemusely vést k pádu vlády v případě stabilní politické a ekonomické situace České republiky. Během volebního období 1996–1998 však došlo k poklesu českého hospodářství a krizi v ODS a ODA. Naopak z voleb 1996 vzešla jako druhá nejsilnější strana ČSSD, jež nabízela alternativu k pravicovému pojetí ekonomické a společenské transformace a představovala vhodného koaličního partnera pro KDU-ČSL. Kombinace výše uvedených faktorů vedla neodvratně k pádu druhé Klausovy vlády.

Z hlediska vývoje českého stranického systému jsou zajímavé důsledky událostí druhé poloviny roku 1997 a rozpadu vládní koalice. Vnitřní rozkol v ODS vedl ke vzniku nové pravicové politické strany Unie svobody (US) v lednu 1998, jež byla spolu s KDU-ČSL a ODA zastoupena v poloúřednické vládě Josefa Tošovského.[4] Tato vláda, na základě požadavku ODS a ČSSD, působila pouze do mimořádných voleb v červnu 1998. Výsledky voleb v roce 1998 znamenaly vítězství ČSSD, překvapivě silnou pozici ODS, relativní neúspěch US a víceméně standardní volební zisk KDU-ČSL. Výrazně oslabená ODA ve volbách nekandidovala. Během povolebních jednání se jasně ukázalo, že okolnosti doprovázející rozpad druhé Klausovy vlády citelně poznamenaly relace mezi parlamentními subjekty a osobní vztahy mezi představiteli politických stran. Tzv. prosystémové parlamentní strany se nedokázaly shodnout na žádné reálné variantě koaliční vlády a výsledkem byla nestandardní dohoda mezi ČSSD a ODS o podpoře menšinového kabinetu sociální demokracie — tzv. opoziční smlouva.[5]

 

Právě předevčírem jsme mohli „oslavit“ nešťastné 20. výročí takzvané opoziční smlouvy. Ačkoliv se dnes bývalý prezident Václav Klaus snaží vysvětlit [6], že její přijetí bylo nezbytné a v podstatě je opoziční smlouvou vinen Václav Havel, domnívám se, že tak jednoduché, jak to on podává, to nebylo.

Už výše jsem nastínil, že mezi původními koaličními stranami došlo k hlubokému rozkolu a osobní nevraživosti, takže ačkoliv povolební výsledek umožňoval poměrně hladké sestavení většinové středopravicové vlády, osobní frustrace ze sarajevského atentátu, a další aspekty určily, že je toto řešení neprůchozí. Co je dodnes jen obtížně pochopitelné, je to, že obě hlavní strany proti sobě vedly poměrně tvrdou předvolební kampaň, ODS dokonce vyhlásila jakousi „mobilizaci“ proti posilující levici, Miloš Zeman naopak pronášel osvalené bonmoty o „vázání stranických knížek do kůže ódéesáků“, a dokonce těsně před volbami Václav Klaus svými vlastními ústy ubezpečoval veřejnost, že „spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie, jsou neopodstatněné a nesmyslné.“

Protože ČSSD evidentně dosáhla nejlepšího výsledku (jakkoli chabého), pověření k sestavení vlády obdržel od prezidenta Miloš Zeman. Už dříve jsem se zmiňoval o škodlivosti existence Komunistické strany, která jen zabírala místa v Parlamentu, ačkoliv její koaliční potenciál byl (až do letošku) nulový, čímž se počet poslanců vlastně efektivně redukoval na pouhých 176. Jak už jsem zmínil také dříve, ke koalici se socialisty se už delší dobu připravoval Josef Lux, avšak bylo jasné, že s jeho 20 poslanci by na hladkou koaliční většinu v Parlamentu nestačil a požadoval účast i nově vzniklé Unie svobody s 19 mandáty (tj. hladká většina 113 mandátů). Ta však (vcelku překvapivě) nadále stála za svým předvolebním slibem, ve kterém garantovala, že se socialisty nehodlá spolupracovat.

Výsledkem jednání tady byla již zmíněná Opoziční smlouva, ve které ČSSD získala bianco šek na celé čtyři roky, výměnou za některé významné funkce v Parlamentu (a patrně nejen v něm). Kompletní texty jak Opoziční smlouvy, tak potom o dva roky pozdějšího „Tolerančního patentu“ jsou k dispozici níže v rámečku pod článkem. Z textu opoziční smlouvy vyjímám hlavně dva body, které podle mého soudu velmi negativně ovlivnily nejen kvalitu vlády Miloše Zemana, ale i celého politického prostředí nejen na následující čtyři roky, ale možná na mnoho let následujících. Šlo o výroky: „nevyvolat v průběhu volebního období PS hlasování o nedůvěře vládě ani takové hlasování nepodpořit“ a „neúčastnit se jednání a dohod s třetími stranami, vedoucími k oslabení pozic dle opoziční smlouvy“.

Faktem je, že vytvoření této opoziční smlouvy umožnilo sice vznik stabilního politického prostředí na příští čtyři roky, ale zároveň velmi oslabilo důvěryhodnost politického systému, protože poprvé v plné síle ukázalo, že je v zásadě jedno, co politické strany před volbami slibují, protože jakmile se dostanu k moci, na volební sliby snadno zapomenou a z úhlavních nepřátel se stanou přes noc dva kooperující politické subjekty.

Opoziční smlouva velmi zaskočila i Hrad, který vcelku oprávněně poukazoval na to, že ze hry byly zcela vyřazeny zbývající malé politické subjekty (což prezentovalo nějakých 63 mandátů, tedy tolik, kolik dosáhla ODS) [7]. Osobně se domnívám, že když už se chtěly obě antagonistické strany domluvit, daleko čistším řešením by byla velká koalice, která nebyla v zahraničí žádnou výjimkou a byla by alespoň odkrytým přiznáním zřejmého úmyslu. Takto byly vneseny do politického systému velmi nestandardní prvky, kterým nerozuměli ani zahraniční komentátoři, natož domácí publikum. Osobně dodnes vnímám Oposmlouvu jako zradu na voličích.

Možno též poznamenat, že jeden ze signatářů opoziční smlouvy, Miroslav Macek, glosoval tehdy, že umožní Miloši Zemanovi a jeho socialistům historicky se znemožnit. Jak se zdá, na jeho slova nedošlo…

Dále opoziční smlouva zakotvovala také změnu volebního systému na většinový, resp. zavedení většinových prvků do systému poměrného a některé další změny ústavy, zejména omezení pravomoci prezidenta a posílení stran při formování vlád. Ačkoliv šlo zejména o snahu ODS, ve výsledku se jí oba záměry nepodařilo splnit, část změn volebního zákona sice prošla Parlamentem i přes odpor Václava Havla, ale smetl je nakonec z větší části Ústavní soud; později ODS a ČSSD ztratily ústavní většinu v Senátu a neprosadily už nic.

Ačkoliv se tedy podařilo vytvořit „stabilní politické prostředí“, přesto je, a to nejen po ekonomické stránce, vláda Miloše Zemana vnímána velmi negativně a je pokládána dnes za jednu z nejhorších vlád, které jsme zde dosud měli. Pokud bychom brali v úvahu pouze index vnímání korupce, v roce 2002 se republika ocitla na historickém dně, své také učinila vláda v dosti diskutabilním dokončení privatizace bank a velkých majetkových přesunech a v dalších kauzách, které zaváněly korupčním jednáním (MUS, dálnice D47, JAS-39 Grippen apod.). O nastartování „investičních pobídek“ nemluvě. A samozřejmě už výše zmíněné zhoršování podnikatelského prostředí. [8]

Osobně se kloním k názoru, že hlavní příčinou mizérie této vlády bylo účinné zmražení funkce opozice v Parlamentu, tedy výkonu kontrolního mechanismu nad kroky vlády, a to i přesto, že „opostrana“ ODS zastávala vysoké státní funkce. Prostě vládnutí bez účinné opozice a bez obavy, že bude vládě vyslovena nedůvěra (že, Andreji Babiši), vždy vytvoří prostředí, které je otevřeno svévoli. (Což jistě není nic nového a chci se o tom ještě zmínit v nějakém resumé za celým cyklem.)

A dlužno dodat že negativní vnímání této smlouvy zasáhlo nejen členskou základnu ODS a její voliče, ale svým způsobem i ČSSD, protože následující volby vyhrála ČSSD právě proto, že se od Opoziční smlouvy po odchodu Miloše Zemana z čela strany a jeho vystřídání Vladimírem Špidlou hlasitě a jednoznačně distancovala.

 

12. července 2002 podala Zemanova vláda demisi a prezident republiky Václav Havel jmenoval premiérem Vladimíra Špidlu. 15. července 2002 jmenoval prezident ministry nové Špidlovy vlády. O ní pohovořím v následujícím dílu.

PeTaX


[1] 3. schůze, 7. hlasování, 19. srpna 1998, 16:26, Žádost vlády ČR o vyslovení důvěry. Psp.cz [cit. 8. 8. 2013]. Dostupné online.

[2] Švýcarský soud poslal bývalé manažery MUS za mříže. ČT24. Česká televize, 10. 10. 2013. Dostupné online.

[3] Černé peníze z mosteckých dolů mířily k oficiálním představitelům ČSSD. iDNES.cz. 19. 1. 2011 [cit. 20. 1. 2018]. Dostupné online.

[4] Tzv. poloúřednická vláda působila v České republice od rozpadu Klausovy druhé koaliční vlády do předčasných parlamentních voleb. Předsedou vlády byl jmenován guvernér České národní banky Josef Tošovský. Ve vládě zasedali nestraníci a zástupci KDU-ČSL, ODA (ti však stranu následně opustili) a nové strany Unie svobody (bývalí členové ODS).

[5] Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice (tzv. Opoziční smlouva) umožnila vznik menšinové jednobarevné vlády ČSSD (premiér M. Zeman), tolerované ODS. ODS získala vlivné posty v obou komorách Parlamentu i mimoparlamentních institucích. Součástí smlouvy byla i změna volebního systému na většinový, respektive posílení většinového účinku poměrného volebního systému. Úzkou formu spolupráce mezi ČSSD a ODS v období 1998–2002 považují někteří autoři za de facto spolupráci koaliční — Klíma (1999): Skrytá tichá velká koalice.

[6] Václav Klaus: „Já jsem byl aktivním účastníkem řešení volebních výsledků v roce 1996 i 1998 a nakonec i 2002. Pořád někdo démonizuje, a já nevím proč, takzvanou opoziční smlouvu, což byl fakticky jen sexy název. To byla pouze politická smlouva, jakých se v politické realitě uzavírají na celém světě desítky.
Zapomíná se na to, že první opoziční smlouva byla podepsána v roce 1996. Já jsem u toho seděl a tahal jsem za jiný konec provazu než o dva roky později. Tehdejší koalice získala ve volbách 99 mandátů a o pár místností vedle jsme s Milošem Zemanem uzavírali opoziční smlouvu za přítomnosti Václava Havla, který ji fakticky nadiktoval. Zeman dostal křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Nechápu, jak na to někdo pozapomněl už v roce 1998 a zapomíná na to do dneška. Rozdíl byl jenom jediný. V roce 1996 byla tato opoziční smlouva dělána se souhlasem a z iniciativy prezidenta a ve druhém případě to vzniklo za zády prezidenta. Jinak v tom nebyl žádný jiný rozdíl. Dehonestace té druhé chvíle a zamlčování té první je také takovou smutnou historií.“ (Pro Euro, online Neviditelný pes)

[7] Malé strany na to reagovaly v září ‘98 vznikem takzvané čtyřkoalice (KDU-ČSL, US, ODA a DEU) a zpočátku se zdálo, že budou společně jasným favoritem voleb 2002. Na počátku volebního roku se však čtyřkoalice rozpadla.

[8] Petr Sklenář, J&T Banka: „Pokud hledáme vládu, která, obrazně řečeno, nejvíce házela podnikání klacky pod nohy, byla to pravděpodobně vláda Miloše Zemana a následná vláda Vladimíra Špidly. Za vlády prvního kabinetu Business Freedom Index klesl o 15 bodů (z 85 na 70), za vlády druhého pak o 12 bodů (ze 70 na 57,8).“


Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 88 × | Prestiž Q1: 3,65

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Volby a vlády (4) — 1998

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top