Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 5 min.

Komunisté spoluvládnou díky sametové revoluci

Když poslouchám vyčítavý tón některých publicistů kvůli tomu, že KSČM spoluvládne, tak se ptám, kdo z dnešních pokrokových intelektuálů se kriticky zamyslel nad tím, proč sametoví revolucionáři let 1989–90 Komunistickou stranu nezakázali.

Devětaosmdesátý

Při hledání odpovědi jsem narazil na pasáž z knihy Petra Pitharta, Devětaosmdesátý. Z ní pochází následující citát:

„Nebyl jsem pro ani proti (zákazu KSČ, pozn. PR), protože se o tom nikdy na úrovni KC OF a prvních sněmů nemluvilo. Není pravda, že představitelé OF se neodvážili vznést požadavek na rozpuštění KSČ (…). Je pravda, že to nikoho ve vedení OF ani nenapadlo. (…) Tenkrát to totiž nepřipadalo v úvahu především proto, že by to byl stěží pochopitelný projev slabosti, něco jako zbytečná, teatrální křeč. Řeknu, co nebylo vysloveno, ale viselo ve vzduchu: shodili bychom se tím!“

Pithart ve svých vzpomínkách zmiňuje besedu, na které se 6. ledna 1990 zeptal britský konzervativní filosof Roger Scruton, zda zamýšlí zakázat KSČ. Na besedě prezidenta Václava Havla s brněnskými studenty byl Pithart a členové pražského a brněnského Občanského fóra.

„Havel mlčel, zdál se mi poněkud zaskočen, potutelně se usmál, otočil se ke mně a řekl: to bude nejspíše asi otázka pro tebe, Petře, že… Nebyl jsem na ni ani trochu připraven, nikdy nikde do té doby jsme o možnosti zákazu KSČ nemluvili. Nějakou chvíli, možná i předlouhých pět vteřin, jsem mlčel a přemýšlel. Pak jsem do hrobového ticha toho obrovského prostoru řekl, co mně přišlo naprosto spontánně na mysl jako sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat, by bylo porážet je ve svobodných volbách… Ozval se mohutný potlesk divadla narvaného studenty od podlahy až ke stropu. Nikdo neprojevil nesouhlas a nikdo se k této otázce už nevrátil.

Moje odpověď a souhlas studentů byly podle mého názoru vyjádřením všeobecného nerevolučního rozpoložení, i když pojmu »sametová revoluce« jsme tehdy měli všichni plná ústa.“

Aktuální otázky

Bylo by jistě přínosné, kdyby někdo z dnešních (jinak tak přísných) publicistů, nebo pokrokových historiků napsal o nezákazu KSČ rozsáhlou kritickou monografii. Pithartovy vzpomínky totiž vyvolávají celou řadu otázek. Kupříkladu tam, kde zmiňuje příznaky neochoty vedení OF zakázat KSČ a uvádí důvody, které se mi zdají zcela absurdní: „ …To nikoho ve vedení OF ani nenapadlo“ a „shodili bychom se tím!“ Také proto by bylo velmi zajímavé dozvědět se podrobnosti o roli, kterou v této věci sehrál Václav Havel.

Podle mého názoru nesou ti, kteří se tehdy chovali hodně sametově, ale ani trochu revolučně, část odpovědnosti za dnešní politickou konstelaci.

Z Pithartových vzpomínek vyplývá i to, že již tehdy připouštěl, že Komunistická strana má nárok účastnit se demokratických voleb a tím i získat podíl na politické moci. Moc rád bych věděl, jak on a další aktéři z OF své tehdejší názory hodnotí dnes.

Neméně zajímavé by bylo dozvědět se více o dnešním postoji oněch, na brněnské besedě s Václavem Havlem přítomných, „několika stovek, možná přes tisíc svědků, a to těch nejradikálnějších, kteří »revoluci« spustili.“ Mnozí z oněch, tehdy Pithartovi bouřlivě aplaudujících, studentů dnes jistě zaujímají vlivné pozice.

Ale především by neškodilo, kdyby ti, kteří se hlásí k tradici polistopadového pojetí politiky a z těchto názorových pozic kritizují dnešní strany, přizpůsobili intenzitu svého rozhořčení nad současnými poměry faktu, že jejich duchovní vzory udělaly zásadní strategickou chybu.

Jak se pak někdo může vůbec divit tomu, že dnes KSČM svou mocenskou pozici využívá, anebo tomu, že s ní ostatní strany jednají jako s jedním z mocenských hráčů?

Píše pan Petr Robejšek na Aktuálně.cz


Pozn. red.: Když jsem si tak nechával projít hlavou vzpomínky na to období, vybavily se mi tři útržky. Ponejprv: diskuze o tom, zda komunistickou stranu zakázat či nikoliv, se rozhodně vedly (netuším samozřejmě, zda na úrovni OF). Ale pamatuji si z té doby závěr, že bude lepší, když zůstanou komunisté na očích jako legální strana, než aby se stáhli do ilegality a škodili neviděni. Nevím už, čími ústy a kde byl tento rezultát vyřčen. Kde hledat racionální jádro k tvrzení, že ilegální komunisté jsou nebezpečnější než legální, to jsem dodnes nevymyslel.

Zadruhé si vzpomínám, že exministr vnitra, později předseda Svobodných demokratů — Liberální strany národně sociální, od 9. ledna 1990 městský prokurátor Tomáš Sokol, tehdy zaslal dopis, ve kterém komunistům oznámil, že jejich činnost může být v hlavním městě posuzována jako možný trestný čin podpory a propagace fašismu a podobných hnutí. Ovšem bez komunistů zase nešlo schválit restituční zákony. „Oni začali řvát jak popálený, že jestli je nějakej Sokol bude lovit po ulicích, tak oni nebudou ty zákony schvalovat. Takže bylo řečeno, že pokud něco takového udělám, tak oni to zruší,“ uváděl Sokol. Netřeba připomínat, že Tomáš Sokol byl ministrem vnitra vlády, které předsedal Petr Pithart — člověk, který byl 9 let členem KSČ.

Během prosince byla sice do parlamentu kooptována celá řada poslanců z nově vzniklého OF, ovšem je třeba mít na paměti, že gró OF tvořila Charta 77 se všemi těmi zhrzenými (ale mentálně nadále) komunisty z roku 1968. A tento parlament s diskutabilní legitimitou a tvořený masou komunistů, byl pod tlakem šedé eminence Mariana Čalfy donucen s velikou nechutí zvolit po Husákovi nového prezidenta, Václava Havla. Tento pseudoparlament si uvědomoval, že jde o nutný kompromis a povolí-li v této otázce, to si i s úroky pak vybere v otázkách jiných.

Nabízí se samozřejmě srovnání se zákazem NSDAP po válce v Německu, jenže tam byli váleční vítězové, kteří si mohli diktovat. To v prosinci a ani v první polovině roku 1990 v Československu neplatilo. A jakkoliv se spoléhalo na to, že lidé mají komunistů plné zuby a strana sama zajde na úbytě, červnové volby roku ‘90 ukázaly poněkud jiný výsledek: Komunistická strana získala téměř milion hlasů, tedy cca 13 % mandátů.

Takže celou otázku bych možná shrnul tak, že „se nenašla dostatečná politická vůle k tomu, aby komunistickou stranu zrušila“. Z toho vyplynula ještě další obtíž v podobě zákona č. 15/1990 Sb. z konce ledna, jehož základní náplní bylo vymezení rámce pro vznik nových politických stran rekrutovaných z listopadových událostí. Ten postuloval, že kromě nových stran jsou legálními i strany v době platnosti zákona existující, tedy Československá strana lidová, Československá strana socialistická, Demokratická strana, Strana svobody a… a… a … STRANA KOMUNISTICKÁ!!! V zákoně (záměrně) absentoval jakýkoliv způsob, jak zrušit legitimní politickou stranu (zřejmě i z obavy aby nebyla administrativně zrušena některá ze stran nových). A s naivním a idealistickým přístupem nových osob v politice, čelících jen nedostatečně starým harcovníkům letitých soudruhů, výsledek dospěl k tomu, že komunisté následujících 29 let, jako strana bez koaličního potenciálu, jen zabírala místo v parlamentu. A nyní si začíná vybírat dividendy z investice.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 155 × | Prestiž Q1: 5,98

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komunisté spoluvládnou díky sametové revoluci

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top