Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

adm        

Svobodný svět, článek

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Střípky (169)

✽ Před 20 lety uzavřely ČSSD a ODS pakt, který změnil politiku (RNDr. Otakar Vychodil) ✽ Čím méně státu, tím méně korupce (Urza) ✽ Prognostika a přestavba (Marta Skamenová) ✽ Proč Trump utočí na všechny? (Petr Robejšek) ✽

Před 20 lety uzavřely ČSSD a ODS pakt, který změnil politiku

Před 20 lety podepsali tehdejší předsedové ODS a ČSSD Václav Klaus a Miloš Zeman Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, pro niž se vžilo označení „opoziční smlouva“. Šlo o vyústění situace po červnových předčasných volbách, které ovlivnilo tuzemskou politickou scénu na řadu let.

Novinky.cz

 

K 20. výročí podepsání tzv. „opoziční smlouvy“ mezi ČSSD a ODS (Klaus, Zeman), čehož si všimly novinky.cz. Pár stručných poznámek člověka, který od těchto událostí nebyl, řekněme, příliš daleko:

  1. Kauzalita celého procesu (tedy řetěz příčin a následků) je jiná než píší autoři.
  2. Spíše než opoziční smlouvou bych celý akt nazval „sebeobrana mužů (a stran) určených k likvidaci“, tedy Klause a Zemana.
  3. Proces likvidace započal „sarajevskými událostmi“ 1997, při nichž byl Klaus donucen k demisi (Proč? Vadil celé řadě prvků tu i cizozemských — navíc se dopustil celé řady chyb, čímž to aktérům usnadnil).
  4. Zeman tehdy vadil z podobných důvodů jako Klaus (vadí i dnes) — příliš silná „neřiditelná“ osobnost.
  5. Přestože se jednalo o akt velmi odvážný, dopustili se aktéři chyb, které měly v důsledku devastační vliv a které naopak ukazují na nedostatek odvahy ve finále:
    1. Použili nestandardního modelu, přestože se nabízelo standardní řešení ve formě velké koalice. Protože v té době byly velké koalice v západních zemích běžné (např. sousední Rakousko), vyhnuli by se nařčení z vytváření politologických novotvarů. Dali tím silnou zbraň do rukou fronty odpůrců, na což byli upozorňováni.
    2. Změna volebního zákona, posilující většinové prvky, narazila na prezidenta Havla a jeho skupinu za podpory Ústavního soudu, protože mohla být prohlášena za protiústavní, což se stalo. Přitom stačila změna jediného článku Ústavy (konkrétně: volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě většinového systému). Obě strany měly v Senátu (57) a ve Sněmovně (136) pohodlnou ústavní většinu. Změna ústavy automaticky implikuje změny souvisejících zákonů a je věcí pouze moci zákonodárné (prezident ani Ústavní soud do ní nemohou nijak zasahovat)
    3. Strany (zejména rozštěpivší se ODS) se nedokázaly vyrovnat s mohutným náporem „nových tváří“, které nakonec dokonaly dílo zkázy — tento jev není samozřejmě pouze důsledkem opoziční smlouvy, je to devastační součást každého politického systému, události konce devadesátých let jej pouze akcelerovaly. Toto konstatování se mnoha dotčeným nemusí líbit (není to samozřejmě generalizace), což mi však jako jednomu z mála „otců zakladatelů“ ODS, který se již mnoho a mnoho let praktické politiky neúčastní, nevadí.
  6. Současný tristní stav politické scény je z velké části důsledkem řetězu událostí, který však neodstartovala „opoziční smlouva“ (1998) ale „sarajevské události“ (1997).

Vysvětluje pozadí pan Otakar Vychodil · FCB


Čím méně státu, tím méně korupce

Korupci lze dobře zabránit jen minimalizací korupčních příležitostí, což vyžaduje eliminaci stavu, kdy o obrovských majetcích nerozhodují vlastníci, nýbrž pouze správci; a právě na takovém modelu stojí stát, jenž ani v případě totálního selhání v boji s korupcí není nahrazen efektivnější konkurencí.

„Boj s korupcí“ bezesporu patří mezi nejlíbivější politická hesla; všichni souhlasí, nikdo nic nenamítá. Když k tomu přidáme, že výsledky jsou prakticky neměřitelné, jedná se o ideální agendu téměř každého politika. Slýcháme tak populisty skloňovat slovo transparentnost ve všech pádech, případně volat po omezování naší svobody skrze majetková přiznání a podobně. Typicky to končívá tím, že korumpovatelnou osobu někdo hlídá, takže je třeba uplácet i hlídače; a pak hlídače hlídačů… Zásadní problém spočívá i v tom, že v prostředí korupcí prolezlém s ní pochopitelně mají bojovat již zkorumpované úřady, což je činnost principiálně odsouzená k neúspěchu.

Některé snahy o potírání korupce jsou o něco efektivnější než jiné, avšak žádný stát světa tento problém nedokázal vyřešit systémově. A já ani nevěřím, že máme šanci takové řešení najít, dokud se nezaměříme na příčinu. Položme si tedy otázku: Kdo je úplatný? Odpověď je nasnadě: Pouze ten, kdo spravuje cizí majetek. Majitele z principu nelze uplácet, respektive pokusíte-li se o to, prostě mu děláte obchodní nabídku. Zkusíte-li třeba majiteli firmy dát peníze za to, abyste od něj dostali zakázku, neuplácíte, ale reálně mu dáváte slevu.

Stát jako celek je bohužel inherentně založen na tom, že někdo spravuje majetek, který mu nepatří. To v praxi znamená, že státní zaměstnanci mají neustálé incentivy k přijímání úplatků; ty majitelé soukromých firem nemají, neboť je dokonce uplatit ani nelze, jelikož úplatek majitele je prostě obchod. Jejich podřízené podplatit samozřejmě možné je; leč jejich zaměstnavatelé — tedy majitelé — jsou jednak motivováni tomu zabránit (ztráty totiž platí z vlastní kapsy), ale především když v tom fatálně selžou, o svou firmu přijdou a jejich bohatství, majetek i zákazníci se přesunou k tomu, kdo si svůj byznys pohlídá lépe.

Korupci lze tedy efektivně a systémově zabránit jen minimalizací korupčních příležitostí, což vyžaduje eliminaci stavu, kdy o obrovských majetcích nerozhodují vlastníci, nýbrž pouze správci; a právě na takovém modelu stojí stát, který navíc ani v případě totálního selhání v boji s korupcí není nahrazen efektivnější konkurencí. Místo toho jen více zmáčkne své daňové poplatníky; ti mu neplatí dobrovolně, takže nemohou platbu odmítnout jako zákazníci na volném trhu. Zapomeňme tedy na transparentnost či úplatné úřady pro boj s korupcí. Prostě jen přestaňme plnit veřejné rozpočty a lákat na ně úplatkáře. Neberme lidem skrze daně jejich peníze; nechme je, ať o nich rozhodují sami.

Mises.cz: 10. července 2018, Urza


Pozn. red.: Jenže kapříci si co? No, kapříci si přece rybník nevypustí. Politika a stát se vždy po krátkém, idealistickém období, kdy se alespoň snaží předstírat službu občanům, zvrhne do bezuzdného boje o moc, o koryta. A samozřejmě: čím více cizích peněz, tím více moci nad jejich bývalými majiteli a tím větší možnost korumpovat svůj budoucí voličský elektorát. Tedy kvadratura kruhu…


Prognostika a přestavba

A víš, že mi je to líto . …byla to tradiční strana… Doporučila bych všem členům ČSSD, aby si pozorně přečetli článek Prognostika a přestavba, který v r. 1989 vyšel v Technickém magazínu. V něm M. Zeman uvádí: „Za hlavní příčinu úpadku systému řízení lze přitom považovat postupné odumření kontrolních mechanismů, ztrátu zpětných vazeb. Byla tak téměř zlikvidována přirozená autoregulace společenského systému, opírající se o zásadu, že kontrolující musí být nezávislý na kontrolovaném.“

Uplynulo 30 let… a jsme zase v hajzlu… Koryto je mocné táhlo… Před sjezdem socani pomalu, ale jistě, směřovali do zadele. Podle výsledků voleb je zřejmé, že vytýčený směr zůstává zachován. Jen zapnuli forsáž. Zvolením pana Hamáčka našli zkratku k cíli… President Zeman doporučil ČSSD: podpořte vládu, ale nechtějte více než místa Babišových sekretářek a nastěnkářů.  Tak se toho drží…

Marta SkamenováFCB


Proč Trump utočí na všechny?

Politickému chování porozumíme nejspíše tehdy, když se nezabýváme spekulacemi o tom, co a proč vládci říkají, ale přemýšlíme o tom, jaké důsledky jejich jednání má.

Když si položíme tuto otázku, tak vidíme, že americký prezident sahá spojencům i rivalům hluboko do kapsy. To způsobuje americká celní politika a požadavek zvýšení výdajů na obranu.

V Evropě toto jednání zatěžuje zejména hegemona evropské politiky, Německo. To vede k oslabení celé Evropské Unie.

Trumpova politika vůči Rusku je taková, jakoby Moskva nepředstavovala tak velké bezpečnostně-politické ohrožení, do jakého je stylizována. Jinak by sice od Evropanů vyžadoval vyšší výdaje na zbrojení, ale nekomplikoval by jejich hospodářskou situaci svou celní válkou.

Vynucené navýšení výdajů členských zemí NATO na zbrojení vede k oslabení pozice Ruska, dalšího mocensko-politického rivala Spojených států.

Politika zdvojení a zvýšení nákladů škodí především Číně. Jednak nutí Pekin zbrojit více a rychleji než by sám chtěl. A zároveň americká celní politika komplikuje čínskou růstovou strategii. Ta spočívá v masivních exportech do západních zemí a ve využití takto získaných peněz pro vlastní rozvoj a posílení moci.

Vlastní americké zbrojení pojišťuje USA proti případným nepřátelským vojenským akcím do (hospodářských) úzkých zahnané Číny.

Celkově viděno vede Trumpova politika k oslabení všech myslitelných rivalů, tedy k udržení hegemonie Ameriky přesto, že ona sama slábne. Možná chce Trump právě to a budoucnost ukáže, jestli bude úspěšný.

Píše 12. 7. 2018 pan Petr Robejšek na Aktuálně.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 111 × | Prestiž Q1: 4,77

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Střípky (169)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top